S autorkami z Dalekého království nejen o princeznách a dracích I.
Kdybychom žili ve středověku, nebo v době Boženy Němcové, byla by celkem fuška dát takový rozhovor dohromady. Nejspíš bych musel obeslat všechny autorky a pozvat je k veliké vatře na kopci za městem. Takhle stačilo rozeslat hromadný e-mail.
První část rozhovoru s editorkami Terezou Kadečkovou a Lucií Lukačovičovou, nakladatelem Martinem Štefkem a autorkou obálky Janou Maffet Šouflovou najdete zde.
Františka Vrbenská
Jakou pohádku sis pro svou povídku vybrala?
Všude na světě se vyskytuje příběh o dívce či mladé ženě, kterou unese někdo mocný, král nebo náčelník, velmi často ovládající magii a právě tak často i děsivý – obr, netvor, lidožrout, mytická bytost. Výchozí situace mívá různá řešení. Zajatkyně díky vlastnímu důvtipu a odvaze unikne. Zachrání ji hrdina, její milý či bratr. Zloduch zahyne přičiněním hrdinčina osvoboditele, ale ona nemůže, nedokáže odejít a vrátit se domů. Případně je donucena k odchodu, ale za cenu vysokých osobních ztrát. Zřejmě se jedná o motiv, který se zrodil někdy v prehistorii a vzdor fantaskním kulisám nese stopy reálných dějů.
Která aktuální témata jsi v ní zpracovala a proč?
Vypadalo by to, že únosy dívek nepřátelskými netvory jsou dnes báchorkou. Ale není tomu tak, o čemž nás přesvědčují pochmurné zprávy z médií. Na mnoha místech se válčí, probíhají etnické a regionální konflikty se všemi krutými důsledky. Nemálo kultur dosud chápe ženu jako pouhou komoditu. A příběhy o tom, jak dotyčná odešla s princem do jeho země, kde se z něj stalo monstrum, bohužel nejsou smyšlenkou. Tragédie žen nespočívá pouze v naší fyzické a psychické zranitelnosti, s níž dokážeme zápasit. Naši slabinu představují děti – zbavit se vazeb k odlišnému prostředí je pak mnohem těžší. Jsme adaptabilní, vývoj nás tak zformoval. Pak se může stát, že pevně vrosteme do nové půdy. Problematika přesunů žen mezi různými komunitami, jak probíhá od počátků dějin do současnosti, zatím není z hlediska světové historie, kulturní antropologie a sociální psychologie komplexněji podchycena.
Myslíš si, že klasické pohádky ve své původní podobě mají dnešním dětem ještě co nabídnout?
Co je klasická pohádka a jakou má původní podobu? Dávné pohádky nebyly určeny dětem. Dokonce mnohem později zachycená vyprávění, jak je sepsali bratří Grimmové, shromáždil Pavol Dobšinský nebo Vuk Karadžič, jsou pořádně drsná; ale ve zjemněné formě se dosud předkládají malým divákům a posluchačům. Dětství které generace vezmeme jako základní model? Vždyť aranžmá i pojetí pohádek se průběžně proměňují. Hledáme-li originální pohádku, vyřadíme z úvah „umělé“ autorské pohádky, třeba Václava Čtvrtka? Ale jestliže jeho, pak proč ne Boženu Němcovou (místy se pustila do fantasy retellingu), natož Christiana Andersena? A vůbec, co lze chápat jako pohádku, jak ji charakterizovat?
Obecně je nefalšovaná pohádka jakýmsi lákavě barvitým průvodcem po životních peripetiích. Zosobňuje příběh jako scénář toho, co se může přihodit, a návod, který se nevnucuje, jenom ukazuje možné řešení… či přesněji, způsob, jak situaci vyhodnotit a jak se k ní postavit. Nezáleží na tom, že princeznu ohrožuje drak, ale že se protagonista sebere a jde bojovat. Nezáleží na tom, že čaroděj nabízí tři skřínky od zlaté po dřevěnou, ale že se naučíme nehledět na povrch, nýbrž na obsah. Příhody se opakují: člověk pracuje ve stresu, odevzdává úkol ve chvíli deadline a chybí mu posledních sedm stehů, aby byl výsledek dokonalý… jako v pohádce o sedmi zhavraněných bratřích (nebo sedmi labutích).
Původní pohádky nabízejí zrcadlo naší existence. Přesně zachycují psychologické reakce, sociální schémata, systém příčin a následků. Totéž činí jejich následnice – literární i filmové verze a varianty, pokud v sobě ukrývají semínko archetypálního příběhu. Vzory chování a modely průšvihů i příležitostí se nemění po tisíciletí, třebaže okolnosti morfují. Pohádky nelze redukovat na dobro a zlo, byť mívají etický rámec. Jejich smyslem je otevřít okno k návodům, jak se vyhnout krizi, jak se z ní dostat…nebo jak ji dokázat přijmout.
Dopřejme dětem příběhy, klidně v rouchu pohádek – ať už je háv trochu starobylejšího střihu; stejně tak nevadí, když se převléknou podle aktuálního vkusu. Záleží na tom, jak je vypravěč umí představit. A děj se co děj, jádro zůstává.
Tereza Janišová
Jakou pohádku sis pro svou povídku vybrala?
Převyprávěla jsem Žabího prince ze sbírky pohádek Bratří Grimmů.
Která aktuální témata jsi v ní zpracovala a proč?
Nátlak na mladé dospělé hnízdit a zakládat rodinu. Vynucené sliby. Potlačená traumata. Sexuální násilí.
Myslíš si, že klasické pohádky ve své původní podobě mají dnešním dětem ještě co nabídnout?
Určitě ano. Pohádky nám dávají archetypální základ vnímání světa. Ale měly by se při vyprávění (pokud možno nenásilně) dávat do kontextu dneška. Nemusíš líbat žáby, pokud sama nechceš. Nemusíš věřit kouzelnému zrcadlu. Nemusíš čekat, až tě zachrání princ…
Petra Lukačovičová
Jakou pohádku sis pro svou povídku vybrala?
Malou mořskou vílu v andersenovském pojetí.
Která aktuální témata jsi v ní zpracovala a proč?
Nadčasové téma neopětované lásky a tajemného hlubokého moře, ale i odhodlání stát si za tím, co si myslíme, že je správné.
Myslíš si, že klasické pohádky ve své původní podobě mají dnešním dětem ještě co nabídnout?
Rozhodně. Přestože doba a společnost hodně pokročila, některé jevy přetrvávají. A ty, které ne, zase poskytují zajímavý vhled do minulosti.
Míša Merglová
Jakou pohádku sis pro svou povídku vybrala?
Pro Česko trochu netradiční pohádku Kostěj Nesmrtelný.
Která aktuální témata jsi v ní zpracovala a proč?
Píšu v ní o současné Praze, o drogách, o násilí a ošklivostech, které takový život skýtá, a také o bolesti, kterou způsobuje těm nejbližším.
Kdysi jsem si napsala kousek textu, k němuž mě inspirovala písnička „God’s Fault“ od Matthewa Mayfielda. Byly to asi dvě stránky o ženě, která očekává telefonát od svého zdrogovaného bratra a přemýšlí u toho o těžkých, nemyslitelných věcech. Když mě pak Lucka oslovila do sborníku, napadlo mě, že bych mohla využít tenhle text jako odrazový můstek, a postava Kostěje Nesmrtelného mi do toho vlastně organicky zapadla.
Myslíš si, že klasické pohádky ve své původní podobě mají dnešním dětem ještě co nabídnout?
Rozhodně ano. I kdyby neměly dát dětem nic jiného než prostý únik do fantastických světů, v nichž dobro vítězí nad zlem a laskavost není trestána, ale oceňována, je to pořád víc, než dokáže nabídnout řada jiných příběhů.
Martina Vítová
Jakou pohádku sis pro svou povídku vybrala?
Já si vybrala Čerta a Káču od Boženy Němcové.
Která aktuální témata jsi v ní zpracovala a proč?
Ve své povídce Smíš prosit jsem se rozhodla zpracovat téma osamělosti a neschopnosti navázání kontaktu s ostatními lidmi. Obojí je poslední dobou často skloňované v médiích a k příběhu Čerta a Káči se hodí. V původní pohádce vede totiž Káča kvůli své prostořekosti velmi osamělý život, zároveň ale touží po nápadníkovi, touží mít s kým tancovat, sama si ale svým chováním šlape po štěstí. Ve své povídce jsem jí chtěla dát naději na nápravu, aby nezůstala jen „bubákem pro čerta“.
Myslíš si, že klasické pohádky ve své původní podobě mají dnešním dětem ještě co nabídnout?
Určitě ano. Stále obsahují mnoho mouder a poučení platných i v dnešní době (i kdyby to bylo jen „neotevírej cizím lidem“ nebo „nevěř vlkovi, který se tváří jako tvoje babička“ – což je dnes, v dobách umělé inteligence, velice aktuální), ale hlavně pracují s dětským světem fantazie, rozvíjí ho. Dětství bez pohádek by bylo podle mě mnohem chudší.
Barbora Vrobelová
Jakou pohádku sis pro svou povídku vybrala?
Sněhovou královnu od Hanse Christiana Andersena.
Která aktuální témata jsi v ní zpracovala a proč?
Cíleně žádné. Ale kdybych měla něco najít, bylo by to nehonit se zbytečně za iluzí dokonalosti. Ač je její představa sebelákavější a hezčí, pořad je to jen pouhá iluze.
Myslíš si, že klasické pohádky ve své původní podobě mají dnešním dětem ještě co nabídnout?
Já si myslím, že ano. Ale rozbor na to úplně udělat nedokážu. :D
Emma Riedová
Jakou pohádku sis pro svou povídku vybrala?
Převyprávěla jsem pohádku Jabloňová panna, jejíž nejznámější verzi zapsal Karel Jaromír Erben, a zvolila jsem pro ni formu historické detektivky.
Která aktuální témata jsi v ní zpracovala a proč?
Postavy v Případu Jabloňové panny jsou konfrontovány se smrtí mladé dívky a tato zkušenost je součástí přeměny jedné z postav z dítěte v dospělého, hledání sebe sama a s tím související ztráty iluzí. To je něco, s čím se v nějaké podobě může ztotožnit každý. Některá témata týkající se lidské psýché, rodinných vztahů, života a smrti jsou zkrátka nadčasová a promlouvají napříč staletími – ať už z původní pohádky, nebo z fiktivního příběhu ze 13. století, což je prostředí, které jsem pro svou historickou detektivku zvolila.
Pohádka Jabloňová panna také pojednává o nesmrtelnosti duše, která se jako přírodní síla zjevuje v různých podobách i po zavraždění Jabloňové panny. I toto téma jsem se pokusila do příběhu v určité formě promítnout – jako život pokračující ve vzpomínkách druhých.
Myslíš si, že klasické pohádky ve své původní podobě mají dnešním dětem ještě co nabídnout?
Dávné pohádky procházejí věčnou evolucí a je to tak správně. Ty, které rezonují a odkrývají dětem něco důležitého o světě nebo jim pomáhají zpracovat nějaké hluboko zasunuté pocity, hrají pro děti důležitou roli i dnes a nejspíš tu budou s námi napořád. Nemusejí ale zůstat zcela stejné, tak tomu ostatně nikdy nebylo.
Každá doba si přidává do příběhu to, co je pro ni důležité. Dřív to bylo třeba zapojení křesťanských motivů do starších příběhů, před sto lety určité učesání a zkrocení hororových prvků a dnes to může být třeba větší prostor pro autonomii postav, zvláště těch ženského pohlaví. Takže ano i ne – mají své místo, ale je bláhové trvat na nějaké původní podobě, protože vše se proměňuje spolu s naší společností.
