Slovanští upíři

Tento příspěvek vychází z podkladů ve slovenštině a taky byly lokalizovány na Slovensko, takže na chvíli si představme, že se tam zrovna nacházíme.

Mluvit o tom, kdo je Bram Stoker, by bylo zbytečné, třeba však říci, že charakteristika upíra, již uvádí ve své knize, je dost nerealistická a někdy až přehnaná, a proto se budeme bavit o tom, jak si vlastně upíra představovali naši předkové, no na začátek si řekneme něco o Vladovi III. Draculovi.

Giussepe Maiello

Giussepe Maiello ve své knize Vampirizmus v kulturních dějinách Evropy říká, že historici, a především ti rumunští, považují představu Draculy jakožto upíra za totálně absurdní, i když se tato představa stala populární již před více jak sto lety a drží se dodnes. Vlad III. je skutečná historická postava z 15. století, ale upíři jsou součástí nejenom rumunské, ale hlavně slovanské mytologie již od nepaměti. I samotné slovo upír pochází ze slovanštiny, přičemž např. v srbštině se upír řekne vupir, nebo vapir, ze kterého poté vzniklo vampír a tohle slovo pak přibylo do angličtiny. Je zajímavé, že podobné slovo se nachází v staroslovanském psaném textu již v roce 1047.

Můžeme tedy říci, že upíři jsou součástí slovanské mytologie již mnohá staletí a pak je objevili západní autoři romantických hororů, kteří si je následně upravili k obrazu svému. Původnímu obrazu upíra, tak jak ho znali naši slovanští předkové, však chybí ten oblíbený krvežíznivý prvek, šlo totiž spíše o nepokojnou duši, jež opouštěla své tělo ať už po smrti, tak po čas spánku. Děti noci právem patří spolu s vlkodlaky, strigojmi, denními a nočními můrami do mytologie Slovanů. Jako důkaz toho, že byli upíři běžnou součástí života našich předků, nám poslouží archeologické nálezy.

Víra v nemrtvé

Mytologie jako taková byla taktéž součástí života Slovanů, a to v době před příchodem křesťanských misionářů Cyrila a Metoděje, ale také i velice dlouhou dobu poté, ono se totiž na rozdíl od tvrzení církevních otců pohanské zvyky udržovaly ještě desítky let hned vedle těch křesťanských, a tudíž i víra v nadpřirozené bytosti. Vzhledem k tomu, že Slované na rozdíl od Židů nebo Egypťanů neměli písmo a vše se předávalo ústně, jsme odkázaní na strohé zmínky a pátrání vědců, kteří se snaží dopátrat ke kořenům. Mytologie je velice cennou pomůckou při zkoumání každého etnika, je totiž možné se z ní dozvědět o jeho představách, fantazii a myšlení, vraťme se však zpátky k upírům.

Víra ve vampyrizmus byla mezi tehdejšími lidmi velice rozšířená, tvrdí to i Naďa a Martin Profantovci ve své Encyklopedii slovanských bohů a mýtů říkajíc: Často se ti, jenž se měnili po smrti v upíry a vstávali z hrobů, odlišovali od ostatních lidí již za života. Na rozdíl od zaužívaných představ slovanští upíři sáli krev nejenom lidem, ale také dobytku, a dokonce pojídali mrtvé, každopádně šlo o zlé a nebezpečné bytosti, před nimiž se muselo míti na pozoru.
Podle autorů existuje záznam jistého Bucharda Wormského z počátku 11. století, jenž je již ovlivněn křesťanstvím: Ženy pokládaly svá mrtvá nepokřtěná miminka na tajné místo a tam jej probodly kolíkem, aby nevstávalo z hrobu a nezabíjelo lidi.
O těchto praktikách z našich krajů jsou nejstarší doklady již z doby, kdy se přestaly pohřbívat nespálená těla, tedy z 9. století. Možná že právě pro jiný způsob pohřbívání se objevily obavy a nepříjemné představy o nelehkém přechodu mezi světem živých a světem mrtvých.

Hle toť jistě býti upír

V dávných časech se mohli upírem stát sebevrazi, lidé s fyzickou poruchou i duševní chorobou, proto se pohřbívali na okraj pohřebiště. Když si vzpomeneme na to, že církev ještě nedávno odmítala pohřbívat sebevrahy, v očích obyčejných lidí to mohl být jasný signál na provedení preventivních opatření, jež byla často až morbidního charakteru, přičemž nebylo ničím výjimečným zřizování samostatných pohřebišť pro lidi podezřelé z vampyrizmu.

Ochranných opatření proti upírům bylo hodně, kromě nejznámějšího způsobu, tedy propíchnutí srdce kolíkem, bylo možné přibít upíra k zemi, a to tak, že se mu do břicha zatloukl kůl. Další nejoblíbenější způsoby byly: vyřezání a spálení srdce, uříznutí hlavy anebo prosté spálení celého těla nemrtvého, přičemž popel se následně smíchal s vodou a vypil jakožto prevence.

Víra v upíry byla v našich předcích hluboce zakořeněna, o čemž nejlíp vypráví archeologické nálezy hrobů nebo dokonce pohřebišť s protiupírskými opatřeními. Zářivým příkladem je nález pohřebiště v Čelákovicích, kde nenajdete žádný normální hrob, stejný extrémní případ našli archeologové i na pražském Strahově, kde mrtvé vyjímali z hrobů, spálili je a pak opětovně vraceli do hrobů. Jeden z posledních případů odkryli v slovanském sídle v Modrej při Starém Městě. Na odkrytí a vykopání se podílel Tomáš Chrasták z Archeologického oddělení Slováckého muzea v Uherském Hradišti, přičemž samotný nález udělali náhodou dělníci, kteří v dubnu 2010 dělali na překládce káblu v místním archeoskanzenu.

Tomáš Chrasták

Tomáš Chrasták s kolegy rozšířili výkop a zjistili, že nad celým hrobem je veliká vrstva kamene. Když ho odstranili, zůstal jediný, a to ten, jenž byl zaražen do jeho lebky, přičemž hrob byl tak úzký, že musel být docela problém nacpat do něj nebožtíka. V dalších hrobech byli na mrtvých nalezeny známky svazování rukou, přibíjení těla k zemi, nebo utínání hlavy post mortem atd.

Archeolog Michal Hanuliak ve své práci Porušovanie telesných zvyškou zomrelých vo veľkomoravskom prostredí říká, že zajišťování hrobů protivampírskými opatřeními nebylo u našich předků ničím výjimečným, dokonce deset procent hrobů pocházejících z přelomu 9. a 10. století na území Slovenska nese totožné znaky.

Dále také tvrdí, že důvodem k této činnosti nemusela být jenom osobnost člověka, ale i problém, jenž mohl vzniknout při složitých pohřebních rituálech s množstvím ochranných a očistných opatření. Zemřelí, tedy revenanti, mohli vstávat z hrobů také proto, že jim nebylo prokázáno dost žalu z jejich ztráty, anebo nebyli na pohřeb dostatečně vystrojeni. Pak tu byli lidé pochovávaní na okrajích pohřebišť, např: sebevrazi, náhle zemřelí lidé bez zjevné příčiny, utopenci, lidé s velice násilnou nebo bolestivou smrtí, u nichž se většinou automaticky předpokládal návrat mezi živé a jejich škození.

Hysterie jménem vampyrizmus

Je zajímavé, že skutečnou hysterii zažili nejenom naši velkomoravští předkové, ale celá Evropa, a to v 18. století, tedy ještě před vydáním Stokerova Draculy a tolik oblíbených hororových filmů. Zajímavé však je, že naše končiny byli opět mezi hlavními jevištěmi. Zašlo to až tak daleko, že lidé vykopávali mrtvé dokonce za přítomnosti kněží a spalovali je, přičemž je nacházeli bez známek rozkladu, záznamy totiž říkají, že byli často vyhrabáváni týden po pohřbu v zimě.

Takovéhle případy se množily na Olomoucku, ale první doložení případ vyšetřování pochází opět ze Slovenska. Giuseppe Maiello uvádí, co se událo v roce 1718. Šlo o jistého Michala Kašpárka z Liptova, přičemž představitelé medicíny a policie našli důkazy, jež potvrzovaly vampyrizmus, a proto byla povolena exhumace a následná likvidace údajného upíra. Dalším případem byl jistý Peter Plogojowitz, jenž zemřel v roce 1725 a po sérii nenadálých úmrtí v okolí byl uznán za upíra a následně exhumován, bylo mu probodnuto srdce a následně byla jeho mrtvola spálena.
 
Hon na upíry se v Rakousko-Uhersku rozšířil natolik, že musela panovnice Marie Terezie vydat dekret, jenž zakazoval otvírání hrobů a hanobení mrtvých, kterému předcházelo šetření jejího osobního lékaře, jenž na konkrétních příkladech dokázal, že nejde o vampyrizmus, ale lidové pověry. Navzdory tomuhle faktu zaznamenali etnologové ještě na počátku 20. století na slovenských vesnicích zvyk potírat veřeje domů a maštalí česnekem, a tím byla kapitola vampyrizmus u našich východních sousedů, definitivně uzavřena.