S Idou Nekovaříkovou o její prvotině, Neklenovi z Dernic a psaní

Už je to nějaký týden, co se na pultech knihkupectví objevil debut Idy Nekovaříkové s názvem Hrob pod schody. S autorkou jsme probraly její spisovatelské začátky, oblíbené autory nebo například to, zda se čtenáři mohou těšit na další příběhy s inkvizitorem Neklenem z Dernic.

U nakladatelství Golden Dog vám nedávno vyšla kniha Hrob pod schody. Jak byste ji představila čtenářům?

Jsou to detektivní příběhy, v nichž sice trochu straší a trochu se čaruje, ale zločiny jsou řešeny podle pravidel klasické detektivky, pomocí rozumu a zkušeností, ať už je pachatelem člověk, nebo strašidlo.

Podělíte se s námi o příběh zrodu sympatického inkvizitora Neklena? Vzpomenete si, kdy vás napadl první případ, který musel vyšetřit?

To je zvláštní – vůbec si nedovedu vzpomenout, jak jsem ho vymýšlela. Teď mi to připadá, jako by jaksi existoval sám od sebe a jen se najednou objevil (jsem si skoro jistá, že to není příznak duševní poruchy). Kdy mě napadl jeho první případ, to si taky přesně nepamatuji (mohlo to být tak před deseti lety), zato si úplně přesně pamatuji kde: na jedné šumavské louce obklopené lesem, uprostřed kopce.

Příběhy o inkvizitorovi Neklenovi z Dernic se už v minulosti dočkaly publikace. Dvě povídky vám vyšly ve sbornících série Žoldnéři fantasie a další dvě v časopisu Pevnost. Jak vznikl nápad vydat povídky o Neklenovi uceleně v jednom svazku?

Připadá mi, že dokud se povídky toulají ve sbornících a časopisech, čtenář má možnost se s nimi setkat, abychom tak řekli, nezávazně. A když se mu pak třeba začnou líbit, je lepší mít je pohromadě. V knižním vydání také může vyjít nezkrácená verze.

Období inkvizice a honu na čarodějnice je pro čtenáře temné fantastiky bezesporu atraktivní. Čím zaujalo právě vás?

Svět v dobách skutečné inkvizice a skutečného pronásledování čarodějnic by pro nás, lidi dneška, byl trýznivě nesnesitelný (a nejen v tom jednom ohledu). Jenom proto, že nás od něj celkem bezpečně dělí propast času, dovedeme si vychutnat hrozivou představu moci, která se mnohem raději uchyluje k násilí než k rozumovým důvodům. Takže příběhy o Neklenovi z Dernic jsou tak trochu léčka; pokusila jsem se vypůjčit si tu hrozbu, ale spojit ji s věcným a racionálním postupem při vyšetřování zločinů, který je zároveň v Neklenově světě něčím novým a překvapivým.

Vydání autorovy prvotiny často provází nelehká cesta. Jaká je vaše zkušenost s tímto procesem?

V tom jsem měla štěstí – poslala jsem ji do nakladatelství Golden Dog a Martinovi Štefkovi se líbila. Na vydání jsem si ale musela dva roky počkat… Hm, to bylo opravdu nelehké…

Kniha Hrob pod schody vyšla u nakladatelství Golden Dog, které je známé podporou českých autorů žánrové literatury. Jak probíhala spolupráce?

Ó ano, byla to hrůza! Martin Štefko prohlásil, že přechodníky do moderní češtiny nepatří, a všechny mi vyškrtal, běda běda.

Říká se, že kdo chce knihy psát, měl by také hodně číst. Jak to máte se čtením vy? Kteří jsou vaši oblíbení autoři, ke kterým se ráda vracíte?

Pokud jde o žánr fantasy, seznámila jsem se s ním až přes Terryho Pratchetta a Andrzeje Sapkowského. Vlastně to byly zlaté časy: nedočkavé čekání na další Zeměplochu nebo Zaklínače. A brzy jsem si oblíbila i další autory: Bena Aaronovitche, Simona R. Greena, Johna Morressyho, Genvieve Cogmanovou, Theodoru Gossovou. Z českých autorů je to Lucie Lukačovičová, Ludmila Müllerová, Dana Rusková, Jan Kotouč, Daniel Tučka, Petra Slováková… Určitě jsem na někoho zapomněla.

Máte nějaké literární vzory nebo autory, kteří vás ve vaší tvorbě inspirovali – ať už stylem, nebo odvahou vyprávět jinak?

Chtěla bych umět psát jako Agatha Christie – je to znamenitá vypravěčka.

Co pro vás osobně znamená psaní? Dodržujete nějaký rituál, který vám pomáhá lépe se soustředit na tvorbu?

Je to nebezpečné dobrodružství, při němž člověku nic nehrozí. Nanejvýš, že zmokne; příběhy mě nejlépe napadají při bloumání po lesích. Na soustředění přímo při psaní mám takový trik: usadím se v křesle, čtu si dejme tomu Jane Austenovou a dělám, že nic. Po chvíli mě napadne nějaká věta, kterou si hned poznamenám. Potom druhá. Potom třetí…Vlastně vůbec nepíšu…

Když autoři vzpomínají na své spisovatelské začátky, často zmiňují dětství. Je to i váš případ, nebo jste se ke psaní dostala až později?

Asi obojí. Od dětství jsem si vymýšlela příběhy jen tak pro sebe (a dodnes mám pocit, že příběhy, které chtějí být vymyšleny, vyskakují skoro odevšad), ale nedařilo se mi je psát. Potom, co jsem v deseti letech spíš nakreslila, než napsala nejapnou pohádku o princezně unesené loupežníky (měla asi sedm stran), jsem s tím raději přestala. Změnilo se to, až když jsem se setkala s fantasy, a to už jsem byla nemálo dospělá.

Plánujete se k Neklenovi ještě vrátit, například v další knize?

Ano. Příběh se rozvíjí (možná se objeví i princezna unesená loupežníky).

A nakonec – co byste si přála, aby si čtenář odnesl po dočtení vašeho příběhu?

Je to lehký napínavý příběh pro chvíle odpočinku a vylepšení nálady. Chtěla bych čtenáři dopřát krátkou iluzi o vítězství dobra nad zlem ve světě, který je v podstatě dobrý.