Rebecca Robinsonová: Zmije a vlk

Zmije a vlk, první díl napínavé romantasy trilogie Temné dědictví, mistrně kombinuje politické intriky a romantické pletky mezi nepřáteli a zaujme nejen čtenáře sérií Skleněný trůn a Dvůr trnů a růží.

 

Byla vycvičená zemřít, zakázala si milovat. Ale jestli má padnout, padne i celá říše.

 

Celý život se Vaasu snažili vycvičit jako dokonalou zbraň. Poté, co ztratila matku, si je Vaasa jistá, že se blíží i její smrt. Probudila se v ní totiž jakási temná magie, která ji požírá zevnitř. Tomu věří i její mocichtivý bratr, který chce Vaasu využít politicky a zlikvidovat. Jako nejstarší muž rodu ji provdá za Reida z Mirehu, nelítostného cizího vládce, v naději, že její smrt poslouží jako záminka k tomu, aby konečně napadl Reidovu zemi. Jediné, co musí Vaasa udělat, je zemřít.

 

Vaasa však zoufale touží žít. Do svého nedobrovolného manželství vstupuje s plánem uniknout. K jejímu překvapení jí však Reid nabídne dohodu: když mu pomůže udržet si moc, nechá ji svobodně odejít. Výměnou za spolupráci se s ní také podělí o znalosti magie, kterými učené ženy v jeho zemi disponují, aby ji její vlastní síla nezničila.

 

Tento návrh je možná příliš dobrý na to, aby se dal odmítnout. Mezi Vaasou a Reidem to však začne jiskřit, a to by mohlo jejich dohodu ohrozit. Jakmile smrtící intriky jejího bratra dostanou konkrétní obrysy, bude v sázce nejen Vaasina svoboda, ale budoucnost celých říší.

 

 

 

Vydá: Jota, 7/2025

Překlad: Růžena Svobodová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 360

Cena: 448 Kč

 

 

 

 

KAPITOLA 1

 

Vaasalisa Kozárová ukryla pod jeden polštář přivázaný provaz, pod druhý malou dýku a teď pobíhala po spoře osvětlené komnatě v Mirehském velechrámu.

 

Až vyjde slunce, už bude pryč.

 

Hosté tančící dole v sále tohoto obrovitého dómu svoje lidové tance za doprovodu protivně hlasité hudby představovali dokonalé rozptýlení. Zajímali se jen sami o sebe a svoje sladké víno. O nevěstu ani ženicha už se nikdo nestaral.

 

Nenáviděla každého v tom sále. Každého, kdo se toho podvodného obřadu účastnil.

 

Obzvlášť svého bratra Dominika s tím jeho proradným úsměvem a lesklými havraními vlasy. Zatímco se soukala ven z šeredného bílého svatebního šatu, v duchu mu ty vlasy vyškubávala z hlavy a dusila jeho opovážlivý smích.

 

Jeho smrt však pro ni nyní nebyla to nejdůležitější. Stejně už se odplazil zpátky ke svým kráskám do paláce v jejich rodné Asteryi. Vaase bylo ukradené, z jakých důvodů ten had domluvil její sňatek pouhých pár měsíců po otcově smrti a jen pár týdnů po smrti jejich matky. Bylo to prostě neodpustitelné. Za takové činy se zkrátka platí životem.

 

Nevěděla jistě, zda Dominikovým osudem bude skutečně smrt, ale dospěla k závěru, že jejím osudem se rozhodně nestane manželství.

 

Zbývaly pouhé minuty, než si pro ni její nešťastný manžel přijde.

 

Reid z Mirehu byl krutý válečník, velký jako hora. Patřil k nejmladším vůdcům v dějinách Icrurie a také k těm zdaleka nejproslulejším. Vlk z Mirehu. Civěl na její bílé šaty, jako by nemohl vystát tu absenci barev – nebo ji možná opravdu vystát nemohl. Tento národ oslavoval jasné barvy a zářivé odstíny, takže Vaasa raději schovala bílou noční košilku, kterou si plánovala obléct, a zvolila rudou, dlouhou do půli stehen a s rozparkem na pravém boku. Chladivé hedvábí jí sklouzlo po těle. Odložila svoje zavazadlo nenápadně k oknu, uvelebila se na měkkém prostěradle a zkřížila nohy v naději, že tak budou vypadat delší. V naději, že tak lapí Reida Mirehského do své pasti.

 

Vaasa si o tomto národu vše pečlivě nastudovala – stejně jako o každé jiné hrozbě pro vládu jejího rodu. Nikdo ještě nedokázal infiltrovat západní Icrurii a vrátit se zpět živý, avšak východní teritoria, jež nyní stála na pokraji otevřené války s Asteryí, sužovalo násilí. Icrurijská republika vznikla o několik generací dříve sjednocením šesti nezávislých městských států. Vaasini učitelé zdůrazňovali, že se vyznačovala velmi neobvyklou politickou strukturou. V čele Icrurie stál vládce, jenž se volil jednou za deset let. Vybírali ho z vůdců šesti hlavních teritorií. Pětice nezvolených vůdců se pak stala vládcovými konzuly, kteří mu pomáhali vládnout a později svými hlasy vybrali příštího vládce. Vaasin manžel se teď jevil jako nejjednoznačnější kandidát na příštího vládce Icrurie. Byl to nebezpečný a krutý válečník, proslulý svou nelítostností.

 

Pokud je to všechno pravda, ten malý rozparek na košilce možná bude její největší výhodou. Poposedla si na posteli a cípy sukýnky odhalily její nohu. I válečníci jsou koneckonců muži a muži téměř vždy sami zapříčiní svůj vlastní pád.

 

Nemohla se dočkat, až sáhne po provazu pod polštářem. A popadne tu dýku.

 

Vůdce Mirehu si dědičku Asterye nejspíš představuje jako plachou a klidnou ženu. Nikoli vražedkyni, kterou z Vaasy její otec vychoval – bezcitnou manipulátorku, jakou chtěl ze své dcery mít. Nejstarší potomek asteryjských vládců přece nevyroste v nějakou bezvýznamnou nevěstu. Stane se z ní zbraň.

 

Po smrti Vaasiných rodičů nastoupil na císařský trůn její bratr Dominik, a to čistě kvůli tomu, co se mu houpe mezi nohama.

 

Na Vaasu pak zbyl Reid Mirehský.

 

Zpoza dveří k ní dolehlo dunění blížících se kroků, dopadajících na kamennou podlahu.

 

Na okamžik se jí zmocnil neklid, ale prudce ho v sobě potlačila. Strach byl pro ni ten nejnebezpečnější pocit. Právě on vyvolával na světlo nakažlivé prokletí, jež se jí plazilo pod kůží. Představovala si je jako zmiji, která čekala stočená do klubíčka v jejím břiše, až bude moct zaútočit. Kdyby Vaasa tuhle sílu vypustila ven, mohla by klidně povraždit všechny lidi v chrámu. Možná by tím zabila i sama sebe. Mnohem snazší bylo zůstat jen nazlobená – zloba neznamenala slabinu.

 

Vypadalo to, že nazlobenost je jediný pocit, jemuž se to prokletí podřídí.

 

Dveře se rozlétly a dovnitř vkráčel vůdce Mirehu. Svými širokánskými rameny zabíral většinu vchodu.

 

Jejich pohledy se setkaly.

 

Vaasa se toho muže odmítala bát vzdor vší síle, kterou v jeho očích viděla.

 

Ale za onou silou vykukoval i jakýsi záchvěv, jakési překvapení či zmatek z pohledu na Vaasu, jak tam tak sedí na jeho posteli.

 

Pak se mirehský vůdce přeměnil ve svědomitého muže ctícího povinnost, v muže pragmatického a klidného. Při pohledu na jeho hladce oholenou tvář Vaasa přemítala, co asi skrývají ty pevně sevřené čelisti. Snad za nimi byly tesáky nebo jiný rys ohyzdný jako magie a nestvůry, které se Icrurií údajně plíží.

 

Avšak od pohledu to byl obyčejný člověk, stejně jako ona. Ta myšlenka ji pronásledovala už od chvíle, kdy si vyměnili stručné a prázdné manželské sliby. Působil jen jako klidný mladík. Měl na sobě temně černý a fialový oděv, tmavé vlasy stažené koženým řemínkem a zvědavýma očima si ji teď zkoumavě prohlížel, jak na něj na posteli čeká. Vaasa mu věnovala něžný pohled a ústa zkroutila do křečovitého úsměvu. Jeho zlaté oči sjely k jejím rtům a vůdce Mirehu byl lapený jako moucha v její síti. Semknul čelisti s jakousi živočišností. Vypadal dočista jako dobyvatel.

 

Vaasa si svůj útěk vychutná.

 

Sesunula se na okraj postele, pak se napřímila na svých dlouhých nohách a přešla k němu. Reid se ani nehnul. Sledoval každý její krok, dokud nezastavila až přímo před ním.

 

„Červená ti sluší.“ Jeho západní přízvuk se mezi nimi nesl na křídlech obchodního jazyka Icrurijců. Zvedl pohled k jejím oceánově modrým očím.

 

„Získala jsem dojem, že bílá se ti nelíbí,“ odpověděla.

 

Semknul rty a pak zdvihl koutky v upřímný úsměv. „Mám podezření, že by se mi z tebe mohlo zastavit srdce, ať už bys oblékla jakoukoli barvu.“

 

Jaká krásná slova. Zdvihla ruku těsně nad jeho srdce a přitiskla dlaň s roztaženými prsty na jeho hedvábný svatební oděv. Namísto slov, jež stejně byla zbytečná, mu Vaasa přiložila dlaně ke krku a začala rozepínat knoflíky jeho pláště. Pomalu mu stáhla chladivou látku z ramen a poodhalila tak jeho hruď.

 

Reid jí vzal plášť z rukou a opatrně ho odložil na křeslo stojící vlevo od nich.

 

Vaasa obrátila pozornost k šerpě, kterou měl napnutou šikmo přes hrudník, a vzala ji mezi prsty.

 

Reid ji při tom tiše sledoval s jistou obezřetností v očích. Zároveň se mu ale zrychlil dech.

 

Když z něj ceremoniální oděv sňala, dlouze si prohlédla jeho nahou hruď – samý sval a šlacha, ozdobené složitým tetováním, které se táhlo po lehce opálené pleti jeho pravého ramene a paže. Ovanula ji jemná vůně soli a jantaru, nasládlá a zemitá. V jakékoli jiné situaci by ji označila za neodolatelnou. A připustila by také, že jeho opálené tělo pokryté černým inkoustem působí ve světle svící lákavěji, než mu chtěla přiznat.

 

Ale kvůli tomu tady nebyla.

 

S rozpustilou lehkovážností mu prstem sjela k opasku a pak ho zatlačila směrem k posteli, dokud se zadní stranou kolen nezapřel o matraci.

 

V očích se mu blýsklo překvapení a vzrušení. Vzal její prsty do svých, zvedl její dlaň ke svým rtům a políbil ji na klouby. „Doufal jsem, že spolu budeme vycházet,“ pronesl.

 

Vaasa se kousla do spodního rtu. „To bych ráda.“

 

Reid ji chytil kolem pasu a otočil ji kolem sebe. Nasměroval ji na měkké přikrývky a kývnutím hlavy jí naznačil, že si má lehnout. Aniž přerušila očí kontakt, položila se na záda a odsunula se na posteli tak, aby měla provaz a dýku v dosahu.

 

Matrace klesla, jak na ni klekl a začal se sunout nad Vaasu. Tahle poloha by však nevyhovovala jejím záměrům.

 

Napřáhla se k jeho kalhotám.

 

Chytil ji za zápěstí. „Už jsi tohle někdy dělala, Vaasaliso?“

 

Zarazila se. Očekával snad neposkvrněnost? Obsahovala dohoda s jejím bratrem tuto podmínku?

 

„Pravda nám vždy poslouží nejlépe,“ pokračoval, zatímco jí odhrnul pramen černých vlasů z tváře a přejel prsty po rameni.

 

Pravda byla taková, že muži nerozeznají pannu od díry ve stromě, ať už si namlouvají cokoli. Pochybovala, že Reid je výjimkou. Přesto chtěla, aby ji považoval za nevinnou. Aby ji považoval za poddajnou. „Nedělala,“ zalhala mu. „Ale prý je to snazší, když je žena nahoře. Když určuje rychlost.“

 

„A chceš to udělat?“

 

Ta otázka spolu s jeho přísně svraštěným čelem a pevně semknutými rty ji mohla ochromit, kdyby to dovolila. „Ano, chci.“

 

Opravdu se jí na tohle právě zeptal?

 

Přikývl a z uvolněných ramen a pohledu bylo opět znát jeho vzrušení. Sjel jí rukou po zádech až na bedra a převalil se pod ni. Vydal se jí na milost. Rukama ji pohladil po stehnech, kterými ho obepínala kolem boků. „V tom případě tedy pokračuj,“ zašeptal.

 

Tento muž že se má na celé příští volební období stát vládcem všech městských států Icrurie?

 

Neměla pod sebou žádného vlka – pouze hlupáka.

 

Útěk bude tím pádem nejlepší volbou. Jeho totiž Asterya zašlape do země. Její bratr neměl zájem uzavírat obchody s pouhým městským vůdcem, bez ohledu na to, kolikrát Vaasu ujišťovali, že Reid do roka povýší na vládce. Reid patřil mezi šest icrurijských vůdců, a jak to tak vypadalo, za hranice mirehského teritoria to už nedotáhne.

 

Vaasa ho políbila na tvář a přejela mu rty po hladké, čerstvě oholené kůži. Dala by přednost vousům, napadlo ji, ale tuto myšlenku raději zadržela hluboko uvnitř. Pokračovala směrem dolů, rukama ho přitom jemně hladila po ramenou a cítila, jak mu pod jejími nehty naskakuje husí kůže. Pak mu začala rty přejíždět po hrudi. Když na něj skrz řasy pohlédla, lehce se mu zatajil dech.

 

Zvedla se a znovu ho políbila na krk, zatímco rukou sjela z jeho ramene pod polštář.

 

Jedním pohybem uchopila dýku a přitiskla mu ji na hrdlo. Přesně tam, kde ho předtím líbala.

 

„Zvedni ruce nad hlavu.“

 

Reid Mirehský ztuhnul a jeho pohled náhle zpozorněl, ale on se přesto ani nepohnul.

 

A pak náhle ano.

 

S vražedným soustředěním se překulil, oba se svalili na postel a Vaasa při dopadu dýku málem upustila. Reid jí vsunul koleno mezi nohy a vydržel v té výhodné pozici do chvíle, než mu ostřím přejela po stehně. Nato heknul a Vaasa ho ze sebe odtlačila. Vyšvihla se znovu na něj a přitiskla mu ostří na hrdlo a koleno do klína, připravená zasadit ránu.

 

Tentokrát Reid Mirehský zůstal nehnutě ležet.

 

Vaasa na ostří zatlačila a vtiskla mu ho do zakrvácené kůže. „Udělej, co říkám, jinak se tyhle bílé přikrývky zbarví do ruda.“

 

Pomalu uposlechl její příkaz. Zvedl ruce, nechal je ležet na prostěradle nad hlavou a ona cítila, jak ztuhnul, když mu koleno zaryla ještě silněji mezi nohy. Volnou rukou mu omotala zápěstí ukrytým provazem, utáhla jej a připoutala ho k pelesti postele. Vmžiku bylo hotovo, přesně jak naplánovala, ještě než Reid vešel do dveří. Okamžik zranitelnosti pominul a Vaasa teď znovu bojovala s narůstající panikou.

 

Kletba v jejích útrobách zasyčela na připomínku toho, že i když dokáže zvládnou tohoto muže, nákazu ve svých kostech ovládnout nemůže.

 

„Jedno mi ale pověz,“ pronesl Reid s ledovým klidem. „Plánovala jsi mě zabít už od začátku, nebo ses po našem setkání rozhodla, že pro tebe nejsem dost pohledný?“

 

Pravděpodobně je dnes už nikdo nevyruší. Jeho tělo najdou až ráno a tou dobou bude Vaasa dávno pryč.

 

Rozpoutá tím válku s nejbrutálnějším národem na světadílu a zaplatí za to Dominik.

 

Ještě trochu přitlačila na ostří dýky.

 

Reid vyvalil oči a vydechl: „Nemusíš to dělat.“

 

Jeho slova na ni teď neodbytně dorážela a tížila ji v břiše. Smíchala se tam s magií, adrenalinem a pocitem naléhavosti.

 

A chceš to udělat?

 

Co na tom záleželo? Jeden laskavý čin nemohl smazat vše, co o něm slyšela, všechny ty příběhy plné brutality, kvůli kterým od ohlášení jejich blížícího se sňatku samou hrůzou nemohla spát. Nejmladší z vůdců, jenž dosáhl svého postavení ještě před dovršením třiceti let. Nikdo nezíská moc tak rychle jenom po dobrém.

 

Přesto ji ta slova nějakým způsobem spoutávala. Kvůli nim toho muže pod sebou viděla jinak.

 

Žádala ji snad tahle ztělesněná krutost o svolení?

 

Na konečcích prstů jí začala tančit černá mlha, jejíž jazyky vystřelovaly ke kůži na jeho bradě. Magie.

 

Ztrácela nad ní vládu.

 

S divoce tlukoucím srdcem mu sjela ostřím po krku. „Neopovažuj se mě sledovat, jinak dokončím, co jsem začala.“

 

Seskočila z postele, skryla svoje dlaně i dýku, nazula si boty a oblékla si plášť s kožešinou, který od Reida dostala u večeře coby svatební dar. Stáhla si z prstu snubní prsten z tenkého zlata a odložila ho na prádelník. Slyšela, jak za ní Reid potají zápolí s provazem, ale Vaasa uměla uvázat pořádný uzel. Hodila si na ramena svůj vak – ten, který si nachystala k oknu. Předtím do něj sbalila jeho hedvábný oděv a všechny alespoň trochu cenné předměty, co v pokoji našla. Zavázala si plášť a obrátila se k Reidovi, jenž ji překvapeně pozoroval a přitom s plamenným hněvem zatínal všechny svaly ve snaze dostat se z pout.

 

Kdyby to byl opravdu takový surovec, kdyby byl vážně takový, jak si o něm lidé v její říši špitali, bez zaváhání by ho zabila.

 

A chceš to udělat?

 

Pouhá slova, která se ale svým způsobem stala činem.

 

Činem, jenž mu zachránil život.

 

„Svázala jsi mě opravdu pořádně,“ sdělil jí, aniž odvrátil pohled, a jeho úsečný přízvuk se přitom změnil v nahněvané vrčení. „Budeš mě to muset naučit, abychom se příště mohli vyměnit.“

 

Ten nafoukanec se usmál. Usmál se, jako by ho něco pobavilo. Jako by na tom, že tu o své svatební noci leží polonahý a přivázaný k posteli, bylo něco legračního.

 

Její prokletí ji z toho začalo lechtat v útrobách a v dlaních. Pustilo se do tance s rozjívenými čerty, kteří s ním šili. Vaasa schovala ruce, aby na ně neviděl, vyrazila k oknu a otevřela ho. Ohlédla se a uviděla rudou krev, jež mu stékala po krku. „Žádné příště nebude, Vaše Výsosti.“

 

Vyklouzla ven a tiše za sebou zavřela. Okamžik ho přes sklo pozorovala, jak se na posteli snaží rozvázat její uzly. Pak pohlédla na černou mlhu, jež už jí zcela pokrývala dlaně a hrozila vysát z jejího rozechvělého těla veškerý život.

 

To nesměla dopustit.

 

Zahalená v kapuci a plášti se vyplížila dolů po střeše Mirehského velechrámu až do tmy dole pod ním.

 

Nejdřív musí najít sodalitu, zdejší školu. Nezajímalo ji však poznání dějin či aritmetiky. V Asteryi žádná magie nepulzovala, ale místní magie byla vzácná a její otec po ní toužil. A teď i její bratr, který si přisvojil trůn se stejnou krutostí.

 

Někteří jejího otce nazývali zmijí.

 

On Vaasu nazýval svým chameleonem.

 

Splynula s prostředím, jako by k tomu byla zrozená, a uprchla z rozzářeného Mirehu. Cestou prodala Reidovo hedvábí za průchod do dalšího městského státu. Pokud někde existuje místo, kde se bude moct dozvědět něco o prokletí, které ji sužovalo, je to Dihrah, Město učenců.