S tvůrčím týmem z Dalekého království o pohádkách a vzniku antologie
O vzniku antologie Daleké království a o vztahu k pohádkám jsem si povídal s editorkami Lucií Lukačovičovou a Terezou Kadečkovou, s nakladatelem Martinem Štefkem a s autorkou obálky Janou Maffet Šouflovou.
Otázka pro editorky Lucii Lukačovičovou a Terezu Kadečkovou
Obě jste zkušené editorky, přesto muselo být sestavování antologie dost náročné. Můžete nám povědět víc o celém procesu vzniku?
Lucie: Původní nápad vznikl jako cvičení na mém kurzu tvůrčího psaní. Vyberte si náhodnou pohádku a náhodný žánr, zkuste si napsat jednu scénu – začátek, prostředek, konec, na tom nesejde. Pak jsem se neprozřetelně přiznala Terce, která tou dobou na můj kurz chodila, že by se mi líbilo mít takových povídek víc, mít jich celou antologii. A Terka zastříhala ušima.
Tereza: A hned se toho chytla! Jenže – ani jedna z nás neměla zrovna čas, tak jsme se shodly na tom, že se tak za půl roku spojíme a dohodneme se. Lucka doufala, že na to zapomenu. Nezapomněla jsem. A vrhly jsme se do toho.
Ve skutečnosti ale žádné velké trable nepřišly – ani časové, ani s deadliny, vše šlo dobře. Ráda si s Luckou nějakou spolupráci zase zopakuju. Teda… až budeme mít obě čas 😉.
Otázky pro Martina Štefka, majitele nakladatelství Golden Dog
Jaké jsou u vás v rodině nejoblíbenější klasické pohádky?
Dcerka si nejvíc oblíbila Karkulku a O Jeníčkovi a Mařence, zkoušel jsem i Šípkovou Růženku, ale ta tolik nesedla. Já měl jako dítě hrozně rád Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého.
Golden Dog se zaměřuje především na horory, ale taky všichni víme, že jsi otevřený experimentům, jako jsou dětské knihy nebo antologie. Překvapilo tě, když za tebou Terka Kadečková přišla s nápadem na další sborník věnovaný pohádkám?
Mám rád dobré nápady, a když za mnou Terka Kadečková přišla s tím, že s Luckou Lukačovičovou chtějí dělat antologii klasických, ale moderně pojatých pohádek, byl to přesně ten zajímavý nápad, který mi sedl, dal jsem oběma volnou ruku a ony přišly s něčím, co mě uchvátilo. Některé povídky pro mě byly jako pro čtenáře opravdu silné zážitky. Jsem rád, že jsem je mohl vydat.
Většina knih z produkce tvého nakladatelství vychází v broži, čím si Daleké království vysloužilo pevnou vazbu?
To bylo jednoduché, když jsem se díval v PDF na obálku od Jany Šouflové, prostě jsem si říkal, že je škoda, aby tohle nebylo v pevné vazbě. Takže rozhodnutí vzniklo jednoduše na základě toho, že Jana odvedla fakt úžasnou práci.
Otázky pro Janu Maffet Šouflovou, autorku obálky
I když je obálka Dalekého království boží, čert s cigaretou a sklenicí tvrdého alkoholu sedící u baru není tvůj tradiční motiv. Jak moc velkou výzvou pro tebe tohle zadání bylo?
Samotný motiv čerta u baru mi zas tak cizí nepřipadá, protože obsahuje vše, co mám ráda: nadhled, lehkou ironii a hravost. Výzvou však byla neonová barevnost, dospělejší styl a modernější prostředí. Měla jsem více návrhů, protože bylo třeba si s editorkami ujasnit, jak knihu pozicovat a jaká očekávání ve čtenářích budit, což bylo u „dospělých pohádek“ dost těžké a ilustrace nesměla působit dětsky. I proto jsem ráda, že nakonec zvítězil tento jednoduchý a úderný motiv.
Každopádně to bylo zábavné osvěžení, které mi dovolilo vykročit jinam a trochu si zase zablbnout. Přesto mám stále na mysli podstatu knihy a to, že mým úkolem je podpořit dílo, na kterém nechal autor často duši. I proto se vždy snažím více či méně s autory spolupracovat, společně hledat a považuji se za člena týmu.
Jsi nejen bohy obdařená malířka a ilustrátorka, ale taky spisovatelka. Jaký je tvůj vztah k pohádkám, jsou pro tebe jako autorku fantastiky inspirací?
Velmi vřelý. Měla jsem od malička až patologicky bujnou fantazii, a tak jsem byla přirozeně velký konzument pohádek různého druhu a stále jím jsem. Jen se trochu mění kulisy. Někdy je to možné nazvat fantasy, ale ona ta hranice je někdy velmi tenká. U klasických pohádek mě bavila různost a barvitost, ostrovtip i moudrost a vždy si v tom člověk našel i poučení. Tohle mi občas u některé fantasy chybí, třebaže kulisy bývají podobné.
A tak když sama píšu, možná zrovna tvořím text, který se zdá zábavný a lehkovážný, ale vždy tam na pozadí je nějaké „dloubnutí“ ukazující, jak zdánlivě běžné věci a nešvary mohou být zničující. Ne nadarmo se mě lidé ptali, jestli jsem se u první povídky Svitků z Londýnského mostu neinspirovala Lakomou Barkou. Ve skutečnosti je příběh inspirovaný jednou méně známou pohádkou z Pohádek z tisíce a jedné noci. A to je i odpověď na druhou otázku.
