Aleš Pitzmos: Rakev – Odplata

Ponořte se do drtivých hlubin planety Uran s hard sci-fi románem Aleše Pitzmose Rakev: Odplata!

ANOTACE:
Rafael de Santis býval vojákem Panamerické konfederace, účastnícím se bojů proti rozpínavé Asijské hegemonii. Pak však během přísně tajné mise k vědecké vesmírné stanici Enheduanna, skryté v jednom z Lagrangeových bodů systému Slunce-Země, přišel o nohy a také o část paměti. Touha po bioimplantátech ho o několik let později stejně jako mnohé další lidi zavede do programu Lazarus, který probíhá u jednoho z ledových obrů Sluneční soustavy, u Uranu. Zde musí trvale uzavřený ve svém modulu těžit 365 dní diamanty hluboko v plášti planety – jakmile si odpracuje své, bude mu spraveno jeho tělesné poškození.

To je teorie. Ovšem jak už to někdy bývá, praxe je zcela jiná.

Rafael zažívá v osamění Uranova pláště řadu podivných věcí a zároveň zjišťuje, že je jeho těžební modul vybavený pokročilou technologií, kterou by lidstvo vůbec nemělo mít k dispozici. Když je z něj načas vyříznut a na stanici Asylum probíhá jeho týdenní rekonvalescence, setkává se tam se svým bývalým velitelem, kapitánem Laginou, a jeho novým týmem mariňáků. Zdá se, že přiletěli kvůli nebezpečí, o němž se mlčí, ale které se skrývá v hlubinách planety, pod takzvanou Bariérou, hranicí, pod niž se nesmí s těžebními moduly sestupovat. Rafael si zároveň začíná vybavovat vzpomínky na svou poslední misi – a dochází mu, že má cosi společného s událostmi, které se dějí nyní.

Souhrou okolností se nakonec dostane pod Bariéru a kvůli tomu, co tam objeví, bude muset přehodnotit svůj dosavadní život, vše co zná a co ví. A bojovat – proti lidem, které dříve považoval za přátele…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Nemeton; 7/2025
Počet stran: 200
Formát: pdf, epub, mobi
Cena: 159 Kč (na Palmknihy.cz)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I.

Pokaždé, když jsem měl po šichtě a věnoval se ve svém těžebním modulu relaxaci, jsem vzpomínal na doby, kdy jsem ještě chodil, kdy jsem nebyl odkázaný na vozík anebo na těžké robotické končetiny. Opakovaně se mi vybavovala zejména jedna chvíle. Vzpomínka na jeden ostrov a na jednu pláž a na jedno léto plné svobody.

Vystoupil jsem z džípu, zul jsem si žabky a hodil jsem je na sedadlo spolujezdce. Mé nohy se dotkly asfaltu, který byl vychladlý nocí. Vnímal jsem ho bříšky prstů. Patou. Pak jsem vykročil k oceánu, který mě zval do své modrozelené náruče a plnil mi chřípí solí. Opustil jsem silnici a vstoupil jsem na pláž, pokrytou drobnými dunami zlatého saharského písku. Jeho drobounká zrníčka, pražená sluncem jako káva, mi ihned vklouzla mezi prsty. Drhla. A já kráčel vstříc oceánu, který zavinul má chodidla do své chladivé náruče. Pečovatelsky. Ochranitelsky.

Tehdy jsem byl mladý. Plný ideálů. A svobodný.

Tak proč jsem se toho nakonec vzdal?

Ne. Já ne. Nikdy bych to neudělal. To oni za mě rozhodli.

Popravdě ani nevím, kdo vystřelil první, kdo první porušil klid zbraní. Zda to byla Panamerická konfederace, anebo rozpínavá Asijská hegemonie, neustále chřestící svým rozsáhlým jaderným arzenálem. Vím jen to, že krátce po mém návratu z toho čarovného ostrova do Nového Skotska, kde moje rodina po staletí žila, začal více než sedm let trvající konflikt o sféry vlivu. A já se stal jeho součástí coby příslušník speciální jednotky SMHF (Securing Monuments of Humanity for the Future – Zabezpečení památek lidstva pro budoucnost). Náš úkol byl prostý. Tím, jak se posouvala fronta, byly ohroženy mnohé pamětihodnosti, nalézající se zejména v zemích třetího světa. Má jednotka měla za úkol je skenovat pomocí pokročilé fotogrammetrie, aby mohly být později, v případě jejich nevratného poničení, replikovány programovatelnou hmotou (která ovšem byla stále ve vývoji).

Byl to důležitý úkol. Tak jsme to alespoň chápal. Bránit sebezničujícím tendencím lidstva tím, že zachráníme to, co naši předci v potu tváře vytvořili – a co my s lehkostí sobě vlastní boříme.

Na konci války (kterou ovšem nikdo válkou nenazýval, obě zúčastněné strany o ní hovořily jen jako o speciální obranné operaci) byla moje jednotka převelena do Egypta, který se stal jednou z horkých zón konfliktu. Památkám, zejména pyramidovým polím na jih od Káhiry, navíc hrozilo nebezpečí i od fundamentalistů z Evropského chalífátu. Nebylo to tak dlouho, co celý svět šokovalo poselství z Nového Bagdádu (dřívějšího Berlína), v němž ajatolláh Muhammad Merkel pohrozil zničením celé západní kultury, načež jeho hrdlořezové rekrutující se z řad elitní vojenské jednotky Chalífátu, Nesmrtelných, uřízli hlavy několika vědcům, které o rok dříve unesli v Grónsku (mimochodem video získalo na WolrdTube nejvyšší počet sledování v historii – další překvapivou věcí bylo, že počet lajků převyšoval počet dislajků).

Panamerická konfederace vyslala do Egypta dva týmy SMHF. První z nich se usídlil v Gíze, přičemž do jeho kompetencí spadala i nedaleká Sakkára a Abúsír, my dostali na starosti pyramidové pole ve vzdálenějším Dáhšúru.

Těžko popsat slovy to, co jsem pocítil, když jsem opustil obrněnou dodávku a vystrčil hlavu do spalujícího egyptského slunce. Možná… jisté nadšení. Možná… hrdost. Obě dominanty Dahšúru byly totiž fascinující, pro mě osobně možná víc než značně profláklá Gíza.

„Vojáci, z vrcholků pyramid na vás shlíží čtyřicet století historie!“ řekl kdysi Napoleon Bonaparte svým mužům během francouzského tažení do Egypta. Pod tenhle výrok bych se mohl směle podepsat.

Obě dáhšúrské pyramidy, jak Lomenou, tak i Červenou, měl na svědomí faraon Snofru, otec mnohem slavnějšího Chufua, který dal světu jeden ze sedmi divů starověku: Velkou pyramidu v Gíze. Díval jsem se tu na jednu, tu na druhou, a přemýšlel jsem, která z nich se mi líbí víc. Mnozí dávali přednost Červené pyramidě, já však volil tu Lomenou, přestože se o ní říkalo, že je to vlastně zmetek.

Vysvětlím to.

Snofru uložil svým architektům velice těžké zadání: vybudovat první pyramidu s hladkým povrchem v historii. Poprvé to zkusili v nedalekém Médúmu a dopadlo to katastrofálně, celý obvodový plášť se zhroutil ještě předtím, než byla stavba dokončena. Teprve poté Snofru přemístil staveniště do Dahšúru – a muži zde začali pracovat na Lomené pyramidě se sklonem stran padesát čtyři stupňů. Nedospěli však ani do poloviny její předpokládané výšky (mělo se jednat o sto třicet metrů), když se v ní začaly objevovat velké praskliny, způsobené nestabilním podložím. Bylo nutné zmenšit její váhu, jinak by se mohla rovněž zhroutit. Proto přišli architekti s oním lomením, které jí dalo název – sklon stran změnili ve výšce čtyřiceti sedmi metrů na čtyřicet tři stupňů. Pyramida byla díky tomu nižší a méně objemnější a podařilo se ji bez problémů dokončit.

Snofru však byl mírně řečeno perfekcionista. Chtěl na věčnost spočinout v naprosto dokonalé stavbě: proto se o něco později začalo pracovat na Červené pyramidě se sklonem stran čtyřicet tři stupňů, která už byla úspěšně dokončena. Zároveň se stala předobrazem svých slavnějších družek z Gízy a mnozí ji považovali za nejhezčí pyramidu vůbec.

Jak už jsem se zmínil, mně se ale více líbila ta nepovedená směska, Lomená. Možná kvůli tomu, že měla nejzachovalejší vápencové obložení ze všech známých pyramid. A možná proto, že jsem měl v dětství nevzhledného, avšak věrného voříška, Donalda – jehož mí rodiče pojmenovali po jednom bývalém americkém prezidentovi, jehož bezmezně obdivovali…

„Jedeme, chlapi, jedeme!“ přerušil to kouzlo velitel mého týmu, poručík Drew Lagina. Byl to kyborg druhého stupně. My ostatní jsme si s exoskelety jenom vypomáhali, on si ho však nechal od biotechniků natvrdo přidělat. A snil o tom, že si jednou nechá transplantovat hlavu na celorobotické tělo – tedy až tohle všechno skončí. Abych žil tisíc let, řekl mi před lety.

Začala nám tvrdá dřina – z obrněné dodávky jsme museli vyskladnit několik stovek kontejnerů, v každém z nich si hověl jeden skenovací dron. Následovalo jejich vybalení, kontrola a následné umístění do předem určené formace. Práce nám šla od ruky, možná kvůli tomu, že jsme se ve svých exoskeletech doslova pekli (teploty v Egyptě to léto atakovaly šedesátku ve stínu – budiž pochváleno globální oteplování!), a možná proto, že nám země neustále duněla pod nohama. Aktuálně se vedly boje o severní předměstí Káhiry, a to bylo skutečně pekelně blízko. Nikdo tu nechtěl být, až se sem posune fronta. Protože pak se tahle oblast stane skutečnou pouští…

„Myslím, že na nás šetřej,“ ozval se mi ve sluchátku, které jsem měl implantované do ucha, můj parťák, Jorge García.

Položil jsem poslední dron do písku a pak jsem na HUD displeji mé taktické helmy zkontroloval jeho pozici. „Jak to myslíš?“

„Naše kombinézy jsou z nanovláken ne? Mají být samočistící a prodyšné. Tak mi vysvětli, proč se v nich potím jako prase!“

Uchechtl jsem se. „Spraví to pár orosených piv.“

„V polním táboře,“ zamrmlal. „Kéž by to bylo tisíce kilometrů odsud!“

Zavřel jsem oči a zasnil se. Na jednom ostrově, na jedné pláži…

„Nerad vás ruším, vy hrdličky,“ ozval se na společném kanálu Lagina, „ale je načase to spustit.“

„Oukej, veliteli,“ potvrdil jsem. Přelétl jsem pohledem celé dronové pole a pak jsem zamířil k Lomené pyramidě, jejíž zčásti dochovaný obvodový plášť z turského vápence se leskl v prudkých slunečních paprscích. Všiml jsem si, že druhá část našeho týmu do ní vnesla poslední kontejnery s dalšími drony – ty budou skenovat vnitřek pyramidy rekrutující se z nespočtu chodeb a komor.

Společně s poručíkem Laginou, Jorgem a dvěma neohumanskými členy týmu jsem se uchýlil pod skládací altán, který stál poblíž dodávky. Zde vyložila své instrumenty dvojice operátorů. Oba byli vlastníky neurálních spánkových implantátů, které jim budou společně s AI pomáhat při ovládání téměř tisícovky dronů, co budou Lomenou pyramidu zvnějšku skenovat.

„Aktivujte roj za tři,“ odpočítával poručík Lagina a v ústech přitom drtil slánku, „dva, jedna. Teď!“

Drony se vzápětí zvedly v synchronní formaci – když se dostaly do výšky sto dvaceti metrů, přesunuly se nad vrchol Lomené pyramidy. Tam jim dali operátoři příkaz, aby zaujaly pozice.

Všiml jsem si, že se jeden z dronů vychýlil z dráhy a málem se srazil se svým nejbližším kolegou. Na velké obrazovce, která byla umístěná před oběma operátory, zčervenal.

„Má takřka vybitou baterii, poručíku,“ pravil jeden z nich.

„Kontrolovali jsme je,“ řekl jsem na naši obhajobu. „Všechny.“

„Věřím, že ty jo, Rafaeli,“ přesunul Lagina slánku z levého do pravého koutku úst. „Ale co ostatní? Odvedli svou práci tak jako ty, anebo jim bylo horko, a tak se na to vykašlali?“

Jorge vedle mě ztuhl.

„Pokud odpadne jeden či dva drony, průběh skenování to neovlivní,“ ozval se operátor. „Bez obav.“

„Dobře,“ procedil skrz zuby Lagina. „To je dobře. Mějte všichni na paměti, že nám jde o ochranu našeho dědictví. Nesmíme to zkurvit. Jasný?“

„Ano, pane,“ řekli jsme jako jeden muž.

„Zahajuji skenovací sekvenci,“ promluvil operátor. „Sekvence…“

V té chvíli se nám země velice silně otřásla pod nohama. Někde v dáli za pyramidami jsme spatřili oblaka prachu – anebo písku, vyvrženého k nebi.

„Co to, sakra…?“ zavrčel Lagina. A já cítil, jak se mi v krku usazuje velký knedlík. Fronta byla blízko. Tak blízko…

Záhy nám něco prudce proletělo nad hlavami a tlaková vlna málem strhla altán, pod nímž jsme se schovávali. HUD displej mé helmy kompenzoval jas egyptského slunce: uviděl jsem lesklý aerodynamický trup autonomního dronu, který pomalu mizel v dáli. A já doufal, že se brzy promění jen v malou tečku na obzoru a pak se propadne do nicoty. Že ho obloha spolkne.

Ten den jsme však měli smůlu… Museli jsme si to vyžrat až do konce. Dron se obrátil, rychlostí blesku zamířil přímo k nám a usadil se nad Lomenou pyramidou.