Anita Blake – Umění svádění (2. část)

Anita překvapí Jean-Clauda v jeho kanceláři a on se tváří, že má moc práce. Pokračování povídky od BeElleGee.

Položila jsem ruce na opěrky židle, naklonila se a schválně se otřela svými ňadry o jeho nohy. Teď jsem ho měla v pasti a on to věděl. Zaklonil se, co nejdál to šlo, aby nepřevrhl židli, a jeho oči se rozšířily, ale já ho chytla za košili a přitáhla k sobě.

„Ó ne, to nedělej,“ zamumlala jsem a zakryla jeho ústa svými. Jeho rty byly jako chladný samet, ale jeho ústa byla teplá a vlhká. Jeho sliny chutnaly jako skořice, jako kdyby žvýkal žvýkačku či cumlal bonbon, než jsem přišla. Ta sladkost byla neočekávaná a přiměla mne líbat ho ještě náruživěji.

Zakňučel, chudáček, ale brzy zavřel oči a v momentě mne líbal taky, jeho rty na mých váhavě něžné. Položila jsem obě ruce na jeho hruď, popadla košili a uvolnila ji, takže jsem mohla vklouznout rukama pod to chladné hedvábí a dotýkat se jeho studené, hedvábné kůže. Cítila jsem jeho ruce na svých ramenou a mírný tlak jeho prstů. Och, ano. Teď byl můj.

Někdo neočekávaně ostře zaklepal na dveře. Jean-Claude i já jsme vyskočili. Jean-Claude otočil židli, aby seděl tváří k narušiteli, a já se vysoukala na nohy a postavila se za něj.

Sakra! Takové načasování. Už jsem ho měla. Už mi zobal z ruky. Za pár minut bychom ze sebe strhávali oblečení. Teď budu muset začít úplně od nuly.

„Vstupte,“ zavolal Jean-Claude trochu zadýchaně.

Byl to jeden z barmanů. „Pane, ten alarm znovu spustil,“ informoval ho. „Chcete, abych zavolal i tentokrát policii?“ Vypadal vyčerpaně. Musela to být špatná noc i pro něj.

Jean-Claude si zamumlal francouzsky něco, co znělo jako vybrané nadávky. Automaticky sáhl po telefonu a odmávl barmana.

„Postarám se o to sám, děkuji, Thomasi.“

Muž se rychle stáhl a zavřel dveře.

Jean-Claude si poposedl dopředu, položil lokty na stůl a promnul si spánky, když promluvil do telefonu. „Ano, tady Jean-Claude, majitel Provinilých slastí… Ano, pane, znovu se to pokazilo. Ano, pane. Bezpečnostní firma to přijede zítra přeinstalovat a změnit kód.“

Potřásla jsem hlavou. Když má pršet, tak rovnou padají trakaře. Naklonila jsem se a odtlačila Jean-Claudovu ruku pryč, takž jsem mu mohla spánky třít sama. Divila jsem se, jestli ho bolí hlava. Mají upíři bolesti hlavy? Dnes večer ne, ma petite, bolí mě hlava?

Nechal mne, abych mu masírovala spánky, a to mne povzbudilo. Slyšela jsem hlas na druhém konci telefonní linky. Zněl hlasitě a hrubě dokonce i mně. Nějaký seržant za stolem bezpochyby cepuje Jean-Clauda. Už jsem chápala barmanovu nechuť provést tenhle omluvný hovor.

Sevřela jsem Jean-Claudovy dlouhé vlasy a nechala si je proklouznout mezi prsty a po tváři. Ponořila jsem do nich nos a hluboce se nadechla. Jeho vlasy vždy voněly jako santal a koření. Vím, že používá neskutečně drahý šampón, díky kterému mají jeho vlasy sexy vůni.

„Oui, Monsieur,“ řekl Jean-Claude trochu ostřeji.

Koukla jsem na něj, na jeho hříšně dlouhý krk. To bylo příliš lákavé. Sklonila jsem se přes rameno a kousla ho. Ne dost tvrdě, aby ho to bolelo nebo abych prokousla kůži, ale docela silně. S hlasitým zajíknutím málem upustil sluchátko a musel trochu žonglovat, aby ho udržel u ucha. Natáhl se a odtlačil mne od sebe pryč. Sáhl si na místo, kde jsem ho kousla, a otočil se, aby mne zpražil tvrdým pohledem.

Usmála jsem se na něj s falešnou nevinností, pokrčila rameny a zašeptala: „Nemohla jsem odolat.“

Jean-Claude se odvrátil. „Ach… ne, pane. To si uvědomuji. Nemůžete to prostě ignorovat? Musí být vyslána jednotka pokaždé? …Je to porucha.“ Jean-Claude si těžce povzdechl.

Znovu jsem se k němu natáhla, rukama vklouzla okolo Jean-Claudova pasu a začala mu rozepínat košili. Popadl mne za ruce, aby mě zastavil, ale já jsem mu je vyškubla a položila na břicho. S nestydatou chutí jsem sklouzávala po jeho svalech, sledovala linii chloupků až k opasku jeho džín. Hrála jsem si s přezkou, ale on nosil také různé druhy řetízků a z mé pozice jsem neměla moc štěstí, abych je všechny rozepnula.

„Cože? Standardní procedura? Prosím?… Och, ano, pane,“ pokračoval Jean-Claude. Otočil se ode mne, a tak bylo ještě horší na něj dosáhnout.

Nenechala jsem se zastrašit a pomalu jsem ho otočila od stolu a vmáčkla se před něj, vklínila jsem se mezi jeho nohy. Podíval se na mne popuzeně a zatřásl hlavou. Začala jsem si rozepínat halenku a kývla na něj. Věděla jsem, že má hruď je v úrovni jeho očí, a to bylo přesně to, co jsem chtěla.

Vyklouzla jsem z halenky a nechala ji spadnout na podlahu. Jean-Claude na mne civěl a bylo mi jasné, že už moc neposlouchá, co mu policejní seržant říká. Ale pak zavřel oči a otočil hlavou, zrovna když jsem si chtěla rozepnout podprsenku.

„Ano, ano. Dobrá. Znovu se moc omlouvám.. Děkuji, pane. Dobrou noc.“

Jean-Claude otevřel oči a zíral na mne. Popadl mne za paži a odsunul mne stranou, aby mohl odložit telefon.

„Ma petite, ty bys pokoušela trpělivost svatého,“ zahřměl. Pak se předklonil, chňapl mou halenku a hodil ji po mně. „Obleč se a běž domů. Omlouvám se, ale nedáváš mi na výběr. Několikrát jsem řekl ne, ale tvůj mozek to nevnímá. Mám tu práci. Důležitou práci. Na tyhle hry nemám dnes večer čas.“

Myslím, že bych se v tom okamžiku otočila a odešla, kdybych ho nepřistihla, že mi zírá na prsa. Když si všiml, že jsem ho přistihla, rychle se podíval stranou. S lišáckým úsměvem jsem se zhluboka nadechla a předstírala, že rovnám halenku, abych získala čas. Předklonila jsem se a umožnila mu širý výhled do svého výstřihu.

„Domů? Opravdu chceš, abych šla?“ zeptala jsem se zklamaně. „Podívej se mi do očí… a řekni mi, že to nechceš.“ Jo, byl čas šlápnout na plyn. Lehce jsem se narovnala a rozepnula si vpředu podprsenku a držela ji otevřenou jako kabát.

Jean-Claudovy oči vystřelily k mé tváři, ale olízl si rty, otevřel pusu a znovu ji zavřel. Jeho pohled pomalu sklouzl k mým ňadrům a vychutnával si každičkou křivku.

„Jo, to jsem si myslela,“ zamumlala jsem samolibě a zaklapla podprsenku.

Couvala jsem, dokud jsem neucítila hranu jeho stolu a pak se na něj vytáhla. Vyhrnula jsem si sukni, takže mohl vidět moje podvazky, a položila nohy v lodičkách na postranní opěrky jeho židle.

Jean-Claude si povzdechl v čiré agónii. „Prosím, ma petite. Naléhavě tě prosím. Musím pracovat. Už tak jsi mě zásobila vzpomínkami a obrázky, které mne budou rušit celou noc a pravděpodobně i zítra.“

„Co takhle rychlovku? Vezmu i rychlovku, pokud musím, když nemůžeme mít celou noc,“ navrhla jsem. Pomalu jsem se přejížděla rukou po stehně.

„Ne,“ odpověděl Jean-Claude a zatřásl hlavou. „Víš stejně dobře jako já, že naše „rychlovky“ se většinou protáhnou na celou noc. Nechápeš to. Musím se dostat zpátky k práci.“

„Pořád to opakuješ, ale zdá se, že TY nechápeš,“ odpověděla jsem. „Opravdu, opravdu tě chci.“

Jean-Claude sklonil zrak, ale zjistil, že mi zírá na rozkrok, tak rychle uhnul pohledem.

„Co… třeba Asher?“ řekl neočekávaně.

Pokrčila jsem rameny. „Co je s Asherem?“

Jean-Claude už se na mne vůbec nedíval. Studoval nějaké geometrické vzory na koberci nalevo.

„Asher je zpět v Cirkusu prokletých a rád ti vyhoví, ma petite. Stačí jen jít a požádat ho.“

Zamyšleně jsem našpulila rty. „Nechápej mě špatně, Asher je skvělý milenec, je super, ale on není ty. A pak, sám víš, že se drží zpátky, když nejsi okolo. Je stále trochu podrážděný tím, co může a nemůže se mnou provádět. Miluji Ashera, ale dnes večer nechci Ashera. Chci svého pána, můj pane.“

Jean-Claude po mně střelil pohledem s nepředstíraným šokem. Ačkoli byl technicky můj pán, nikdy jsem mu neřekla „Pane“. Myslím, že ho to vyděsilo.

Sklouzla jsem ze stolu a kráčela k němu. Využila jsem katatonického stavu, do kterého jsem ho přivedla, a sedla jsem si mu obkročmo na klín a ovinula paže kolem jeho krku. Nesnažil se mne odstrčit, vlastně mi vůbec neodporoval, jen se na mne díval, jako bych zešílela. Což nebyla zrovna reakce, po které jsem prahla. Tohle jsem získala za to, že jsem mu předvedla svůj respekt.

Přitáhla jsem se k němu, pokryla jeho tvář malými polibky a vrtěla zadkem. Bylo fajn zjistit, že byl tvrdý. Velmi tvrdý. Aspoň to jsem dokázala. Ale výraz jeho očí mě znervózňoval.

„Tvé oči možná říkají ne, ne, ale tvé tělo říká ano, ano,“ škádlila jsem ho zpěvavým hlasem.

Trošku se zamračil a mohla jsem téměř vidět, jak se mu točí kolečka v hlavě, ale chránil přede mnou své myšlenky, takže jsem vůbec nevěděla, co si myslí nebo cítí. Konečně promluvil.

„Chceš svého pána, ma petite?“

Triumfálně jsem se usmála. „Ano. Ano, pane. Chci tě, pane.“

Pokračování příště…
Překlad: Renča