Lauren Roberts: Bezmocná

Nakladatelství Yoli vydalo romantickou fantasy Bezmocná, první díl připravované trilogie autorky Lauren Roberts.

 

Do království Ilya patří jen výjimeční lidé… 

 

Elita už po desetiletí disponuje zvláštními schopnostmi, jež jí daroval Mor. Ačkoliv ne všichni měli to štěstí, že nemoc přežili a zároveň dostali do vínku moc. A právě ti jsou doslova Obyčejní. Když je král vykáže z království, nedostatek schopností se náhle stává hrdelním zločinem. 

 

Jedním z vyděděnců je i Paedyn Grayová. Skrývá se v chudinské čtvrti, kde je život mimořádně krutý, a vydává se za Elitu, aby splynula s ostatními a vyhnula se problémům. Jenže pak zachrání mladého cizince, aniž tuší, že to je jeden z ilyjských princů, Kai Azer. Za „odměnu“ je vybrána do Očistných zkoušek, brutální soutěže, která má demonstrovat sílu Elity. Pokud ji však nezabijí protivníci, postará se o ni Kai, k němuž začíná něco cítit. Jestli totiž zjistí, že Paedyn je ve skutečnosti Obyčejná, bude to znamenat její konec.

 

 

 

Vydalo: Yoli, 7/2024

Překlad: Kateřina Jirčíková

Vazba: brožovaná

Počet stran: 528

Cena: 499 Kč

 

 

 

KAPITOLA 1

Paedyn

 

Po paži mi stéká hustá, horká tekutina.

Krev.

To je zvláštní, nevzpomínám si, že by mě strážný škrábl mečem, než jsem mu dala pěstí do obličeje. Přestože to byl Blesk, očividně se nedokázal pohybovat rychleji než můj pravý hák namířený na jeho čelist.

Pach sazí mě štípe v nose a musím si ho stisknout umouněnou rukou, aby mi nevyklouzlo kýchnutí.

To by byl velmi žalostný způsob, jak se nechat chytit.

Když jsem si jistá, že mě nos neprozradí Imperiálům, kteří číhají pod mým úkrytem, položím ruku zpátky na špinavou stěnu, k níž mám momentálně přitisknutá záda a nohy zapřené naproti. Po hlubokém nádechu, při němž se málem zadusím sazemi, se zase začnu pomalu škrábat nahoru. Stehna mě pálí skoro stejně jako nos, ale nutím tělo, aby lezlo dál, a přitom potlačuju kýchnutí.

Šplhání komínem jsem si jako způsob trávení večera zrovna nepředstavovala. V malém prostoru se potím a polykám strach, než se vydrápu na vrcholek stěsnaného průduchu. Nemůžu se dočkat, až špinavé stěny vystřídá hvězdná noční obloha. Když konečně vystrčím hlavu nad horní hranu, lačně nasaju lepkavý vzduch. Pak se vytáhnu, přelezu okraj a okamžitě mě zasáhne jiná směsice pachů, která je mnohem nepříjemnější než smrad sazí ulpívajících na mém těle, oblečení i ve vlasech. Pach obklopující Kořistnou uličku tvoří pot, ryby, koření a určitě i nějaká tělní tekutina.

Balancuju na vršku komína na tmavé střeše a namáhám si oči, abych prozkoumala ulepenou paži. Skoro jsem na to zapomněla, protože se nepřihlásila obvyklá kousavá bolest, jež doprovází sečné rány.

Odtrhnu cár látky z přiléhavého propoceného tílka a otřu jím šrám.

Adena mě zabije, že jsem zničila její krejčovské dílo. Už zase.

Když si drhnu paži drsnou látkou a netrpělivě stírám lepkavou hmotu, překvapí mě, že nevnímám známé bodání bolesti.

A v tu chvíli to ucítím.

Med.

Med z máčených houstiček vytéká ze spousty kapes mé odrané vesty a kape mi po paži – spletla jsem si ho s krví. Oddychnu si a sama nad sebou obrátím oči v sloup.

Je to nicméně příjemné překvapení. Med vsáklý do oblečení je přece jen lepší než snažit se smýt krev.

Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se po rozpadajících se omšelých budovách, rozesetých ve stínech vedle blikajících pouličních lamp, které lemují ulici. V chudinské čtvrti moc elektřiny není, ale král nám velkoryse věnoval pár stožárů veřejného osvětlení. Díky Voltům a Učencům, kteří využívají svých schopností k vybudování stálé elektrické sítě, se musím mimořádně snažit, abych zůstala ukrytá ve tmě.

Čím víc se vzdaluju od chudinské čtvrti, tím se stav i velikost řad obchodů a obydlí pozvolna vylepšuje. Chatrče se mění v domy, domy v sídla a vše zakončuje nejděsivější budova ze všech. Mžourám do tmy, ale jen stěží rozeznávám mohutné věže královského hradu a zkosenou kupoli Mísové arény hned vedle.

Pohledem se vrátím k široké ulici, která se rozprostírá přede mnou, a zkoumám okolní chatrné budovy. Kořistná ulička je samotným srdcem chudinské čtvrti a zločin i kšeftování se z ní šíří do celého města. Sleduju desítky dalších uliček a ulic, jež z ní vybíhají, ztrácím se v městském bludišti a pak se s povzdechem a pousmáním zahledím do známé uličky pod sebou.

Domov. Svým způsobem. Technicky vzato domov znamená, že člověk má střechu nad hlavou.

Jenomže pohled na hvězdy je mnohem zábavnější než zírání do stropu.

O tom něco vím, protože jsem mívala strop, do nějž jsem mohla zírat každou noc, ale to jsem ještě nepotřebovala, aby mi společnost dělaly hvězdy.

Pohled mě zradí a zalétne přes město tam, kde mezi Kupeckou a Jilmovou ulicí leží můj bývalý domov. Nejspíš tam u stolu při večeři sedí nějaká šťastná rodinka, všichni se smějí a probírají, jaký měl kdo den…

Uslyším ránu, za níž následuje šum hlasů, které mě vytrhnou z hořkých myšlenek. Špicuju uši, ale stěží rozeznávám tlumený hluboký hlas. Patří strážnému, jehož jsem před chvilkou tak laskavě zbavila povinností.

„… připlížil se přímo za mě, tichý jako myška, a pak… pak už jen vím, že mi poklepal na rameno a dal mi pěstí do obličeje.“

Komínem se nese značně rozčílený a velmi pronikavý ženský hlas. „Jsi přece Blesk, pro Mora svatého, nemáš být rychlý nebo tak něco?“ Zhluboka se nadechne. „Podíval ses mu aspoň do tváře, než jsi ho nechal, aby mě okradl? Zase?“

„Viděl jsem jen jeho oči,“ zamumlá strážný. „Modré. Velmi modré.“

Žena podrážděně zafuní. „Jak užitečné. Prostě zastavím každého člověka na Kořistné, abych se podívala, jestli jeho oči odpovídají tvému barvitému popisu velmi modré.“

Potlačím uchechtnutí, když se z druhé strany místnosti ozve zaskřípění a po něm tlumené kroky. Ze sténání tlejícího dřeva, které se prohýbá pod několika páry nových holínek, si hned vyvodím, že se k lovu přidali další tři strážní.

A to je můj signál.

Seskočím z komína a chytím se vyvýšené střešní římsy, přehoupnu nohy přes okraj a visím nad ulicí. Vydechnu, pustím se, a když mě gravitace strhne dolů, kousnu se do jazyka, abych nevykřikla. S měkkým žuchnutím dopadnu jako pytel do kupeckého vozu naloženého senem. Tuhá stébla mi trčí z oblečení, jako bych byla jedním z Adeniných jehelníčků, a když seskočím na ulici, zvedne se za mnou v nočním vánku oblak sazí a sena.

Vydávám se zpět do Pevnosti a po cestě si krátím čas vytahováním stébel ze zcuchaných vlasů. Proplétám se mezi otlučenými kupeckými 

vozy, které jsou přes noc prázdné, a nohy mi tančí po odpadcích a rozbitých cetkách. Když míjím lupiče přikrčené v uličkách nebo poschovávané mezi domy, slyším, jak si mezi sebou šeptají.

Obcházím skupinky kolegů bezdomovců, kteří se shlukují na noc, a vnímám váhu dýky zastrčené v holínce. Pomyšlení na chladivou ocel mě uklidňuje. Vidím slabé mihotání fialových silových polí, jimiž se někteří chrání, zatímco jiní nemají schopnost dost silnou ani na to, aby jim zajistila klidný spánek, což je přesně ten důvod, proč nazývají chudinskou čtvrť svým domovem.

Kráčím svižně a rázně, rozhlížím se sem a tam a nepolevuju v ostražitosti. Chudí nedělají rozdíly. Šilink je šilink a jim je jedno, jestli kvůli němu přepadnou někoho, kdo je na tom hůř než oni.

Jak se proplétám ulicemi, zkříží mi cestu několik stráží, což mě přinutí zpomalit, abych se jim vyhnula. Každý obchod, roh a ulice obdržely dar v podobě škodolibých strážců zákona v bílých uniformách. Tihle suroví Imperiálové byli z nařízení krále rozmístěni po celé Kořistné uličce kvůli nárůstu zločinnosti.

To se mnou určitě nijak nesouvisí.

Vklouznu do menší uličky a mířím k jejímu slepému konci. Tam se v rohu krčí neuspořádaná barikáda z rozbitých kupeckých vozů, kartonů, starých pokrývek a Mor ví čeho ještě. Než dojdu do půlky cesty k hromadě odpadků, které říkáme domov, vynoří se nad Pevností tvář zakrytá divokými kudrnami sahajícími až po ramena.

„Sehnala jsi to?“

Vsedě rozmotá dlouhé nohy, svižně se postaví a bez rozmýšlení projde metr vysokou stěnou naší odpadkové barikády. Pak ke mně vyrazí s takovou nadějí v očích, až by si jeden pomyslel, že jsem jí nabídla skutečnou střechu nad hlavou a teplé jídlo. A i když jí nemůžu dát ani jedno, mám něco, čeho si cení mnohem víc.

Povzdechnu si. „Uráží mě, že jsi o mně pochybovala, Adeno. Myslela jsem, že po všech těch letech budeš mít v mé schopnosti trochu větší důvěru.“ Shodím ze zad batoh, vytáhnu z něj zmačkané červené hedvábí, a když se jí na tváři rozhostí užaslý výraz, nedokážu potlačit úsměv.

Lačně mi hedvábí vytrhne z rukou a prsty přejíždí po jemných záhybech látky. Koukne na mě skrz kudrnatou ofinu, která jí visí přes oříškové oči, a dívá se, jako bych právě sama vymýtila Mor, a ne ukradla látku ženě, jež na tom není o moc líp než my.

Jako bych byla hrdinka, a ne darebák.

Adenin úsměv by mohl soupeřit se sluncem nad pouští ve Spáleništích. „Pae, ty a tvé zlodějské prsty umíte kouzlit, víš to?“

Vrhne se mi kolem krku a sevře mě v drtivém objetí, které způsobí, že mi po vestě stéká další med a hromadí se mi v kapsách.

„Když už jsme u zlodějských prstů…“ Vyvléknu se z jejího objetí a zalovím v kapsách. Vytáhnu šest rozmačkaných máčených houstiček, které teď zdobí seno a nevypadají dvakrát vábně.

Adena při pohledu na ně vytřeští oči a okamžitě mi jednu z nich vytrhne z ruky stejně lačně jako látku. Uprostřed sousta se otočí, bez rozmýšlení si to rázuje zpátky naší pevností a svalí se na vybledlé hrubé koberce rozložené uvnitř barikády. Netrpělivě poklepe na místo vedle sebe a já na rozdíl od ní hradbu neohrabaně přeskočím. Pak se můžu posadit.

„Vsadím se, že Marie neměla z opětovně vykradeného krámku zrovna radost. Chudák, na zabezpečení by měla vážně zapracovat,“ říká Adena mezi sousty a k drobkům na její tváři se přidá šibalský úsměv.

Přestože jsem tu ženu v posledních pár letech okrádala nejmíň jednou měsíčně, dokázala zatím dojít pouze k závěru, že jsem mužského rodu. Ale aspoň se snaží.

„Vlastně,“ řeknu a pokrčím rameny, „měla u obchodu o dva Imperiály víc než obvykle. Za ty roky už musí být ze všech ukradených máčených houstiček otrávená.“

Adeniny oříškové oči se při pohledu na můj úsměv zúží. „Díky Moru, že tě nechytili, Pae.“ Jakmile jí ta známá fráze vyklouzne, zatnu instinktivně zuby, zatímco jí v půlce sousta spadne brada. Znatelně se nahrbí, svraští obočí a odkašle si. „Promiň. Zlozvyk.“ Prsty mi sjedou k tlustému prstenu na palci, bezmyšlenkově jím otáčím a chabě se pokouším o úsměv. Tomuhle tématu se obvykle snažíme vyhnout, i když je to především moje chyba, že mluvit o něm najednou začalo být trapné.

A to všechno kvůli slabé chvilce, kterou jsem brala až příliš na lehkou váhu. „Víš, že mi nevadí slova, ale…“

„Jde o význam, jaký se za nimi skrývá,“ přeruší mě s úsměvem a se zarážející přesností napodobí můj hlas.

Málem se zakuckám smíchy a kouskem sladkého pečiva. „Cituješ mě, A?“

Místo odpovědi se zakousne do máčené houstičky a s plnou pusou prohlásí: „A není to Mor, co tě trápí, ale to, co přišlo pak.“

Pomalu přikývnu a prstem roztržitě přejíždím po opotřebovaném vzorku koberce pod námi, který je mi na omak známý. Při představě, že bych měla děkovat Moru, jenž zabil tisíce Ilyanů, mě přechází chuť dokonce i na máčené houstičky. Děkovat tomu, co způsobilo tolik bolesti, smrti a diskriminace.

Ale všichni se teď zajímají jen o to, koho Mor nezabil. Království bylo léta izolované, aby se nemoc nerozšířila do okolních měst, a jen ti nejsilnější Ilyané přežili chorobu, jež změnila samotnou podstatu lidstva. Z rychlých se stali výjimečně rychlí, silní se stali neporazitelnými a ti, kteří číhali ve stínech, se mohli ve stíny měnit sami. Jen Ilyané byli obdařeni desítkami nadpřirozených schopností a ty se liší silou, účelem i mocí.

Dary jako odměna za přežití.

Ti tvoří Elitu. Jsou mimořádní. Jsou výjimeční.

„Jenom…,“ Adena se odmlčí, šťourá se v máčené housce a pro jednou jí dělá problém vyjádřit se. „Jen buď opatrná, Pae. Jestli tě chytí a nedokážeš se z toho vymluvit…“

„Budu v pohodě,“ prohlásím až příliš nenuceně a ignoruju obavy, které mě zaplavují. „Tohle je to, co dělám, A. Co jsem dělala vždycky.“

Přes úsměv si povzdechne a odevzdaně máchne rukou. „Já vím, já vím. S Elitami si dokážeš poradit sama.“

Zas cítím ten příval úlevy, při němž si připadám provinile i vděčně za to, že mě opravdu zná. Protože ne všichni, kdo přežili Mor, měli to štěstí a byli obdařeni schopnostmi. Ne, Obyčejní byli přesně takoví – obyčejní. A během několika desetiletí následujících po Moru žili Obyčejní i Elity v míru.

Dokud král Edric nevyhlásil, že Obyčejní si nadále nezaslouží žít v jeho království.

Před více než třemi desítkami let se zemí prohnala nemoc. Propuknutí pravděpodobně běžné choroby využili královští Léčitelé jako příležitosti k tomu, aby prohlásili, že Obyčejní přenášejí nezjistitelné onemocnění. Tvrdili, že to je pravděpodobně důvod, proč se u nich schopnosti nerozvinuly. Dlouhodobý kontakt s nimi údajně škodil jak Elitám, tak jejich moci, a Obyčejní prý postupem času oslabovali schopnosti, které si Elity tolik chránily.

Při té myšlence bojuju s nutkáním koulet očima.

Otec věřil, že to jsou nesmysly, a já si myslím totéž. Ale i kdybych měla důkaz, že král lže, jako když tiskne, nepřipadá v úvahu, že by holka z chudinské čtvrti byla v pozici, kdy by jí věřili.

Král nemohl připustit, aby pouzí Obyčejní jeho společnost Elit oslabovali – nebo ještě hůř. Zánik nepřipadal pro výjimečné v úvahu.

A tak začala Očista.

Ještě teď, o desítky let později, se u táborových ohňů občas šíří vyprávění o mrtvolách rozesetých v písku pod spalujícím sluncem a děti si šeptem předávají děsivé historky.

Lepkavé prsty překryjí ty mé. Med, jímž má Adena upatlané ruce, je stejně sladký jako rozzářený úsměv, kterým mě obdaří. Moje tajemství je uložené v lesku jejích očí, ve věrnosti, jež se zračí v jejím výrazu. Velkou část života jsem strávila smířená s tím, že nic nebude nikdy skutečné. Každé přátelství je falešné, každá laskavost vypočítavá.

„Skrývej své city, skrývej svůj strach – a především se skrývej pod svou maskou. Nikdo se to nesmí dozvědět, Paedy. Nevěř nikomu a ničemu kromě svých instinktů.“

Otcův vlídný hlas je podivně drásavý, když mi zní v hlavě a připomíná mi, že každá část mého života by měla být lež a že dívka, která sedí přede mnou, by měla být stejně oklamaná jako zbytek království.

Sobectví mi zdravý rozum sebralo na jediný večer, ale i to bylo podle mě dost na to, abych ohrozila nás obě.

„Fajn, dost řečí o Moru,“ řekne Adena vesele a pozoruje uličku, než dodá, „a o tvé… situaci.“

Nenamáhám se potlačit odfrknutí. „Zdá se, že ani dva roky ti nestačily na to, aby sis osvojila taktnost, A.“

Pochybuju, že mě vůbec slyšela. Pochybuju, že se dokáže soustředit na cokoli jiného než na látku, která jí právě klouže mezi prsty. Oříškovýma očima zkoumá šicí potřeby, opouští naši předchozí konverzaci a nesouvisle se rozpovídá o tom, jaké kousky z nového hedvábí vyrobí. V mihotavém světle lampy se její teplé hnědé ruce prohrabují útržky látky a Adena začíná ohýbat okraje, špendlit růžky, píchat se do prstů a neúnavně nadávat.

Ponoříme se do lehké konverzace, jakou lze vést jen po letech společného přežívání na ulici, takže je snadné přeložit si Adenina slova, cezená přes rty svírající špendlíky. Převalím se a nakonec se zklidním při sledování jejích hbitých prstů a svraštělého čela. Je příliš zahloubaná do práce, než aby dokázala usnout.

Bodavá bolest v boku mě donutí otevřít poklesávající víčka a zapomenout na ospalost. Z dlažby uličky vyčnívá zubatý kámen a já zemdleně zabručím: „Jednoho dne ukradnu rozkládací lůžko, to si pamatuj.“

Adena na mě zakoulí očima, stejně jako to dělá každý večer, kdy pronáším tentýž planý slib. „Až naprší a uschne,“ zadrmolí.

Převalím se asi desetkrát, až hlavou narazím do zmuchlané škrábavé deky. „Jestli se nepřestaneš vrtět, přísahám, že tě k té podělané zemi přišiju,“ sdělí mi Adena se vší sladkostí máčené houstičky.

„Až naprší a uschne, A.“