J. R. Ward: Král (Bratrstvo černé dýky 12)

Wrath, syn Wrathův, se po staletí obracel ke svému trůnu zády, ale teď konečně přijal otcovo žezlo – s pomocí své milované družky. Koruna ho však na hlavě tíží. Válka s Vyhlazovací společností stále zuří, hrozba Bastardů trefuje do černého a Wrath je nucen činit rozhodnutí, která ohrožují všechno – a všechny. Beth Randallová se domnívala, že ví, do čeho jde, když spojila svůj život s posledním čistokrevným upírem na planetě: nebude to procházka růžovým sadem. Jenže když se rozhodne, že chce dítě, není připravená na Wrathovu reakci – ani na propast, která tím mezi nimi vznikne. Otázka zní: zvítězí pravá láska… nebo ji přemůže trýznivé dědictví?

Ukázka z knihy:

PROLOG
SEDMNÁCTÉ STOLETÍ, STARÁ ZEMĚ

„Ať žije král.“

Wrath, syn Wrathův, slyšel ten hluboký, vážný hlas a instinkt mu velel ohlédnout se po otci… Jiskřička naděje, že k úmrtí nedošlo a veliký vládce je stále mezi nimi.

Jenže jeho milovaný otec samozřejmě zůstal mrtvý, ve Stínu.

Jak dlouho tohle smutné hledání potrvá? – ptal se v duchu. Byla to pošetilost k ničemu, zvlášť když měl sám na sobě posvátné roucho upířího krále, když jeho tělo zdobily šerpy posázené drahokamy a hedvábný kabátec a obřadní dýky. Jeho mysl však nikterak nestála o takové potvrzení jeho nedávné korunovace… nebo to možná bylo srdce, jež se nedalo zviklat vším, co ho nyní definovalo.

Nejdražší Stvořitelko, bez otce je velmi osamělý, i když je obklopen lidem, jenž mu slouží.

„Můj pane?“

Ovládl svůj výraz a otočil se. Ve dveřích královských přijímacích komnat stál jeho nejbližší rádce, podobný sloupci kouře, dlouhý a hubený, zahalený v tmavém rouchu.

„Je mi ctí tě pozdravit,“ zaševelil a hluboce se uklonil. „Jsi připraven přijmout tu ženu?“

Ne. „Samozřejmě.“

„Zahájíme tedy průvod.“

„Ano.“

Poradce se znovu uklonil a vycouval. Wrath přecházel po místnosti obložené dubovým dřevem. Plameny svíček se mihotaly v průvanu, který jaksi pronikal skrz kamenné zdi hradu, a oheň, praskající v krbu vysokém až po prsa, jako by vydával pouze světlo bez tepla.

Po pravdě, nijak netoužil po shellan – nebo spíš po družce, tak to určitě bude. První označení vyžadovalo lásku, a tu on neměl komu nabídnout.

Koutkem oka zahlédl záblesk záře, a aby si ukrátil čas, než dojde k obávanému setkání, přistoupil k soupravám drahokamů, vystaveným na vyřezávaném psacím stole. Diamanty, safíry, smaragdy, perly… Krása přírody zachycená a zakotvená v tepaném zlatě.

Nejcennější byly rubíny.

Vztáhl ruku, dotkl se krvavě rudých kamenů a říkal si: Na tohle všechno je ještě moc brzy. To, že jsem král, tohle spojení s družkou, tisíc různých požadavků, které se na mě kladou, i když jim příliš málo rozumím.

Potřeboval víc času, aby se naučil od otce…

První ze tří dunivých zaklepání se rozlehlo místností a Wrath byl rád, že tu nikdo není a nevidí, jak sebou trhl.

Druhé bouchnutí bylo stejně hlasité.

Třetí vyžadovalo jeho odpověď.

Zavřel oči, těžko se mu dýchalo přes bolest v hrudi. Toužil, aby s ním byl otec – tohle se mělo odehrávat později, až bude starší, a ne pod vedením nějakého dvořana, nýbrž vlastního otce. Osud však připravil velkého muže o léta života, která měl ještě před sebou, a tím odsoudil syna k jakémusi tonutí, i když vzduchu k dýchání bylo kolem dost.

Nedokážu to, pomyslel si Wrath.

A přesto, když doznělo třetí zabušení na výplně dveří, napřímil ramena a napodobil otcův hlas. „Vstupte.“

Na jeho povel se těžké dveře rozlétly dokořán a naskytl se mu pohled na plný počet dvořanů, jejichž chmurně šedá roucha byla stejná jako to, jež měl na sobě rádce stojící před nimi. To ale nevnímal. Za skupinou aristokratů stály další, obrovské postavy, přimhouřené oči… A právě ony začaly mručivě, jednohlasně, zpěvavě skandovat.

Upřímně řečeno, Bratrstva černé dýky se bál.

V souladu s tradicí pronesl rádce hlasitě a jasně: „Můj pane, přinášíme ti obětinu. Smíme ji předložit?“

Jako by šlechtická dcera byla nějaký předmět. Ale na druhé straně, podle tradice a společenských norem byla určena na chov a u dvora se s ní bude zacházet jako s drahocennou chovnou klisnou. Jak na to? Nevěděl nic o sexuálním aktu, a přesto, pokud ji schválí, bude nazítří někdy po západu slunce povinen ho vykonat.

„Ano,“ uslyšel svůj hlas.

Dvořané procházeli dveřmi ve dvojicích, rozdělili se a vytvořili kruh podél obvodu místnosti. A pak zpěv zesílil.

Nádherní válečníci Bratrstva vstoupili pochodovým krokem, jejich obrovská těla byla oděná v černé kůži a opásaná zbraněmi, kadence jejich hlasů a pohyb postav byly tak synchronizované, jako by byli jedinou bytostí.

Na rozdíl od příslušníků glymery se nerozestoupili, nýbrž zůstali bok po boku, hruď vedle hrudi v hranatém útvaru. Neviděl nic z toho, co se nalézalo uprostřed mezi nimi.

Ucítil však pach.

A došlo v něm k okamžité a nezvratné změně. V jediném mžiku nerozhodnou povahu jeho života odplavilo dráždivé vědomí… které, jak se bratři blížili, zrálo v agresi, již neznal, ale vůbec ji nemohl ignorovat.

Znovu se nadechl a do plic mu vstoupilo ještě víc té vůně, pronikala mu do krve, do duše – a nebyly to oleje, kterými ji namasírovali, ani parfémy, nanesené na šat, jenž ji halil. Byla to pokožka pod tím vším, jemná směsice ženských prvků, o níž věděl, že je jedinečná jen a jen pro ni.

Bratrstvo se před ním zastavilo a on poprvé neoněměl zbožnou úctou před smrtonosnou aurou jeho členů. Ne. Špičáky se mu v ústech prodloužily a shledal, že se mu horní ret zvedá k zavrčení.

Postoupil dokonce o krok kupředu, připraven rozervat útvar mužů před sebou, aby se dostal k tomu, co před ním zaštiťovali.

Rádce si odkašlal, jako by se snažil připomenout shromážděným svůj význam. „Náš pane, tuto ženu ti nabízí její rod k posouzení ohledně účelu plození. Pokud bys zatoužil prohlédnout…“

„Odejděte,“ vyštěkl Wrath. „Ihned.“

Zděšené ticho, jež následovalo, bylo pro něj snadné nevnímat.

Rádce klesl hlasem. „Můj pane, kdybys dovolil, abych dokončil představování…“

Wrathovo tělo se pohnulo samo od sebe, otočilo se na patě, až mohl s mužem zkřížit zrak. „Ven. Hned.“

Za ním se ozval chechtot Bratrstva, jako by jeho členy dost pobavilo, jak vládce tomu švihákovi ukázal, kde je jeho místo. Rádce se však nebavil. A Wrathovi to bylo jedno.

Také už nebylo mnoho o čem hovořit: dvořan měl sice velkou moc, ale nebyl král.

Muži v šedém se šourali z místnosti, klaněli se a pak s ním zůstali už jen bratři. Ihned se rozestoupili a…

Z jejich středu se vynořila štíhlá postava, zahalená v černém rouchu od hlavy až k patě. V porovnání s válečníky byla nabízená žena štíhlé postavy, útlejších kostí, menší výšky – a přesto ho její osobnost ohromila.

„Můj pane,“ pronesl jeden z bratrů s úctou, „toto je Anha.“

Po tomto prostém a výstižnějším představení bojovníci zmizeli; zůstal zavřený sám s cizí ženou.

Wrathovo tělo se znovu ujalo nadvlády, vysílalo k ní jeho chaotické smysly, stopovalo ji, i když se nehýbala. Nejdražší Stvořitelko, nic z toho nezamýšlel, ani svou reakci na její přítomnost, ani touhu, jež se mu usídlila ve slabinách, ani agresi, jež z něj vytryskla.

Ale především ho nikdy nenapadlo…

Moje.

Bylo to jako blesk z jasné noční oblohy, změnilo to krajinu jeho duše, vyřízlo mu to v hrudi propast bezbrannosti. A přesto si říkal: Ano, takhle to má být. Otcovu někdejšímu rádci skutečně ležel na srdci jeho největší prospěch. Tato žena byla tím, co potřeboval, aby ho to přeneslo přes samotu: i když neviděl její tvář, budila v něm pocit síly v mezích jeho pohlaví, její menší, drobnější postava mu dodávala mohutnosti, nutkání chránit ji mu poskytovalo nadřazenost a soustředěnost, jež dříve bolestně postrádal.

„Anho,“ vydechl a zastavil se před ní. „Promluv na mě.“

Následovalo dlouhé ticho. A pak mu do uší dolehl její hlas, tichý a sladký, ale rozechvělý. Zavřel oči, zapotácel se, ten zvuk se mu rozléhal až do krve a kostí, nejlíbeznější ze všeho, co kdy slyšel.

Jenomže pak svraštil čelo, protože neměl zdání, co pronesla. „cože jsi říkala?“

Okamžik mu slova, jež vyšla zpod příkrovu závoje, nedávala smysl. Ale potom mu mozek poskládal jednotlivé slabiky:

„Chtěl bys vidět další ženy?“

Wrath se nechápavě zamračil. Proč by…

„Nic jsi z mého těla nesňal,“ uslyšel její odpověď, jako by se snad zeptal nahlas.

Ihned si uvědomil, že se chvěje, její roucho přenášelo pohyb – a vskutku, v jejím pachu byl těžký spodní proud strachu.

Vzrušení mu zaclonilo veškeré další vnímání, ale to vyžadovalo nápravu.

Zvedl trůn, přenesl to obrovské vyřezávané křeslo napříč místností, touha poskytnout jí pohodlí mu dodávala nesmírnou sílu. „Usedni.“

Téměř padla na kožené sedadlo zbarvené volskou krví – a když její zahalené ruce sevřely područky, představoval si, jak jí klouby zbělely, protože se drží jako o život. Wrath před ní klesl na kolena. S pohledem upřeným vzhůru myslel jen na to – kromě svého úmyslu zmocnit se jí – že nikdy nestrpí, aby se bála.

Nikdy.

***

Pod vrstvami těžkých rouch se Anha dusila horkem. Nebo jí možná svírala hrdlo hrůza.

Netoužila po takovémto osudu. Neusilovala o něj. Beze všeho by ho přenechala kterékoli z mladých žen, které jí v průběhu let záviděly: od okamžiku svého zrození byla zaslíbena synovi krále jako jeho první družka – a kvůli této údajné poctě byla odloučená od ostatních, žila v ústraní, skryta před veškerými kontakty. Vyrůstala osamoceně a jako ve vězení, nepoznala péči matky ani ochranu otce – plula v moři podlézavých cizinců, zacházelo se s ní jako s vzácným předmětem, ne jako s živým tvorem.

A teď, při této vrcholné události, v okamžiku, pro nějž byla zrozena a jemuž byla zaslíbena… jako by všechna ta léta příprav byla k ničemu.

Král není spokojen: vyhodil všechny do jednoho z místnosti, v níž se nalézali. Nesňal z ní jediný závoj, jak by učinil, kdyby ji zatoužil nějakým způsobem přijmout. Místo toho přechází kolem a vzduch je nabitý jeho agresí jako elektřinou.

Nejspíš ho ještě víc pohněvala svou troufalostí. Není radno navrhovat králi…

„Usedni.“

Anha uposlechla rozkaz tak, že dovolila svým zesláblým kolenům podklesnout pod tělem. Očekávala, že narazí na chladnou, tvrdou podlahu, ale zachytilo ji jakési veliké vypolstrované křeslo.

Vrzání prken podlahy jí sdělovalo, že znovu krouží kolem ní, jeho krok byl těžký, osobnost tak veliká, až mohla vycítit jeho rozměry, i když nic neviděla. S bušícím srdcem a potem kanoucím po šíji a mezi ňadry čekala, co udělá dál – a obávala se, aby to nebyla nějaká násilnost. Podle zákona si s ní mohl dělat, co chtěl. Mohl ji zabít nebo předhodit Bratrstvu k volnému užití. Mohl ji odstrojit, připravit o panenství a pak ji odmítnout – zničit.

Anebo ji mohl jednoduše svléknout do naha, schválit její postavu a uchovat její ctnost až pro chvíle po obřadu následující noci. Anebo snad… jak si představovala ve svých nejmarnějších snech… si ji krátce prohlédne a znovu zakryje darem zvláštního sukna, zvěstujícím jeho úmysl zařadit ji mezi své shellan – aby měla snazší život u dvora.

Slyšela o dvořanech už příliš mnoho, než aby od nich očekávala vlídnost. A dobře věděla, že sice má být družkou krále, ale je odkázaná sama na sebe. Kdyby však měla aspoň malou moc, možná by se toho mohla aspoň do jisté míry zbavit, přenechat machinace dvora a kralování ženám ctižádostivějším a hrabivějším…

Kroky zčistajasna ustaly a podlaha přímo před ní zavrzala, jako by nějakým způsobem změnil polohu.

Teď přišla ta chvíle a jí srdce zkamenělo, jako by nechtělo přitahovat pozornost dýky Jeho Veličenstva…

Jediným rychlým pohybem zmizela z jejího obličeje kápě a mohutné proudy chladného vzduchu získaly volný přístup do jejích plic.

Anha se zajíkla nad tím, co měla před sebou.

Král, vládce, nejvyšší představitel upíří rasy… klečel před křeslem, které jí poskytl. A to by ji mělo děsit dost a dost, ale ve skutečnosti byla jeho zřetelná pokora tím, co ji zasáhlo nejméně.

Byl veskrze krásný – a ze všech věcí, na něž se snažila připravit, byl tento první, nádherný pohled na něj něčím, co si nikdy nepředstavovala.

Jeho oči měly barvu světlého jarního listí a zářily jasně jako měsíční svit na jezeře, když k ní vzhlížel. A jeho obličej byl nejhezčí, jaký kdy spatřila, ačkoliv to možná nebyla dostatečná pochvala vzhledem k tomu, že se ještě nikdy nesměla podívat na žádného muže. A vlasy měl černé jako vraní křídla, splývající po širokých zádech.

Jenomže ani to neproniklo do jejího vědomí ze všeho nejvíc.

Byla to starostlivost v jeho výrazu.

„Neboj se,“ pronesl hlasem znějícím jako samet a štěrk zároveň. „Nikdo ti nikdy neublíží, neboť jsem tu já.“

Do očí jí vhrkly slzy. A pak se jí ústa sama od sebe otevřela a vyhrnula se z nich slova. „Můj pane, neměl bys klečet.“

„Jak jinak bych mohl uvítat ženu, jako jsi ty?“

Anha se pokusila odpovědět, ale uvízla v jeho pohledu, myšlenky se jí popletly – nezdál se reálný, tento mocný muž, jenž jí skládal hold. Aby získala jistotu jednou provždy, ruka se jí zvedla a pohnula, aby překlenula vzdálenost, která je dělila…

Co to dělá? „Odpusť mi, můj pane…“

Zachytil její dlaň a při doteku kůže na kůži se zajíkla. Anebo se zajíkli oba?

„Dotkni se mě,“ přikázal. „Kdekoli.“

Pustil ji a ona mu položila chvějící se ruku na tvář. Teplou. Hladkou od nedávného styku s břitvou.

Král zavřel oči a naklonil se k ní, ohromné tělo se mu zachvělo.

Když tak zůstával, pocítila nával síly – ne ve smyslu arogance, ne v souvislosti s touhou získat něco pro sebe. Pramenilo to jednoduše z nečekané jistoty nalezené tam, kde čekala nesnesitelně kluzký kámen.

Jak je to možné?

„Anho…“ vydechl, jako by jejím jménem vyvolával kouzlo.

Nic jiného nebylo řečeno, ale veškerá řeč byla zbytečná, všechny proslovy a jazyky světa nedokázaly vyjádřit žádnou z nuancí, natožpak definici pouta, jež se formovalo a svazovalo je k sobě navzájem.

Konečně sklopila oči. „Přál by sis ze mě spatřit víc?“

Král tlumeně, vrčivě zapředl. „chtěl bych tě vidět celou – a ještě mnohem víc než vidět.“

Pach mužského vzrušení hutně stoupal do vzduchu a bylo k neuvěření, že její tělo na jeho volání reagovalo. Ale na druhé straně, ta smyslová agrese byla pěkně a důkladně spoutaná jeho jedinečnou vůlí: nezmocní se jí hned. Ne, zdálo se, že ušetří její ctnost, dokud jí nesloží hold a neprojeví úctu tím, že s ní uzavře řádný svazek.

„Stvořitelka zázračně vyslyšela mé modlitby,“ zašeptala a zamrkala skrz slzy. Všechna ta léta obav a čekání, kovadlina, která tři desítky let visela ve vzduchu nad její hlavou…

Král se usmál. „Kdybych věděl, že existuje žena jako ty, sám bych prosil matku rasy. Ale já žádné představy neměl – a to je dobře. Nedělal bych nic, než marnil léta čekáním, až zkřížíš cestu mého osudu.“

S těmi slovy se prudce vztyčil a přistoupil k vystaveným rouchům. Byly mezi nimi zastoupeny všechny barvy duhy a ji už od útlého věku učili, co který odstín v hierarchii dvora znamená.

Vybral pro ni červenou. Nejcennější ze všech, znamení, že bude nejpřednější ze všech jeho žen.

Královna.

A taková pocta by měla stačit. Jenomže když si představila, kolik žen bude mít, zasáhla ji bolest.

Když se k ní vracel, vycítil její smutek. „co tě souží, shellan?“

Anha zavrtěla hlavou a říkala si, že nemá právo truchlit nad tím, že se o něj bude muset dělit. Vždyť…

Král zavrtěl hlavou. „Ne. Budeš jenom ty.“

Anha se přikrčila. „Můj pane, taková není tradice…“

„Nejsem snad vládcem všech? Nerozhoduji o životě a smrti svých poddaných?“ Když přikývla, tvář se mu temně zachmuřila – a ona zalitovala každého, kdo by se mu snad pokusil vzdorovat. „Já tedy určím, co je a není tradice. A pro mě budeš ty jediná.“

Do Anhiných očí znovu vhrkly slzy. chtěla mu věřit, a přece jí to připadalo nemožné – i když zahalil její dosud oděné tělo do krvavě rudého hedvábí.

„Prokazuješ mi čest,“ zadívala se mu do tváře.

„Ne dostatečnou.“ Rychle se otočil a přistoupil ke stolu, na němž byly rozložené drahokamy.

To množství klenotů bylo tím posledním, co měla na mysli, když předtím zvedl její kápi, ale teď vytřeštila oči nad tou výstavou bohatství. Takové věci si přece nezaslouží. Dokud mu nedá dědice.

Což jí zčistajasna vůbec nepřipadalo jako obtížný úkol.

Když se k ní vracel, prudce se nadechla. Rubíny, tolik rubínů, že je nedokázala spočítat – celý tác rubínů… včetně saturnského prstenu, který prý odjakživa zdobil ruku královny.

„Přijmi tyto dary a poznej mou pravdu,“ poklekl znovu k jejím nohám.

Anha cítila, jak vrtí hlavou. „Ne, ne, ty jsou na obřad…“

„Který uskutečníme tady a teď.“ Vztáhl dlaň. „Podej mi ruku.“

Anha se třásla po celém těle, poslechla a zajíkla se, když jí na prostředníček pravice vklouzl prsten se saturnským kamenem. Hleděla na kámen, na jehož fazetách se lámalo světlo svíček, takže planuly krásou podobnou opravdové lásce, jež rozsvěcí srdce zevnitř.

„Anho, přijímáš mě za svého krále a druha, dokud se před tebou neotevřou dveře Stínu?“

„Ano,“ uslyšela svůj překvapivě silný hlas.

„Pak tě já, Wrath, syn Wrathův, přijímám za svou shellan, abych nad tebou bděl a pečoval o tebe i všechny potomky, jež snad budeme mít, tak jistě, jako se chci a budu starat o své království a jeho občany. Budeš moje navěky – tví nepřátelé jsou i mými nepřáteli, tvůj rod se spojí s mým, své soumraky a svoje svítání budeš sdílet pouze se mnou. Toto pouto nikdy nepřetrhnou síly vnitřní ani vnější – a,“ odmlčel se, „po všechny mé dny bude pro mě jen jedna jediná žena, a tou jedinou královnou budeš ty.“

Nato zvedl i druhou ruku a propletl si s ní všechny prsty. „Nikdo nás nerozdělí. Navěky.“

Ačkoliv o tom Anha v té chvíli ještě nevěděla, v budoucích letech, jak se osud valil dál a měnil tento okamžik v minulost a historii, měla se k němu v myšlenkách opakovaně vracet. Později pochopila, že té noci byli oba ztraceni a že pohled na toho druhého jim poskytl potřebnou pevnou půdu pod nohama.

Když pak spávala v loži těsně vedle svého druha a slyšela, jak tiše chrápe, věděla už, že to, co jí tehdy připadalo jako sen, je ve skutečnosti živoucí zázrak z masa a kostí.

Té noci, kdy ona a její milovaný umírali a ona upírala oči na úkryt, kam schovala jejich dědice, jejich budoucnost, to jediné, co znamenalo víc než oni dva… patřila její poslední myšlenka před smrtí tomu, že to tak všechno mělo být. Ať už tragédie, nebo štěstí, všechno to bylo předem dáno a začalo to tady, v tomto okamžiku, když se královy prsty propletly s jejími a oni dva se spojili až navěky věků.

„Kdo ti poslouží této noci a tohoto dne před veřejným obřadem?“ zeptal se.

Vadilo jí, že by ho měla opustit. „Měla bych se vrátit do svých komnat.“

Zamračil se. Pak ji ale pustil a beze spěchu, něžně ji zdobil rubíny, až jí visely z uší a na šíji a na obou zápěstích.

Král se dotkl největšího z kamenů, toho, jenž jí spočíval na srdci. Přivřel víčka a ona byla přesvědčena, že myslí na něco chlípného – možná si ji představoval neoděnou, nic než pokožku zdobenou těžkým zlatem s diamanty a těmi neuvěřitelnými rudými drahokamy.

Poslední ze soupravy přišla na řadu samotná koruna a král zvedl obroučku ze sametového tácu, vložil ji na její hlavu a pak se odtáhl a prohlédl si ji.

„Všechny je zastiňuješ,“ řekl.

Anha se na sebe podívala. Rudá, rudá všude, barva krve, barva samotného života. Po pravdě řečeno, neuměla si ani představit hodnotu všech těch kamenů, ale to ji nedojímalo. Hold, jenž jí v této chvíli skládal, byl legendární – a jak nad tím uvažovala, přála si, aby to zůstalo navěky jen mezi nimi.

Tak tomu však být nemělo. A dvořanům se to nebude zamlouvat, říkala si.

„Odvedu tě do tvých komnat.“

„Ach, můj pane, neměl by ses obtěžovat…“

„Nic jiného nemám této noci na práci, věř mi.“

Nemohla se ubránit úsměvu. „Jak si přeješ, můj pane.“

Jenomže nevěděla, jestli se udrží na nohou se všemi těmi…

Anha nestihla ani vstát. Král ji postavil a vzal do náručí, zvedl ji z podlahy, jako by nevážila víc než lesní holubice.

A poté vykročil, rozkopl zavřené dveře a vyšel do koridoru: tam byli všichni, chodba plná aristokratů a členů Bratrstva černé dýky – a ona instinktivně přitiskla hlavu k Wrathově šíji.

Protože ji vychovávali pro královu potřebu, odjakživa si připadala jako pouhý předmět, a přesto ten pocit zmizel, když s ním byla o samotě. Nyní, vystavena vtíravým pohledům ostatních, se vrátila do své role, zase byla spíš vlastnictvím než rovnoprávnou bytostí.

„Kam kráčíš?“ otázal se jeden z aristokratů, když se král ubíral kolem, aniž by je bral na vědomí.

Wrath se nezastavoval – ale dvořan se očividně nechtěl nechat odbýt.

Postavil se jim do cesty. „Můj pane, je zvykem…“

„Budu se jí věnovat ve svých komnatách, dnešní noc a všechny další.“

V hubené, sevřené tváři zaplálo překvapení. „Můj pane, to je pouze ctí královny, a i kdybys tuto ženu pojal, není to oficiální, dokud…“

„Jsme řádně spojeni. Osobně jsem provedl obřad. Je jen moje a já jsem její, jistě tedy nechceš stát v cestě vázanému muži s jeho ženou – natožpak králi s jeho královnou, viď?“

Ozvalo se cvaknutí zubů, jako by někomu spadla brada, a on pak horlivě zavřel ústa.

Přes Wrathovo rameno viděla úsměvy ve tvářích Bratrstva, jako by bojovníci takovou agresivitu schvalovali. Ti druzí v rouchách? V jejich výrazech nebyl souhlas. Neschopnost. Poníženost. Potlačovaný hněv.

Věděli, kdo tady má moc, a oni to nebyli.

„Měl bys mít doprovod, můj pane,“ ozval se někdo z Bratrstva. „Ne kvůli zvyklostem, ale s ohledem k době. I v této pevnosti se patří, aby První rodina byla střežena.“

Král po chvilce kývl. „Dobrá tedy. Následujte mě, ale…“ poklesl hlasem, až jenom zavrčel, „… nijak se jí nedotýkejte, nebo vám urvu úd, kterým urazíte její tělo.“

Bratrův hlas byl prodchnut opravdovou úctou a jakousi náklonností: „Jak si přeješ, můj pane. Bratrstvo, sem!“

Zčistajasna vyletěly z pouzder dýky, černé čepele se zatřpytily ve světle pochodní, jež lemovaly chodbu. Anha zaryla prsty do drahocenného královského šatu a bratři vydali skučivý bojový pokřik, přičemž jim zbraně vylétly nad hlavu.

V souladu zrozeném z dlouhých hodin, které trávili pospolu, všichni ti velcí válečníci do jednoho padli v kruhu na kolena a zaryli hroty svých dýk do podlahy.

Sklonili hlavy a jako jeden muž pronesli něco, čemu nerozuměla.

A přesto význam chápala: slibovali jí oddanost jakožto své královně.

To se mělo stát nazítří za soumraku, před očima glymery. Jenže jí to bylo daleko milejší tady, a když zvedli oči, zářila z nich úcta – určená jí.

„Mějte můj vděk,“ uslyšela svůj hlas. „A všechna čest našemu králi.“

V mžiku byli ona i její druh obklopeni obrovitými válečníky, složený slib už byl přijat, a tak se ihned pustili do práce. Obklopili je ze všech stran, právě jako když ji přiváděli, a Wrath znovu vykročil, tentokrát plně pod jejich ochranou.

Přes rameno svého druha a skrz hradbu bratrů sledovala Anha, jak se shromáždění dvořanů ubírá chodbou za nimi.

V jejich čele byl rádce, s rukama v bok a čelem zakaboněným… Vůbec nebyl spokojený.

Projel jí záchvěv strachu.

„Pst,“ zašeptal jí Wrath do ucha. „Neměj obavy. Od nynějška k tobě budu něžný.“

Anha se zarděla a přitiskla se hlavou k té silné šíji. Hodlá se jí zmocnit, až dorazí do předem stanoveného cíle, jeho posvátné tělo vstoupí do jejího a tělesně zpečetí svazek.

Ohromilo ji zjištění, že po tom také touží. Hned. Rychle a prudce…

A přesto, když byli konečně sami, když se uvelebili ve fantastickém loži z prachového peří a hedvábí… byla ráda, že byl tak trpělivý a laskavý a vlídný, jak slíbil.

Byla to první z mnoha, přemnoha chvil, kdy ji její hellren nezklamal.

Vydá: Baronet; říjen 2014