Karolina Francová: Metamorf

V nakladatelství Brokilon vychází space opera Metamorf od Karoliny Francové, autorky fantasy trilogie Purpurová noc nebo například sci-fi románu Konstantynův efekt.

ANOTACE:
„Metamorf je podle našich mýtů bytost jednoznačně promiskuitní, jejíž smysl a účel spočívá výhradně v uspokojování sexuálních potřeb druhých. Naše legendy jej degradují na předmět bez vlastní vůle a vlastních cílů, na bytost bez morálky, bez zábran a beze cti. Na bytost nekonečně proměnlivou a měnící se. Na bytost plně se ztotožňující s heslem Kam vítr, tam plášť. Naše společnost přirozeně směřuje k tomu takovými lidmi pohrdat a vylučovat je ze svého středu, a přesto jsou metamorfové v našich pověstech bytosti dokonalé jak fyzickým vzhledem, tak duší, bytosti hodné obdivu a těšící se respektu a úctě. V našich mýtech vždy vystupují v pevných mocenských pozicích, ve statusu rádce, ochránce a spasitele. A to je paradox metamorfa, jehož příčiny se nikdo nesnažil odhalit.“
převzato se svolením autora z článku Jonathana Fressona Utajené kořeny metamorfní legendy. Rovnostářské Spojené světy, poživačný Sikarijský svaz a kastovní Matriarchát. Tři galaktické říše, které spolu udržují příměří, přestože jejich výchozí filosofie a morálka jen těžko mohou být odlišnější. Pečlivě opatrovaná rovnováha ale bere za své s příchodem metamorfa – mytické bytosti, která dokáže měnit osobnost a stát se tak kýmkoli. Zprvu jen přitahuje pozornost a vyvolává zvědavost, ale záhy se stává ohniskem, v němž se zájmy a touhy mocných střetávají. Zdá se, že válka bude nevyhnutelná.

INFO O KNIZE:
Vydá: Brokilon, 5/2025
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 665
Cena: 498 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog

Večery na Patnácté planetě Sikarijskéjho svazu s sebou pravidelně přinášely prudce vanoucí vítr, který ze země zvedal oblaka šedivého prachu a šuměl v rozložitých korunách nízkých listnatých stromů. Slunce se jako vždy zbarvilo dočervena ještě vysoko nad obzorem a krajina vypadala jako zalitá krví, ale kapitánka Patricie Swensonová si i tak ulehčeně oddechla, že další úmorný den rychle směřuje k závěru. Poslední úmorný den.

Stakos z Patnácté jí lichotivě nabízel další a další dezerty a při tom vemlouvavě popisoval, jaké zabezpečení poskytnou sikarijské firmy, pokud jim Spojenci přidělí zakázku na výstavbu kosmodromu. Na velké projekční ploše zářil obraz místa vybraného Stakosovou byrokracií. Po pravé ruce kapitánce nachystali komunikační jednotku, na níž si mohla kdykoli vyvolat jakékoli informace o zajištění zakázky. O připravenosti Sikarijců z Patnácté splnit všechny požadavky nebylo nejmenších pochyb a jejich pečlivost při přípravě projektu, který Spojenci zařadili do užšího kola veřejné soutěže spolu s dalšími pěti, hraničila s posedlostí.

„Možná by vás zajímalo, kapitánko, že První konstrukční, a. s. už navázala kontakt se Sikarijskou vědeckou frakcí a ta přislíbila maximální podporu při řešení všech obtíží, které by se při stavbě mohly vyskytnout,“ říkal Stakos a kapitánka si vybavila, že totéž už slyšela na Dvaadvacáté, Třetí, Osmé, Osmdesáté první a Dvousté planetě Sikarijského svazu. Bylo nad slunce jasnější, že vědecká frakce bude ochotně spolupracovat s kterýmkoli ze sikarijských rodů, pokud získá spojeneckou zakázku.

„Už jsem o tom slyšela,“ odpověděla slušně, zatímco uvažovala o tom, že kdyby přijala všechny úplatky, které jí různí Sikarijci nabízeli v souvislosti s misí, mohla by si koupit vlastní planetu, postavit si na ní kosmodrom a zbavit se tak nutnosti rozhodovat mezi šesti projekty, které vynikaly dokonalostí.

„Ano, vzpomínám si, že jsem vám to naznačil již na počátku vašeho zdejšího pobytu, ale teprve teď se nám dostalo stoprocentního ujištění,“ pousmál se Stakos. „Dívala jste se již na kvalitu surovin, které budeme používat při přípravě konstrukčních materiálů?“

Kapitánka si v duchu povzdechla. Ne, nedívala se, na to měla jiné lidi, kteří problematice konstrukčních materiálu rozuměli lépe než ona, ale i tak chápala, že pro Stakose není dost dobré nic kromě toho nejlepšího.

„Mám-li být naprosto upřímná, Stakosi,“ poznamenala, „neměla jsem na to při své vytíženosti zde zatím čas.“

„Nikdo na vás nespěchá, kapitánko,“ usmíval se Stakos tolerantně. „Rádi vám prodloužíme pobyt na tak dlouho, jak bude třeba. Vyrozuměl jsem, že s ostatními kandidáty jste již mluvila, takže můžete své rozhodnutí přijmout tady, v příjemném prostředí mé pohostinnosti.“

„Vážím si té nabídky,“ odpověděla kapitánka, „ale zítra musím bezpodmínečně odjet. Vy na mě s rozhodnutím možná nespěcháte, ale náš Obchodní syndikát chce mít závěry co nejdříve.“

„Chápu,“ přikývl Stakos a pohybem ruky přivolal sluhu, aby donesl další chod. „Snad tedy aspoň nastíním, že naše jednání s těžební společností TABOS mají reálnou naději na úspěch, takže se můžete spolehnout, že použijeme jen ten nejlepší materiál. I oni se budou cítit poctěni, budou-li moci zajišťovat dodávky pro Spojence.“

„Ano, jistě,“ přikývla kapitánka rychle a zděšeně se dívala na další jídlo. Nechápala, jak Stakos může takovou životosprávu přežít. „Nyní mě ale omluvte, Stakosi. Den se už nachýlil a já si před spaním chci ještě jednou projít podrobnosti vaší nabídky.“

To by mohlo jako výmluva uspět, doufala.

Stakos se ji oproti očekávání nepokusil zadržet a kapitánka toho využila a ustupovala z jídelny tak rychle, jak jí důstojnost a protokol dovolovaly. Lodní lékař Daniel Day se také zvedl a s úsměvem se k ní připojil. Když je pevné dveře oddělily od hostitele, Day se pousmál.

„Trpíš tak, že ti pro jednou hodnost nezávidím.“

„Je to tu ještě horší než jinde,“ souhlasila kapitánka. „Ten Stakos nezná míru. Jako by mu nedocházelo, že mě sem poslali právě proto, že spojeneckého vesmírného kapitána nelze zkorumpovat. Zkouší to třikrát denně. Mám sto chutí Patnáctou vyřadit jen proto, že se nezastaví před ničím, jen abychom je vybrali.“

„To máš pravdu. I já už odmítl aspoň deset úplatků v takové výši, že bych mohl odejít z Ochranných sil a nadosmrti nemusel sáhnout na práci.“

„Divila bych se, kdyby tomu tady unikl vůbec někdo,“ poznamenala kapitánka. „Proto jsem taky zakázala vycházky.“

„K tomu musím podotknout, že to na tvoji oblíbenost mělo stejný vliv jako morová rána.“

Cesta do pokojů, které jim Stakos vyhradil, rychle utekla. Krásy sikarijských obydlí vnímali spíš jako přesycení smyslů než lákadlo. Spojenci si zakládali na ideálu střídmosti a zlaté střední cesty. Extrémy se nežádaly a v lidské společnosti budily spíše znechucení. Oproti tomu Sikarijci posedlí hledáním potěšení a nejvyšší formy slasti se extrémy nechávali inspirovat.

„Co kdybychom se šli někam projít?“ navrhla kapitánka přede dveřmi svých pokojů. „Ta večeře mě málem zabila.“

„Proč ne,“ souhlasil lodní lékař.

„Tak pojď na chvíli dovnitř,“ vyzvala ho. „Jen se převléknu.“

Vstoupili a prošli prostornou chodbou do přijímacího pokoje. Kapitánka by ze sebe bývala jen shodila formální oděv a v ložnici si našla něco pohodlnějšího, ale při prvním kroku se zarazila. V pokoji někdo byl. Na stolku vedle křesel z aretánské vlny stála z poloviny plná sklenice s čirou tekutinou, kterou by kdekoli jinde než na sikarijské planetě odhadla na vodu. Dveřmi na terasu otevřenými dokořán pronikal večerní vítr, který už zesílil do bouřlivých nárazů a trhal závěsy. U zábradlí se v krvavém šeru rýsovala štíhlá postava.

Kapitánka si s Danielem Dayem vyměnila tázavý pohled. Ten člověk se dovnitř dostal se svolením stráží.

Neznámý se otočil, jako by cítil na zádech jejich pohled, a přešel terasu zpět do pokoje. Kapitánka si překvapeně uvědomila, že jde o velmi mladého muže, skoro ještě chlapce. Měl hladkou tvář s tak jemnými rysy, že si ho na okamžik spletla s dívkou. Tomu dojmu napomáhaly i tmavě plavé vlasy, které mu dopadaly až na ramena, šedomodré oči a čistá pleť, i linie dlouhé šíje a držení ramen. Pevnost postavy svědčila o častém cvičení, ale i tak neznámý zůstával štíhlý a měl daleko do vypracovaných svalů každého z Ochranných sil. Oblečení vůbec neodpovídalo panující sikarijské módě. Jednoduchost až střízlivost ale podtrhovala nevinnou a zároveň i podivným způsobem hříšnou krásu.

Kapitánka nebyla mocna slova.

„Kapitánka Patricie Swensonová?“ zeptal se neznámý a podíval se přímo na ni.

„Ano,“ přikývla a rozhodla se zakrýt překvapení společenskými formalitami. „Tohle je můj kolega Daniel Day.“

Neznámý na chvíli spočinul pohledem na doktorovi a pak se znovu obrátil ke kapitánce.

„Ken,“ vyslovil své jméno.

„Ráda vás poznávám,“ přikývla kapitánka. „Co pro vás můžu udělat?“

Mladík se pousmál, ale nebyla to jen zdvořilost. V tom mírném úsměvu zářilo skutečné pobavení.

„Takovou otázku neslýchám často, kapitánko. Ve skutečnosti měl Stakos na mysli pravý opak, když mě k vám poslal. Jde o vaše přání, ne o moje.“

Kapitánka pochopila a pochopení jí vyrazilo dech. Marně se snažila srovnat si ten úchvatný vzhled se skutečností. Nutně potřebovala ujištění, že se nemýlí. Podívala se na Daniela, ale ten jen pokrčil rameny a pak zamířil k baru a nechal ji v tom.

„Vy jste…“ zaváhala.

Nenapadalo ji žádné vhodné a slušné označení, které by mohla použít a které by neurazilo v případě, že se mýlí. Zoufale pátrala v paměti a ticho se neúnosně prodlužovalo.

Mladík ji nakonec vysvobodil.

„Společník?“ navrhl nezávazně.

„Ano,“ ulevilo se kapitánce, ale chlapec pokračoval.

„Milenec? Prostitut? Gigolo?“ V očích měl stále pobavení, ale teď už s náznakem krutosti, jako by se bavil kapitánčinými rozpaky.

Ta na něj němě zírala a snažila se ovládnout natolik, aby se jí po obličeji nerozlila červeň.

„Jsem to všechno,“ dokončil klidně mladík a nenuceně navrhl: „Klidně si vyberte.“

„Pokud si tedy skutečně mohu vybrat, dávám přednost dospělým mužům,“ řekla kapitánka příkře. „Spojenci si děti do postele neberou, takže opravdu nechápu, proč vás sem Stakos poslal!“

Mladík se přestal usmívat a zavřel za sebou dveře na terasu. Když rovnal závěsy, kapitánce se zdálo, že se snaží získat čas. Nakonec se otočil a řekl mírně: „Zřejmě vás chtěl překvapit.“

Kapitánka ho nehodlala nechat vyváznout, i když zlobit se měla spíše na hostitele, který ukázal nevhodné způsoby.

„Tak to se mu povedlo!“ pokračovala prudce. „Budu vám velmi vděčná, když se seberete a odejdete. A vyřiďte, prosím, Stakosovi, že jsem znechucena!“

Mladík trochu zbledl a kapitánku poprvé napadlo, že Stakos se bude taky zlobit a ten sotva dospělý chlapec to pravděpodobně odnese.

„Jsem si jistý, že Stakos vás nemínil urazit,“ řekl. „Jen kdybyste se později dozvěděla, že mě vlastní, a přesto vám toho neumožnil využít, mohla byste se cítit dotčená. Přikázal mi vrátit se hned, jak jste dorazila na Patnáctou, ale z pohraničních základen je to sem dlouhá cesta, takže jsem přiletěl až dnes.“

„Co je to za nesmysl! Proč bych se měla cítit dotčená? Jsem ze Spojenectví a sikarijské výstřelky mě nezajímají!“ vzplanula kapitánka.

„Myslím, že Stakose odsuzujete zbytečně,“ podotkl klidně mladík a k odchodu se nadále neměl. „Posuzoval vás zřejmě na základě svých předchozích zkušeností s lidmi ze Spojenectví. Nikdo z nich nepovažoval mou společnost za nepřijatelnou. Prostě vás nechtěl urazit tím, že by vám nabídl někoho jiného, když tu má mě. Nehledejte za tím nic jiného.“

„Vás!“ vyštěkla pohrdavě kapitánka.

„Jsem metamorf,“ odpověděl mladík prostě. „Přesněji řečeno metamorfující osobnost.“

Do ticha, které se po těch slovech rozhostilo, udeřil zvuk rozbíjeného skla, když lodnímu lékaři vypadla z ruky sklenice s pitím a roztříštila se o podlahu.