Bitva UFO nad Vysočinou?

Letos v červnu jsem si zahrál na své oblíbence Giorgia Tsoukalose a Ericha von Dänikena a vydal jsem se ve stopách „vetřelců dávnověku“, kteří i v Čechách zapustili své mimozemské drápky. Nevěříte? A co kdybych vám řekl, že se před nějakými čtyřmi sty lety na našem nebi odehrála zuřivá bitva vesmírných lodí?

Bylo parné červnové odpoledne roku 1619 a rolník Jan společně se svou rodinou pracoval na polích, rozprostírajících se kolem vesničky Odranec, ztracené v lůně Žďárských vrchů. Byli tam už od samého rána, takže děti umdlévaly únavou a i tento hrdina toužil po džbánu zlatavého moku, který čepovala hostinská v tamním pohostinství. Najednou, „okolo nešporní hodiny“, se stalo něco podivného: přitáhl velký šedivý oblak a zastínil do té doby nemilosrdně pálící slunce. Jan vzhlédl od práce a i děti zvědavě pohlédly k obloze. Zdálo se mu, že v mraku vidí jakési „divné přemýtání, a jako vespolek se potýkání“. Snažil se na objekt zaostřit zrak. Najednou mu připadalo, jako by v tom mraku byla vrata, v nich erb a na něm nějaké podivné litery (písmena), které ovšem Jan nedokázal rozluštit, neboť byl negramotný. Neobvyklé divadlo dále pokračovalo. Mrak nahradilo krvavé kolo, ozvaly se rány jako z děla a objekt se rozpadl. V té chvíli mohl Jan sledovat tři rudé kříže, které jako by se nad jejich hlavami vzájemně „potýkaly“ a pak zmizely. To už to jejich sousedé, pracující na vedlejším poli, nevydrželi a s křikem se dali na úprk. Janova žena Milada ho prosila, aby i oni zapomněli na práci a vzali do zaječích, děti se s křikem tiskly k zemi, on však byl oněmi nebeskými úkazy jako zhypnotizovaný. A nebyl sám, působily i na zvířata. Kůň, který byl s nimi na poli a pomáhal jim v orbě, padl na kolena, hlavu zvrácenou k nebeskému divadlu. Janovi náhle něco dopadlo na obličej. A znovu. Otřel si to hřbetem ruky – měl na ní černou šmouhu jako od prachu. Padalo to všude kolem, byly toho spousty. Milada se začala modlit Otčenáš. V té chvíli uslyšel z Odrance hlasité rány. To si daly objekty z nebes polibky se zemí…

Tak asi nějak takhle to v Odranci vypadalo „léta tohoto 1619, v auterý před svatým Vítem“, tedy jinými slovy 11. června 1619. Víme to docela přesně, protože událost vidělo mnoho svědků a byla do dnešních dob dochována ve Stálém hospodářském kalendáři, v kronice městyse Jimramova a v jedné kramářské písni.

Co to ale lidé na obloze nad malebnou vesničkou usazenou ve Žďárských vrších viděli? Prozatím to vypadá zcela jasně na destrukci meteoritu, jehož části dopadly na zem, nicméně některé detaily nesedí: třeba ony litery, které byly na obloze pozorovány (předpokládám, že meteority asi nenesou označení…), ono podivné potýkání se tří objektů ve tvaru kříže a prach, který tehdy padal z nebe na zem (prý byl podobný ručničnímu).

Někteří čeští záhadologové tedy tuto událost připisují na vrub mimozemšťanům, oněm profláknutým „vetřelcům dávnověku“, jež tolik proslavil švýcarský hoteliér Erich von Däniken. Mohlo se tedy ve skutečnosti jednat o UFO, které u Odrance havarovalo a rozpadlo se, případně dokonce o nějakou nebeskou bitku mezi více objekty? A máme šanci tuhle záhadu vůbec rozlousknout?

Teoreticky ano, protože nás zpráva uvedená ve Stálém hospodářském kalendáři seznamuje s tím, že na zem dopadly trosky onoho podivného objektu, doslova se tam píše, že se jednalo „o tři kusy kovu nějakého, převelice divného“. Jeden skončil své nebeské putování přímo v Odranci (prý na návsi), druhý za jeho humny a třetí o kus dál v lese. První dva byly vesničany nalezeny a vykopány, následně putovaly do vídeňského muzea. Tam však jejich stopy končí (nejspíš se ztratily anebo byly z fondu vyřazeny), takže je dnes nelze podrobit rozboru a určit, co jsou vlastně zač. Zbývá ještě poslední, třetí kus, který by mohl napomoci v rozluštění oné čtyř set let staré záhady. Ten však dodnes vězí někde v zemi u Odrance a teprve čeká na své objevení…

Kdo bude ten šťastlivec? A mohl bych jím být i já sám? Tu otázku jsem si coby fanoušek „vetřelců dávnověku“ položil, když jsem se o odraneckém meteoritu poprvé dočetl. Samozřejmě mi ihned bylo jasné, že je to bez šance, ale přesto se mé „romantické“ já, snící o tajemnu, rozhodlo do lokality zavítat a obhlédnout ji. Trasa byla jasná: z Odrance jsem měl postupovat k nedalekému Jimramovu, tedy proti směru letu onoho návštěvníka z hlubin vesmíru.

13. června 2025 byl slunný den, ideální na túru. Byla mou první do hlubin Žďárských vrchů a přiznávám, okouzlily mě. Nejprve jsem navštívil vrch Metodka s partyzánským pomníkem, odkud jsem sestoupil k Odranci. Jediné, co tam onu podivnou událost připomíná, je dobový obrázek zavěšený na stromě u jedné ze stodol. V podstatě shrnuje průběh pozorování – vidíme na něm litery na štítu, objekty padající z nebes, takřka biblickou kometu, tři kříže a sněžící „ručniční prach“. Když jsem se dosyta vynadíval, zamířil jsem k hranici lesa a k nedalekému vrchu Bohdalec. Nabízel se mi odtud hezký výhled na Odranec a jeho okolí.

„Tak odtud možná onen podivný objekt pozorovali,“ řekl jsem si a s napětím vstoupil do hvozdu – co když tam zakopnu o kus kovu, který pochází z havarované mimozemské lodi? Samozřejmě že nezakopl, mohl jsem si alespoň prohlédnout tamní skály. Záhy jsem opustil katastr Odrance, tím ale nebyl všem zajímavostem konec, byť přiznávám, už se netýkají oné nebeské záhady.

Asi nemá smysl popisovat celou trasu až do Jimramova, dám k dobru jen tipy na zajímavá zastavení, pokud byste do tohoto koutu Moravy někdy v budoucnu zavítali. Jednak je to pozůstatek hradu Skály, též zvaného Štarkov, který leží asi čtyři kilometry od Odrance. Zajímavá (a fotogenická) je zejména branka, umístěná ve zazděné skalní průrvě.

Dalším tipem je „sousoší“ muže a ženy, které stojí u samoty Doly – jsou to vlastně dva kmeny stromů, které vypadají… poněkud lechtivě. A do třetice musím zmínit skalní vyhlídku Prosíčka. Když se na ni vyškrábete (není to nic těžkého, jsou tam schody, zábradlí a řetězy), nabídne se vám krásný výhled na louky a políčka a vesničky a samoty… prostě balzám pro duši. Uvelebil jsem se tam na půl hodiny na skále a jen jsem se kochal (a samozřejmě si představoval, jak se na obloze rozpadá ona vesmírná loď…). Jo a abych nezapomněl, zmínit musím ještě Jimramov, kde si v centru obce ustlal na kmeni stromu Volkswagen Brouk – prý se jedná o poctu Janu Karafiátovi…

Tímhle bych mohl povídání o odraneckém meteoritu zakončit, já však ještě přihodím jedno mystérium k dobru. Někteří čeští záhadologové totiž spekulují, že ona třetí část meteoritu, anebo vesmírné lodi, pokud naskočíme na dänikenovského koně, nedopadla u Odrance, ale putovala mnohem dál a skončila až u Žďáru nad Sázavou na Zelené hoře, kde o sto let později vystavěl geniální český architekt Jan Blažej Santini-Aichel poutní kostel zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. Kostel, který má tvar hvězdy (tudíž odkazuje k vesmíru) a v jehož geometrii se skrývají tajná poselství. Co když je pod ním pohřbena část „plavidla“, stejně jako tělo „anděla“ velmi vysokého vzrůstu, který prý žil podle legend krátce po oné události u Odrance mezi žďárskými mnichy a pomáhal jim za třicetileté války bránit klášter proti drancujícím žoldákům?

Ať už je to, jak chce, byl by to skvělý námět na nějaký mysteriózní thriller, kupříkladu nazvaný „Šifra mistra Santiniho“. Který autor zvedne hozenou rukavici?