Penn Coleová: Záře Věčného plamene (Prokletí Spřízněných 2)

Záře Věčného plamene je druhou knihou čtyřdílné romantasy série Prokletí Spřízněných. V tomto romantickém epickém příběhu vás čeká pomalu se rozvíjející vztah mezi nepřáteli. Zaujme milovníky magie, draků, napětí a přátelského popichování a oblíbí si jej především čtenáři knih Dvůr trnů a růží, Z krve a popela, Zmije a křídla noci nebo Čtvrté křídlo.

 

Má třicet dní na záchranu světa. Ale nejtěžší bitvu bude muset svést s vlastním srdcem.

 

Válka je na spadnutí a Diem se naskytla příležitost ochránit své milované. Aby ji však mohla využít, musí přežít následujících třicet dní. A toho dosáhne pouze uzavřením spojenectví s lidmi, jimiž pohrdá ze všech nejvíc: s královskou rodinou Dědiců. Jakmile ale do světa šlechty začne pronikat, rychle si uvědomí, že hranice mezi dobrem a zlem není tak jednoznačná a rozdíly mezi přáteli a soky se stírají.

 

Tajemství, jež za sebou zanechala její stále pohřešovaná matka, už nelze dále ignorovat, a stejně tak se musí Diem vypořádat s požadavky Strážců Věčného plamene. Ocitá se v sevření starého ohně a nové jiskry a je nucena pohlédnout do očí pravdě o svém původu i touhách dřív, než jí dojde čas.

 

V nadcházející válce čekají silní nepřátelé na všech frontách… ale nejtěžší bitvu bude Diem muset svést s vlastním srdcem.

 

 

Vydala: Jota, 9/2025

Původní název: Kindred’s Curse: Glow of the Everflame

Překlad: Olga Raclavská

Vazba: brožovaná

Počet stran: 645

Cena: 498 Kč

 

V sérii už vyšlo:
Jiskra Věčného plamene
Když vzplanou stará tajemství, všechno kolem shoří.
Světu smrtelných vládnou krutí Dědicové, potomci samotných bohů, kteří kdysi osídlili devět říší Emarionu. Diem Bellatorová se pokouší nevyčnívat, ale vskrytu duše touží opustit svou chudou, uzavřenou vesnici.
Když náhle zmizí její matka, která skrývala nebezpečné tajemství, Diem se naskytne nečekaná příležitost vstoupit do temného světa královské rodiny Dědiců a začít rozplétat klubko záhad, jež za sebou matka zanechala. Na každém kroku ji sleduje pohledný, záhadný nástupce umírajícího krále. K tomu je tu skupina smrtelných, která se ji pokouší zlákat, aby se i ona zapojila do blížící se občanské války. Diem se musí naučit orientovat v nepsaných pravidlech lásky, moci a politiky, aby zachránila nejen svou rodinu, ale s ní i všechny smrtelné.

 

 

PRVNÍ KAPITOLA

 

Halucinace.

 

Musely to být halucinace.

 

Jiné vysvětlení neexistovalo. Všechny ty vize, kterým jsem se deset let tak pečlivě vyhýbala, se vrátily a byla to jen a jen moje vina.

 

Roky jsem užívala jistou vzácnou látku, prášek z kořene plameničky. Měl mi pomoct zažehnat ty bláznivé, neskutečné bludy, jež se u mě rozvinuly coby u malé holčičky. Bludy, při nichž jsem cítila a dělala věci, které by žádný smrtelný neměl být schopen cítit ani dělat.

 

Než má matka – nejlepší léčitelka v Lumnosu, říši světla a stínů a jedné z devíti říší Emarionu – před téměř sedmi měsíci zmizela, úzkostlivě mě hlídala, abych ten prášek brala každý den. Varovala mě, že se mi vize vrátí, pokud vynechám byť jen jedinou dávku.

 

A já jsem vynechala mnohem víc než jednu.

 

Ode dne, kdy jsem veškeré zásoby toho nezaměnitelného červeného prášku hodila do moře, uplynulo už několik týdnů a já ještě stále nedokázala vysvětlit, proč jsem to tehdy udělala.

 

Možná proto, že už se mi začalo zajídat, jak mi otupuje emoce a zanechává ve mně pouze ten dutý pocit chladu. A možná za to mohla ta záhadná černooká žena, která mě tehdy v té temné uličce zahnala ke zdi a nabádala mě, abych ho přestala užívat. Ale ještě předtím mi odhalila několik rodinných tajemství, o nichž by neměla mít ani potuchy.

 

V té době pro mě kořen plameničky ztělesňoval všechno, co jsem na svém životě nenáviděla: každou ztrátu, každé tajemství, každý studený dotek těch neviditelných okovů, které mě poutaly k životu v pohodlné nevědomosti. Když jsem se ho pak konečně zbavila, zmocnil se mě takový pocit svobody jako nikdy v životě.

 

Nyní jsem klečela v kruhu doutnající zčernalé trávy kousek od svého domova, můj mladší bratr Teller nevěřícně zíral do prostoru těsně nad mou hlavou a já jsem se v tu chvíli cítila všelijak, jen ne volná. A prášek z kořene plameničky, má jediná šance na záchranu před tímhle šílenstvím, jež jsem si tak ne­uváženě způsobila, ležel na dně Posvátného moře.

 

Hrdlo se mi sevřelo panikou a v mysli mi zněla děsivá ozvěna Tellerových slov.

 

Diem… ty máš Korunu. Magie si tě vybrala. Jsi královnou Lumnosu.

 

„Zbláznila jsem se,“ vyšlo ze mě chraplavě. „Přicházím o rozum a nemůžu s tím nic dělat.“

 

„Nezbláznila ses,“ řekl Teller, ačkoliv o tom podle výrazu sám nemohl být přesvědčený. „Taky tu Korunu vidím. Vznáší se ti přímo nad hlavou.“

 

Ruka mi vystřelila k hlavě, aby tu věc ze mě strhla, ale mé prsty prohrábly jen chladný vzduch.

 

Teller se ke mně pomalu blížil a jeho tvář postupně osvětlila nadpozemská záře. Prudce jsem se otočila, abych zjistila, odkud pochází, když vtom mi došlo, že jejím zdrojem jsem já. Nebo přesněji to místo nade mnou, spolu se stříbřitým světlem, jež mi vycházelo z kůže.

 

Další mámení smyslů.

 

Ze rtů mi uniklo beznadějné zasténání.

 

„Zajdu pro otce,“ řekl Teller. „Pokud by to viděl i on, pak –“

 

„Ne!“ vykřikla jsem. Náš otec Andrej na mě byl naštvaný i bez toho. Pohádali jsme se, opravdu ošklivě. Ach, bohové, jaké strašné věci jsem mu řekla…

 

Nejsi můj otec!

 

Kde je naše matka? Proč jsi ji přestal hledat, otče? Proč jsi pro ni od doby, co zmizela, nehnul ani prstem?

 

Třeba jsi ji nehledal, protože ti na ní nezáleží. Třeba je pryč kvůli tobě.

 

Litovala jsem každičkého slova.

 

Ačkoliv nebyl mým biologickým otcem, své role se zhostil s nezdolným odhodláním. Andrej mě i mou matku nezpochybnitelně miloval, a ačkoliv žádná moje část skutečně nevěřila, že by se mohl na matčině zmizení jakkoliv podílet, frustrace nad nekonečnou řadou tajemství, jež naši rodinu provázela, konečně zažehla rozbušku mé vznětlivosti.

 

Nejspíš mi ta krutá slova nikdy neodpustí. A pokud by zjistil, že jsem mu lhala ohledně plameničky…

 

„Neříkej mu to. Aspoň zatím.“ Sepjala jsem ruce. „Prosím, Tellere.“

 

„Musíme to někomu říct. Pokud je tohle vážně Koruna Lumnosu, znamená to, že král zemřel a ty budeš muset…“ Zatřásl hlavou, jako by ze sebe ta slova nedokázal vypravit.

 

Ne.

 

To všechno měly na svědomí halucinace. Musely.

 

Třeba tady Teller ani nestojí. Třeba mluvím sama se sebou, ztracená ve vlastním šílenství.

 

Můj zrak se přesunul k mokřinatému pobřeží, které lemovalo část našeho rodinného pozemku. K tomu samému místu, kde ty půlměsícové lahvičky klesly na dno moře. Proud tam byl silný, ale možná…

 

Vyškrábala jsem se na nohy a vrávoravě vyrazila ke břehu. Cestou jsem si nemotorně skopla boty a rozepnula opasek se zbraněmi. Stále ještě jsem na sobě měla tuniku prince Luthera a kovovými pláty vyztužené kalhoty od uniformy královské gardy. Oblékla mi je jeho sestřenice poté, co můj vlastní oděv lehl popelem při požáru ve zbrojnici. Látka nasála ledovou vodu jako houba, přilnula mi ke kůži a táhla mě k bahnitému mořskému dnu.

 

„Diem, co to u všech plamenů vyvádíš?“ zakřičel Teller. „Vrať se, ta voda je studená jako všechny ledovce pekelné.“

 

Neodpověděla jsem, má mysl se příliš soustředila na pátrání. Střemhlav jsem se vrhla pod hladinu a snažila se spatřit jakékoliv stopy po těch charakteristických lahvičkách. Ale voda byla příliš kalná a nenechala do svých temných hlubin nahlédnout dál než na délku paže.

 

Když jsem se opět vynořila, lapajíc po dechu, z hladiny na mě hleděl vlastní odraz. Ačkoliv se voda vlnila, viděla jsem, jak se mi ta věc vznáší nad hlavou, vykládaná světelnými tečkami, které se třpytily jako drahokamy.

 

Koruna Lumnosu.

 

Ne, vyčinila jsem si. Žádná Koruna, jenom moje představivost. Moje šílenství.

 

Nová vlna hrůzy mě přiměla pustit se hlouběji do moře v divoké snaze najít na jeho dně to, co mi tak zoufale scházelo.

 

„Diem, vrať se zpátky na břeh,“ zavolal za mnou Teller. „Nějak to vyřešíme.“

 

„Nemůžu,“ zaječela jsem. „Nemůžu. Musím… musím…“

 

„Vrať se, jinak půjdu pro otce.“

 

„Ne!“ Prudce jsem se otočila a spatřila paniku, jež se zračila v Tellerových karamelově hnědých očích.

 

„Prosím, Diem. Děsíš mě.“

 

„Ten prášek. Z plameničky… před pár týdny jsem ho zahodila někde tady. Byla jsem strašně naštvaná a…“ Postoupila jsem opět o něco hlouběji do inkoustově černého moře. „Musím ho najít. Jakmile ho najdu, tohle všechno se vyřeší.“

 

Bratrův ustaraný výraz nahradilo něco jako lítost, když ztlumil hlas. „Tohle plamenička nevyřeší, Didi. Ta Koruna je skutečná.“

 

„Ne,“ zasípala jsem a kolem krku jako by se mi stáhla neviditelná oprátka.

 

„Pamatuješ, jak jsme byli malí,“ začal jemně, „a ty jsi měla strach, že plamenička nebude fungovat? Donutila jsi mě slíbit, abych ti dal vědět, pokud bys začala přicházet o rozum, a já jsem přísahal, že to udělám. Pamatuješ?“

 

Přiměla jsem se kývnout.

 

„Potřebuju, abys mi teď věřila. Přísahám na svůj život, že se ti to nezdá. Nemám nejmenší tušení, jak se ti to u všech říší stalo, ale ten prášek to zahnat nedokáže.“

 

Hovořil tak vážným tónem, že kdybych ho poslouchala, dokonce bych mu i věřila. Ale mou pozornost náhle upoutalo něco úplně jiného – tmavovlasá, modrooká, elegantně oděná Dědička, která se objevila za ním s kyticí bílých růží, jejichž okvětní lístky jako by někdo namočil v měsíčním světle.

 

Květiny dopadly na zem. „Dobří Spříznění, ty jsi… ty jsi…“

 

Teller zavrávoral a udělal pár kroků vzad. „Lily! Co tady děláš?“

 

Dívka ale upírala pohled na mě. Na prostor nad mou hlavou. „Diem říkala, že k vám mám přijít na večeři, a tak jsem myslela…“ Ruce jí vystřelily k ústům. „Je-je to vážně pravda? Ty jsi…“

 

Lilin nečekaný příchod mě z mého transu vytrhl. Začala jsem se brodit vodou zpátky ke břehu a pokoušela se přitom najít vhodná slova, jimiž bych jí vysvětlila, že existuje nejmíň tisíc různých důvodů, proč to pravda být nemůže. Žádné mě ale nenapadaly. Pravda byla momentálně příliš složitý pojem.

 

„To znamená, že náš král zemřel,“ zašeptala Lily. Padla na kolena a přitiskla si zaťatou pěst k srdci. „Ať žije královna.“

 

„Prosím, přestaň,“ namítla jsem a snažila se při tom vyždímat vodu z promáčeného oblečení. „Nejsem tvoje královna.“

 

Teller mezi námi těkal pohledem. Pomalu začal klesat na kolena. „Ať žije –“

 

„Opovaž se,“ sykla jsem, popadla ho za paži a vytáhla zpátky na nohy. „Ještě ty s tím začínej.“

 

Lily sklonila hlavu. „Požehnaná matka Lumnos si tě vybrala.“

 

„V tom případě udělala chybu. Nemůžu být – mohla bys, prosím tě, vstát? – nemůžu být královna. Jsem smrtelná a nic víc.“

 

Po celý život jsem žila ve Městě smrtelných, a tak mi byl naprosto cizí všechen ten luxus, v němž žili Dědicové, potomci devíti božských sourozenců známých jako Spříznění, kteří před dávnými časy domov smrtelných kolonizovali. O zákonitostech týkajících se šlechty jsem toho věděla pramálo, ale jedno bylo nad slunce jasné: místo zesnulého vládce vždycky zaujme nejsilnější Dědic. A Korunu v této říši v celé historii nosili pouze Dědicové Lumnosiny krve.

 

Až dodnes.

 

Lily vstala. Tvář jí zářila zbožnou úctou. „Třeba se rozhodla, že je na čase, aby zemi vládl někdo smrtelný.“

 

„A to už se někdy stalo?“ zeptala jsem se.

 

Zavrtěla hlavou. „V žádné z devíti říší smrtelný nikdy Korunu nenosil. Ale říká se, že požehnaná matka Lumnos dokáže předvídat budoucnost. Třeba věří, že je potřeba něco změnit.“

 

„Anebo nejsi smrtelná,“ navrhl Teller tiše.

 

Střelila jsem pohledem po bratrovi. „Jak tohle můžeš říct? Vypadám snad jako Dědička?“

 

Přejel si rukou po zátylku a prohlédl si mě od hlavy až k patě, jako by mě viděl poprvé. „Jsi vysoká jako oni. Vždycky jsi byla silná. Zraněnou do krve jsem tě neviděl od…“ Ztuhl. „Od chvíle, co ti začaly ty vize.“

 

„Ale jistě že viděl,“ hádala jsem se, ale mně samotné dělalo problém v té pavučině vzpomínek takovou najít.

 

Do krve mě zranili jen jednou, a to před několika týdny, když mě strážný v paláci řízl do krku svým nožem. Jenže ten byl vyrobený z fortoské oceli, jednoho z hrstky materiálů, které dokážou proniknout téměř nezranitelnou kůží Dědiců. Tahle vlastnost spolu se schopností rychlého hojení a ovládání magie se u jejich dětí začínala rozvíjet v pubertě. Přesně v době, kdy mě začaly sužovat vize.

 

Hlavou mi proběhla má poslední konfrontace s princem Lutherem, jehož pronikavě modrošedé oči mě sledovaly a nevšímaly si krvavých otisků, jež mu mé ruce zanechaly na kůži.

 

Vím, že mou moc cítíš, vyzýval mě. Protože já cítím tu tvou. Nejsi smrtelná o nic víc než já.

 

Ne. Ne, ne, ne, ne.

 

Musela jsem být smrtelná. Pokud by mým zploditelem byl Dědic, matka by to věděla a nikdy by mi něco takového nezamlčela.

 

Nebo ano?

 

„A co tvoje oči?“ zeptala se Lily a zamžourala, jako by v mých duhovkách hledala tu typickou modř, která by ze mě dělala Dědičku Lumnosiny krve, a nikoliv hnědookou smrtelnou. „Toho jsem si nikdy nevšimla. Jsou snad…?“

 

„Šedé,“ odvětila jsem. „Nepodobají se smrtelným ani Dědicům. Ale narodila jsem se s hnědýma očima, změnily se mi, když –“

 

Lily zalapala po dechu, čímž mě uťala. „Šedé? Tvoje oči jsou šedé?“

 

„Proč? Znamená to něco?“

 

„Ukaž,“ přikázala.

 

Ramena se mi napjala. Už dávno jsem se naučila vyhýbat se pozornosti, kterou nezvyklá barva mých očí přitahovala. Zákon Dědicům a smrtelným přísně zakazoval plodit společné potomky, a pokud by nějaké modrooké dítě nemělo prokazatelně čistou pokrevní linii, odsoudili by ho k popravě, kdyby se na to přišlo.

 

Silný důvod k tomu, aby matka o tvém původu lhala, ozval se nějaký hlásek v mé hlavě.

 

Jen co Lily spatřila mé kouřově šedé duhovky, přiškrceně vykřikla, zavrávorala a otočila se na patě, jako by chtěla utéct. „Musím jít. Musím to říct Lutherovi. On –“

 

„Ne!“ přiběhla jsem k ní a křečovitě jí stiskla ramena. „Lily, tohle mu nesmíš říct. Slib mi, že mu o tom ani necekneš.“

 

„Tomu nerozumím, Luther by ti přece dokázal pomoct. Viděl –“

 

„Nestojím o jeho pomoc,“ odsekla jsem možná až moc hrubě. Z jejího ublíženého výrazu, jenž jí proletěl tváří, mě vyčítavě bodlo, ale tohle byla věc, na které jsme se nemohly shodnout.

 

Její bratr byl královým nástupcem. Už odmalička ho připravovali, že jednoho dne usedne na trůn, a magii měl tak nechvalně silnou, že nikoho ani nenapadlo vzít v úvahu kohokoliv jiného. Lutherovo jméno bylo na Koruně v podstatě vyryté.

 

A vzhledem k tomu, že jsem mu sotva před pár hodinami držela čepel u krku, zatímco jsme si vzájemně hrozili smrtí – pokud pominu zbytek té velice znepokojivé výměny –, nedalo se říct, že bych zrovna prahla po tom mu sdělit, že Koruna teď patří mně.

 

„Nesmí se to dozvědět,“ řekla jsem. „Nikdo se to nesmí dozvědět. Aspoň zatím. Snažně tě prosím, Lily.“

 

„Ale ty jsi naše královna,“ zašeptala s bolestným výrazem ve tváři.

 

Sevřela jsem ji pevněji. „A jako svou královnu mě musíš poslouchat, že? Udělat, co ti nařídím, nemám pravdu?“

 

Kousla se do rtu a přikývla.

 

„Pak ti jako tvoje královna nařizuju, abys o tom nikomu neříkala. A obzvlášť ne princi Lutherovi.“

 

Žalostně zaskuhrala, když jí došlo, že nemá jinou možnost.

 

„Stejně se to všichni dozví, jen co se na tebe podívají,“ podotkl Teller a ukázal na Korunu.

 

„Musí být nějaký způsob, jak ji zakrýt nebo sundat.“ S nadějí jsem pohlédla na Lily. „Že ano?“

 

„Král Ulther ji nosil jen při zvláštních příležitostech.“ Zaváhala. „Ale třeba se nedá schovat, dokud neproběhne ceremonie.“

 

„Tím myslí korunovační rituál, který se koná na Coeurîle,“ vysvětlil a ukázal při tom přes Posvátné moře směrem k zapovězenému ostrovu v jeho středu. Ještě nikdy jsem nebyla tolik vděčná, že právě mého bratra jako jediného smrtelného pozvali ke studiu na prestižní škole pro Dědice. Jak moc se mi nyní hodilo, že se učil jejich tajemným tradicím.

 

„A ten proběhne kdy?“ zeptala jsem se.

 

„Jakmile uplyne období Výzvy. Za třicet dní může kterýkoliv Dědic z celé říše potenciálního vládce vyzvat, tedy vyslovit mu nedůvěru, pokud si myslí, že daná osoba,“ věnovala mi soucitný pohled, „není hodna Koruny.“

 

„Dobře.“ Krátce jsem se zasmála a trocha napětí ze mě opadla. „To je skvělé. Luther mě může vyzvat. Bohové, já mu tu Korunu s radostí přenechám. Ať si klidně všichni myslí, že jí nejsem hodna, je mi to fuk.“

 

Teller s Lily si vyměnili vážný pohled.

 

„Tak snadné to není,“ řekl pomalu. „Pokud se někdo bude Výzvy dovolávat, musí pak spolu vyzyvatel a stávající nositel Koruny bojovat, dokud jeden z nich nepadne.“ Teller vypadal, že je mu zle. „Je to zápas na život a na smrt, Didi.“

 

„Jistě to musí jít i jinak…“ Slova mi při pohledu na bratrovu tvář zvadla na rtech.

 

Svět se kolem mě začal tříštit. Pokud tohle všechno byla pravda, můj dosavadní život skončil. Smrtelní, kteří k Dědicům chovali zaslouženou nedůvěru a ke šlechtě čirou nenávist, mě vyženou z vesnice. Dokážu vůbec přežít dost dlouho na to, abych se usmířila s otcem? A abych našla svou zmizelou matku?

 

A Henri. Ach bohové, Henri.

 

Moje dětská láska, muž, jenž stále čeká, až mu odpovím na žádost o ruku – a zároveň i ten, kdo mě zatáhl do krvavého odboje smrtelných, kteří si říkají Strážci Věčného plamene. Tihle lidé mi dokázali, že pro ně v honbě za zničením Dědiců není nic svaté. Pokud si budou myslet, že jsem jednou z těch zrůd, a co hůř, že dokonce nosím Korunu…

 

Pod tíhou toho všeho se mi začala podlamovat kolena. Ještě včera jsem byla jen bezvýznamná smrtelná s obyčejným životem a teď… kým teď vlastně jsem?

 

„Řekni mi, že se mi to jenom zdá,“ zašeptala jsem. „Řekni mi, že mi prostě přeskočilo a tohle jsou jenom nějaké strašné bludy.“

 

Teller mě objal kolem ramen. „Ať se stane cokoliv, nebudeš na to sama. Společně něco vymyslíme.“

 

Z jeho chraplavého, roztřeseného hlasu jsem se málem zhroutila. Se svým elitním vzděláním toho o Koruně a všem, co ji provází, věděl mnohem víc než já. A pokud měl takový strach on…

 

Projela mnou vlna studu, která žár mé paniky zchladila. To já jsem z nás dvou ta starší. To já bych měla být silná pro něj. To já bych měla ujišťovat jeho, že všechno bude v pořádku. Teller byl díky své tiché, vyrovnané povaze pro naši rodinu oporou už od chvíle, co matka zmizela. Nedopustím, aby musel nést ještě tohle břímě.

 

Zhluboka jsem se nadechla, silou vůle stlačila svůj strach do velice malé, ale nesmírně těžké kuličky a tu pak uložila někam do stinných hlubin svého srdce. Odtáhla jsem se od Tellera a pohladila ho po tváři. Světlo z Koruny mu rozzářilo oči oslnivým jasem a odhalilo tím úzkost, kterou se tak statečně pokoušel skrýt.

 

„Zítra zajdi za otcem a Henrim. Pověz jim, že jsem odjela z města navštívit kamarádku a že nevíš, kdy se vrátím.“

 

Střelil pohledem směrem k naší rodinné chatě. „Určitě bychom o tom otci neměli říct hned? Co když mu matka něco svěřila, než…“ Odmlčel se.

 

„Ještě ne. Nejdřív se s tím sama musím nějak vyrovnat.“

 

Teller se zamračil, ale přikývl. Vyslala jsem k nebesům tiché díky za tak věrného bratra. Jestli má modlitba směřovala ke Spřízněným – bohům, jež uctívali Dědicové –, nebo ke starým bohům, které naopak uctívali smrtelní, v tom jsem neměla tak úplně jasno.

 

„Kde dnes přespíme?“ zeptal se.

 

„Ty zůstaneš tady. Potřebuju, aby sis prošel všechny učebnice a našel v nich cokoliv o Koruně, o tom korunovačním rituálu, o Výzvě… zkrátka cokoliv, co by mi pomohlo se z tohohle dostat.“

 

„Ale kam půjdeš ty?“

 

Odpověď na tuhle otázku mi zůstávala skrytá. Nemohla jsem riskovat, aby mě někdo viděl, dokud nebudu schopná tu pekelnou věc, co se mi vznášela nad hlavou, schovat. 

 

„Já bych věděla,“ ozvala se Lily. „V královském revíru je chata, stojí kousek od paláce. Bez svolení Koruny by se nikdo neopovážil do ní vstoupit, takže tě tam nikdo nebude rušit. Navíc teď vlastně patří tobě.“ Pokrčila rameny. „Veškerý královský majetek teď patří tobě.“

 

Při představě, že všechnu tu okázalost a nadbytek, pro které jsem dřív Dědici pohrdala, mám nyní na dosah ruky, mi náhle vynechalo srdce. Stačilo jen pomyslet, co bych se vším tím bohatstvím mohla udělat, kolik problémů bych mohla vyřešit, kolika lidem pomoct…

 

Zatřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnala. Neměla jsem v úmyslu usednout na trůn, a už vůbec jsem netoužila o něj s kýmkoliv zápasit na život a na smrt. Tohle byl prostě jeden ohromný, nemyslitelný omyl.

 

Stačilo jen získat trochu času, abych to dokázala.