Amber Hamilton: Sedm smrtelných trnů

Nakladatelství CooBoo vydalo román Sedm smrtelných trnů, temnou romantasy z nelítostného světa, kde se stírají hranice mezi dobrem a zlem.

 

V království Aragoa je magie zločinem, za který se platí životem, a této hrozby nejsou ušetřeni ani studenti Vanderberghovy akademie.

 

Viola Sinclairová svou magii stínů odmalička skrývá, protože dobře ví, že ji to může stát všechno. Královna však její tajemství odhalí a pověří svého nejchladnokrevnějšího zabijáka, aby ji během sedmi dní zabil. Pokud to neudělá, zemře on sám. Jenže i zabijáci mají svá tajemství. A kvůli nim jsou ochotni porušit všechna pravidla – i kdyby měl svět lehnout popelem.

 

 

Vydalo: CooBoo; 3/2026

Překlad: Karolina Medková

Obálka: John Candell

Vazba: brožovaná

Počet stran: 408

Cena: 469 Kč

 

 

 

PRVNÍ SMRTELNÝ TRN 

 

Bylo nebylo, kdysi dávno, jednu zimu za války, kdy se z krvavého nebe snášely k zemi jako peříčka šupinky popela, seděla ve své zahradě královna a z černočerné hlíny rašily růže jako léze na kůži.

 

Královna lkala nad smrtí svého království ve své zahradě mezi růžemi a popelem, píchla se do prstu o trn růže a na zem dopadly tři kapky krve.

 

Šarlatová krev se vsákla do půdy a královna si pomyslela: „Kéž bych měla dítě tak strašlivé jako popel, tak nebezpečné jako krev a tak děsuplné jako moje růže.“

 

Nedlouho poté měla chlapečka. Nenarodil se, vypučel ze země, kde královna prolila svou krev, a byl tak zlovolný a prokletý jako půda, z níž se zrodil, s vlasy bílými jako popel, ústy rudými jako krev a srdcem černým jako sama smrt.

 

Říkalo se mu Roze a byl děsivější než kdokoliv jiný v celém království.

 

 

JEDNA

 

Princ Nabubřelec, Jeho královská Odpornost Roze Roquelart mi pocuchal i zbývající nervy.

 

Nenávist u mě není nic obvyklého, ale po letech, kdy jsem musela snášet, jak ostentativně dává najevo své bohatství a postavení, jeho šikanu i krutý úsměšek na jeho rtech, tak ho, Svatí odpustí, vskutku nenávidím. A necítím se kvůli tomu ani trochu provinile. Zaslouží si každičký kousek mého opovržení.

 

Dnes například mučí nějakého nebohého prváka přímo na ná­dvoří, na místě, které kdysi naplňovala vůně čerstvě posečené trávy a zlatavý svit slunce. To ovšem bylo předtím, než jsem se narodila. Teď je to tu šedivé a ponuré stejně jako zbytek hradu – udusaná hliněná podlaha a nad námi se klene skleněný strop, který udržuje smrtelnou Mlhu, prokletí našeho království, mimo dosah všech studentů Vandenberghovy akademie.

 

Roze přinutil svou oběť, aby se obkročmo posadila na sochu gryfa uprostřed nádvoří. Studentík tam teď z plných plic kvílí školní hymnu, zcela nahý kromě ponožek. Okolo gryfa a jeho zostuzeného jezdce se na celé kolo chechtají ostatní studenti. Chudák kluk je ve tváři úplně rudý a v zimním chladu, který sem proniká, se třese.

 

A nikdo nic nedělá. Studentů je na nádvoří jako máku, opírají se o kamenné zdi hradu, posedávají na lavičkách s otevřenými učebnicemi nebo se smějí klukovi na gryfovi.

 

Vzdychnu si a zadívám se na Svatého Vafličku, mého osobního malého chrliče, který mi právě teď sedí jako věrný pes pozorně u nohou. Je to slaďouš. Cerise, moje nejlepší kamarádka, tvrdí, že vypadá jako špinavá utěrka, ale mně připadá rozkošný – vrásčitý od drápů až po tupý ocásek, s dvěma malými kly, které mu trčí z povislého spodního rtu, a stejnými dvěma rohy mezi ušiskama, a na zádech má ještě taková jako netopýří křídla. „Nikdo ho nezastaví,“ řeknu Vafličkovi, „je to jejich princ. Královna je děsí.“

 

Vaflička na mě zamrká.

 

„Když něco neudělám já, tak to neudělá nikdo.“

 

Vaflička si odfrkne, jako by přesně věděl, na co myslím, a rozhodně s tím, co chci udělat, nesouhlasí. Ale já musím. Znám až příliš dobře bodavou bolest vyloučení, abych dopustila, že se to stane někomu jinému, když je v mé moci to zarazit.

 

Prvákův hlas se zlomí a ozve se výbuch smíchu. Už toho mám dost. Napochoduju na nádvoří a prodírám se davem. Vaflička je mi v patách.

 

„Tak dost!“ křičím přes hluk okolo. „Okamžitě ho nech slézt dolů!“

 

Zastavím se těsně před pódiem, na němž stojí princ Roze, tak­že se nade mnou nepříjemně tyčí. Jakmile mě spatří, ztuhne a zkřiví obličej do úsměšku. Upře na mě své mrtvolné oči, takže připomíná spíš portrét než skutečnou lidskou bytost.

 

Ne, tak to úplně není. Je spíš jako socha, chladná, šedá a bez života. Zornice barvy roztříštěného skla. Vlasy jako sněhobílý popel. Všechny rysy jeho tváře jsou ostré a dokonalé – tak nádherné, že je obtížné se na něj dívat – jako by ho vytesal z mramoru nějaký obzvlášť vyšinutý sochař.

 

Na rukou má ty svoje černé rukavice, které nosí úplně pořád. Jednu z nich teď strčí do kapsy kalhot. V druhé ruce drží jasně červené jablko. Ve vylouhovaném světle nádvoří vypadá jablko jako jediná živá věc široko daleko.

 

Ta zatracená jablka. Je to neskutečně odporně snadný způsob, jak nám všem může princ strkat přímo před nosy svoje bohatství a postavení.

 

Mlha pokryla království už před skoro dvěma desetiletími, jedná se o oblaka hladového jedu, které na nás seslal náš nepřítel – království Castelle, aby nás zničil. Mlha zabíjí vše, co jí přijde do cesty – rostliny, zvířata, lidi. Přinutili celou naši říši, aby se uzavřela v hradu, kde jsme namačkaní vedle sebe jako zrníčka granátového jablka. Všechno, co zbylo z kdysi rozlehlých sadů aragojského venkova, je malý jabloňový háj v soukromých královských zahradách, uzavřený skleněným příklopem, který slouží pouze a jedině královské rodině. Na podzim jen zřídka vidím Roze bez nádherného zralého jablka v ruce v rukavici rudé jako krev. Je to nechutné.

 

Zatímco na mě shlíží, líně si ukousne.

 

„Sinclairová.“ Mé jméno vysloví pomalu, jako by si vychutnával každou slabiku. Roze je proslulý svou nevlídností, ale vůči mně cítí zuřivou nenávist – nejspíš proto, že jsem jediná, kdo odmítá snášet jeho příšerné chování. „Žádné dobré ráno, Vaše královská Jasnosti?“

 

Zavřu oči, zhluboka se nadechnu. Stará známá temnota číhá vzadu v mé mysli, ale už jsem měla mnoho času trénovat, abych ji udržela na uzdě.

 

Uklidni se.

 

Ovládej se.

 

Jsem ztělesněním vyrovnanosti, a až se nechám zlomit někým takovým, jako je Roze Roquelart, tak to bude opravdu temný den.

 

Mé stíny přicházejí, jen pokud nade mnou hněv, strach, nebo dokonce i nekontrolovatelná radost převezmou vládu. To se však nestalo už dlouhou dobu. Už poměrně mladá jsem se na­učila sebekontrole. Musela jsem, protože být meigou, někým, kdo ovládá magii, znamená smrt. A že jsou moje emoce poslední dobou trochu… obtížnější zvládnout? No, tak je mi osmnáct, ne? Toto je můj poslední rok na akademii – dostávám se pod obrovský studijní i sociální tlak, a ještě mi k tomu všemu přidělává bolení hlavy to, že jsem prefektkou, a tak musím dohlížet na nevhodné chování našeho drahého, milovaného prince.

 

„Nech ho odejít a vrať mu oblečení, nebo tě nahlásím děkance,“ oznámím nezúčastněně.

 

Koutek princových úst se krutě zvedne. „Ale no tak, Sinclairová, je to jen legrácka. Stará dobrá šikana. A jemu to nevadí, že je to tak, ehm –“ otočí se k prvákovi.

 

„Johnson,“ zamumlá kluk sklíčeně.

 

Princ Roze se uchechtne, pohlédne na nahatého chlapce a stu­denti okolo gryfa se ušklíbnou. „Každý má rád kapku ironie, ne, Sinclairová?“

 

Probodávám ho pohledem. „Nech ho jít. Hned.“ Hlas se mi podaří udržet klidný, ale dýchám prudčeji. Cítím, jak mě svrbí konečky prstů – moje stíny žadoní, abych je vypustila.

 

Princův výraz se mávnutím proutku promění z nenuceného pobavení na pronikavou bezcitnost. Srdce mi buší, zatímco mu zírám do nehybných očí.

 

Uklidni se.

 

Ovládej se.

 

Nedovol mu, aby tě ovlivňoval.

 

Roze seskočí z pódia – přímo přede mě. Nachází se teď v mém osobním prostoru a tyčí se nade mnou jako věž plná arogance. Znovu si ukousne z jablka. Na tvář mi dopadne sprška čerstvé, sladce vonící jablečné dužiny, až sebou trhnu.

 

Princ polkne a ohryzek, na němž mu rozprostírá svá podivná křídla lišaj smrtihlav, se mu zhoupne. To tetování je jedna ze dvou věcí, které na jeho vzhledu vypadají alespoň vzdáleně živě. Tou druhou je náušnice v podobě černé růže, kterou má v levém uchu – nejspíš je to jen narcistní odkaz k jeho jménu. Avšak tyto symboly života, lišaj a růže, prudce kontrastují s jeho bezcitnýma očima a chladem jeho rysů, takže o to víc působí jako mrtvola.

 

„Proč tohle děláš, Sinclairová? Proč sis vzala za své, že vždycky zkazíš veškerou zábavu?“

 

Vyzývavě zvednu bradu. „Ty si myslíš, že kazím zábavu, a já si myslím, že jsi slizký arogantní hajzlík. Bez ohledu na to ale zkrátka porušuješ pravidla.“

 

„Pravidla,“ zamumlá a očima mi přejíždí po obličeji. „Nepředstírej, že ti jde o pravidla. Jde ti o kontrolu. Jen to přiznej, Sinclairová. Jsi tak nudná, že bys nepoznala legraci, ani kdyby před tebou tancovala nahatá. Jsi ubohá trapka. Sama žádnou zábavu nemáš, a tak kazíš tu mou.“

 

Ubohá trapka. Ta slova mě sežehnou a hruď se mi sevře. Na zlomek vteřiny ucítím, jak mi z konečku prstu vyklouzl pramínek stínu. Nepotřebuju ani celý nádech, abych vše dostala pod kontrolu a ukryla ruku do sukně… jenže zachytím princův pohled, kterým po mé ruce střelil, než se jím vrátil zase k mému obličeji.

 

Skoro se bojím, že něco viděl, ale jeho výraz se ani trochu nezmění. Rychle obrátím pozornost zpět k naší hádce. „Věřte mi, Vaše Jasnosti, že zkazit vás víc nejspíš není v mých silách.“

 

Studenti za námi se zachichotají a Rozeův výraz zhrubne. Odhodí jablko na zem, jen napůl snědené, a já sebou nad tím plýtváním trhnu.

 

„Prý jsi něco jako génius, Sinclairová, ale zjevně nemáš příliš rozumu, když si myslíš, že se mnou můžeš mluvit takhle.“

 

Udělá ke mně ještě jeden krok, nakloní se a jeho dokonale vykrojené rty se ušklíbnou. Pak se ústy přesune těsně k mému uchu. Cítím jeho chladný dech na tváři, cítím z něj kořeněnou vůni zimy a jablečné šťávy. Na pažích mi naskočí husí kůže. Ruce schované v sukni sevřu v pěst.

 

Hlasem tak tichým, že ho slyším jen já, zašeptá: „Měla bys být opatrnější. Zejména teď, když vím, co jsi zač.“ A poté vydechne poslední slovo, z nějž se mi krev promění v oheň. „Čarodějnice.“

 

Poslední zbytky mého sebeovládání mi proklouznou mezi prsty.

 

Uhodím ho.