E. V. Belknap: Nájemníci nadpřirozené nátury

Co kdyby vaši sousedé nebyli tak úplně… lidští?
Nakladatelství ConQueer vydává cozy fantasy Nájemníci nadpřirozené nátury.

ANOTACE:
Corvinian Hark měl v plánu stát se příštím velkým padouchem. Místo toho skončil jako správce domu plného magických nájemníků. Tahle drobná profesní odbočka měla být jen dočasná. Jenže je dočasná už osm let.

Situace se však nevyvíjí k lepšímu, naopak je všechno čím dál víc našišato. Jeho nejnovější nájemnice je totiž dost možná obyčejný člověk. A to znamená konec kouzlení na chodbách a přísný zákaz vycházení pro všechny kostlivce ze skříní. Hlavně to ale znamená, že pokud tu holku neprokoukne, dostane padáka. Což by byla vážně smůla, protože v tomhle domě má postel, své věci a vlastně i všechny přátele.

Prostě ji šoupne do pokoje mezi upíra a harpyji a bude doufat, že si ničeho nevšimne. Co by se asi tak mohlo pokazit?

INFO O KNIZE:
Vydal: ConQueer, 4/2026
Překlad: Kateřina Niková
Obálka: Elena Gnedkova, Tatyana Tyan
Vazba: brožovaná
Počet stran: 366
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola jedna

Corbin hleděl ke vchodu do nemocnice, na tváři podmračený výraz, který si za dlouhá léta dobře osvojil.

Neměl by tu být. Což byl v podstatě příběh jeho života. Předpokládal, že v téhle fázi kariéry bude trávit dlouhé noci na večírcích, kde se oslavují další ďábelská vítězství nad nejnovějším samozvaným hrdinou sponzorovaným rodiči. Nebo bude v mezinárodním hovoru na Zoomu rozebírat pořízení masožravých rostlin do svého doupěte. Masožravé rostliny byly určitě ještě pořád „in“.

Jenomže Husa přehlídla auto. A auto přehlídlo ji. Důsledkem bylo, že uvízla někde v útrobách téhle budovy, obklíčená lidmi. A protože Husa byla Corbinova nájemnice a on její opatrovník, všechny její problémy byly jeho problémy.

Nebe připomínalo flekatý chaos. Noc už měla řádně nakročeno, mračna ovšem v chorých šedožlutých odstínech odrážela městské osvětlení. Spustil se jemný déšť.

Corbin se vynořil ze stínů a polovinu si jich vzal s sebou. Ne že by to potřeboval. Nikdo mu nevěnoval pozornost – aspoň zatím ne – avšak kromě toho, že si v jednom kuse dělal s něčím starosti, se taky rád předváděl. Sám tak trochu připomínal stín, jeho nažehlené kalhoty a kabát byly spíš antracitové než smolně černé, klobouk měl stažený do očí a slušné boty dost obnošené na to, aby věděly, že se mají vyhnout dešti. Při zběžném pohledu, a nikomu nestál za víc, byl zkrátka jen další mladý běloch v obleku – nic k vidění. Ale ve skutečnosti vypadal docela šik.

Přesto pro něj bylo druhou přirozeností choulit se do temnoty, stejně jako se choulil do svého šálu. Ten bohužel mírně kazil výsledný efekt, jelikož byl výrazně rudý a huňatý.

Corbin nesnášel problémy. Uměl je řešit; vlastně to měl v popisu práce. Neznamenalo to ale, že by se s nimi rád potýkal čtyři hodiny po konci oficiální pracovní doby.

Poslední ze stínů nechal u dveří a neochotně vstoupil do světla. Bylo po návštěvních hodinách, nemocnice ale nikdy nespí. Londýn jako takový nikdy nespal. Corbina napadlo, jestli může velkoměsto cítit únavu nebo podráždění, jestli někdy uvažuje nad tím, jak se mohlo tak dalece odchýlit od svých původních plánů. Jestli někdy potřebuje dovolenou.

Tak jo, pomyslel si, poplácal se po kapse na hrudi, kam schoval kousky rozbitého telefonu, a snažil se dlouze nepřemýšlet o rozbitém těle nebohé Husy. Nastal čas předvést trochu magie.

Vestibulem prošel kvapem, spíš ze zvyku než z nutnosti. Jeho tělo bylo stavěné pro rychlost a věčnou ustaranost. Ani jediný kousek nezdravého jídla, který do sebe kdy nacpal, v něm nechtěl zůstat. Tato skutečnost přiváděla babičky k zoufalství a poutala oči všech nekromantů, kteří používali… no, oči.

Před sebou měl recepci. Vpádem na pohotovost by rozhodně přitáhl nežádoucí pozornost, proto se raději schoval za smutně vypadající kytku v květináči. Ještě to s obavami moc nepřeháněl, měl totiž někoho uvnitř. Měl spoustu lidí na spoustě míst. Nebylo to poprvé, co oficiálně zasahoval v nemocnici. A vzhledem k tomu, jaké měl štěstí, to nebude ani naposledy. Tentokrát ovšem nešlo o jednoduché vymazání videozáznamu nebo štípnutí upírských krevních vzorků dřív, než se z nich začne za úsvitu kouřit.

Recepční si ho všimla. V ostře nasvícené hale byly všechny stíny mdlé, vybledlé, unavené, jako by nasákly sterilitou toho místa.

Corbin poklepal nohou na stín pod kytkou. Temnota se rozlila, jako když z plnicího pera vyteče inkoust. Šířila se v olistěných úponcích, plazila se po zemi a polykala světlo okolo něj. Recepční zamrkala. Zrak se jí rozostřil, pak se vrátila k papírování.

Lidi, pomyslel si Corbin láskyplně. Měli vskutku talent nevidět zjevné. Ponořil se hlouběji do tmy a spokojeně sledoval, jak světlo ještě o kousek ucouvlo.

„Zase se předvádíš, jak vidím.“

Corbin se prudce otočil a rychle vtáhl do stínu i svůj kontakt. Nemocnice sice nesnášel, tahle ale měla aspoň Lenu. Byla upírka, ačkoli ne jeho, jeden upír v domě je víc než dost, děkuju pěkně. Jeho kontaktní osobou se stala poté, co ta předchozí odešla na odpočinek a odstěhovala se do Rumunska, aby byla blíž rodině. Přirozeně si brala jenom noční směny. Další výhodou života v Londýně bylo, že nabízel nejrůznější příležitosti nejrůznějším stvořením, tedy pokud jim nevadilo vydrhnout občas nějaký ten nočník. Drhly sestry na traumatologii nočníky? Vlastně si nebyl jistý, co přesně dělají.

Corbin měl Lenu rád. Kdyby mu zbýval nějaký volný čas, možná by dokonce litoval, že patří k nemrtvým. Od Erica, se kterým randil kdysi dávno na univerzitě, s nikým nechodil.

Dotkl se krempy klobouku. „Krásná jako vždy.“

„A ty vypadáš jako vždycky unaveně. Tak pojď.“ Vedla ho stranou, pryč z hlavní chodby. Zelený odstín její neforemné uniformy připomínal zvratky, Lena však přesto působila nenuceně, jak to často bývá u zdravotních sester a tanečnic. Každý prostor, ve kterém se ocitla, se stal jejím jevištěm, což nejenže akceptovala, ale dokonce očekávala. Byla dokonale nalíčená, oční linky měla tak ostré, že by bylo snadné se o ně pořezat. Uvažoval, kolika lidem se to opravdu stalo.

Vytáhla zrcátko a natočila hlavu, jako by si kontrolovala mejkap. Zdvořile nepoukázal na to, že upíři nejsou v zrcadle vidět. Možná ráda zachovávala dojem. Možná kontrolovala, jestli jsou sami.

Zaklapla zrcátko. „Dívala jsem se po tvé nájemnici a nikoho toho jména nám nepřivezli. Máme tu ale neznámou ženu, která odpovídá popisu. Autonehoda. Chodkyně. Věk přibližně pětadvacet.“

„Jo, to je ona.“ Corbin přešlápl. „Jestli nemají její jméno, tak se nejspíš neprobrala.“

„To je dobře, nebo špatně?“ Lena schovala zrcátko a pokynula mu, aby ji následoval. „S čím tu máme co do činění?“

Corbin vydal neutrální zvuk. Technicky vzato nesměl o svých nájemnících podávat žádné informace. Na druhou stranu měl technicky vzato celou záležitost nahlásit, jakmile se věci vymkly kontrole. Jenže stávající pravidla měla spoustu děr a zákoutí a ty byly ke Corbinově nesmírné radosti plné stínů. „Řekněme, že její smrt by mohla být dost žhavá záležitost. Kde je teď?“

„Před dvaceti minutami opustila operační sál. Málem jim zemřela na stole.“

Corbin uvnitř zasténal.

„Její druh neumírá,“ řekl. Aspoň ne trvale. Neuměl si představit, jak by zametl takový svinčík pod koberec. „Všiml si někdo něčeho divného? Měl bych si dělat starosti?“

„Ty si vždycky děláš starosti,“ zažertovala Lena a vedla ho dál. „Měla hrozně vysokou teplotu. Usmažilo to prý několik přístrojů. Nekoukej tak na mě. Nejspíš to dají za vinu zkratu. Víš, jací jsou lidé. Pokud někdo začne klást nevhodné otázky, dám ti vědět.“

„Jsi dokonalá, víš to? Kde je teď?“

„Na jipce.“

„Tak jo.“ Corbin se rozhlédl. „Takže… doleva?“

„No tak, víš, že tam nemáš co pohledávat,“ pokárala ho a podala mu náčrtek mapy. „Je po návštěvních hodinách, a i kdyby nebylo, nepatříš k nejbližším příbuzným. Nehýbej se.“

Na náprsní kapsu mu pověsila visačku. „Takže jestli tě chytí, všechno popřu a nad celou věcí si umyju ruce.“

„Děkuju pěkně.“ Corbin se zamračil na mapu. Lena ji nakreslila svojí třešňově rudou rtěnkou. „Jestli mě chytí, mohla bys aspoň zavolat Michaelovi.“

„Nemám to v popisu práce. Za patnáct minut musím být na sále. Aspoň dvě hodiny se odtamtud nedostanu.“ Přísně se na něj zadívala přes své nemožné řasy. „Buď opatrný.“

„Jako vždycky, ne?“ A jako vždycky sám, pomyslel si a sledoval, jak odchází. To ovšem patřilo k jeho práci, že?

Zadíval se na dvoukřídlé dveře jipky a doufal, že nejde pozdě. Ještě nikdy neztratil nájemníka, měl však pocit, že za tohle by hořel – doslova i metaforicky. Tahle práce možná nebyla jeho první ani druhá volba, dokonce ani šestá, zajišťovala mu ale střechu nad hlavou, platila mu účty a za ta léta se v ní stal docela dobrým. Aspoň si to rád myslel.

„Tak do toho,“ řekl si přísně a proklouzl dveřmi. „Splň svůj úkol.“

***

Leniny informace se ukázaly být přesné, stejně jako její mapa. Tady nahoře bylo víc stínů, mimo návštěvní hodiny totiž ztlumili světla. Corbin se bez větších problémů protáhl mezerami v pozornosti personálu a našel správný pokoj. Byla v něm jen jediná postel a v ní pacientka zakrytá až po hrudník. A rozhodně to byla ona – i s napůl zafačovaným obličejem vypadala úžasně lidsky a klamně mladě a křehce. Tak křehce s hadičkami, které z ní trčely na všechny strany. Oči plné slunce, které se na něj upíraly, byly rozhodně její. Stejně tak provinilý výraz, jako by ji přistihl při činu.

„TY,“ řekl a z bezpečné vzdálenosti na ni ukázal prstem, „máš TAKOVÝ malér.“

Husa se zavrtala do polštářů. Ve tváři měla viditelnou úlevu a jen trochu smutku. „Já vím.“

Za dobrých dnů připomínaly její modré oči se zlatým kroužkem slunce na bezmračném nebi. Dneska byly zakalené bolestí.

„Mohla ses aspoň pokusit přimět je, aby mi zavolali,“ postěžoval si. „Dát svému opatrovníkovi vědět, že se mu chystáš zkazit celý večer.“

„Ztratila jsem mobil.“

Ukázal jí jeho kousky.

Ušklíbla se. „A zpaměti tvoje číslo neznám.“

„Myslel jsem, že tohle je problém mladší generace,“ řekl. „Kolik ti vlastně je?“

„Tohle mi budeš dávat sežrat až do smrti, co?“

„Fakt bych volil jiná slova,“ zabrblal. Pípání monitorů nad Husinou hlavou zrychlovalo. „Jak dlouho?“

„Moc dlouho ne,“ zasmála se, pak se zašklebila bolestí. Věděl, co řekne teď. „Nejspíš to budeš muset udělat za mě.“

„Nesnáším potížisty, Lichtfeldová. To přece víš,“ zakňoural a rozepnul si kabát. Většina lidí nosí ve vnitřní kapse sluneční brýle. Nebo možná peněženku. Nebo, pokud patří k téhle sortě, pero, brýle na čtení a zápisník. Jeho kabát obsahoval to všechno, a navíc i menší zbrojnici. Mimo jiné nejrůznější nože a jehlice, které se hodily na páčení zámků nebo trávení čarodějnic.

Zvolil jednu z obyčejných čepelí. „Co by sis beze mě vůbec počala? Tak jo, pojďme na to. Jaký máš záložní plán?“

„Ach.“ Nervózně si olízla rty, stejně suché a okoralé jako byl její hlas. „Já… žádný nemám.“

„Co prosím?“ Nůž mu vypadl z ruky, on ho však na půl cesty k podlaze chytil a hlasitě zaklel.

„Jo. Podělala jsem to. Promiň.“

„Promiň? Omluva není plán, Lichtfeldová. Co navrhuješ, abych s tebou udělal?“

„Prostě jsem se k tomu ještě nedostala. Ještě to není tak dlouho a mě vůbec nenapadlo… ani se mi nesnilo…“

„To vidím,“ odsekl.

Do ticha jejich patové situace začaly s gustem pípat přístroje.

„Ach, božínku. To nezní vůbec dobře.“ Corbin, který stál i nadále bezpečně u dveří, se zatvářil vylekaně.

Zakašlala, tiše a bolestivě. „Raději se do toho dejme. Dokud jsme pořád sami.“

„Fajn. Fajn.“ Přejel palcem po noži. Vnímal, jak je vyvážený. „Na tři?“

Zasmála se, jako by jí to bylo už dočista jedno. „Vždycky to děláš na dva.“

„Žalovali na mě, co?“

Nůž našel svůj cíl, než mohla odpovědět.

Krvácela oheň, z té nečekané rány. Vylil se z ní, vzplál – nalepil se jí na kůži a na vlasy a na lůžkoviny. A pak celá vybuchla, ven a do všech stran v děsivém zadunění agónie, pronikavé a žhavé a ničivé.

Corbin zvedl paže proti oslnivému jasu a zasyčel. Tvrdě ho zasáhly žár a pach – roztavený plast, usmažené obvody, spálená látka a kouř a popel. Když zář zeslábla a spolu s ní i žár, rozběhl se k posteli. Brzy se sem nahrnou davy lidí, aby zkontrolovali zkázu. Prokletou pacientku, mrtvou a zmizelou. Možná to přičtou na vrub zkratu. Poblázněné elektřině. Bylo samovznícení pořád možné? Corbin nepotřeboval vymyslet příčinu. S tím už si poradí sami lidé, chytří malí popírači skutečnosti. Postačí, když odsud zmizí i se svojí kořistí.

V popelu se choulilo miminko, malinkaté a svraštělé a nové. Opatrně holčičku zvedl. Oči měla zavřené, ale kůži teplou. Vtáhla do plic první roztřesený nádech a její výdech byl plný nejhlubšího vyčerpání.

„Já vím,“ zamumlal a nemotorně ji poplácal po zádíčkách. „Já bych byl taky unavený.“

***

Najít cestu ven bylo celkem snadné. V širším pojetí světa jako něčeho, co přesahuje lidskou rasu, byly nemocnice pořád velice nové. Jistě, lidé sice berou každou změnu jako něco nového, ze starověkého úhlu pohledu je však změna jednoduše konstantou.

Navíc teď všude mají šikovné malé ukazatele.

Corbin si odmotal šál a mimino do něj zabalil. Byl to dobrý šál. Upletla mu ho k minulým Vánocům jedna z nájemnic a byl dost široký na to, aby pojal Husu a ještě se dal dvakrát přeložit. Tiskl ji k sobě a její žár se do něj vpíjel a příjemně se mu šířil až do prstů u nohou. Hýbal jimi, tiše si pobrukoval, plížil se stíny a tančil mezírkami v pozornosti personálu.

Dostal se až na schodiště. Stoupala po něm nějaká osoba, schoulená v hávu. Ale to nevadilo. I tady byly stíny a poskládaly se okolo Corbina jako obnošený plášť. Ona osoba mířila nahoru, Corbin mířil dolů a se slepou sebejistotou magicky kamuflovaných se oba pokusili toho druhého ve stejnou chvíli obejít.

„Uf!“

„Promiňte, promiňte, dovolte mi jenom…“ Corbin se vymanil, rychle zkontroloval Husu a pokusil se proklouznout kolem.

„Corvinian? Corvinian Hark? Od promoce jsem tě neviděla! Páni, jak je to dlouho?“

„Deset let,“ povzdychl si Corbin poté, co nakoukl člence kultu pod kápi. „Nazdárek, Heidi.“

„Teď jsem vlastně lady Marvelína, Sestra řádu… Ach, tak jo. Jo, jsem to já.“ Shodila si z hlavy kápi. „Měla jsem si vybrat pořádné padoušské jméno hned první den školy, jako ty a Nerissa. Hej, slyšel jsi o té poslední podlosti, kterou předvedla? Nahoře ve Walesu?“

„Ne, vůbec,“ odvětil Corbin, který chodil s Nerissou a jejími úspěchy, ze kterých by si nejraději vydloubal oči, každý pátek na večeři. Ve snaze změnit téma mávl rukou k Heidinu plášti. „Řád strašidelných psů z podsvětí?“

„Ani náhodou, jejich pláště jsou lahvově zelené; ty naše jsou olivově zelené. Řád strašlivě svolných.“ Nadmula hruď. „Dotáhla jsem to na Obstarávačku obětních drobotin.“

„To je skvělé!“

„Je milé, že to říkáš,“ rozzářila se Heidi. „Chci říct, ve škole jsem sice nezískala ‚cenu pro nejslibnějšího – ne jako ty – ale snažím se. Takže! Co provádíš ty?“

„Ehm.“ Corbin se zadíval dolů na svůj šál. „Přísně tajné. Vylomeniny. A tak.“

„Ach, chápu. Tajemství, která nemůžeš svěřit ani svým nejponíženějším pěšákům, co?“ Heidi si poklepala na nos. „No, neviděla jsem tě.“

„Dobře, dobře. Díky. A já neviděl…“ Corbinovi vynechal hlas.

Heidin plášť se mírně rozevřel. Heidi držela dítě.

Heidi naopak civěla na Corbinův šál. Který právě škytl.

Oba pohlédli na břímě toho druhého, pak na to své a nakonec znovu jeden na druhého.

„No to mě podrž!“ zasmála se Heidi. „Géniové myslí stejně a tak. Počkat, nesháníš věci pro stejný rituál…? Nesnažíš se obsadit naše území…? Ach, bohové, přesně o tohle ti jde, že jo? Prosím, nezabíjej mě!“

„Cože?“ Corbin zamrkal. „Ne! Jenom si vezmu tvoje dítě.“

Sakra, to vyznělo nejspíš ještě hůř. No, co se dá dělat. Když už, tak už. Nechal ze svého kabátu prosáknout stíny. Celá chodba děsivě zešedla, stíny se začaly plazit vzhůru po stěnách a kapat dolů ze schodů, z jednoho po druhém. „Dej mi to dítě, Heidi.“

„Zrovna mě povýšili,“ zakňourala. „Ty to nechápeš. Jestli se vrátím s prázdnýma rukama, pošlou mě zpátky na ubytovnu.“

Corbin spal na svém pracovišti. Hluboce s ní soucítil.

„Jestli budu muset začít zase od nuly, můžu to rovnou vzdát. Umíš si to představit? I po deseti letech být pořád na začátku? To už ze mě může být rovnou uklízečka!“

Corbinův soucit se vytrácel. „Dej mi to dítě.“

„Vždyť už jedno máš!“

Corbin si přesunul Husu na levou paži, uvolnil si pravou a zvažoval své možnosti. Heidi si uvolnila levou a nezvažovala vůbec nic, sáhla rovnou po noži; byl obyčejný stříbrný, standardní předpisová obětní edice. Corbin ji chytil za zápěstí, čímž zablokoval její výpad.

Byla to neuvěřitelně nešikovná bitka. Oba museli dbát na svůj cenný náklad, a navíc se nacházeli na schodech, což nebylo zrovna optimální bojiště. Když Heidi zavrávorala a hrozilo, že přepadne dozadu, musel se Corbin během jediného okamžiku – jediného úderu srdce – rozhodnout.

Pustil dítě, které pád přežije.

Hlasité vump, jak přirazil členku kultu zády ke stěně; tiché zakňourání, jak druhé dítě změnilo náruč; a pod nimi tlumené bum-bum-bum dolů ze schodů následované přidušeným vúš.

„Tys… tys ho pustil.“ Heidi v úžasu zírala na špičku vlastního nože. „Ty jsi fakt zlý.“

Corbin krátce zkontroloval dítě, které si nyní tiskl k hrudi. „Ber to jako varování. Tahle nemocnice je moje. Londýn je můj.“ Divoký bluf. Dokonce ani bluf. Na bluf by potřeboval karty. Corbin se ke karbanu nepřiblížil už celé roky.

Heidi nakrčila nos. „Nemá Nerissa svoji věž v…“

„Tahle strana řeky je moje,“ opravil se Corbin. Jeho stíny na okamžik zesvětlaly, poté zase rychle zhoustly. „A teď padej.“

„Jasně, jo. Dobře sehráno. Ale… nemohla bych dostat zpátky aspoň nůž? Vydávají nám je na zálohu…“

Corbin utopil svět ve tmě.

Heidi zakvílela a prchla dolů ze schodů.

Corbin vrátil stíny zpátky na místo, aby se nepřerazila. Znovu zkontroloval dítě ve své náruči. A ještě jednou, jenom pro jistotu. Následně zavrtěl hlavou, spíš pro sebe, a vyklonil se přes zábradlí. „Hej!“

Heidi vyjekla, přikrčila se a překulila se do zákrytu, a až pak vzhlédla. Byla to působivá reakce. Členové kultu ji nejspíš trénovali hned od prvního dne. „A… ano?“

„Najdi si Obětní padělky: Pomsta veganů od A. Wallingera. Budeš žasnout, kolik démonů můžeš oklamat trochou kukuřičného sirupu a šťávou z červené řepy.“

„Ďábelské,“ vydechla Heidi.

„Jasně.“ Corbin si povzdychl. Necítil potřebu vysvětlovat, že má mezi nájemníky opravdového démona, takže některé věci prostě ví. Zvlášť když řečený démon rád dupe nahoru po schodech uprostřed noci, kdykoli naletí nějakému hňupovi. Pokud si Corbin dobře vzpomínal, při posledním vyvolání démon skočil na obyčejnou křídu na chodníku a lak na nehty.

Šál se vykulil z míst, kde po dopadu skončil. Nebo aspoň to, co z něj zbylo. Na úplně posledním schodu sedělo rozčepýřené mimino a mračilo se na něj. Corbin ho zvedl z hromádky popela staré vlny.

„Zničila jsi mi šál.“ Opatrně uchopil obě děti do náruče. „Nekoukej tak na mě. Byla jsi to ty, nebo ona.“

Husa mu sevřela malíček v pěsti, zhluboka, úmorně, unaveně si povzdychla a usnula.