Sarah A. Parker: Krev křišťálového květu

Temné adaptace klasických pohádek nadále bodují v žebříčcích fantasy literatury pro dospívající a dospělé čtenáře. Na knižních pultech jsme již zaznamenali zdařilé i méně povedené verze Popelky, Červené karkulky, Krásky a zvířete nebo Rapunzel. A právě příběh dívky uvězněné ve věži inspiroval Sarah A. Parker k vytvoření vlastní interpretace.

Jako dvouletá přežila Orlaith krvavý masakr, který ji připravil o všechny blízké. Následujících devatenáct let strávila coby chráněnka Velmistra Rhordyna na jeho panství. A právě podivné pouto této ústřední dvojice je srdcem příběhu a zároveň jeho nejznepokojivějším aspektem. Každodenní obřad, kdy dívka odevzdává kapku vlastní krve jako obětinu svému ochránci, prosycuje příběh mrazivou atmosférou závislosti a manipulace. Orlaith nezná pravý smysl tohoto intimního rituálu, přesto se pro ni stal uklidňujícím zvykem i temným prokletím zároveň. Netuší, kým skutečně je. Nechápe svou roli ve světě, který takřka nezná, ani to, jaká budoucnost ji čeká za zdmi, jež ji tak dlouho chránily. Přesto se nyní ve stínu nevyhnutelné změny bude muset konečně svým strachům postavit a pokusit se najít své skutečné já.

Svět, v němž hrdinka žije, rozhodně není idylickou pohádkovou říší – prostředí je poměrně drsné a nikdo z protagonistů nechodí pro peprné výrazy a sprostá slova daleko. Sarah A. Parker zatím pracuje s omezeným počtem postav, což čtenáři usnadňuje orientaci v příběhu. Problematické však zůstává jejich jednání bez jakkoliv objasněných motivací, což výrazně komplikuje možnost vytvořit si k nim vztah.

Nejvíce pochopení jsem našla pro Orlaith, jejíž psychické potíže, sklony k závislostem a zřejmý stockholmský syndrom jsou vzhledem k prostředí, v němž vyrůstala, a její traumatické minulosti, pochopitelné. Zato Velmistr Rhordyn pro mě zůstal velkou záhadou. Působí jako nerudný chlap, který stále jen vrčí, hřmí nebo bručí, a když už hlavní hrdince věnuje pozornost, většinou sáhne po nějaké formě fyzického nebo mentálního nátlaku. Příjemným oživením celého příběhu je naopak Orlaithin sympatický přítel z moře.

Krev křišťálového květu působí jako poněkud váhavý vstup do série, která by měla být završena snad až šestým dílem. Otázky se vrší jedna na druhou, zatímco odpovědí dostává čtenář poskrovnu. Právě nepoměr mezi otazníky a odhalenými informacemi o postavách a světě tvoří hlavní slabinu díla.

Autorka sice brilantně ovládá umění vytvářet pestré metafory pro temné pohledy a intenzivní pocity hrdinů, ale lepší přiblížení jejich vzezření, věku (či aspoň na kolik let ve své podobě vypadají), nebo upřesnění, jakými bytostmi vlastně jsou, to se z jejích popisů čtenář nedozví takřka nikdy. Přesný věk je zmíněn pouze u Orlaith, ta se však ve většině situací chová, jako by byla minimálně o pět let mladší. Na její obhajobu je třeba dodat, že s ní tak ostatní často i jednají.

Obvykle v knihách oceňuji a vyhledávám výstižné květnaté popisy. V tomto případě však jako by na nich autorka stavěla veškerou atmosféru a každou větu se snažila dovést k dokonalosti originálním obratem. Výsledkem je, že i běžná konverzace čítající několik vět se detailním líčením každého nádechu či zvednutého obočí natáhne na několik stran, a naopak chybí hloubka u scén, kde by takové detaily skutečně vynikly. Střídmější styl by předešel i poněkud rozpačitým frázím jako „vířící oči“, „dech těhotný nevyřčenými slovy“, „hladové plíce“ či „hrozba vstříkne do páteře kámen“.

V románu se vyskytují i těžko uvěřitelné momenty – hlavní hrdinka si například otře hnůj z rukou jen pomocí navlhčeného ubrousku a dá se do jídla, jindy chce sfoukávat pochodně a bezhlavé tělo zvířete nezanechá krvavé stopy na podlaze. Paradoxně se ale nedá říct, že by tento hutný styl úplně narušoval plynulost četby, k čemuž přispívá převládající množství krátkých kapitol.

Než se do Krve křišťálového květu pustíte, doporučuji seznámit se s autorčiným osobitým stylem prostřednictvím dostupných ukázek. Neosloví totiž každého čtenáře. Autorka kolem hlavní zápletky jen opatrně krouží, neprovedla žádná velká odhalení ani nenapsala mnoho akčních scén. Také erotické pasáže se zatím odehrávají převážně v představách hlavní hrdinky, ačkoliv i v takové formě dokážou být velmi žhavé a intenzivní.

Sarah A. Parker se chopila lákavého námětu, ale rozhodla se vydat cestou, která rozhodně není prozářená sluncem pohádkově šťastných konců. Navzdory zmíněným slabinám je téma i jeho podání dostatečně zajímavé, aby ve čtenáři vzbudilo zvědavost, co se bude dít v pokračování. Knihu si můžete pořídit buď v klasickém paperbackovém vydání, nebo v limitované edici s nádhernou barevnou ořízkou.

Vydal: Laser, 2025
Překlad: Robert Čapek
Vazba: brožovaná
512 stran / 479 Kč (limitovaná edice 549 Kč)