Laurell K. Hamiltonová: Zrod mých postav

Světy knih Laurell K. Hamiltonové přetékají velkým množstvím postav, které se vzájemně milují, nenávidí, vládnou si a bojují. V zápisu na svém blogu z ledna 2010 se autorka rozpovídala  o tom, jak tvoří postavy svých románů, jak vybírá jména a co jí pomáhá při psaní.

Jak tvořím své postavy? Coby spisovatelka dostávám tuhle otázku nejčastěji. V jiném svém zápisu na blogu jsem odpovídala na otázku, zda bych sama chodila s muži, o nichž píšu, a jedna čtenářka se ohradila, že dávám důraz na fyzický vzhled postav víc než na jejich osobnost. Naprosto pravdivě prohlásila, že krása nestačí pro to, aby se dal charakter člověka považovat za zajímavý. Nechcete mít postavu, jejíž osudy byste vy jako spisovatelé a vaši čtenáři sledovali jen po několik stránek, ale po stovky stránek. V mém případě jsem napsala postavy takové, aby byly zajímavé pro mě i pro čtenáře, abych se s nimi chtěla setkávat knihu za knihou. Tudíž, jak tvořím postavy, které chtějí lidé znát, snít o nich a přátelit se s nimi?

Uvědomila jsem si, že ten předchozí zápis na blogu se zabýval spíš fyzičnem, protože tak obvykle začínám popisovat jakoukoli postavu. Potřebuji vědět, jak je vysoká, jakou barvu vlasů a očí má, jaký má odstín pokožky, jak je stavěný. Vycházím právě z fyzických popisů. Při všech těch knihách si musím dávat pozor, aby nemělo příliš mnoho postav stejné vlasy, oči atd. Svět Anity je limitován barvami, které má na paletě náš vlastní reálný svět. Jedním z důvodů, proč jsem dovolila, aby postavy ve světě Merry měly barvu těla, jakou chtějí, je, že si tak alespoň v téhle sérii nemusím pamatovat, kolik mám postav blonďáků. Zdálo se mi to jako dobrý nápad – obohatilo to Merryin svět – ale mně jako autorce to přineslo jen další problém – musím si pamatovat, která postava má jakou barvu vlasů nebo očí. Některé postavy mají trojité duhovky, v každém kruhu jednu barvu. Je to sice parádní nápad, ale jako autorovi se mi to těžko pamatuje. Musíte najít rovnováhu mezi tím, co by bylo na vašich postavách senzační, a tím, jak by to bylo pro vás osobně složité na paměť. Čím víc postav stvoříte, tím složitější to pro vás bude.

U nových postav začínám buď fyzickým popisem, nebo jménem. Pokud začnu popisem, pak následuje jméno. Pokud nejprve zmíním jméno, pomáhá mi to vybrat, jak bude vypadat.

Už desítky let sbírám jména. První knihu se jmény pro děti jsem si koupila ve čtrnácti, abych měla odkud čerpat inspiraci na jména svých fiktivních přátel. Jen pro Merry a její partu mám tři knihy s keltskými jmény pro děti. Kvůli Merry jsem si také koupila knihy o mytologii a folkloru Keltů, protože prvky právě jejich kultury vkládám v Merry do moderního světa. Když vyberu jméno pro postavu, lépe si pak představím, jak vypadá.

Anita si své jméno vybrala sama. Věděla jsem, že to jméno má hispánský původ, a najednou jsem z ničeho nic věděla, že i Anita bude příslušet k tomuto etniku. Ve chvíli, kdy si to jméno vybrala, mi při pohledu na to jméno logicky naskočilo, že matka bude mexická Američanka a otec Němec, budou první, respektive druhou generací svých rodin žijících v USA. Geneticky vzato černé vlasy přebijí blond, tudíž Anita bude mít černé vlasy. A další rysy její postavy už naskočily samy od sebe.

U Nathaniela a Jasona mi jako první naskočila jejich jména. U Micaha mi nejdřív naskočil fyzický vzhled a pak teprve jméno. U Ashera nejdřív přišel vzhled. U Doyla mi bylo jasné, jak bude vypadat, ve chvíli, kdy se mi v hlavě objevila jeho přezdívka „Královnina temnota“. Objevil se mi v mysli a posléze i na papíře vysoký, tmavý, nádherný a smrtící. U Frosta to bylo totéž. To jeho přezdívka mi v hlavě definovala, jaký bude. „Smrtící mráz“. Co dalšího by mohl připomínat krom Vánoc. Zimu. Byl tak nádherný, že pohledět na něj téměř bolelo.

U Jean-Clauda mi nejprve naskočil jeho popis, ale až poté, co jsem přestala násilím vymýšlet jeho jméno a přestala s tím bojovat, se na papíře plně projevil. Postavy dokáží být, co se jejich jmen týče, velmi vybíravé, a jiným je to zas celkem jedno.

Jednou nebo dvakrát mě inspirovalo i to, co jsem zažila. Příběh Nathaniela je inspirovaný průzkumem, který jsem provedla na téma bondáže, submisivity, BDSM. Nikdo z těch lidí nevypadal jako Nathaniel, ale potkala jsem lidi, kteří byli skutečně velmi submisivní a užívali si bolest tak jako on, lidi, kteří nedokázali včas použít bezpečnostní heslo. Jsou vzácní, ale když už jsem se o nich dozvěděla, věděla jsem, že tuto myšlenku musím využít. Takže mi v mysli poletoval nápad a jeho výsledkem je Nathaniel.

Na stvoření Edwarda, zabijáka monster, mě inspiroval původní film Šakal s Edwardem Foxem v hlavní roli. Edward nevypadá úplně přesně jako mladý Edward Fox, ale z herce jsem při popisu své postavy vycházela. Dokonce jsem nechala i původní jméno, což jsem ještě nikdy neudělala.

Narcis byl inspirován mužem, kterého jsem potkala na jednom setkání s fanoušky. Ne jeho osobností, ale oblečením, které ten den měl na sobě. A muž s krátkými vlasy, v černém oblečení typickém pro pozdní 50. léta, s tenkými černými punčochami, to naprosto určilo i jeho charakter. Vůbec ne podobný muži, s nímž jsem se setkala, tedy, až na ten fyzický popis.

Právě teď se snažím vymyslet nové lvodlaky, kteří by tvořili st. louiský klan. Pokud to budou jen bezejmenní hráči, pak mohou vypadat zcela typicky, jako jakýkoli jiný muž či žena, ale pokud chci, aby zastávali větší úlohu, než jen postávat kolem, potřebuju vědět, kdo jsou a jak budou reagovat na Anitu a Jean-Clauda. Jak budou jednat s králem své smečky, se svým rexem, s Havenem. U většiny lvů se mi nejprve zjeví jejich hlavní fyzické znaky, ale plně je vidím, až když znám jejich jména. Ačkoli u jedné ženy se mi dříve než jméno zjevil její osobní postoj, a právě kvůli její odvážné povaze jsem se u ní zadívala na seznam mužských jmen, než abych jí dala nějaké dlouhé a ženské.

Pokud jde o výběr jmen, pak si obvykle zvolím nějaké písmeno abecedy, podívám se do knih se jmény pro děti a sepíšu si výběr jmen. Vybírám jméno tak dlouho, dokud nesedí k popisu postavy. Tak, jako výše u jména té lvodlačky, má postava svoji hlavu, a pak jí musím vybrat jméno, které jsem původně vůbec neplánovala. Jméno pro Nathaniela muselo být dlouhé, aby se převalovalo na jazyku. Muselo to být jméno, které vyslovené zní smyslně. Jen zkuste říct jeho jméno, schválně kolikrát se vám jazyk otře o stěny úst, o rty. Řekněte ho pomalu, ucítíte, jak vám zvuk toho jména laská rty.

Když hledám nové tváře, nová těla, něco nového, čerstvého, co sérii osvěží, prohlížím časopisy, kalendáře i fotografické publikace. Na novou postavu mě mohou inspirovat i lidé na conech. Někdo způsobem, jak sklání hlavu, jiný svou chůzí nebo gestem. Dávám pak tyhle střípky dohromady. V obchoďácích se skvěle pozorují lidé. A kdekoli jinde, kde najdete větší množství lidí, kteří jakýmkoli prvkem své osobnosti mohou spisovatele inspirovat.

Posledních několik bodů k postavám: Pokud se postavě stále nechce na papír, pak si pustím hudbu, která mi danou postavu připomíná a lépe se mi o ní přemýšlí. Například u Nathaniela jsem tak musela udělat. „She’s Your Cocaine“ od Tori Amos, „What would happen“ od Meredith Brooks a „Your Cloud“ opět od Tori Amos mi připomněly Nathaniela. Proč tyto písně? Nejsem si jistá. Ale když jsem potřebovala dát Nathaniela na stránky pozdějších knih, pouštěla jsem si tyhle tři skladby pořád dokola. I Jean-Clauda je těžké dostat na papír, pokud se mu delší dobu nevěnuji. Dokonce jsem jednou vytáhla kvůli jedné scéně ze šuplíku spodní prádlo, saténové s krajkou, a zapálila si svíčky, abych se dostala do té správné nálady. Někdy jen stačí dotknout se saténového prádla, nabudit dotykové vjemy, abych k době přitáhla Jean-Clauda. Na Anitu mi stačí jen vůně kávy, abych ji ve své mysli slyšela. Nebo mít na sobě při psaní podpažní pouzdro se zbraní, to také pomůže. Ohledně Merry mi několikrát pomohlo navštívit Los Angeles. Jsem spisovatelka, které pomáhají fyzické vjemy, takže projížďka ulicemi, o kterých píšu, mě nabudí. Je to jeden z důvodů, proč jsem svět Anity zasadila do St. Louis – abych se mohla projet městem a rozhodnout se, kam ukrýt těla, aniž bych musela nasednout do letadla.

Tohle vše mi pomáhá tvořit mé postavy. Ach, ano, jedna věc chybí. Ta jistá nedefinovatelná magie, která spojuje všechny matičky a šroubky s nápady a pomáhá sepisovat slova na papír tak, aby výsledné scény byly dostatečně reálné, dostatečně živé, aby si je lidé zamilovali, nenáviděli je, toužili po nich, chtěli, aby se staly skutečností. Nejsem kouzelník, který se podělí o svá kouzla, ale upřímně, ten doušek, co uvádí v život postavy z mých knih, je i pro mě trochu záhadou.
 
Zdroj: laurellkhamilton.org
Překlad: Axia