Laurell K. Hamilton o psaní nového románu Crimson Death

Laurell K. Hamiltonová přichází s románem Crimson Death, dvacátým pátým pokračováním oblíbené série o Anitě Blakeové. Anita v něm spolu s Damianem a Edwardem cestují do Irska, aby se postavili odvěkému zlu. Matt Staggs z Unbound Worlds s autorkou hovořil o jejím průzkumu k nové knize a o pozitivním vlivu jejích románů na životy jejích fanoušků.
Rozhovor neobsahuje spoilery k ději Crimson Death. (pozn. red.)

 

Za posledních dvacet let jste napsala desítky oblíbených knih. Jak vypadá váš denní rozvrh? Máte nějaký oblíbený rituál, který při psaní dodržujete?
Proces mého psaní se během let změnil, ale obvykle píšu už od rána, i když Crimson Death se mi ke konci psal lépe až po setmění. Obecně vzato ráno nejdříve pracuji. Vstanu, vypustím psy, udělám si čaj a posadím se k psacímu stolu. Pokud mi v minulosti něco tento ranní rituál narušilo, často jsem pak za den nenapsala tolik stran, kolik bylo potřeba, nebo jsem nakonec nenapsala vůbec nic. Na počátku knihy se mi to ještě pořád stává, ale jakmile naberu rytmus, dokážu se přizpůsobit, protože mi kniha v hlavě promlouvá stále hlasitěji a dokáže tak přehlušit i tato vyrušení.

Pokud už naberu dobré tempo, napíšu za den obvykle čtyři až osm stran. Někdy napíšu denně i deset až dvacet stran, ale naučila jsem se nespoléhat, že tak dokážu pokračovat stovky stran v kuse. Při pobytu v Dublinu jsem napsala i dvacet stran denně. Asi jsem tam měla zůstat, dokud by nebyl Crimson Death hotov, román bych pak dokončila za čtvrtinu času, co mi napsání knihy obvykle trvá, ale tak dlouho jsem v Irsku neplánovala zůstat. Po odjezdu z Dublinu jsem už poté nikdy nedokázala za den napsat dvacet stran. Ještě nikdy mě žádné město neinspirovalo při psaní tolik jako právě Dublin. Obvykle mě inspiruje spíše země a kraj než město.

 

Píšete si schémata děje? Jak daleko dopředu si plánujete příběhy pro svou sérii?
Pokud myslíte schéma v tom smyslu, jak se připravují pro studentské práce, tak ne. Nikdy mi to nepřišlo užitečné. Vždy si pro knihu rozepíšu detektivní zápletku, ale jedná se spíše o časovou osu a seznam událostí. Stejně tak si pro každou knihu rozepisuji události týkající se vztahů. Často mívám nápady na několik knih dopředu, ale ještě častěji až při psaní poslední knihy dostanu nápad na tu další.

 

V Anitě Blakeové jste stvořila jednu z nejoblíbenějších hrdinek žánru urban fantasy. Fanoušci mívají ke svým oblíbeným postavám velmi blízký vztah a nebojí se dávat najevo, co by daná postava měla, nebo neměla dělat. Jaké to je pro vás jako autorku, že fanoušci často mívají jiný názor na to, kam by se měl Anitin příběh ubírat? Je mi jasné, že takové zapálení pro vaši práci vám jistě musí dělat radost, ale zároveň to ve vás musí vzbuzovat i jistou nelibost.
Je skvělé, že lidé milují Anitu stejně jako já a záleží jim na ní stejně jako mně. Jenže soudě podle reakcí, které dostávám na dění v Anitině soukromém životě, byste měl pocit, že Anita je pro některé čtenáře jako jejich nejlepší kamarádka, která ve skutečném životě dala kopačky jejich bratrovi. Takový zápal, láska i nenávist vůči hlavní hrdince mě naprosto překvapily. Pochybuji, že kterýkoli spisovatel sní o tom, že by měli čtenáři jejich fiktivní svět tak rádi. Já jsem to jistojistě nečekala. Beru to jako obrovskou pochvalu vůči mému psaní a mé schopnosti vytvořit postavy, s nimiž se čtenáři dokážou tolik propojit.

 

Součástí světa Anity Blakeové je i erotika a čtenáři mohli během série sledovat, jak hrdinka sama beze strachu a beze studu objevuje svoji vlastní sexualitu. Ozvali se vám někteří čtenáři s tím, že jim Anitina cesta pomohla najít odvahu k témuž?
Ano, už jsem ztratila přehled, kolik lidí mi řeklo, že Anitina upřímnost jim pomohla na jejich vlastní cestě ke štěstí.

 

Meredith Gentry je soukromé očko a dědička trůnu Říše kouzel. Dalo by se říct, že je jednou nohou ve světě lidí a druhou ve světě kouzel. Máte coby její tvůrkyně stejný pocit?
Rozhodně. Je to vždycky boj oddělit svět, v kterém žijete coby umělec, od světa, který potřebujete stvořit.

 

Anita i Merry jsou schopné se o sebe postarat. Nestrpí týrání a neúctu. Doufáte, že tím inspirujete i své čtenáře, aby se postavili témuž, pokud se s tím v životě potýkají?
Nemusím doufat ani se domnívat. Ani nevím, kolik lidí mi řeklo, že odešlo ze vztahu, v němž je partner ponižoval a týral, protože moje postavy by něco takového nestrpěly. Muži i ženy mi děkovali za to, že mé knihy a postavy, nejen Anita a Merry, ale i jiní mí hrdinové, jim pomohly ve skutečném životě sebrat kuráž.

 

Vaše romány jsou plné kouzelných stvoření a postav. Je mi jasné, že jste si pro to musela udělat velmi komplexní průzkum. Máte nějaké knihy nebo jiné zdroje, které vám během let opakovaně pomohly? Jak vypadal váš průzkum v Irsku?
Mám celé police knih, které mi v mnohém pomohly, ale jen pár, které mám v knihovně už celé roky. Mezi ně patří A Dictionary of Celtic Myth and Legend od Mirandy J. Greenové, An Encyclopedia of Fairies od Katharine Briggsové, The Wolf: The Ecology and Behavior of an Endangered Species od L. Davida Mecha, Of Wolves and Men od Barryho Holstuna Lopeze, a The Natural History of the Vampire od Anthonyho Masterse. První dvě mi pomohly, když jsem začínala s průzkumem pro sérii o Merry, druhé dvě mi pomohly, aby mí vlkodlaci a celkově kožoměnci ve světě Anity působili co nejrealističtěji. Poslední knihu na seznamu jsem objevila v knihovně na základní škole, i když byla v sekci pro dospělé. Kdoví, kdybych na ni tehdy nenarazila, možná bych dnes nepsala o upírech.

V Irsku jsem byla poprvé, nikdy předtím jsem tu zemi nenavštívila. Ani jsem to nikdy neměla v plánu. Dokonce jsem se i dohadovala s postavou Damiana, tvrdila jsem mu, že tam přece nemohl strávit tolik staletí, protože jsem ho stvořila já a nikdy jsem tam nebyla, ale on na tom trval a samozřejmě měl pravdu. Ulicemi, zemí a místy v Crimson Death jsem chodila, jak jen to bylo možné. Nakoupila jsem si spoustu knih, které mi měly pomoct s mým průzkumem. Až když jsem měla pocit, že mám vypsaných dost otázek, šla jsem s těmi otázkami za Iry, odborníky a irskými odborníky. Psala jsem knihu zároveň s tím, jak jsem pracovala na svém průzkumu, což jsem ještě nikdy předtím neudělala. Průzkum takovéhoto rozsahu by oddálil vydání knihy o celý rok, nebo by měl být prováděn nejpozději při psaní hlavní časové osy. Já se ale rozhodla psát první verzi rukopisu zároveň  s tím, jak jsem pro něj prováděla průzkum, a z mého života coby spisovatelky to udělalo peklo.

 

Ještě stále studujete bojová umění? Naučit se bojovat není jenom otázkou tělesného cvičení, důležitou složkou je i psychika. Změnilo to, co jste se naučila v tělocvičně, jak píšete nebo jak přemýšlíte o svých postavách?
Kdybych na vysoké nedělala judo, Anita i já bychom byly velmi odlišné ženy. Ani nevím, zda by Anita vůbec existovala, kdybych během let nezkoušela různá bojová umění. I když jsem třeba zjistila, že některý konkrétní bojový sport není pro mě, stejně jsem si díky němu o sobě zjistila nové věci z fyzického, emocionálního a občas i spirituálního hlediska. A všechna ta umění mi pomohla stvořit Anitu i ostatní mé postavy.

 

Často je náš názor na spisovatele založen na jejich knihách, a často je tento náš dojem mylný. Co myslíte, že by čtenáře nejvíce překvapilo, kdyby o vás zjistili?
Že seznam věcí, které mi dělají radost, mám mnohem delší než kterákoli z mých hlavních postav.

Zdroj: Unbound Worlds