Jenny Nowak: V řetězech

Už devětkrát jste provázeli legendárního knížete Vlada na jeho vášnivé, kruté, podivuhodné cestě staletími… Už devět zastavení měla tato pouť do minulosti, kterou si čtenáři sami nazvali „transylvánskou ságou“. Devět volně spojených příběhů, které můžete číst každý zvlášť, na přeskáčku, nebo za sebou, po proudu času…

 

A teď tedy přichází desátý, završující díl románové řady. Na rozdíl od těch předešlých ale není prostým pokračováním Vladových osudů. Je to most, který se obloukem klene daleko do mlhavé hlubiny věků, tam, kde to všechno vzalo svůj počátek. Ponořte se do časů dácko-římských válek. Římané s sebou v řetězech vedou strašlivou živou-neživou zbraň… Krvavá historie začíná. Staletí běží a světem táhne Bič Boží – Attila. A všechny ty horké rudé pramínky se opět stékají do Rumunska, kde už se píše rok 1431 po Kristu a vladař očekává narození dědice. I Stín čeká…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Netopejr, listopad 2016
Vazba: pevná
Počet stran: 392
Cena: 299 Kč

 

Ze ságy o Vladu Draculovi dosud vyšlo:
V řetězech
Dračí krev
Trůn pro mrtvého
Komnata bez oken
Krvavé býlí
Vlčí píseň
Pozdní host
Rozesmátá smrt
Nemrtvý
Stín anděla

 

UKÁZKA Z KNIHY:

„Hej, vstávej, ty zvíře!“ zahulákal Valerianus. „Ukaž se nám!“

Druhá, ještě neurvalejší pobídka z něj vyrazila dech, jak se mu obrácená zbraň zaryla pod žebra. Pokoušel se nadechnout a zapřít se pevněji, ale dál přitom umíněně zíral do země. Byl by na rozkaz toho Krátce živého smraďocha nezvedl hlavu, ani kdyby ta kopí proti němu otočili hroty, takovou radost by mu neudělal, jenže najednou byla bolest tatam. Také všechen ten vzteklý řev zmizel, utichl, rozplynul se. Raahmet jako by měl náhle uši zalehlé vodou, kterou žádný zvuk nepronikne. Jen v jeho nitru teď volal hlas, tichý, houpavý, kolísavý a beze slov podobný zpěvu vlčích smeček vysoko v horách. Někdo na něho mluvil. Beze slov.

Ohromeně zdvihl hlavu.

Araxa pocítila málem ve vlastních prsou, jak se přitom zajíkavě nadechl. Ona však dýchat nemohla. Kolem ní nebylo nic. Zůstala jen ta tvář. Děsivá nade všechno pomyšlení a v té nelidské krutosti překrásná. S dokonale pravidelnými rysy, jaké mohou mít jen sochy nebo bohové. Obličejové kosti byly nepatrně jinak utvářené než u člověka a jako by víc vystupovaly k povrchu, ostře napínaly tenkou perleťovou kůži. A právě ta téměř nepostřehnutelná, avšak přesto jakýmsi zneklidňujícím způsobem patrná odlišnost byla zřejmě tím, co jej činilo tak hrůzným a nádherným zároveň. Opaleskující šedá jezera jeho očí se teď upírala přímo na ni. Vpíjela se do ní… Araxa přinutila své tělo, aby se nadechlo. A mysl, aby začala pracovat. Na jeho ruce neviděla, měl je za zády. A na holém těle, těsně nad bederní rouškou, jež byla jeho jediným oděvem, železný pas, jenž ho očividně zraňoval do krve.

„Jak ho udržíte?“ obrátila se k Valerianovi, když se konečně dokázala ovládnout, nabrat dech a přinutit jazyk a rty k poslušnosti. „Ta pouta musejí být nesmírně důmyslná… vypráví se, že Krvechtiví jsou nadáni nelidskou silou.“ Slyšela, jak Faranel za ní nespokojeně zasykl, ale nevšímala si toho. Ani se neohlédla. S výrazem neskrývaného obdivu visela na rtech centurionovi. Zvlnily se mu v samolibém úsměvu.

„To mají,“ přisvědčil. „Sami jsme se o tom přesvědčili, než jsme jej přemohli. Avšak naše pouta by udržela i rozzuřeného býka, však ti se právě takovým způsobem uvazují.“ Významně povytáhl obočí a mluvil dál: „Ta silná železná tyč, kterou vidíš za jeho zády, je na obou koncích opatřená oky. Jedno z nich je pak mnohonásobně provlečenou houžví upevněné k obruči v pase. Do té jsme ho rovnou zakovali,“ zachechtal se. „Trochu se kroutil a smrdělo to, jako když pálíš napůl zetlelou mrtvolu, ale druhý den už neměl na těle po spáleninách ani stopy. Je to podsvětní stvůra,“ kývl sám sobě na pochvalu a dotvrzení. „A u toho stromu, je to na podobný způsob. Kmen je, jak vidíš, ovinut silným řetězem, který je zase nejpevnějšími provazy přichycen ke druhému konci tyče. Ta mu brání se k uzlům přiblížit, aby je v nestřežené chvíli nepřehryzal.“

Vědma uznale pokývala, ale neřekla nic, a tak hned nadutě pokračoval: „Víte, co by se stalo, kdybych dal rozkaz ho pustit? V tu chvíli by vzduchem létala vaše střeva. Věřte mi, já už to viděl,“ zašklebil se důležitě.

Araxa sice dost pochybovala, že by nastalo to, co řekl, ale z pochopitelných důvodů to bylo to poslední, co by vyslovila nahlas. „Děkujeme ti, centurione, žes nám dovolil jej spatřit a uvědomit si tak míru tvé nesmírné odvahy,“ pronesla místo toho.