Leigh Bardugo: Familiár

Nakladatelství Fragment vydalo román Familiár, mystický příběh z renesančního Madridu od Leigh Bardugo, autorky bestsellerové série Šest vran.

V ošuntělém domě uprostřed Madridu si posluhovačka Luzia Cotadová pomáhá střípky magie, aby přečkala dny nekonečné dřiny. Když jsou její skrývané schopnosti odhaleny, je Luzia vržena do světa věštců, svatých mužů a podvodníků, kde každý hájí jen své vlastní zájmy.

 

Jediný, kdo jí může pomoct, je Guillén Santangel, familiár, jenž má svému pánu nosit štěstí. Avšak jeho tajemství jsou ještě děsivější než ta její a brzy se ukáže, že skončit ve spárech inkvizice nemusí být to nejhorší, co se Luzii může stát.

 

 

Vydal: Fragment, 10/2024

Překlad: Dana Chodilová

Vazba: vázaná

Počet stran: 400

Cena: 499 Kč

 

 

 

2. kapitola

 

Valentina neměla žádnou osobní služku, takže bylo úkolem posluhovačky, aby jí každý večer pomohla se odstrojit, zhasit svíčky, stáhnout a zajistit okna a připravit pod postele nočníky. Valentina si děvčete obvykle nevšímala. Pracovalo dobře, ve svých lněných a vlněných svršcích bylo přiměřeně bezvýrazné, prostě typ, který nepřitahuje pozornost. To byl jeden z důvodů, proč Valentina dívku přijala, i když popravdě řečeno, neměla moc na výběr. Plat, který mohla nabídnout, byl malý a v domě s tak omezeným služebnictvem čekala těžká práce.

 

Ale onoho večera, když jí dívka rozepnula šaty a okartáčovala je od prachu, se jí Valentina zeptala: „Jak se jmenuješ?“

 

Musela někdy slyšet její jméno, ale sama ho vyslovovala tak málo, že jí neuvízlo v paměti.

 

„Luzia, señoro,“ odpovědělo děvče a ani nevzhlédlo od práce.

 

„Máš nějakého nápadníka?“

 

Luzia zavrtěla hlavou. „Ne, señoro.“

 

„To je smůla.“

 

Valentina čekala, že uslyší zamumlané ano, señoro, ale Luzia, která skládala šaty a ukládala je do truhly, poznamenala: „Jsou horší věci než samotná ženská.“

 

Byla jsem spokojenější v matčině domě. Jakmile ta nečekaná myšlenka bleskla Valentině hlavou, přepadl ji tíživý smutek. Ačkoli samozřejmě nebylo větší hanby než neprovdaná dcera, nebylo nic zbytečnějšího než ženská bez manžela a dětí. Je tahle holka šťastná? zabrněla Valentině na jazyku otázka. Mlaskla a spolkla ji. Co na tom záleží, jestli je služka šťastná, hlavně že dělá svou práci.

 

„S kuchařkou jste si myslely, že se dnes pobavíte na můj účet, co?“

 

„Ne, señoro.“

 

„Vím, co jsem viděla, Luzie.“

 

Dívka vzhlédla a Valentina žasla, když spatřila její temně hnědé, skoro černé oči.

 

„Co jste viděla, señoro?“ zeptalo se děvče a jeho pohled připomínal kluzkou říční skálu. Valentinu najednou přepadl tísnivý pocit z toho, že jsou spolu v pokoji samy, že je dům tak tichý, že je tak slabá. Připadala si, jako by otevřela kredenc a objevila v ní vlka.

 

„Nic,“ vypravila ze sebe, zaražená z toho, jak se zajíkla. „Neviděla jsem nic.“ Vstala a přešla po pokoji. Rozvaha se jí vrátila, jakmile se od dívky trochu vzdálila. „Díváš se moc drze.“

 

„Omlouvám se, señoro,“ zahučela Luzia a sklopila oči k podlaze.

 

„Běž,“ pobídla ji paní a rádoby nenuceně mávla rukou.

 

Sotva Luzia odešla, zavřela za ní Valentina dveře na zámek.

 

Tu noc Luzia nemohla usnout a následující den nic neriskovala. Počkala, až voda začne vřít sama, nezpívala jí, aby to urychlila. Nabrala dřevo na oheň a neřekla ani slovo, aby ho zapálila. Pořádně si vydechla, teprve když pospíchala po ulici do kostela svatého Ginése. Doña Valentina ji od toho incidentu s chlebem sledovala jako ostříž. Nepátrala po magii, myslela si, že ji Luzia s kuchařkou chtěly nachytat na nějaký žertík.

 

Nicméně nehrozilo, že by ji paní sledovala v ulicích. Žádná žena jejího postavení nemohla opustit dům bez doprovodu manžela, otce nebo kněze. Luzia slyšela o bohatých dámách, které si zlámaly kosti kvůli pádu z oken svých domů. Jedna prý dokonce zemřela, protože se tak moc snažila zahlédnout něco nového, že se příliš vyklonila. Někdy, když byla Luzia unavená nebo ji bolela záda, hrála sama se sebou hru: Vysedávala by raději celý den na polštáři a vyšívala, ale viděla by jenom svět za oknem? Nebo by raději šla znovu ke studni? Když byla vědra prázdná, byla odpověď jasná. S plnými také, jen naopak.

 

Procházela kolem domu a cítila, jak ji doña Valentina sleduje z okna nahoře, ale odmítala vzhlédnout. Jak nejrychleji ji nohy nesly, zamířila do Svatého Ginése. Zákruty prašných ulic znala dobře, cesta jí pod nohama ubíhala.

 

Teta jí kladla na srdce, že se v kostele musí nechat vidět každý den, ale když dívka vešla do setmělé chrámové lodi, myslela jen na matku, uloženou někde pod nohama. U Svatého Ginése věčně někoho pohřbívali, kameny dlažby se zvedaly, znovu usazovaly a pak zase uvolňovaly, těla se přeskupovala, aby se udělalo víc prostoru.

 

Blanca Cotadová umřela v chudinské nemocnici a její tělo nesli ulicemi spolu s dalšími mrtvými, aby farní duchovní mohli vybírat almužny a uspořádat mši za zesnulé. Luzii tehdy bylo deset. Pamatovala si matčino učení o pravých modlitbách, které je třeba odříkat, zněly jí v hlavě jako tajná ozvěna. Byla to hra, kterou s matkou často hrávaly, říkaly jednu věc a myslely si jinou, předávaly si útržky hebrejštiny jako otlučené talíře. Luzia nevěděla, jestli ji Bůh slyší, když se modlila v chladných stínech kostela, jestli rozumí jazyku, jímž k němu promlouvá. Někdy jí to dělalo starosti, ale dnes ji tížily jiné věci.

 

Vyšla východními dveřmi kostela ven do zahrady se sochou kojící panny Marie. Mohla by to být Ruth, řekl kdysi její otec, mohla by to být Esther. Ale matka pocházela z dlouhého rodu vzdělaných lidí a šeptala jí: Tyto sochy nejsou pro nás. Luzii nesly nohy klikatou ulicí vedoucí na Plaza de Las Descalzas a dál k cihlovému domu s vinnou révou vytesanou nade dveřmi. Chodila sem každých pár týdnů, ale kdyby mohla, přicházela by každý den. Vždycky měla v košíku čisté prádlo, aby mohla tvrdit, že ho nese Hualitině služce, kdyby se jí někdo zeptal. Ale nikdo se nikdy neptal. Luzia věděla, jak se udělat neviditelnou.

 

Jednou viděla, jak tetin dům opouští Víctor de Paredes, Hualitin patron. Byl oblečený v černém sametu a nastoupil do ještě černějšího kočáru, jako by mizel v temné jámě, v kousku noci, který se nepoddal odpolednímu slunci.

 

Aby se vyhnula otázkám, prošla tehdy kolem Hualitiných dveří a předstírala, že má namířeno někam jinam, ale neubránila se nahlédnutí do kočáru. Zahlédla jen de Paredesovy boty a naproti němu v rohu schouleného útlého, churavě vypadajícího mladíka s lesklou a hladkou kůží, s vlasy bílými jako hruď holubice, s očima lesknoucíma se jako škeble ústřic. Střetla se s jeho bledým pohledem a měla zvláštní pocit, že stoupá ze země. Pospíchala dál a zpátky se vrátila teprve tehdy, když si byla jistá, že kočár odjel. Byla ještě zima, a tak ji překvapilo, že mandloně vykukující přes zdi v tetině ulici už propukly v květ a větve měly obsypané chumáči chvějících se bílých květů.

 

Dnes tu žádné mandloňové květy nebyly ani před domem nestál kočár temný jako noc. Dveře jí otevřela teta Hualit osobně a s úsměvem ji pozvala dál.

 

V módě teď byly tuhé krajky a černý samet. Od té doby, co se Hualit stala Catalinou de Castro de Oro, milenkou Víctora de Paredese, nosila je, kdykoli vyšla z domu, ale doma, na elegantním dvorku se zurčící fontánou, si oblékala háv z pestrého hedvábí a husté černé vlasy se jí plazily po ramenou ve vlnách navoněných medovým balzámem.

 

Luzia věděla, že je to všechno pro efekt. Muži jako Víctor de Paredes měli zálibu v exotičnu a Hualit byla ještě lákavější než aframon, který přiváželi v břichách svých lodí. De Paredesova plavidla se nikdy nepotopila, ať bylo moře jakkoli bouřlivé, a po celém městě se šeptalo, že je to známka boží přízně, ale zde na dvoře se rozplýval, že Catalina de Castro de Oro je jeho talisman pro štěstí, a Luzia často uvažovala, jestli se tetě podařilo patrona očarovat, neboť její štěstí bylo tolik svázané s tím jeho.

 

„Něco je špatně,“ spustila Hualit, hned jak se za Luzií zavřely dveře. Chytila neteř za bradu a zadívala se jí do tváře, prsty ji svírala jako železnými kleštěmi.

 

„Když mě pustíš, tak ti tu záhadu vysvětlím.“

 

Hualit si odfrkla. „Mluvíš vztekle, ale cítím z tebe strach.“

 

Pokynula Luzii, aby se s ní posadila na nízký gaučík v rohu dvorku, důmyslně obložený vyšívanými polštáři. Nic z toho nebylo vyloženě maurské, ale bylo to natolik dekadentní, aby měl de Paredes pocit něčeho zakázaného. A to Hualit vyhovovalo. Všechno na ní bylo jemné a svěží, medová pleť, zářivé oči. Luzia často litovala, že se nenarodila aspoň s kouskem tetiny krásy, ale Hualit vždycky jen mlaskla jazykem a odbyla ji: „Ty nejsi na krásu dost moudrá, Luzie. Utratila bys ji jako minci.“

 

Hualitina služka Ana postavila na nízký stolek víno a talíř s olivami a datlemi a poplácala Luzii po rameni jako oblíbeného psíka. Byla to jediná služka, kterou si teta držela, podsaditá žena se stříbrnými vlasy spletenými do tří copů na zádech. S oblibou hrávala karty a žvýkala anýzová semínka, ale nejdůležitější bylo, že nikdy neklevetila.

 

„Jak víš, že jí můžeš věřit?“ zeptala se Luzia, když služka odešla.

 

„Měla tisíc příležitostí mě zradit, a nikdy to neudělala. Kdyby čekala na vhodnou dobu, ještě by umřela, než se jí dočká.“ Hualit nalila víno do malých jadeitových kalíšků a zeptala se: „Proč se na to ptáš až teď? A proč se tváříš tak ustaraně? Máš mezi obočím vrásku, jako by ti do čela zaťali rýč.“

 

„Nech mě u sebe,“ vyhrkla Luzia, i když to neměla v plánu. Začal už podzim a listy vinné révy, které se vinuly kolem sloupků na dvoře, nabraly jasně oranžovou barvu, místy odpadly a odhalily šedé pletence stonků, plody byly dávno sklizeny na sušení. „Nedokážu se do toho domu vrátit.“ Bylo dost zlé se doni Valentiny bát a nesnášet ji, ale litovat ji a sledovat její osamělou hlídku u okna, čekání na manžela, který pořádným manželem není, to bylo přímo nesnesitelné.

 

„Tvůj otec by mi nikdy neodpustil, že jsem pošpinila tvou čest.“

 

Luzia se zamračila. „Odejdu z Casa Ordoño se zničenými zády a oteklými koleny, s rukama drsnýma jako písek, ale má vzácná poctivost zůstane nedotčená.“

 

Hualit se jen zasmála. „Přesně tak.“

 

Luzia měla sto chutí roztříštit jadeitový kalíšek o dlažbu, jenže víno bylo moc dobré a půlhodinka strávená pojídáním datlí a posloucháním Hualitiných historek ze dvora příliš vzácná. Poté, co zemřela Luziina matka a jejich rozkolísané životy se proměnily v zemětřesení, doufala, že ji Hualit zaměstná ve svém domě, ale otec byl tehdy ještě příliš spořádaný a zakázal jí to. „Kdybys pracovala v domě hříšnice, znamenalo by to konec tvé poctivosti. Nikdy by ses nedočkala manžela ani vlastního domu.“

 

Luzia by moc ráda věděla, jak by si mohla někoho najít, když se celé dny lopotí v Casa Ordoño a plní rozkazy doni Valentiny. Přistihla se, že když putuje na trh, hledí do tváří všem mladým mužům – ba i těm starým –, ale až příliš dobře se naučila být neviditelná. Kolem řezníků, prodavačů ryb a farmářů procházela nezaznamenána. Bylo jí už dost přes dvacet, ještě neměla nápadníka a nikdy nikoho nepolíbila – až na jednoho opilce, který ji popadl na tržišti a pokusil se o ni otřít svou zarostlou tváří, než ho nakopla do holeně.

 

Slyšela a viděla toho hodně. Muže a ženy na kolenou v úzkých uličkách, sukně nahoře, kalhoty dole, krásky pod závoji v kočárech na Pradu, nóbl dámy i děvky, ve tmě od sebe nerozeznatelné. Oplzlé řeči linoucí se ze stánků na náměstí. Co dělá ženu dobrou ženou? nadhodil kněz před skupinou pouličních umělců směřujících na mentidero. Když je zručná s jehlou, obrátil se jeden mladý herec k davu. Má talent pro konverzaci, pokračoval. Nebo v sobě sevře chlapovi ptáka, až ten chlap uvidí všechny svaté, houkl a dav se rozchechtal, zatímco kněz hřímal, že všichni shoří v pekle.

 

Když onemocněl otec dona Mariuse, poslali Luzii do jeho domu, aby starci pomohla s koupelí. Odvedli ji do jeho ložnice a ona zůstala stát zády k zavřeným dveřím, svírala lavor plný vody, mýdlo a ručník a v duchu si šeptala každou modlitbu, kterou znala, přesvědčená, že ji nechali o samotě s mrtvolou. Pozorovala to vyschlé tělo, až si všimla, jak se propadlý hrudník zvedá a klesá. Avšak když se starce pokusila omýt, chňapl ji za ruku a přitiskl si ji na přirození. Působilo v její ruce jako myš, měkká a pulsující. Měl sílu, ale ona mu druhou rukou zacpala nos a pusu a držela je, dokud ji nepustil. Tiskla mu ruku na tvář, až mu uslzené oči lezly z důlků. „Teď vás umyju, done Estebane, a vy budete ležet a ani se nehnete, jinak vám tu vaši žížalu utrhnu.“ Pak už byl poslušný. Zdálo se, že ho to skoro těší.

 

To byly veškeré její zkušenosti s mužskými těly.

 

„Musí přece existovat něco víc,“ řekla, odložila víno a zavřela oči. „Proč mě učili číst, když mám žít život bez knížek? Proč mě učili latinu, když i papoušek toho namluví víc než já?“

 

„Jenom Bůh ví, k čemu jsme předurčeni,“ odtušila Hualit. „Dej si ještě datle. Jsou dobré na kyselý žaludek a na sebelítost.“