Děti zmaru – vesmírný kout pod nadvládou chobotnic

Děti času byly v naší kotlině čtenářsky přijaty poměrně kladně. Zdálo se, že kniha je uzavřená – vše, co bylo třeba říct, bylo řečeno. Ani sám autor se netvářil, že by se chystal napsat pokračování. A najednou tu zničehonic bylo. Ukazuje se, že Adrian Tchaikovsky možná přeci jen neřekl všechno, co chtěl.

Stejně jako v předchozím dílu se i tady autor rozhodl pro dvě dějové linky ve značném časovém rozestupu. První sleduje jeden z původních teraformačních týmů vyslaných ze Země v době, kdy už bylo jasné, že to tam dřív nebo později půjde pod kytky. Následují snahy účastníků o splnění mise, což se – jak už to tak bývá – zvrtne. Výsledkem je mimo jiné ne zcela plánované osídlení planety inteligentními tvory. Ve druhé dějové lince se pak Adrian Tchaikovsky zaobírá civilizací, kterou vytvořil v závěru předchozího dílu a která se nyní rozhodla začít zkoumat vesmír ve velkém. Samozřejmě narazí na planetu původního teraformačního týmu a problémy na sebe nenechají dlouho čekat.

Tak jako Děti času byly o pavoucích, jsou Děti zmaru o chobotnicích. A pokud vám představa chobotnice řídící vesmírný koráb přijde vtipná, věřte mi, že vám tenhle názor dlouho nevydrží. Já se taky smála – asi prvních osmdesát stran. Pak kniha nabrala na tempu a zároveň v jistém směru i na děsivosti. Tak jako mnohokrát předtím totiž Adrian Tchaikovsky nezapřel zoologa v sobě a ukázal řadu divů zvířecí říše. Předvedl podceňovaný živočišný druh, který už nyní oplývá značnou inteligencí, a ještě ho geneticky vylepšil. Zároveň však dokázal dostatečně vystihnout i jeho sociální a emoční cítění a vytvořil tak svébytnou, ale uvěřitelnou kulturu, kterou bychom mohli na základě jejích úvah a zvyků označit opravdu za mimozemskou.

Tchaikovsky si vzal tentokrát na životní prostředí poměrně náročného živočicha, přesto ale zvládl veškeré technologie použité v knize přizpůsobit potřebám chobotnic. Výsledkem je sice bizarní, ale funkční systém, s nímž jsou následně konfrontováni lidé (a pavouci) z předchozího dílu.

Autor tu znovu pracuje s postupným odhalováním toho, co se stalo v minulosti, a díky tomu zdařile buduje napětí. Vy víte, v jaké situaci se hrdinové nacházejí nyní, a sledovat postupná špatná rozhodnutí a nepřízeň osudu, které je do současných potíží dostaly, je místy až mrazivé. Tchaikovsky nezřídka sleduje slepé vývojové větve, přidává až hororové prvky a řadu událostí popisuje zrychleně a jaksi odosobněně, čímž paradoxně přidává na hutné atmosféře. Jeho pojetí komunikačních i mezidruhových bariér, kvůli nimž často vznikají hloupá – a leckdy až fatální – nedorozumění posouvající hrdiny vstříc tragédii, je provedené s mistrností, z níž budete frustrovaní. Vy víte, že se postavy snaží o totéž, jen se zkrátka nedokážou domluvit…

Propojení dějových linek a jejich vzájemné ovlivňování je skvěle propracované a díky autorovu smyslu pro detail a sugestivní popisy budete hladově otáčet stránku za stránkou. Když se k tomu připočtou ještě dobře napsané, sympatické (nebo záměrně protivné) postavy a hloubka myšlenek pod zdánlivě čistě dobrodružnou slupkou, vznikla z toho jedna ze sci-fi pecek tohoto roku. S mírně přimhouřenýma očima by se kniha dala číst i samostatně bez předchozího dílu, pokud byste byli ochotni některé dílčí informace vzít jako holý fakt a nebazírovat na jejich vysvětlení, které se odehrálo v Dětech času.

Děti zmaru jsou výtečně napsanou, chytrou space operou s přesahem pro ty, kdo se rádi dívají mezi řádky, a dobrodružným počtením pro všechny. Adrian Tchaikovsky dokázal, že si ocenění, která postupně získává, právem zaslouží.

Ukázka

Vydal: Triton, 2020
Překlad: Zdeněk Uherčík
Vazba: vázaná
Počet stran: 392
Cena: 389 Kč