Anita Blake – Umění svádění (4.část)

Poslední část povídky Art of Seduction od BeElleGee. Jak dopadne neplánovaná schůzka Anity a Jean-Clauda?

„Zpátky do práce!“

Naše publikum se začalo strkat, aby ho poslechlo, naráželi jeden do druhého a vůbec se snažili vypařit, jak nejrychleji to šlo.

„Zatraceně, chtěl jsem si dělat poznámky,“ zaslechla jsem říct jednoho tanečníka druhému, jak mizeli dolů chodbou, pravděpodobně do šatny.

Cítila jsem, jak červenám. Jean-Claude na mne omluvně koukl.

„Omlouvám se, ma petite. Měl jsem ty dveře zamknout dřív, než… jsme se nechali unést.“ Natáhl ruku, popadl svou košili a položil ji na mě, aby mě přikryl. Pak se zvedl a doplazil se na všech čtyřech ke dveřím, zabouchl je a zamkl.

Posadila jsem se, upravila si podprsenku a pokusila se usmát. „To není tvoje chyba. Mohla jsem něco říct, ale prostě jsem nemyslela, když jsi mě začal líbat.“

Jean-Claude se usmál. Stále klečel u dveří s rukama položenýma volně na stehnech. „Nedostatek obezřetnosti je riziko takových milostných poměrů v kanceláři, ale šance, že budeme „přistiženi při činu“, jak se stalo, to dělá mnohem dráždivější, nemyslíš?“

Chápala jsem, že mě žádá o svolení pokračovat v tom, co jsme začali, ale byla jsem stále trochu otřesená a popravdě to, co řekl svým zaměstnancům, mi tak nějak uvízlo v hlavě. Zpátky do práce. Možná kdyby řekl „zmizte“ nebo „jděte si po svém“, necítila bych se teď tak provinile.

Ale oni měli plno práce. Trpěli nedostatkem personálu. Jean-Claude potřeboval, aby se vrátili k práci. Neměli čas, aby postávali okolo a zírali na nás. Jean-Claude taky neměl čas na tohle. Taky měl moc práce. Měl by pracovat, ale já ho nenechala. Naše malá schůzka určitě mohla počkat. Proč jsem byla tak sobecká? Nechovala jsem se k němu fér.

Stočila jsem oči k jeho stolu s kupou složek a horami papíru. Pomalu blikající kurzor na monitoru vypadal jako trpělivé volání. Bože, zabere mu zbytek týdne nahrát všechny údaje a podchytit knihy.

„Ma petite?“ pronesl Jean-Claude lehce váhavým tónem, který se používá, když si nejste jisti, jestli vás ten druhý slyší.

Vyhrabala jsem se na nohy a potřásla hlavou. „Omlouvám se. Nemůžeme pokračovat,“ oznámila jsem, když jsem si utřídila myšlenky. „Nech mě jít.“

Jean-Claude rozšířil oči. „Přeješ si odejít?“ Zvedl se na nohy, jako by ho vytáhly neviditelné provázky, a kráčel pomalu ke mně. „Je to proto, že se teď cítíš nepříjemně? Mohu tě ujistit, že nebudeme znovu vyrušeni.“ Natáhl ruku, položil mi ji na tvář a pozvedl ji ke své. Chystal se mě políbit, ale já jsem uhnula.

„To není kvůli tomu, opravdu,“ přiznala jsem. Ačkoli ten malý incident u dveří trochu ztlumil mé libido. „Jsem zlá. Máš tolik práce a já jsem se chovala úplně sobecky. Nepřemýšlela jsem o tom, co jsi dnes potřeboval. Bylo mi to jedno, ale teď není. Dej… dej se zpátky do práce. Odejdu a až to budeš mít hotové, tak mi zavoláš, ano?“

Jean-Claude naklonil hlavu, několikrát se hluboce nadechl a promnul si oči. Věděla jsem, že to bylo pro něj něco jako rituál trpělivosti. A taky jsem to rozpoznávala jako jasný signál, že se naštval. Trochu jsem couvla.

„Takže ti konečně došlo, že bych mohl mít hodně práce, když mě konečně, konečně došlo, že tu je něco mnohem důležitějšího, čemu bych se měl věnovat?“ Podíval se na mne pohledem, který vyžadoval upřímnou odpověď.

Skousla jsem si spodní ret. „Hádám, že se to tak dá říct. Je to ironie, co?“ Zkoušela jsem se usmát, ale on teď na mě nazlobeně hleděl. Založila jsem si ruce. „Sex se mnou není zase tak důležitý – aspoň ne zrovna teď.“

„TY jsi důležitá, ma petite. Tvé štěstí je důležité. Ujistit tě o mé lásce a vyjádřit ji je důležité. Na absolutně ničem jiném mi tak nezáleží jako na tobě. Bylo ode mne sobecké a chybné tě odmítnout.“

„Mé potřeby můžou počkat. Opravdu.“

„Jsou to i mé potřeby,“ odpověděl Jean-Claude hlubokým hlasem.

Cítila jsem, jak uvnitř mého těla ten hlas rezonuje, otírá se o mne jako dotek peříčka, až jsem se zachvěla. Zhluboka jsem se nadechla.

„Tak to to očekávání jen vylepší. Načasování bude lepší. Právě teď prostě nemůžu, Jean-Claude. Už  zkrátka nejsem v té správné náladě.“ Oblékla jsem si halenku a rychle ji zapínala. „Uvidíme se později, slibuji.“

Udělala jsem krok ke dveřím, ale Jean-Claude se náhle objevil před nimi. Opřel se o ně a bránil mi odejít.

„Ne tak rychle, ma petite,“ zamumlal. Neznělo to úplně rozzlobeně, ale v jeho hlase zaznělo něco zlověstného.  Znovu přede mnou uzavřel své myšlenky a z jeho očí na mne zíral predátor. „Můžu tě dostat znovu do nálady.“

Těžce jsem polkla a o krok ustoupila. „Jean-Claude, ať tě to ani nenapadne.“

Narovnal se a mířil ke mně, jeho oči mi přejížděly po těle. Cítila jsem se nesvá ze způsobu, jakým se na mne díval. Byl to pohled muže, který si vás představuje nahou, roztouženou, ležící pod ním. Znovu jsem couvla.

„Neřekl jsem ti, jak nádherně dnes vypadáš,“ začal a jeho hlas se kolem mne přeléval jako med. Hustý a sladký.

Ukázala jsem na něj prstem. „Přestaň s tím! Ty podvádíš!“ Jestli si usmyslel, že mě teď svede, jakýkoli můj odpor byl zbytečný. To se můžu rovnou začít svlékat.

Jen se ďábelsky usmál a přejel si jazykem po zubech. Položil si ruce rovně na břicho a klouzal jimi dolů na stehna, hluboce dýchal a já si mohla jen představovat, jak mé ruce dělají totéž. Udělal další krok ke mně, položil se do toho trochu přehnaně, ale půvabně houpal rameny, což mi připomnělo okamžitě a zoufale, jak se jeho ramena pohybovala, když jsme se milovali. Ten energický, ale plynulý pohyb.

Zavřela jsem oči a zatřásla hlavou. „Nechtěl ses vrátit zpátky k práci? Myslela jsem, že chceš znovu pracovat!“ Otevřela jsem jedno oko a koukla na něj.

Teď se procházel. Jeho plíživý, lovecký krok a správné kroucení boků rozezněly řetězy na jeho opasku a mě se sbíhaly sliny. Zíral na mne s tak doutnající intenzitou, že by se Antonio Banderas mohl stydět.

„Možná zítra,“ řekl s elegantním mávnutím rukou. „Mělas pravdu, ma petite. Samá práce a žádná zábava dělá z Jean-Clauda hlupáka. Bolestně jsem potřeboval vhodné rozptýlení, a teď, když jsem ho našel, si to nenechám ujít.“ Zastavil se přímo přede mnou a zašeptal mi do ucha. „Chci tě. Hned.“

Jeho rty mi přejely po uchu a já ucukla. Couvala jsem před ním, až jsem narazila na hranu stolu. Jean-Claude se usmál, koukal se na stůl a na mne a chlípně schvaloval tu blízkost.

„Ano, to bude ono,“ zavrněl a přiblížil se ke mně.

Neměla jsem kam uhnout. Mohla jsem obejít stůl nebo ho přelézt. Jean-Claude vypadal, že je připravený se na mne vrhnout, musela jsem se rozhodnout. Odvážila jsem se doleva, ale on vyrazil za mnou, byl mi v patách, když jsem obíhala stůl.

Och, můj bože! Nemohla jsem uvěřit tomu, že mě honí okolo stolu, a směšnost celé situace mi náhle došla, začala jsem se smát a nemohla už dál běhat.

Slyšela jsem, že se Jean-Claude taky směje, a vlnky drobounkého šimrání mi tančily po kůži.

„To není fér!“ křikla jsem přes rameno. Byli jsme teď na opačných stranách stolu a zastavili jsme se, abychom viděli jeden na druhého.

„V lásce a válce je všechno dovoleno, ma petite,“ zavrněl Jean-Claude. Znovu šel za mnou. „Víš, že nemůžeš uniknout. Proč to vůbec zkoušíš? Prostě se mi vzdej a já budu milosrdný.“

Znovu jsem se zasmála a potřásla hlavou, stále jsem obcházela stůl. „Ho-ho. Na to ti neskočím. Chceš mě, musíš si mě chytit.“

Předstírala jsem pohyb doprava a uhnula doleva, ale Jean-Claude mě popadnul za stolem a oba jsme na něj spadli, rozházeli jsem všechny složky a papíry, dokonce i telefon hlasitě spadl ze stolu.

Hystericky jsem vykřikla, ale Jean-Claude mi zakryl ústa svými a umlčel mé výkřiky. Okamžitě jsem se přestala vzpírat a omotala mu paže kolem krku, držíc ho pevně při sobě a líbajíc ho s nadšeným zápalem.

Trošku se ode mne odtáhl, aby se mi podíval do očí. Usmál se vřelým, krásným úsměvem a pomalu kývl hlavou.

„Oui?“

Taky jsem se usmála. Jo, odpor byl marný. Jakkoli nemožné se to zdálo, chtěla jsem ho ještě víc, než když jsem poprvé vešla do kanceláře.

„Oui!“

Znovu se zasmál a přiblížil se, aby mě znovu políbil. Nechala jsem ho.

Tak jsem se vydala přepadnout a dobýt, a skončila jako kořist svého dobytí. Ne, že by mi to nějak vadilo. Na způsobu nezáleží. A s někým jako Jean-Claude byla taková otočka poučením. Naučila jsem se dost o umění svádění. Nemusí být agresivní nebo oplzlé. Dnes večer lehký tón, drobné pohyby, trochu smíchu a srdečný cit bylo to pravé. Ale když máš lásku, je to vše, co potřebuješ. Jako v té písničce. Love is all you need.

KONEC

Autor: BeElleGee
Překlad: Renča