Záhadný vrch Krudum

Vrch s tajemným názvem Krudum se nalézá ve Slavkovském lese, co by kamenem dohodil od Sokolova, a váže se k němu mnoho tajemných pověstí. A já se na něj vypravil, abych se mu podíval na jeho skalnatý zoubek – a věřte nevěřte, zažil jsem věci!

Je ráno 19. června 2025 a já plný nadšení z věcí budoucích opouštím penzion v Sokolově, abych se vydal do Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Cíl je jasný: vystoupit z autobusu v Krásně (a že okolí té obce dělá čest svému jménu!), projít zdejšími hustými hvozdy až k onomu pověstnému vrchu Krudum, vystoupat na něj a cestou zpátky do Sokolova se zastavit v ruinách kostela svatého Mikuláše.

Túra začíná za ideálního počasí, vzduch je svěží, obloha vymetená a sluníčko zatím ani moc nepraží. Stoupám Krásnem ke kopci Krásenský vrch, na němž se nalézá zajímavá rozhledna. Jedná se o věž, kterou místní zbudovali z kamene během velké hospodářské krize, a jejím unikátem je schodiště, jež na vrchol nestoupá vnitřkem stavby, jak bývá obvyklé, ale spirálovitě se vine po jejím plášti. Rozhledna tak působí takřka pohádkově! Spustí snad odtud Locika svůj zlatý vlas a pozve mě dál? K mému značnému roztrpčení se tak neděje, a tak na rozhlednu stoupám standardně, tedy po schodech. Z vrcholu bych měl obhlédnout nejen celý Slavkovský les, ale spatřit i onu tajuplnou horu Krudum, o níž jsem toho tolik přečetl! A právě v tu chvíli se poprvé a naposledy v ten den počasí zkazí, nebe zahalí temný příkrov mraků a začne foukat ledový vítr. Napadne mě, že mi snad samotné živly chtějí naznačit, že pověsti, které vrch obestírají, nejsou liché.

Hledím na Krudum. To jméno je opravdu podivné, voní něčím tajemným, prastarým. Keltským. Českým „vlastencům“ po druhé světové válce a následném vysídlení pohraničí však znělo příliš německy – a tak horu překřtili na Chrudim (jako by tím obyčejným názvem snad chtěli potlačit její kouzlo!), naštěstí však po revoluci opět zavládl rozum a od roku 2009 má vrch svoje jméno zpátky. Krudum leží těsně za hranicí Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les a shlíží na nedaleký Sokolov z nadmořské výšky 838 metrů nad mořem.

Opouštím rozhlednu (nebe se opět vybírá) a mířím k hranici lesa, okolní čerstvě posečené louky voní senem a létem. A mně je blaze. To ale ještě netuším, jaké podivnosti po cestě zažiju. K samotnému úbočí Krudumu mi zbývá šest kilometrů lesních cest s jedinou zastávkou: jsou jí Komáří rybníky.

Procházím lesy, prosvětlenými sluncem a vzpomínám na tajemné pověsti, které se ke Krudumu vážou. Jedna vypráví o svatebním průvodu duchů, který pod horou spatřila jedna stařena z Krásna. Vyděsil ji natolik, že už se ke Krudumu jaktěživ nepřiblížila. Další hovoří o tajemném keltském kameni, který prý stával na vrcholu – jeden obchodník prý díky němu našel nebývalý poklad. Nejvíce mě ale zaujala pověst, která se zmiňuje o tom, že vrch trpí jistými kleptomanskými sklony. Posuďte sami.

Jednou prý se na něj vydal lázeňský host z nedalekých Karlových Varů. Byl tak ohromen výhledem, který se mu nabízel z vrcholu (dnes by ovšem viděl velké kulové, protože tam rostou stromy), že zapíchl do země vycházkovou hůl, na ni pověsil klobouk a lehl si do trávy. Samozřejmě ihned usnul. A zdál se mu sen velmi podivný: v něm se totiž propadl do samotných černočerných hlubin Krudumu! Hora ho sevřela, jako by ho už nikdy nechtěla pustit, a on pomalu propadal beznaději – pak se však náhle probudil, vyděšený k smrti, se srdcem bijícím jako kostelní zvon. Samozřejmě se na Krudumu déle nezdržoval a okamžitě vzal do zaječích. Až příliš pozdě si uvědomil, že na vrcholu zapomněl svůj klobouk a hůl. Když se tam nazítří vrátil (mezitím přenocoval v blízké samotě), své věci tam už nenašel. Zklamaně tedy odešel do Karlových Varů, kde pokračoval v kůře. Uplynul měsíc, chlapíkovi končil jeho lázeňský pobyt, i se tedy rozhodl znovu se vydat na Krudum, kde se mu tuze líbilo, na své děsivé zážitky z prvního pobytu už prakticky zapomněl, ba co víc, smál se jim. Když na vrchol dospěl, nemohl uvěřit vlastním očím – uviděl tam totiž svou hůl a klobouk přesně na témž místě, kde je předtím zapomněl. Jako by si je hora načas vypůjčila a pak je zase vrátila (anebo si z něj jen dělali šašky místní, kdoví…).

Každopádně jsem se rozhodl na Krudumu neodpočívat a vůbec tam neodkládat věci. Protože propadat se ve snách do nitra hory a pak na místě ztratit foťák, to fakt nechcete.

Ještě jsem ani nedošel ke Komářím rybníkům a začal mě zlobit můj oblíbený společník na cestách Mapy.com. Najednou spadly, nepomohlo ani zavření aplikace a její opětovné otevření, a tak jsem musel mobil restartovat. Když se to opakovalo už potřetí, seděl jsem zrovna na lavičce u Nového rybníka. V té chvíli mě poprvé napadlo, zdali za tyhle obtíže nemůže zlovolná energie Krudumu. Náhodou jsem se podíval na chytré hodinky a zjistil jsem, že jsem právě ušel přesně 6,66 kilometru! A jak všichni dobře víme, 666 je ďábelské číslo, číslo šelmy. Zatím jsem se těm náhodám jen smál, ale během cesty mě smích přešel. Ale to už předbíhám.

K samotnému úbočí Krudumu mi zbýval ještě nějaký ten kilometr, ale za slabou hodinku už jsem začal stoupat po jeho úbočí. Sluníčko v tu chvíli už celkem pálilo a ze mě lilo jako z té příslovečné konve. Brzy mi ale byla vynaložená námaha vynahrazena dalekými výhledy, konkrétně na značnou část Slavkovského lesa.

Když jsem se dostal na vrchol, zamířil jsem nejprve k rozhledně, která tu stojí od roku 2008 a slouží zároveň jako stožár a stanice ke kontrole využívání rádiových kmitočtů. Samotná vyhlídková plošina se nachází ve výšce třiceti metrů nad zemí, takže spolehlivě ční nad všemi stromy, které by mohly bránit ve výhledu. A ten je vskutku famózní! Ba co víc, dokonce slyším jakési podivné kvílení a naříkání. Nejprve si myslím, že to jsou snad nepokojní duchové Krudumu, pak mi však dojde, že to jen ve větru úpí ocelová konstrukce rozhledny. Což člověku, který trpí strachem z výšek, rozhodně na klidu nepřidá. Bohužel se řadím mezi tyto jedince, takže je mé intermezzo na vyhlídkové plošině pouze krátké. Udělám pár snímků přede mnou defilujících kopců a lesů a mažu zase dolů – abych se vydal na vrchol Krudumu.

Možná to zní podivně, protože jsem před chvílí napsal, že už na vrcholu jsem a že se tam nachází zmíněná rozhledna. Vtip je ale v tom, že je to pouze jihozápadní vrchol. Krudum má totiž vrcholy rovnou tři, stejně jako slovinský Triglav, který se dokonce dostal na jejich vlajku. A mě to láká na ten hlavní, takřka zapomenutý a ztracený v lese, protože přes něj nevede turistická stezka. Možná kvůli těm zkazkám a tajuplnostem, které ho obestírají, kdoví – protože právě tam se lázeňskému švihákovi z Karlových Varů ztratily jeho věci. A tak sejdu pár metrů po prašné cestě, kudy až k rozhledně míří „kolisti“, a nořím se do lesa, v ruce mobil s otevřenými mapami. I tentokrát je na ně spoleh a já se dostanu na hlavní vrchol, který, ač zdánlivě opuštěný, má neuvěřitelného genia loci.

Stromy na něm ubývají a dávají tak prostor bylinám. A tamhle… není to snad vztyčený menhir?! Ale ano, je! Coby keltomaniak jsem jako u vytržení. Že by byl hlavní vrchol Krudumu slavkovským Carnacem? Nadšení opadává, dostavuje se racionalita. Kdyby tomu tak skutečně bylo, už bych o tom někde četl. Jistě to tedy budou jen dílka jiných keltomaniaků anebo novopohanů. Krom zmíněných menhirů se tu nachází ještě ohniště, které je sevřeno oválem rozpadající se kamenné zdi, která vypadá opravdu prastaře. Do mysli se mi vkrádají myšlenky na nějakou dávnou, dobře utajenou pohanskou svatyni. Ohniště vyhaslo teprve nedávno, na vrchu panuje podivná atmosféra, kolem mě menhiry – že by se tu snad pravidelně scházeli měšťané z Falknova nad Ohří – pardon, ze Sokolova – a robili tu nějaké pohanské obřady či rituály stejně jako jejich předci?

Ta myšlenka se mi líbí, chci tam ještě chvíli rozjímat o věcech dávných a pradávných, jsem ale vyrušen jiným turistou, který si tam přikvačí o trekingových holích – takže to místo není opuštěné tak, jak jsem si zprvu myslel. I mystická atmosféra je náhle v tahu. A tak vyrážím zpátky, kolem jihozápadního vrcholu k místu, na nějž jsem se těšil asi nejvíc – k ruinám kostela svatého Mikuláše, který se nachází na úpatí Krudumu.

Sestup jde samozřejmě rychleji než výstup a zanedlouho už stojím na rozcestí Pod Krudumem, které se dle turistického značení (a mé nemalé úzkosti) nachází v nadmořské výšce 666 m. n. m.! Opět ono zlověstné, prokleté, ďábelské číslo. Rozjaření opadá a zmocňuje se mě nervozita, fantazie (která je mým darem, ale zároveň i prokletím) řádí jako zběsilá – co když je to špatné znamení?

Naštěstí jako vždy záhy vítězí mé racionální já, bohorovně nad tím mávám rukou a mířím ke kostelu. A ten je… Vlastně ani nemám slov. Viděl jsem ho už mnohokrát na fotografiích, ale samotná lokalita mi vyrazila dech. Kostel se nachází na menším návrší, které je porostlé travou a sevřené ze všech stran lesem, a jeho pobořené a znovu rekonstruované zdi hrdě stoupají k modrému nebi, po němž defilují nadýchané bílé obláčky… Jestli měl předtím hlavní vrchol Krudumu jistého „ducha místa“, tak kostel ho má dvojnásob!

Mé srdce plesá, vybaluju fotografické náčiní a snímám… dokud se mi nezasekne objektiv mého ultrazoomu. Mračím se. Dobře. Když se to tu a tam stane, spolehlivě pomůže přístroj zapnout a vypnout. Jenže můžu zapínat a vypínat foťák, jak chci, a objektiv je stále vysunutý a výklopný displej černý a mrtvý!

Polévá mě studený pot, místo už najednou nepůsobí tak idylicky. A já si vzpomínám na četné historky, které jsem četl o lokalitách svázaných s paranormálními fenomény a jimž jsem se vždy smál – jako kolovrátek se v nich totiž objevují elektronické přístroje, které náhle selžou. Foťáky nefotí, baterie se vybíjí. Vždy mi to přišlo jako fejk, jako účelové zdramatizování, aby autor článku či knihy opil své čtenáře rohlíkem a měl alespoň smyšlený důkaz, že se na daném místě skutečně děje něco podivného. A nyní se mi to doopravdy stalo! Foťák selhal! Nasnímal jsem tedy kostelík alespoň mobilem (ten v té chvíli naštěstí nestávkoval), pak jsem se posadil na jeho práh a hrál jsem si s tvrdohlavým ultrazoomem. Dokonce jsem si začínal myslet, že je definitivně kaput. Když nepomohly jemné metody, zkusil jsem sílu – zatlačit objektiv zpátky do těla fotoaparátu. A světe div se, automatika se najednou chytila a přístroj ožil! Děkoval jsem tehdy všem svatým, zejména svatému Mikuláši, jemuž je místo zasvěceno!

S úsměvem na rtech jsem si ještě naposledy prohlédl trosky románsko-gotického kostela, který se stal asi nejfotografovanější stavbou Slavkovského lesa. Přestože stál u obchodní stezky a byl hojně navštěvován horníky, zanikl již v patnáctém století a jeho zbytky brzy pohřbila hlína, z níž ho museli nakonec vysvobodit až archeologové. Z myslí místních obyvatel však nezmizel, protože se o něm tradovaly četné pověsti.

Například ta o slavnostní mši horníků – vypráví se, že vždy o Štědrém dni kostelík povstane z trosek, jeho zdi znovu vyrostou do výše a zaklene je střecha. Náhle se rozezvučí zvony, vrata se otevřou a dovnitř vejde průvod mlčenlivých duší, průvod horníků, kteří ve Slavkovském lese zahynuli během své nebezpečné roboty. Tiše odříkávají modlitby, jejich šedé, mrtvolné tváře jsou ozářeny plameny svící, hořících na oltáři. Když mše skončí, světlo pohasne, duchové se rozletí zpátky do lesů, kde kdysi v temných štolách zhynuli, a z kostelíku zbudou zase jen trosky.

Zajímavá je ale i pověst o kamenné křtitelnici, která měla vskutku magickou moc, neboť se během letního slunovratu mezi osmou hodinou ranní a večerem její hladina vždy zčeřila a odhalila děje budoucí. Tak trochu mi tenhle příběh, byť zasazený do posvěcené stavby, zavání pohanstvím. A tak mě napadá – co když má mnohem starší původ, sahající stovky, možná tisíce let do minulosti? Nestála na onom návrší s podivuhodným geniem loci, kde dnes spočívají trosky kostela svatého Mikuláše, dříve pohanská svatyně? Nekonaly se v ní rituály, spojené se slunovratem? Možná zde byl kámen s prohlubněmi, do nichž byla nalita voda, a druid anebo žrec (záleží na tom, jestli byl původ svatyně keltský či slovanský) hleděl na její hladinu a předpovídal budoucnost. A nepostavili tu snad křesťané nakonec kostel kvůli tomu, aby podobné zvyklosti vymýtili a ono místo si symbolicky podmanili, jak bývalo ostatně jejich dobrým zvykem?

Při těch myšlenkách se ocitnu v místech, kde dříve stával oltář: klene se tam zbytek zdi s naznačeným oknem, které je osázeno „obětními dary“. Andělíčky, lucerničkami a tamhle… nepitvoří se tam snad na mě věc, připomínající hororovou zombie panenku? Rozhodnu se, že bude asi nejlepší z toho prazvláštního místa, kde se snoubí křesťanství s pohanstvím a magií a nefungují tam fotoaparáty, co nejrychleji zmizet.

Nechávám kostel za zády, nyní mi už zbývá jen sestup do Sokolova po pohodlné asfaltce. Den pak zakončím v místní pizzerii s mou oblíbenou hawají (ananas na pizzu patří, a basta!), během jejíhož pojídání přemýšlím nad uplynulým, na zážitky bohatým dnem. Vrch Krudum mě nezklamal, on a celé jeho okolí mají opravdu něco do sebe. A já doufám, že se tam zase jednou vrátím.