František Kotleta: Poslední tango v Havaně
Nakladatelství Epocha vydává Poslední tango v Havaně, volné pokračování knih Příliš dlouhá swingers party a Velké problémy v Malém Vietnamu. Kotletův oblíbený hrdina přináší další várku literární swingers party a s ní pořádnou dávku humoru a sexu.
ANOTACE:
Sexuální magie je sexy. Tedy pokud o ní čtete v ženských časopisech. Když ale narazíte na svého prvního démona, který se vás pokusí zotročit pro své choutky, dojde vám, že místo tantrické masáže potřebujete ostrý meč a bouchačku plnou nábojů.
Tomáš Kosek tohle všechno už dávno ví. Je totiž tak trochu jiný detektiv. Místo podvodníků a záletníků řeší démony, magii, zombie, čarodějky, sukuby a děsivé artefakty. A poslední dobou jako by mu práce přibývalo.
KNIHY FRANTIŠKA KOTLETY V NAKLADATELSTVÍ EPOCHA:
Hustej nářez
Fakt hustej nářez
Mega hustej nářez
Vlci
Perunova krev
Perunova krev I
Perunova krev II
Příliš dlouhá swingers party
Velké problémy v Malém Vietnamu
Poslední tango v Havaně
Lovci
Spad
Poločas rozpadu
Rázová vlna
UKÁZKA Z KNIHY:
Vždycky jsem si představoval, že chlap, který se jmenuje Esteban, musí být štíhlý, mít černý hustý knír a ďábelsky mrkat na každou ženu v dosahu. Esteban Martín ale knír neměl, vážil hodně přes metrák a mrkal, hlavně když mu kapky potu sjely z čela do očí. Větrák na stropě jeho kanceláře vrčel na plné pecky, ale stejně to nestačilo. Průměrné teploty se v Havaně v srpnu pohybovaly kolem třicítky, ale dneska se slunce v kubánském hlavním městě rozhodlo, že pojede na rekord. Muselo být nejméně čtyřicet ve stínu. A plukovník Martín měl na sobě kompletní slavnostní uniformu Comando Tropas Especiales z nechutně hrubé látky, která se mu musela lepit na tělo, jak se přes ni na několika místech draly kaluže potu. Mezi běžné příslušníky CTE mi moc nezapadal. Tihle hoši totiž patřili k tomu nejlepšímu, co Kuba měla. Její armáda by si dnes nedokázala poradit ani s invazí farmářů z Texasu, ale CTE bylo něco jiného – speciální komanda pro boj v džungli, která si svou slávu vydobyla v Angole i Nikaragui. Hoši z CTE byli však také experty na špionáž, což možná vysvětlovalo, proč u nich mohl být důstojníkem i chlap, před kterým by běžná žena dala radši přednost sexu s hrochem.
Navzdory horku vytáhl Esteban ze zásuvky svého stolu doutník tlustý tak, že by se před ním červenal i Robert Rosenberg, ukousl mu špičku a zapálil si. Hutný dým se vznesl k větráku, který ho rozvířil do vzduchu. Pak vzal do ruky krabičku z teakového dřeva a velkoryse mi ji nabídl. Neodmítl jsem. Cigaretám jsem se teď snažil vyhýbat, ale pravý kubánský doutník, to bylo něco jiného – zvlášť když ho člověku nabídl nějaký plukovník. Špičku jsem ale místo ukousnutí dekapitoval pomocí ořezávače, který Kubánci ležel na stole. Potáhl jsem kouř do úst a musel uznat, že to bylo něco naprosto úžasného. Trochu jsem se protáhl a dal si dalšího práska. Holt v tomhle byl ten zamrzlý socialismus přece jenom dobrý – v jakékoliv oficiální kanceláři v Evropě už by si člověk nemohl k doutníku ani přičuchnout. Tady se určitě kouřilo i na operačním sále.
Plukovník poznal, že mi chutná, a spokojeně se usmál. Pak otevřel složku na stole a letmo se do ní podíval.
„Vy jste už na Kubě pobýval. To mě překvapilo,“ pronesl nakonec krásnou kubánskou španělštinou. Když jsem se na „ostrově svobody“ ocitl poprvé, měl jsem co dělat, abych rozuměl. Španělština mi docela šla, ale její kubánská verze byla během prvních pár týdnů oříšek. Kubánci pro španělštinu představovali to, co Ostraváci pro češtinu – mluvili rychle a některé souhlásky polykali.
„Studoval jsem tu,“ odvětil jsem a usmál se s doutníkem v ústech.
Plukovník jen pokýval hlavou.
„Folklor,“ dodal Esteban spokojený s tím, že jeho záznamy odpovídají realitě.
Ve skutečnosti šlo hlavně o antropologii a magii. V té době ovšem ještě teoreticky. Jenže Kubáncům, na rozdíl ode mě, o teorii nikdy nešlo. Santérie – jejich magický systém vyrůstající z afrických kořenů a mající stejné základy jako brazilské kandomble a haitské vúdú – ovlivňovala životy Kubánců dennodenně. I funkcionáři strany, která se pořád oficiálně hlásila k vědeckému materialismu, chodili za kněžkami a kněžími, kterých bylo na ostrově plno. Sám Fidel Castro se z počátku své politické kariéry nechával vidět na santérijských obřadech a víry svého lidu využíval navzdory komunistické doktríně. Slavná je třeba scéna z ledna 1959, kdy mu během jeho prvního přímého televizního proslovu k národu „nečekaně“ přistála na rameni bílá holubice. Byl to majstrštyk jeho propagandy, protože bílá holubice je symbolem Obatala, božského krále. To, že Castra holubicí „označil“, byl jasný signál, že jde o jeho vyvoleného. Pro soudruhy v Evropě šlo o symbol míru, ale ti o santérijství věděli vždycky houby.
Ten případ s holubicí jsem kdysi popsal ve své závěrečné práci na Universidad de La Habana, tedy Havanské univerzitě. Tenkrát jsem si ale myslel, že šlo o trik určený prostým Kubáncům. Dnes už si nejsem tak jistý, jestli to byl jenom trik. Každopádně plukovník tu práci jistě četl. Minimálně výtažek z ní bude v té jeho složce.
Esteban Martín zase potáhl z doutníku. Z tváře se mu dala vyčíst jistá muka, která nezpůsobovalo horko, ale problém sdělit mi, co má na srdci. Nakonec se k tomu ale odhodlal.
„Víte,“ povzdechl si hlasitě, „naše národy už si nejsou tak blízké jako dřív. Bylo pro nás proto dost velkým překvapením, když jste vyhověli naší prosbě o poslání experta na…“
„Folklor,“ dopověděl jsem za něj s úsměvem a raději převzal iniciativu.
„Nejsem členem ozbrojených ani bezpečnostních složek. Jsem tu sice s vědomím své vlády, ale ne jako její vyslanec. Považujte tedy mou misi spíše za soukromou iniciativu,“ prohlásil jsem přesně, jak mě Klára Chlumská instruovala. A vlastně to byla pravda. Česká vláda těžko mohla oficiálně poslat na Kubu chlápka, aby eliminoval… No vlastně v tom byl problém.
„Pojďme ale k podstatě mé přítomnosti zde. Trochu nerozumím, proč jste toužili po mé maličkosti. Vždyť u vás musí být přece spousta odborníků na kubánský folklor. Koneckonců, u nich jsem se učil,“ řekl jsem nakonec a odklepl popel z doutníku do broušeného křišťálového popelníku.
Plukovník si potáhl a ušklíbl se.
„To je pravda, ale tady jde o delikátní záležitost vnitrostátního významu. Zdá se, že někdo pod zástěrkou folkloru páchá ohavné zločiny, a protože nám jde vždy primárně o bezpečnost našich občanů, uvítáme každou pomoc,“ vymáčkl se nakonec. Sledoval jsem jeho pohled a vsadil bych levou ruku a oba palce na nohou k tomu, že mi rozhodně neříká úplnou pravdu.
„Jak se to projevuje?“ kul jsem každopádně plukovníka, dokud byl žhavý jako kapota černého cadillaku vystaveného dnešnímu havanskému slunci.
„Vraždy. Několik vražd spojených s… no prostě s folklorem. Zdá se, že za tím stojí nějaká pomatená sekta,“ vyhrkl tak rychle, že jsem měl co dělat, abych jeho slovům rozuměl, a pak hrábl pod mou složku po další, výrazně tlustší, otevřel ji a vytáhl velkou barevnou fotografii. Zobrazovala několik těl kubánských policistů. Ležela někde na ulici plná hlubokých šrámů.
„Ta krev…,“ nadhodil jsem.
„Je černá. Ne, že by zčernala poté, co zaschla. Prostě byla černá,“ zavrčel plukovník a dodal: „Zatím máme přes sedmdesát mrtvých lidí. Včetně čtyř vyšetřovatelů, které jsme na tenhle případ nasadili. Nemáme žádnou stopu, žádné tušení. Každého nepřítele státu jsme prohledali několikrát, některé pro jistotu zavřeli, ale nic neskončilo. Naopak,“ prohlásil naštvaně a pak ztichl. Nejspíš si uvědomil, že řekl víc, než měl. Ale já si uměl dost dobře představit, jak pracuje tajná policie totalitního státu, a Kuba i se svými krásnými plážemi, veselou muzikou a obdařenými ženami prostě totalitou byla a zdejší policie se podle toho uměla chovat. Pamatuji si to ze studií, kdy jsem se musel každý týden hlásit na policejní stanici a během semestru se nám ztratil spolužák, který vedl ne zrovna loajální řeči vůči své vládě. Objevil se pak jako dělník v továrně na zpracování rybích konzerv. Se studiem měl utrum.
Jenže kvůli politice jsem tady vážně nebyl. Chytl jsem nabízenou fotografii a pořádně si ji prohlédl – standardní policejní fotka. Její autor se snažil zabrat co největší prostor okolo mrtvých těl, ale vůbec nic nevypovídala o skutečné příčině smrti.
„Našli jste nějaké stopy?“ nadhodil jsem.
Plukovník se jen zamračil.
„Nic, co by k něčemu bylo, jako třeba otisky prstů, stopy DNA nebo podrážek či pneumatik. Pachatelé buď věděli, jak po sobě pořádně uklidit, nebo…,“ opět nedořekl větu. Já ale tušil, co za tím nebo mělo následovat – nebo tam žádný pachatel nebyl.
„Potřeboval bych se tam podívat. Je to možné?“ zeptal jsem se.
Plukovník jen pokýval hlavou a svou zpocenou tlapou se opřel o malý zvoneček přišroubovaný ke stolu. Dvakrát na něj zazvonil, a než to stihl potřetí, rozrazily se boční dveře do jeho pracovny. Jimi vešla možná třicetiletá žena oblečená do uniformy CTE. Slušela jí mnohem víc než plukovníkovi. Vypadala jako typická Kubánka – velmi tmavá pleť, boky vůči zbytku těla o něco širší, než mívaly Evropanky, a čokoládové oči. Na uniformě se jí lesklo několik vyznamenání. Vzhledem k tomu, že jsem se v nich neorientoval, mohla jí být udělena za zabití agentů CIA, stejně jako za vykouření Fidela Castra na smrtelné posteli.
„Poručík Rodriguezová, Tomáš Kosek,“ představil nás plukovník.
Vstal jsem, abych jí podal ruku, ale důstojnice se ani nehnula. Tak jsem se zase zabořil do křesla a potáhl z doutníku. Poručice Rodriguezová vypadala vážně ostře. Držela se zpříma v mazáckém pozoru a její tělo prozrazovalo, že jej umí perfektně ovládat. Po chvíli trapného ticha ji plukovník pobídl, aby si sedla. Provedla to pomalu a elegantně jako kočka.
„Poručík Rodriguezová bude váš průvodce. Je s případem dobře obeznámena a také na vás dá pozor,“ pronesl nakonec Esteban Martín a Kubánka jenom pokývla souhlasně hlavou.
„Hm, ale to se bude muset vysvlíct. Komplet,“ prohlásil jsem a nechal si krátkou pauzu, než jsem dodal: „A obléct něco nenápadného civilního.“ Ta pauza stačila, aby se kamenná tvář poručice překvapeně pohnula. Potěšilo mě to. Nebyla tak dokonale nad věcí, jak se snažila prezentovat. Típnul jsem nedokouřený doutník do popelníku a vstal.
„Sejdeme se v osm v Loro Rojo. Oblečte se jako šlapka, ať zapadnete,“ prohlásil jsem a věnoval plukovníkovi široký úsměv.
* * *
Moje parťačka, milenka a kdysi profesionální prostitutka a pornoherečka Dominika na mě čekala v baru nedaleko ministerstva vnitra. Na stole před ní ležela prázdná sklenka od mojita. Pohodlně se rozvalila v křesle a nechala tak vyniknout své přednosti. Do města totiž vyrazila jenom v podprsence a kraťasech. Tvrdila sice, že to nebyla podprsenka, ale něco jiného, jenže to vypadalo jako podprsenka, takže většina mužského osazenstva baru na ni nepokrytě zírala. Nedalo mi to a majetnicky jsem ji políbil na krk. Teprve pak jsem si sedl vedle ní a objednal džbán vody s pomerančovým džusem. Dominika si dala další mojito.
„Už si sedli – vyhublej padesátník na mý devátý hodině a pak asi třicetiletej chlápek v zelený košili. Zevlí u baru a dělá, že neví, co si objednat,“ zašeptala. Šlo o mé stíny. Plukovník nás nechal sledovat už po příletu na letiště a tipnul bych si, že náš pokoj, který nám tak velkoryse kubánská vláda zarezervovala v pětihvězdičkovém hotelu Inglaterra, měl v sobě víc štěnic než průměrný feťácký doupě na Žižkově.
„Musíme se jich zbavit,“ zašeptal jsem jí do ucha, když číšník donesl naši objednávku.
Dominika se jenom usmála a políbila mě. Vrazila mi jazyk do pusy tak vášnivě, že jsem málem převrhl čerstvě nalitou sklenici s džusem. Pak mě chytla za temeno a nohou v elegantní botičce s podpatkem mi zajela do rozkroku.
„Ty si to užíváš, viď?“ zašeptal jsem jí do ucha.
„To ta mojita a karibské slunce. Nemůžu si pomoct,“ vzdychla. Vzala mou ruku a položila ji na svou kundičku. I přes šortky jsem cítil, jak vlhne.
Ještě chvíli jsme se líbali a pak vstali a vyrazili směrem na záchod. Neohlížel jsem se, abych nevzbudil podezření. Na chodbě jsem Dominiku ještě pořádně stiskl za zadeček. Blaženě zavrněla a zrychlila krok.
Na záchod jsme ale nešli. Moje přítelkyně, vybavená svazečkem dolarů, tu kromě popíjení mojita domluvila s jedním z barmanů, že nás pustí ven zadem. Dali jsme mu dost na naši útratu i za diskrétní službu. Vyvedl nás dozadu na dvůr, mezi dva kontejnery odpadků.
„Vážně nestihneme ani rychlovku?“ špitla zklamaně Dominika.
„Máme práci, lásko,“ ušklíbl jsem se smutně.
* * *
Vzali jsme si taxíka – Chevrolet Wisconsin z padesátých let. Tyhle staré kraksny tu jezdily všude. Vzhledem k ekonomické situaci Kuby a sankcím tvořily základ automobilového parku zdejších obyvatel právě bouráky, které se sem dovezly ještě před kubánskou revolucí. Místní jim dávali přednost před mladšími, ale horšími výdobytky socialistického automobilového průmyslu, které sem až do osmdesátých let minulého století ládoval Sovětský svaz. Nechali jsme se hodit na okraj čtvrti El Vedado a vzali si další chevrolet, který nás odvezl o něco dál, pryč od památek i domů, v nichž žili ti šťastnější z obyvatel hlavního města. Pokud by se hoši od tajné policie včas vzpamatovali a vydali za námi, tímhle je alespoň zdržíme, ne-li úplně zameteme stopy.
Havana. Hned jak jsme sem včera přiletěli, se mi hlavou prohnaly vzpomínky na semestr, který jsem tu strávil. Město bylo dvakrát větší než Praha a nabízelo spoustu dobrodružství a lákadel. Kromě spolužaček jsem ale řešil hlavně téma svého studia – zdejší magické náboženství santérii. Prolezl jsem spoustu chrámů a seznámil se s moha kněžími i prostými věřícími – lidmi, kteří šli v neděli do katolického kostela na mši, aby pak ve středu obětovali kohouta během santérijského obřadu bembe. Jedno místo jsem si ale zamiloval nejvíc. Šlo o menší chrám v bývalém skladu cukrové třtiny. O prostor se dělil s malou kavárnou, trafikou a kanceláří, kde se pronajímaly byty. Vedla jej Blanca Casia, trochu roztržitá černoška, která dělala nejlepší smažené banány s černými fazolemi v celé Havaně. Její služby vyhledávali hlavně lidé žijící na okraji společnosti nebo ti, kteří dorazili z vesnic za prací a nemohli si dovolit platit za služby známějších a vlivnějších kněží a kněžek, případně se nechtěli vyskytovat na místech, kam občas chodili představitelé režimu. Tady by se žádný funkcionář neobjevil.
Cestou jsme se zastavili v obchůdku, kde jsem nakoupil dvě láhve rumu a tři balíčky doutníků.
„Zabloudili jste, amigos?“ oslovil nás prodavač ne příliš dobrou angličtinou. „Kupte si ještě mapu, dovede vás do centra – Cementerio la Reina, Palacio de Valle, Zátoka sviní, he?“ pokračoval ve výčtu zdejších turistických lákadel a v ruce třímal mapu na recyklovaném papíře. Zavrtěl jsem hlavou a vyrazili jsme pryč z obchodu. Místní prodavači obvykle nebývali tak vlezlí, takže jsme rychle zahnuli za roh a pak se propletli uličkami, dokud jsme se nedostali k chrámu.
Celá budova působila zchátraleji než dřív. Kavárna pořád fungovala, ale realitní kancelář byla už nejspíš pár let zavřená a z trafiky někdo udělal malý byt. Na jeho dveřích visela nabídka k pronajmutí. Obešel jsem budovu a zatáhl za kliku starých dřevěných dveří, jejichž kovové rámy ohlodávala rez už dlouhé desítky let. Se skřípěním se otevřely.
* * *
V chrámu vládlo ticho. U oltáře hořelo pár svíček, jinak se ale místnost topila ve tmě. Rozhlédl jsem se a uviděl nějakou postavu sedící v jednom z rohů. Šlo o staršího muže. Buď se snažil o spojení se svými duchy, nebo prostě jenom pospával. Popošli jsme k oltáři a uklonili se. Pak jsem si klekl a vytáhl rum a doutníky. Vše jsem položil kousek od sošek svatých – Panna Maria, svatý Lazar, svatý Antonín i František. Ale to, co pro Evropany a Američany představovalo postavy z křesťanské historie, sloužilo santéristům jako skrytá vizualizace jejich bohů a mocných duchů. Panna Maria například představovala zpravidla buď bohyni Yemoju, ochránkyni rodin a mateřství, ovšem zároveň i šíleně krutou a trestající ty, kdo se jí znelíbí, nebo Oshun, bohyni lásky a smyslnosti. Všechny sošky byly obmotané elekes – rituálními korálky, které v sobě koncentrovaly magickou moc a současně pro člověka tvořily pojítko s jeho bohem nebo duchem.
„Jsou prázdné,“ zašeptal jsem Dominice a opatrně se rozhlédl okolo. Celé místo zpustlo. Pamatuji si, jak v jednom z rohů stály magické bubny, na které během rituálů bembe mohli bušit pouze muži. Krátce před mým odletem z Kuby mi madam Blanca dovolila, abych do nich během rituálu mlátil svýma karibským sluncem spálenýma rukama. Byl jsem mimo rytmus, ale naštěstí další muži mé pazvuky dokázali přebít. Každopádně to byla velká čest.
„Co to znamená?“ zeptala se Dominika.
„Elekes v chrámu musejí vyzařovat silnou magii – čím starší a mocnější chrám, tím silnější jsou elekes z jeho oltáře. Tyhle sem ale někdo dal nedávno. Jsou to jen korálky,“ vysvětlil jsem. Z kapsy jsem pak vytáhl kus papíru a pero a rychle na něj naškrábal pár španělských vět. Papír stočený do ruličky jsem následně strčil mezi láhve rumu. Pak jsem vstal a odříkal krátkou rituální modlitbu k bohům. Mluvil jsem co nejhlasitěji, aby mě slyšel i ten chlápek ve tmě, a pak jsme odešli.
* * *
Ne ovšem daleko. Zastavili jsme se na rohu, odkud nás každý, kdo vyšel z chrámu, musel snadno zahlédnout. Posadili jsme se na rozpadlou zídku a čekali. Ne dlouho.
Chlápek se po chvíli objevil ve dveřích a vyrazil rovnou k nám. Teprve teď jsem si ho mohl prohlédnout. Starý černoch měl vrásčitou tvář a pod pomačkaným koženým kloboukem mu vykukovaly šedivé vlasy. Kulhal na pravou nohu a svůj handicap vyrovnával dřevěnou holí. Bílou košili i tmavě hnědé kalhoty měl pomačkané, ale čisté.
„Pojďte za mnou,“ řekl, když k nám dorazil, a pokračoval v šouravé chůzi. Beze slova jsme ho následovali.
Mířili jsme k přístavu. Šli jsme kolem rozpadlých domů postavených v koloniálním stylu ještě před druhou světovou válkou a uličky kolem nás se čím dál více zužovaly. I domy jako by byly sešlejší. Omítka z nich na většině míst opadala, někde ji nahrazovalo graffiti, ale všude bylo živo. Z každého okna čouhal sušák na prádlo, mezi balkony byly natažené šňůry, na kterých povlávalo pestrobarevné oblečení. Mezi nohama se nám proplétaly děti i ženy a na starých mramorových schodištích vysedávali muži – hádali se nebo v tichosti kouřili doutníky, někteří hráli karty nebo domino. Po půl hodině cesty nás stařík zavedl do dvora mezi čtyřmi domy. Ale než jsme se k němu dostali, ukázal na schodiště vedoucí do sklepa. Zavětřil jsem a ucítil kadidlo.
* * *
A nejen kadidlo. Ze sklepa, do kterého jsme sestupovali, prýštila magie. Jako na mnoha místech, kde se opravdu intenzivně vyhledávala pomoc těch na druhé straně, i tady bylo cítit, jak je zde snadné navázat kontakty na opačném břehu. U dveří se na nás vrhl mladý Kubánec, kterému se za pasem houpalo kožené pouzdro s něčím, co vypadalo jako stará československá čezeta 75. Prohledal mě, a když se podíval na Dominiku, jenom se usmál a mávl rukou. Už od pohledu by na sobě neschovala ani dvourannou pistoli.
„Škoda, od něj bych si nechala udělat tělesnou prohlídku,“ mrkla na mě smutně, ale to už nám otevřel dveře a my vešli dovnitř.
Bubny.
Duněly v rytmu obřadu a na pozadí jejich zvuků se ozývalo mnohohlasné mumlání zaříkadel a modliteb. Vzduch voněl kadidlem, krví i potem. Ta krev patřila kohoutům, jejichž bezhlavá těla ležela u oltáře blikotajícího dobrou stovkou svíček. Před ním seděla na dřevěné stoličce Blanca Casia. V ruce držela dřevěnou hůl – v místě, kde ji svírala, se skvěla perla. Měla slušnou hodnotu, ale pro vyznavače santérie byla její cena nevyčíslitelná. Šlo o odznak moci, příslušnost k nejmocnějším kněžkám bohyně Yemoji. Kolem kněžky tancovali trhavými pohyby mladí lidé. Všichni nazí, s očima zakalenýma rostlinnými drogami. Používalo se kurare, chinin, náprstník, durman obecný i Datura metel, druh durmanu, kterému se říká ďáblova trubka. Nejsilnější pak byla žába Bufo marinus, jejíž olizování člověka přivedlo na práh světa duchů a bohů nejspolehlivěji. Někdy už se z něj ale nevrátil. Tohle by se ovšem v chrámu, kde vládla Blanca Casia, nemohlo stát. Každopádně těla tanečníků teď už dávno nepatřila jim, ale duchům, kteří si je osedlali a vířili v divokém tanci kolem kněžky. Ona sama seděla zahalená v tradičních bílých šatech. Stejnou barvu měl i šátek, který měla po kubánském způsobu ovázaný kolem vlasů.
„Musíte něco obětovat,“ ozval se za mnou starý černoch.
Nešťastně jsem se poplácal po kapsách. Nacházely se v nich pas a hromada dolarů. Jenže peníze bohové nepovažovali za dar.
„Do starého chrámu jsem přinesl rum a doutníky,“ odvětil jsem zoufale, ale černoch jen zavrtěl hlavou.
„Nemůžete přijít k bohům a neobětovat,“ zavrčel. Podíval jsem se na Dominiku. Nezbylo než posloužit bohům osobně.
* * *
Bubeníci zrychlovali rytmus a k tanci se přidávali i ti, kteří původně přišli jenom přihlížet. Jenže santérijský obřad není jako katolická mše, kdy stačí si to odsedět a občas vsát z lavice, když vstanou ostatní, a zamumlat otčenáš. Někdy si bohové vyberou i ty, kteří přišli jen pokorně sledovat rituál. Dominika si sundala svršek ve tvaru podprsenky a vyklouzla i ze svých šortek a kalhotek. Nechala si jen boty na vysokém podpatku. V tu chvíli jí k nohám padl starší muž a roztrhl na sobě košili. I jeho oči se zakalily a tělo se na zemi svíjelo v rytmu bubnů.
„Madre del Agua, Madre del Agua, Madre del Agua,“ opakoval jedno z označení pro bohyni Yemoju, tedy „Matka vody“.
Dominika se na mě podívala. Už jsem si rozvazoval boty a za chvíli jsem byl nahý i já.
„Tancuj a na nic nemysli, prostě na nic,“ poradil jsem jí. Překročil jsem muže a podíval se na kněžku. Naše pohledy se na chvíli střetly. Vypadala mnohem starší, než jsem čekal. Za mých studií jí mohlo být něco kolem padesáti. Teď měla za sebou určitě dobrých šest křížků, ale i na tenhle věk působila velmi vyčerpaně a sešle. Pozdravil jsem ji pokýváním hlavy a chytl Dominiku za ruku.
„Vnímej rytmus. Zavři oči a nech do svého mozku proudit bubny. Mezi duchy a lidmi tady je jen tenká hranice, možná si tě někdo…“
Větu jsem už nedořekl. Dominičiny oči se totiž okamžitě obrátily v sloup.
„Madre de todos los Orishas,“ zašeptala španělsky a ohnula se. V tu chvíli se začala hýbat stejně jako některé z dívek – v předklonu se houpala vlevo, vpravo a přitom máchala rukama na jednu nebo druhou stranu, vše v dokonalé harmonii s bubny.
To, co řekla, znamenalo „matka všech orišů“, tedy matka bohů. Šlo o jedno ze jmen, která se používala pro Yemoju. Postavil jsem se opatrně za ni, ale v tu chvíli jsem zjistil, že se všichni tanečníci natáčejí k ní. Dál tancovali, mocně dupali do země a zpívali, ale během necelé minuty se v prostoru vytvořil kruh, v jehož středu se nacházela Dominika. Já jsem uhnul trochu stranou a na okraji kruhu z těl seděla madam Casia. Tvářila se víc než spokojeně.
„Yemoja,“ šeptali Kubánci a během tance se klaněli Dominice. Několik mužů padlo na čtyři a připlazili se k ní. Opatrně jí pak začali líbat nohy. Dominika se zmítala ve zběsilém rytmu a bubeníci, jako by se jí podvolili, drželi rytmus s ní. Během chvíle kolem ní tancovali úplně všichni kromě starého černocha a kněžky.
„Yemoja,“ zpívali lidé v místnosti a Dominika každého z mladíků, kteří jí líbali nohy, postupně chytla za hlavu a odhodila na zem. Když to udělala, muž se od ní pokorně odplazil a vrátil se k tancování v kruhu kolem ní.
„Posluž bohyni, gringo,“ špitla za mnou Blanca Casia.
* * *
Vykročil jsem k Dominice a stejně jako muži přede mnou jsem klekl na všechny čtyři a políbil jí nohy.
„Madre del Agua!“ křikla a položila mě neuvěřitelnou silou na zem. Pak se obkročmo na mě posadila a pár zkušenými pohyby rukou uvedla můj penis do stavu erekce. Zasunula jej do sebe a v rytmu bubnů se po něm začala vozit. Kubánci kolem v extázi tancovali, zpívali, modlili se a sledovali, jak mě posednutá Dominika souloží. Měl jsem pocit, že tenhle okamžik nikdy neskončí. Jako bychom se ocitli v jakémsi bezčasí mimo prostor a tento svět. Rytmus bubnů ale zrychlil na své maximum a můj penis se také dostal ke svému cíli. Vystříkl jsem a v tu chvíli bubny přestaly znít.
* * *
Celý prostor ztichl. Tanečníci se zastavili přesně v tom okamžiku v pohybu, který právě dělali. Zpocení bubeníci svírali ruce na bubnech a jejich skleněné pohledy směřovaly ke mně. V tu chvíli mě napadlo, jestli jsem něco nepokazil. Dokázal jsem si dost dobře představit, jak vztekle by nadržená bohyně v těle mé holky mohla reagovat na předčasnou ejakulaci…
Ale pak kněžka jenom třikrát zabušila svou holí do podlahy a prohlásila: „Bohyně byla uspokojena.“ Usmál jsem se. Přesně tohle chce každý chlap po souloži slyšet.
Všichni okolo si také spokojeně odfrkli a začali nadšeně vykřikovat: „Madre del Agua!“ Dominika se mi zhroutila na hruď. Mělce dýchala a celé tělo měla rozpálené.
* * *
Zatímco vyznavači santérie postupně odcházeli z chrámu, donesl nám starý černoch džbán s vodou. Dominika ještě několik minut oddechovala na mém těle, ale pak se postavila a skoro celý jej naráz vypila. Pomohl jsem jí obléct se a sám se nasoukal do svých tříčtvrtečních kalhot a světlemodré košile. Kněžka po celou dobu mlčela. Po obřadu si vytáhla z kapsy velký doutník a teď ho spokojeně pokuřovala. Když jsem se obul, pokynula mi, abych se vedle ní posadil na zem.
„Proč jsi přišel, gringo?“ pronesla nakonec.
„Nebudu ti lhát, kněžko,“ odpověděl jsem pomalu a ona se jen usmála.
„Přivolali si tě na pomoc, že?“ ušklíbla se.
Pokýval jsem hlavou.
„Vrať se domů mezi bělochy, kteří nevědí nic o světě bohů a duchů. Bude to pro tebe bezpečnější,“ odvětila a vypustila směrem ke mně dým z doutníku. Dominika se omámeně posadila vedle nás.
„Nemůžu,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Nabídli ti peníze?“ zeptala se.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Je to moje práce. Lovím démony a zastavuji magii, pokud je jí někde příliš a ohrožuje lidi, protože…“
Větu už jsem nedokončil. Kněžka se jen ušklíbla, vnořila pravou ruku do jedné z četných kapes svých bílých šatů a vytáhla z ní hrst mušlí. Pak je hodila na zem. Rozkutálely se do všech stran, dvě se zastavily až o mou levou nohu.
Těm mušlím se říkalo diloggun a kněží s jejich pomocí věštili. Blanca Casia mocně zabafala z doutníku a sledovala rozložení mušlí. Nakonec se zhluboka nadechla.
„Dobře, gringo, máš svůj osud. Nebudu tě od něj zrazovat,“ řekla pomalým a rozvážným hlasem. „Ale buď opatrný. Ve světě bohů se dějí zvláštní věci. Hranice je prostupnější víc než dříve. V našem světě se objevují nebezpeční bohové, se kterými by si neměl nikdo zahrávat,“ pronesla po chvíli.
Zbystřil jsem.
„Můžeš…“
„Ne,“ přerušila mě. „Nemůžu nic. Mohu jen s pomocí Matky všech vod a orišů ochránit své lidi. Vím, kde je mé místo,“ dokončila. Mluvila tvrdě, a když skončila, pochopil jsem, že tohle je všechno, co mi hodlá říct. Pomalu jsem vstal a nabídl ruku Dominice. Pořád vypadala velmi vyčerpaně. Ve svatyni jsme nakonec zůstali jenom čtyři včetně starého černocha, který nás z bezpečné vzdálenosti hlídal. Opíral se přitom o svou hůl. Kupodivu až teď jsem si uvědomil, že je velmi podobná té, kterou v levé ruce svírá kněžka.
„Kam jdeš?“ řekla po chvíli kněžka, když jsme se rozpačitě chystali vyrazit pryč.
„No…“
„Přinesli jste bohyni dar – sebe samotné – a ona jej přijala. Zasloužíte si odměnu. Ty,“ luskla vrásčitými černými prsty a ukázala na Dominiku. „Vezmi si elekes ze sošky naší bohyně. Potěšila jsi mou paní jako málokdo. Líbilo se jí osedlat si bělošku. Navíc takovou zkušenou…,“ jako by náhle odmítla vyslovit slovo, které se jí dralo na jazyk.
„Kurvu?“ nadhodila Dominika.
„Ano, kurvu,“ pokývala spokojeně hlavou kněžka. „Jsi skvělá kurva. Mohla by ses stát dobrou kněžkou,“ vysvětlila a pro sebe se usmála.
Dominika popošla k oltáři a vzala červené korále obmotané kolem sošky Panny Marie.
„Nos je na krku. Je to velký dar. A teď už běžte. Gringo má určitě dost práce,“ řekla na rozloučenou.
* * *
Měli jsme zpoždění, ale nehodlal jsem se s poručicí Rodriguezovou setkat ve stavu, v jakém jsme opustili nový chrám Blanky Casii. Černoch nás vyvedl na ulici a zmizel, takže jsme dobrých dvacet minut odháněli žebrající děti a dobrodince, kteří nám za pár kubánských pesos nebo amerických dolarů, co měly na černém trhu slušnou hodnotu, slibovali ukázat krásy zdejší čtvrtě.
Naštěstí jsme chytili taxíka a dostali se k našemu pětihvězdičkovému hotelu. Dali jsme si rychlou sprchu a oblékli se, jak se na Loro Rojo slušelo a patřilo. Dominika si vzala volnější modré šaty a s nimi barevně sladěné lodičky s vysokým podpatkem a já vklouzl do černých kalhot a bílé košile. Jen boty jsem si vzal stejné – pevné kvalitní černé polobotky, ve kterých se dalo běhat společenskou džunglí i ghettem plným odpadků. Přes rameno jsem ještě hodil svůj tmavě zelený vojenský batoh. Do baru Červený papoušek nás pak vzal hotelový taxík.
INFO O KNIZE:
Vydal: Epocha, srpen 2018
Obálka: Luis Royo
Vazba: brožovaná
Počet stran: 328
Cena: 299 Kč