Engelbert Prim: Boží mlýn s turbem 1 – Muž na stezce

Nakladatelství Epocha vydalo akční postapokalyptický román Muž na stezce, první díl cyklu Boží mlýn s turbem českého autora píšícího pod jménem Engelbert Prim.

ANOTACE:
Z temných mračen, která se nad lidstvem léta stahovala, konečně uhodilo. Většina světové populace podlehla vražednému viru. V agonii se zmítající civilizaci dorazila mimořádně silná série elektro-magnetických pulzů. Většina elektroniky byla nenávratně zničena. Státní struktury, policejní složky, armády, to všechno se rozpadlo. Svět, jak jsme ho znali, přestal existovat.

Dvaadvacet let po těchto událostech se osamělý muž vydává na cestu zemí bez zákona obdarovat svého přítele sídlícího na úpatí Blaníku semeny starých odrůd kokořínských slivoní a nešlechtěných mrkví. Jenže mu do toho stále něco leze. Něco, do čeho se musí pořádně strčit, říznout, seknout nebo vystřílet celý zásobník.

Drsný vědeckofantastický román z ponuré éry soumraku lidstva, kdy nožů není nikdy dost a kdy nejlepším přítelem člověka už dávno není pes, ale spolehlivá, dobře naolejovaná bouchačka. A protože zbraně jsou nebezpečné hračky, občas ukápne i nějaká ta kapka krve.

Tahle vize nedaleké budoucnosti se vám líbit nebude.

A jestli ano, jste divní.

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha; 10/2025
Ilustrace: Vojta Rejl
Obálka: Jiří Arbe Miňovský
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Cena: 339 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

Byli to kluci šikovní, překvapili mě dokonale. A to jsem si dával bacha. Ostatně jako obvykle.

Jako prvního jsem uviděl toho přímo přede mnou, týpka, co patrně už dřív ujížděl na kyberpunku, a jakmile se vytvořily podmínky pro to, aby na ulici nevypadal jako exot, nechal svoji vášeň propuknout naplno. Kulaté černé brýle s koženými krytkami po stranách, uprostřed jinak holé hlavy krátké číro, pocvokovaný jetý křivák, jeden nárameník opatřený ostny, na druhém přivařená svítilna, přes rameno bandalír nacpaný náboji, bezprsté rukavice s integrovanými boxery, motorkářské kalhoty s vypolstrovanými koleny a chrániči holení z rezavých struhadel, na nohou zaprášené kovbojské boty s okovanými špičkami a u pasu pouzdro na kolt, který už ale svíral v dlani. Časy se změnily, Praha byla vylidněná, nebylo zrovna obvyklé někoho potkat, apokalypsa už nebyla něco nepředstavitelně vzdáleného a zažité normy pro cokoli přestaly platit, přesto ale pořád vypadal jako exot.

Vynořil se jedním rychlým, ale neuspěchaným úkrokem zpoza rohu asi deset metrů přede mnou, klidným hlasem pronesl: „Nazdárek!“ a pak pohodil hlavou vpravo a trochu nahoru. Už když jsem naznačeným směrem otáčel hlavu, bylo mi jasné, co uvidím. No jo. Frajer s prošedivělým strništěm v prvním patře s namířenou flintou. Bez optiky, ale na takovou vzdálenost ji ani nepotřeboval. Řekl bych, že měl obyčejnou loveckou opakovačku. Ne že by mi tím nemohl ustřelit palici, ale za jistou výhodu se dalo považovat, že intervaly mezi výstřely budou delší než u samonabíjecí zbraně, protože bude muset ládovat náboj do komory pákou. Možná jen nepatrný bonus, ale naučil jsem se radovat z maličkostí.

Pak Kyberpankáč ukázal bradou vlevo a z průjezdu bezprostředně přede mnou se vyloupla postava v šedých městských maskáčích, jaké nosily armádní složky vyslané na pomoc zónám. Ještě vloni by to byla záruka bezpečí. Dneska už to byla jen záruka toho, že týpek navlečený v těchhle hadrech bude vědět, kam vás střelit, abyste se zbytečně netrápili. Pakliže nebude chtít právě to. V rukou svíral vojenskou samonabíjecí brokovnici Benelli M3, nebo nějaký její klon, a nejspíš ji už dneska použil, protože půlku ksichtu měl zacákanou krví. Možná to byl zrovna on, kdo vyrobil tu čerstvou mrtvolu, co jsem minul před chvílí. Bosý chlápek s vystřeleným okem, zkroucený v nepřirozené poloze mezi popelnicemi. Ne, to ne, použít tuhle bouchačku, to by ten smolař neměl vystřelené oko, spíš… hlavu.

„No nazdar,“ zabručel jsem a ukázal si palcem za záda. „V tý krosně jsou samý knihy. Nic, co byste sami nenašli.“ Trochu slaboduchý dovětek „kdybyste uměli číst“, který mi naskočil, jsem moudře spolknul. Takovéhle partičky se zbraněmi v pazourách nemá smysl pošťuchovat, a to ani v případě, že by to bylo skutečně vtipné.

„Knihy. Hmm…,“ protáhnul Kyberpankáč, nejspíš šéf téhle tlupy, a zavrtěl hlavou. „Co si to o nás myslíš, starouši?“ Starouši? Do prdele, letos mi bude šede. To je snad nějaký stařecký věk? „Chcem si jen promluvit.“

Tak aspoň že nešišlal jako ti zfanatizovaní Poláci, kterým jsme říkali Kržižáci a kteří se rozhodli, že dokončí za Boha jeho plánované vyhlazení všech, kdož v Něj bezvýhradně nevěří. Nesnáším fanatiky, ať už kopou za jakýkoli klub.

Nejsem si úplně jistý, ale řekl bych, že mě varovalo zašustění, jaké vydá látka při rychlém pohybu, co se mi ozvalo za zády. Je to aspoň daleko uvěřitelnější vysvětlení, než že jsem měl zase jedno z těch svých vnuknutí.

Intuitivně jsem vrazil hlavu co nejhlouběji mezi ramena, těmi jsem naopak vystřelil vzhůru a pokrčil kolena. Takže rána zezadu něčím tvrdým a těžkým se svezla kromě mé hlavy částečně i po krosně nacpané skutečně knihami. Když nemusím, nekecám.

Tady mám krátký výpadek. Žádný div, po takové pecce do kebule. Asi mě to na chvíli vypnulo. Ale fakt jen na chvíli. Ještě než jsem padnul na zem, mozkovna zase naskočila.

Společnost sice doznala jistých změn, ocitli jsme se v zemi bez zákona a bez zastání, ale nějaké elementární zvyklosti by snad pořád mohly platit, ne? Třeba že když si s někým chcete jen promluvit, nevezmete ho po hlavě tupým předmětem. Leda by téma hovoru mělo být: „Hele, co myslíš, je tohle dost tvrdý?“

Ne, ne, tahle partička sice nebyli Kržižáci, ale klaďasové to taky nebyli, což byla špatná zpráva. Ale zase jsem je nemusel šetřit, to byla dobrá zpráva. A navíc, když se vás někdo z po zuby ozbrojené bandy snaží uspat ránou do hlavy, znamená to, že vás chce dostat živého, a to je, aspoň pro začátek, taky dobrá zpráva. I když důvody, jaké k tomu může mít, nejspíš zrovna nefigurují v top ten vašich tajných přání. Lovení otroků, ať už na obvyklé otročení, nebo pro gladiátorské zápasy v kleci na život a na smrt, kanibalismus, kšefty s orgány, sexuální zvrhlosti – v mém případě asi ne, ale v obecné rovině to platilo –, testování nových drog, čiré potěšení z mučení… Anebo z vás potřebuje vytáhnout nějakou informaci. Takhle spatra mě napadalo třeba denní heslo do Pevnosti. Plus kombinace toho všeho. Úplně to nejlepší, co vás mohlo potkat, bylo, že vás jen okradou a nechají být. Ale to bylo asi tak pravděpodobné jako vyhrát jackpot v cinknuté sázkové kanceláři. Takže si na to vsaďte.

Zatímco mi v hlavě ještě rezonovala ta pecka a letěla asi do dvou vteřin zkomprimovaná předchozí úvaha, udělal jsem několik věcí současně, nebo aspoň v dost rychlém sledu. V prvé řadě jsem zaktivizoval po té ráně trochu zhadrovatělé nohy a vyrazil dozadu. Zároveň jsem pravačkou odhodil cíp kožáku a levačkou sáhnul pod klopu.

Kyberpankáč i Šedý maskáč pozvedli zbraně.

Neměl jsem zrovna čas na nějakou zevrubnou analýzu, ale můj odhad byl, že pálit nebudou, aby nezasáhli toho tichošlápka za mnou, takže jsem si u nich udělal poznámku: na potom.

Tichošlápek, jak jsem do něj pozpátku tlačil, párkrát klopýtnul a se zaklením se poroučel k zemi, potud dobré. Já s ním, což bylo horší. To už jsem ale měl z kydexového pouzdra u boku tasený shadow1 a ze závěsu pod klopou nazdařbůh vytržený jeden z vrhacích nožů.

Čtyři – teda snad jen čtyři – na jednoho nebyl úplně ideální poměr, ale ani tak mi možnost nebránit se nějak vůbec nepřišla na mysl. Nejspíš proto, že lidí, kteří by se podobné bandě vydali na milost a přežili, aby o tom mohli vyprávět veselé historky, bylo setsakramentsky málo. Momentálně jsem si třeba nevzpomínal ani na jednoho. Ale pravda je, že jsem měl zrovna poněkud jiné myšlenky.

Protože bezprostředně nebezpečný byl v tuhle chvíli nejvíc ten v prvním patře s dlouhou zbraní, kterou už měl zalícenou a určitě už si srovnával mířidla, začal jsem jím. Někým jsem zkrátka začít musel.

Na nějaké míření z mé strany nebylo kdy, takže jsem na něj bez prodlení spustil rychlopalbou s takzvanou letmou kontrolou mušky.

Za štěkotu střelby jsem dopadl krosnou na toho pode mnou a bodnul ho vrhacím nožem do boku. No, pokusil jsem se. Přes tu krosnu to nemělo žádnou sílu a myslím, že jsem ho maximálně poškrábal.

Stejně hlasitě heknul, ale to bylo spíš tím pádem podpořeným vahou kvalitní literatury a mými pětaosmdesáti kily. Na dlažbě zazvonila lešenářská trubka.

Kromě toho, že jsem svojí rychlopalbou oďobal omítku a parapet, to taky hezky cáklo a špaletový rám okna ohodila krev. Střelec zmizel a hlaveň jeho pušky s ním. Jestli stihl taky vystřelit, šlo to mimo.

Šedý maskáč mezitím popoběhl blíž a zaujal lepší střeleckou pozici.

Tichošlápek pode mnou se mě pokusil zbavit, čehož jsem využil, svalil se z něj, odkryl ho a současně nastavil brokovnici krosnu.

Šedý maskáč udržel prst na spoušti na uzdě, zato já se nežinýroval. Poslepu jsem za sebe vleže vystřílel notnou část šuplete a neohrabaně se u toho převalil o další půlotočku. Krosna vrazila do auta zaparkovaného u chodníku.

Lešenářská trubka zarachotila na dlažebních kostkách, jak se po ní Tichošlápek zase sápal. Byla to ta bosá mrtvola z popelnic s vystřeleným okem. Nejspíš to oko neměl už předtím, jen si do důlku cáknul kečup, aby to vypadalo jako čerstvé zranění. Dobrý způsob, jak se někomu dostat za záda. Je fajn, když člověk dokáže hrát s tím, co má. Nebo s tím, co nemá.

Vzápětí už mi trubka letěla v ústrety, jen taktak jsem jí zvládl nastavit předloktí. Sice jsem si do rukávů kabátu zrovna minulý týden všil ocelové lamely, ale stejně jsem měl dojem, že mi to přerazilo ruku. Ovšem vrhací nůž jsem nepustil! Dobře já!

Střelil jsem Tichošlápka do toho prázdného očního důlku a posledních pár ran v zásobníku věnoval zase Šedému maskáči, který právě vyklízel pole a mizel v průjezdu. Nejspíš proto, že se mi předtím povedlo ho zasáhnout. Blůza se mu na boku pod taktickou vestou a na rameni barvila krví. Než se úplně ztratil, trefil jsem ho ještě do zadku a mrsknul po něm vrhací nůž, který ale neškodně odloupl omítku poměrně ostudný kus vedle. Ve vrhání nožů jsem nikdy nebyl kdovíjakej. Navíc mě levačka pořád brněla, jako bych do ní dostal… lešenářskou trubkou.

Vyhodil jsem prázdný zásobník a hodil okem na konec baráku, kde se předtím zjevil ten exot s čírem. Ten docela správně usoudil, že už nemusí na nikoho brát ohled, a přesně v ten moment, kdy jsem ho našel v krytu za rohem, po mně začal pálit. Ale teda nic moc trefa. Kromě světlometu vozu vedle mě a dlažebních kostek poblíž zasáhl jen moji krosnu. I tak do hajzlu, některé ty knihy nebylo zas tak snadné najít.

Než abych se drápal na nohy a pokoušel se schovat za nějakým autem, radši jsem se převalil, abych mu ztížil míření, a vleže urychleně přebil. A než abych ho zběsilou palbou zaháněl za roh, radši jsem pořádně zamířil a věnoval mu dvojvýstřel, nebo jak my ostrostřelci říkáme dvě slepený. A trefil se o dost líp. Přesněji do ramene, což byl největší cíl, který mi ze svého krytu nabízel. Ohnulo mu to svítilnu a vyhodilo ho to zpoza rohu. Revolver mu vyletěl z ruky, Kyberpankáč zavrávoral, chytil se za rameno, vzpamatoval se, opět získal ztracenou rovnováhu a určitě se rozhodl dostat se co nejdřív zase za roh, jenže v ten moment na pikosekundu vlastně úplně znehybněl. To mi stačilo. Vzápětí mu mezi uchem a čírem vykvetl krvavý květ a z druhé strany hlavy vycákl mozek, který si ostatně nic jiného ani nezasloužil, protože ho do téhle situace dostal. Střílení mi na rozdíl od vrhání nožů vždycky šlo.

Někde poblíž naskočil motor s hlubokým chrchlavým zvukem.

V okně naproti přes ulici jsem periferně zaznamenal pohyb. Skoro současně třeskl výstřel. To už jsem byl ale zase v pohybu a převaloval se zpátky k okraji chodníku, abych se kryl za zaparkovaným esúvéčkem. Takže se mi kulka jen škádlivě otřela o lebku. Stejně to ale byla šlupka, jako bych dostal do hlavy klikovou hřídelí. Z náklaďáku. Až se mi před očima na chvíli zatmělo. Fujtajxl! Na čele jsem ucítil čůrek krve. Smrtka vedle mě trochu zklamaně sklonila napřaženou kosu.

Motor zakašlal, zařval, načež se ozval skřípot ocelových pásů na dlažebních kostkách. A kurva!

Neohrabaně jsem se zvedl do kleku a přes okýnka esúvéčka lehce rozostřeným pohledem opatrně kouknul na protější barák. Byl ve vedlejším okně než prve. Ksicht měl zalitý krví, ale to mu nezabránilo mi zatápět.

Pro jistotu jsem zkontroloval ulici v obou směrech a pokusil se odhadnout, odkud přichází rachot toho pásáku. Se zvuky v městské zástavbě je to ošidné. Všechno se odráží, láme, nese do dálky nebo ztrácí ve zvukových pastech, takže jediná jistota, kterou máte, je, že naprosto netušíte, odkud a kdy co přiletí. Nicméně tohle bylo celkem blízko, dokonce bych si tipnul, že docela blizoučko. Třeba zrovna v tom průjezdu, co zmizel Šedorudý maskáč.