James Logan: Stvrzeno stříbrem

Nakladatelství Host vydalo fantasy román Stvrzeno stříbrem britského autora Jamese Logana z prostředí pochybných obchodníků, zlodějů a vrahů.

 

Lukan Gardova je opilec a karbaník, kterého vyhodili z Akademie kvůli souboji, jímž zneuctil svůj starobylý rod. Nyní se protlouká od ničeho k ničemu a přemýšlí, jak získat zpátky život, který marnotratně zahodil. Jenomže pak kdosi za podivných okolností zavraždí jeho otce, a Lukan tak získá nový cíl. Sice už nemůže napravit, co provedl, hodlá však odhalit záhadu, jež se skrývá za otcovou smrtí. 

 

Hledání odpovědí ho přivede do Safrony, bájného města bohatých kupců, kde se dá za peníze koupit prakticky cokoliv. Lukan hledá jen pravdu, místo ní ovšem na každém kroku odhaluje nebezpečí a tajemství. V Safroně má všechno svou cenu — a cenou za pravdu může být smrt. 

 

 

Vydal: Host, 2/2026

Překlad: Dana Krejčová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 543

Cena: 549 Kč

 

KAPITOLA 1

PANÍ POSLEDNÍCH ŠANCÍ

 

Krčma se nazývala Stopařova herna, i když štamgasti o ní mluvili prostě jako o „Herce“, protože zdejší šenk byl zatuchlý a zřídkakdy spatřil sluneční světlo. Herka byla vyhlášená násilnostmi a dnešní večer nebyl výjimkou. Aktuální stav čítal tři napadení (dvě pobodání a pokus o zardoušení), dvě rvačky a — aspoň prozatím — jenom jedno úmrtí. Ovšem noc byla ještě mladá, alkohol tekl proudem a polovina karetních partií, které se odehrávaly v zakouřeném šenku, byla cinknutá. Bylo jenom otázkou času, než někdo další skončí s nožem mezi žebry.

 

Mohl bych to být já, pokud si nedám pozor, přemítal Lukan Gardova při pohledu na hromádku mincí, které za poslední půlhodinu vyhrál. Jedinou výhodou Herky bylo, že se tady dalo získat trochu stříbra, a právě proto teď Lukan seděl u stolu s několika společníky pochybných mravů, popíjel gin nevalné kvality a držel dvě karty mizerné hodnoty. Korunový sedlák a Mečový kněz, usoudil při pohledu na vybledlé obrázky. Do pekla zatracenýho. Byla to bídná dvojička, ale na tom nezáleželo. V rummijaku se nejdřív hraje protivníkova karta a vaše až jako druhá.

 

„Přihazuju,“ prohlásil konečně muž s ostrými rysy po Lukanově levici poté, co do karet zíral snad celou věčnost. „Tři měďáky.“ Poškrábal se v rozcuchaném vousu. „Ne, čtyři měďáky.“ Posunul mince doprostřed stolu, načež se zarazil a znovu se zadíval na své karty. „Ne, počkat…“

 

„Víš, že za tu dobu, co civíš do těch karet, byly vybojovaný celý války?“ prohodil Lukan přívětivě.

 

Muž se na něj zamračil a v tmavých očích se mu zaleskla vychytralost, již však ve hře doposud nepředvedl. „Snažím se přemejšlet.“

 

„V tom bude zřejmě zakopaný pes.“

 

Muž zamumlal nadávku a vrátil se ke svým kartám. Lukan si přihnul ginu, aby zakryl úsměv. Viděl takové týpky už mockrát: drobní lotříci, kteří dluží příliš mnoho peněz nesprávným lidem a myslí si, že by hazard mohl být dobrý způsob, jak získat potřebné fondy. Mohlo to tak i být, pokud by uměli hrát. Jenomže tenhle neuměl.

 

„Pět měďáků,“ zabručel a přistrčil peníze na rostoucí hromadu uprostřed stolu.

 

Lukan si znovu prohlédl svoje karty, jenom naoko. Jediná otázka byla, o kolik má zvednout sázku. Osm měďáků by mělo stačit. Do pekla, mohl bych klidně dát i stříbrňák —

 

Ze zamyšlení ho vytrhl křik. Podíval se k baru, kde se odehrávala známá scéna: stály tam proti sobě dvě kurážné skupinky, mužstvo si vyměňovalo urážky, zatímco kapitáni se na sebe mračili. Ve světle svíček se zaleskla ocel, jak muži vytahovali čepele, a na šenk se sneslo ticho, jak se hosté přestali věnovat kartám i hovoru. Vyšší z obou kapitánů, žena v klobouku se širokou krempou elegantně na stranu, pronesla něco, co Lukan nezachytil. Druhý kapitán překvapeně zamrkal a jeho obličej — již ruměný pitím — zrudl ještě víc. Hlasitě se zachechtal a napřáhl ruku, kterou žena stiskla. Zbraně se vrátily do pochev a obě mužstva si místo ran vyměnila úsměvy. Když rudolící kapitán objednal rundu, jásot se nesl až ke stropu.

 

Lukana nepřekvapilo, jak rychle hrozba násilí opadla. Podobnou scénu už během tří týdnů, co pobýval v Torlaine, viděl mockrát. Mezi skupinkami dobrodruhů, kteří si na živobytí vydělávali hledáním faeronských památek v Šedých zemích pár líg odsud na sever, vládlo napětí. Tímhle chováním jenom upouštěli páru poté, co přežili nebezpečí v oné krajině plné stínů. Přinejmenším ti, kdo se vrátili.

 

Jak to došlo až sem? ptal se Lukan sám sebe, zatímco si prohlížel dobrodruhy a oportunisty, jichž byla krčma plná. Jak jsem skončil v tomhle doupěti lotrů na konci světa?

 

Odpověď znal až příliš dobře.

 

Souhlasit s duelem s dědicem jedné z nejmocnějších rodin Staré říše byla velká chyba. Ale ne tak závažná, jako ho vyhrát. Vzpomínky se jenom hrnuly — vzteklý výkřik, záblesk oceli a krev proudící přes růžový třešňový kvítek…

 

Ne, poručil si a obrazy zahnal. Ne tady. Ne teď. Takové myšlenky by jenom rozdmýchaly starý hněv a pak by začal myslet na ni a —

 

„Kdo zdržuje teď?“

 

To promluvila žena sedící po jeho pravici. Další dobrodružka, soudě dle meče, který měla pověšený na zádech, a staré kožené zbroje. Podle jeho odhadu zatím přinejmenším třikrát blufovala a kopla do sebe dvakrát tolik panáků vodky. Teď polkla další a zkřivila rty, možná pobavením. Kvůli jizvě, která jí rozpoltila rty, se to dalo těžko poznat.

 

Lukan se znovu zadíval do svých karet, ale zjistil, že jeho nadšení pro hru opadlo. Skoro karty rovnou na místě složil, nebýt toho, že se peníze toho lotra tak svůdně leskly. Klidně to můžeme dotáhnout do konce.

 

„Zvyšuju,“ řekl, vytáhl z měšce stříbrňák a pustil ho na měďáky na stole. Lotr zasyčel a odhodil karty, i když nebyl na řadě. Dobrodružka udělala totéž, byť s větší důstojností. Takže zbýval jenom dobře oblečený cizinec naproti Lukanovi, jehož rafinovaná hra dokazovala, že je mnohem lepší než ostatní. I šaty měl vytříbené. Na sametovém kabátci se mu držel prach a hedvábnou košili měl pomačkanou, ale dobrá krejčovina se nedala přehlédnout. Stejně jako to, jak se mu zablýskl smaragdový prsten, kdykoliv se od něj odrazilo světlo svíček. V šeré krčmě by se dal zaměnit za jednoho z lovců pokladů, kteří měli dost štěstí a v Šedých zemích našli bohatství, nebo za jednoho z lichvářů, kteří financovali výpravy dobrodruhů.

 

Lukan věděl svoje.

 

„To je opravdu oříšek,“ prohodil muž s úšklebkem, v němž byl víc než jenom náznak aristokracie. „Co má člověk udělat…“

 

„Člověk by mohl složit karty.“

 

„Ach, to asi ne,“ odvětil muž a bubnoval prsty o stůl. „To by bylo příšerně nudné. Kromě toho —“ jeho prsten se zablýskl, jak ukázal na hromádku mincí, „— mám ve hře příliš mnoho peněz, než abych jenom tak odešel.“

 

Chceš říct příliš mnoho peněz tvojí rodiny. Lukan poznal, co je zač. Viděl privilegované dítě, rozmazleného šviháka, který se rozhodl prohrát ždibec rodinného jmění. A proč ne, pomyslel si Lukan a zaletěl pohledem ke dvěma zavalitým chlapíkům u vedlejšího stolu, kteří hře přihlíželi, když můžeš nechat najaté svalovce, aby je později znovu získali zpět. Ti dva byli jediný důvod, proč švihák ještě neležel mrtvý ve škarpě, obraný o všechny cennosti. Lukan mohl jenom hádat, co vůbec dělá v Torlaine. Možná si chtěl udělat krátký výlet do Šedých zemí a šťourat se v ruinách nebo jít hledat šeroduchy. Něco, čím by se mohl chlubit před přáteli nad sklenkou brandy v kuřárnách v Amberlé či Seldarine nebo odkud do pekla vlastně pocházel. No, ať má jakékoliv plány, já zajistím, že jeho měšec bude o poznání lehčí.

 

„Co takhle hru trochu oživit?“ navrhl švihák, vytáhl zlatý dukát a záměrně pomalu ho postrčil doprostřed stolu. Lukan slyšel, jak se lotr po jeho levici prudce nadechuje. Samotná mince by nepochybně dokázala splatit jeho dluhy a ještě by mu zbylo. Její hodnota dalece přesahovala nasbíranou hromádku měďáků a stříbra. Což znamená, že představuje víc potíží, než zač stojí. Lukan už chtěl odhodit karty, ale zarazil se, když se švihák natáhl pro sklenici vína.

 

Záblesk bílé.

 

To se podívejme. Tohle všechno mění. Lukan zvažoval svoje možnosti. Stále mohl vycouvat a odejít, ale vzhledem k tomu, co právě viděl, mu tahle možnost byla ještě víc proti srsti. Občas je prostě potřeba udělat to, co je nezbytné, ne to, co je snadné.

 

Zvlášť když nějaký hajzl podvádí v kartách.

 

„Tak co to bude?“ dotázal se švihák a se samolibým úsměvem si pohrával s prstenem.

 

Lukan položil karty na stůl.

 

„Škoda,“ prohodil druhý muž a natáhl se pro výhru. „Doufal jsem, že bychom si my dva mohli dát další rundu —“

 

„Chceš říct my tři.“

 

Švihák zaváhal s nataženou rukou. „Co prosím?“

 

„My tři,“ zopakoval Lukan. „Ty, já… a Paní posledních šancí, kterou máš zastrčenou v pravém rukávu.“

 

Slova zůstala viset ve vzduchu mezi nimi.

 

„Ty se mě opovažuješ obvinit?“ vyjel švihák s ostřím v hlase, jež by u někoho jiného mohlo znít i hrozivě. „Máš vůbec ponětí, kdo já jsem?“

 

„Mrtvej chlap, co fixluje v kartách,“ odpověděla mu dobrodružka.

 

„Tak dost!“ štěkl švihák a zvedl se ze židle. „Nebudu se zodpovídat chátře ze stok, jako jste vy —“ Zalapal po dechu, jak ho lotr stáhl zpátky dolů. „Táhni ode mě, ty špíno —“ Umlkl, když mu muž přitiskl dýku na ohryzek.

 

„Jim se zodpovídat nemusíš,“ pronesl lotr a kývl na Lukana a dobrodružku, „ale mně se tedy zatraceně zodpovídat budeš.“

 

Karty zrovna moc hrát neumí, pomyslel si Lukan, ale ví, jak se ohánět nožem. A vyhrožovat.

 

Jenom co začal švihák pištět o pomoc, jeho strážci se rozhodli, že by asi měli zasáhnout — nakonec, pokud se bude jejich zaměstnavatel dusit vlastní krví, těžko dostanou zaplaceno. Zvedli se od stolu a sáhli po zbraních.

 

„Ještě krok a podříznu mu krk,“ prohlásil lotr a chladný lesk v jeho očích byl tentokrát přesvědčivější, než když se snažil blufovat v kartách.

 

„Udělejte, co říká,“ zakvičel švihák.

 

Strážci si vyměnili pohledy a zůstali stát.

 

„A teď,“ pronesl lotr ke švihákovi, „se koukneme na tu tvoji kamarádku, co?“ Ukázal na dobrodružku, která vsunula prsty pod švihákovu krajkovou manžetu a vytáhla kartu s oslíma ušima, na níž byla nakreslená žena s rozpřaženýma rukama a jízlivým úsměvem.

 

„To se na to podívejme,“ pronesl lotr a přitiskl čepel silněji.

 

„P-prosím,“ koktal švihák a jeho dřívější suverenita z něj odtékala stejně jako krev, co mu kanula po krku. „M-můžu to vysvětlit —“

 

„Ne, bez jazyka nemůžeš,“ štěkl lotr, vstal a šviháka táhl s sebou. Rozhlédl se po krčmě a očividně vycítil příležitost učinit prohlášení. „Nikdo, kdo se pokusí převízt Galthana Adrise, nepřežije,“ pronesl, ale vysloužil si jenom pár pohledů a úšklebků.

 

„Pitomče,“ zamumlala dobrodružka.

 

„Cos to do pekla řekla?“ chtěl vědět lotr, očividně rozhořčený, že jeho velkolepé prohlášení nevyvolalo žádaný účinek. Švihák vycítil, že mu věznitel nevěnuje pozornost, a rozhodl se vymanit z jeho sevření.

 

„Nehýbej se, ty pse,“ sykl lotr, což je od někoho, kdo vám vyhrožuje vyříznutím jazyka, poněkud nefér požadavek. Jak spolu ti dva zápolili, lotrovi uklouzla noha v louži zvětralého piva, takže upadl a protivníka strhl s sebou. Hrstka štamgastů, kteří celé to skromné divadýlko sledovali, je začala povzbuzovat, načež se začali otáčet i ostatní, aby se taky podívali.

 

„Rvačka!“ vykřikl kdosi zcela zbytečně a najednou se všichni v krčmě tlačili kolem dvou mužů bušících do sebe na podlaze. Zatímco dav hulákal urážky, došli k nim švihákovi strážci a pokoušeli se je odtrhnout. Někdo hodil mísu polévky a zasáhl jednoho ze strážců do ramene, až mu tekutina vyšplíchla na tvář. Strážce se prudce otočil a s planoucíma očima si otíral polévku z vousu. „Kdo to do pekla udělal?“ zařval. Smích diváků utichl, když tasil meč.

 

Čas odsud vypadnout.

 

Lukan otevřel měšec a shrnul do něj hromádku mincí — včetně švihákova dukátu. Zatímco stahoval tkanice, všiml si, že na něj dobrodružka hledí s pozvednutým obočím. „To kolo jsem vyhrál,“ ohradil se Lukan. „Bank je můj.“

 

„Složil jsi to.“

 

„Ty taky.“

 

„Podvedl nás oba.“

 

Pravda. Lukan vylovil z měšce stříbrňák a hodil ho dobrodružce. „Pokud máme být fér, měli bychom dát i támhle našemu příteli na zemi jeho podíl,“ poznamenal.

 

„Ten podle mě není v postavení, aby ho přijal,“ opáčila dobrodružka a minci schovala. „Co myslíš?“

 

„Ne,“ přitakal Lukan a díval se, jak lotr vrčí při neúspěšných pokusech podříznout švihákovi krk. „Nemyslím si, že by byl.“ Zatímco polévkou zmáčený strážce dál hulákal na stále vzpurnější dav, jeho druh se ze všech sil snažil zabránit, aby jejich mladého svěřence potkal nepěkný konec na podlaze krčmy. Chytil lotra za vestu, ale podjely mu nohy, takže spadl zády na stůl a rozlil pivo.

 

Ke stropu se nesl další pokřik.

 

„Hodně štěstí,“ pravila dobrodružka a ohrnula rty, snad v úsměvu.

 

„I tobě.“

 

S těmito slovy se Lukan protáhl davem a vyklouzl z krčmy.