Brian Herbert, Kevin J. Anderson: Atreidové
Vydejte se na Arrakis desítky let předtím, než se po ní procházel Paul Atreides!
V románu Atreidové sledujeme složitý a propracovaný svět Franka Herberta v dobách vedoucích ke klíčovým událostem Duny.
Proslulá sága Duna od Franka Herberta uchvátila miliony čtenářů po celém světě. Frank Herbert do své smrti v roce 1986 napsal šest dílů, ale série bohužel zůstala nedokončena. Jeho syn Brian Herbert a autor bestsellerů Kevin J. Anderson pokračují v jeho díle a přicházejí s předehrou k Duně, v níž se podíváme na planetu Arrakis – desítky let předtím, než na ni vstoupí Paul Muad’Dib Atreides.
ANOTACE:
Zatímco syn imperátora Elrooda plánuje královraždu, mladý Leto Atreides odjíždí na roční studijní pobyt na planetě strojů Iks. Planetolog Pardon Kynes mezitím pátrá po tajemstvích Arrakis a osmiletý otrok Duncan Idaho je pronásledován krutými lovci v děsivé hře a slibuje si, že unikne a pomstí se svým mučitelům. Nikdo z nich si však nedovede představit, co pro ně má osud připraveno v záloze a jakou roli budou hrát při formování historie
INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, 8/2025
Překlad: Veronika Volhejnová
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 600
Cena: 599 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Melanž je finanční úhelný kámen činnosti CHOAM. Bez tohoto koření by benegesseritské Ctihodné matky nemohly svým obdivuhodným způsobem sledovat a ovládat lidi, navigátoři Gildy by nedokázali vidět bezpečné cesty vesmírem a miliardy poddaných Impéria by zemřely na abstinenční syndrom po odepření drogy. Každý hlupák ví, že taková závislost na jediné látce vede ke zneužívání.Všichni jsme ohroženi.
Ekonomická analýza materiálových toků, vypracovaná CHOAM
Štíhlý a svalnatý baron Vladimir Harkonnen se nahýbal dopředu vedle pilota ornitoptéry. Inkoustově černýma očima se díval přes poškrábané plasklo, čichal všudypřítomný prach a písek.
Obrněná toptéra se vznášela vysoko ve vzduchu, bílé slunce Arrakis se oslnivě odráželo od nekonečných ploch písku. Z pohledu na rozžhavené duny táhnoucí se od obzoru k obzoru ho bolely oči. Země i nebe byly bezbarvé. Lidské oko se v té bezútěšnosti nemělo čeho zachytit.
Pekelné místo.
Baron zatoužil po industrializované a civilizované složitosti Giedi Primy, hlavního světa rodu Harkonnenů. A i když musel trčet tady, měl lepší věci na práci aspoň v místním rodovém sídle v městě Kartágu; i tam by se našlo nějaké to rozptýlení, které by vyhovovalo jeho náročnému vkusu.
Ale sklizeň koření musí mít přednost. Vždycky. Obzvlášť takové velké ložisko, jaké ohlásila jeho očka.
V malém nepohodlném kokpitu se baron uvelebil s dobře vypočítanou sebejistotou a ignoroval nadskakování a houpání způsobené vzduchovými proudy. Mechanická křídla toptéry rytmicky pulzovala jako křídla vosy. Tmavá kůže jeho pancíře přesně padla na vytrénované prsní svaly. Ve svých pětatřiceti se mohl pochlubit zhýrale přitažlivým vzhledem: měděně zlaté vlasy byly ostříhány a učesány podle velmi přesných instrukcí tak, aby zdůrazňovaly výraznou špičku vlasů rostoucích do čela. Baronova pleť byla hladká, lícní kosti vysoko posazené a pěkně tvarované. Na krku a spodní čelisti vystupovaly provazce svalů, připravené zkřivit tvář podle okolností buď v úšklebek, nebo chladný úsměv.
„Jak je to ještě daleko?“ Podíval se úkosem na pilota, na kterém byla znát nervozita.
„To naleziště je hluboko v poušti, pane barone. Všechno naznačuje, že je to jedna z nejbohatších žil koření, jaká byla kdy těžena.“
Letoun přelétal nad černými lávovými skalami a otřásla jím termika. Pilot těžce polkl a soustředil se na řízení toptéry.
Baron se usadil pokud možno pohodlně a potlačil netrpělivost. Byl rád, že nová zásoba je daleko od zvědavých očí, v místech, kam nedohlédnou imperiální kontroloři ani úředníci CHOAM, kteří by si mohli dělat nepříjemné záznamy. Ten starý hlupák, imperátor Elrood IX., nemusí taky o harkonnenské těžbě koření na Arrakis vědět úplně všechno. Prostřednictvím pečlivě formulovaných zpráv a upravených účetních knih, nemluvě už o úplatcích, sděloval baron svým nadřízeným mimo planetu jen to, co chtěl, aby věděli.
Pevnou rukou si setřel krůpěje potu, které se mu utvořily nad horním rtem, a pak nastavil klimatizaci v toptéře tak, aby byl vzduch chladnější a vlhčí.
Pilot, nesvůj z toho, jak důležitého a výbušného cestujícího veze, popohnal motory k vyšší rychlosti. Znovu nahlédl do mapy promítnuté na palubní desku a studoval strukturu pouštní krajiny, rozkládající se, kam až oko dohlédlo.
Baron si kartografickou projekci prohlédl také, ale nepříjemně ho překvapilo, jak málo je v ní orientačních bodů. Jak může vůbec někdo najít cestu v takovéhle pustině? Jak může planeta tak životně důležitá pro ekonomickou stabilitu celého Impéria zůstávat v podstatě nezmapovaná? Další důkaz neschopnosti jeho slabého a naivního nevlastního bratra Abulurda.
Ale Abulurd je pryč a velí tady baron. Když je teď Arrakis moje, udělám tu pořádek. Jen co se vrátí do Kartága, pošle svoje lidi, aby provedli nové průzkumy a sestavili pořádné mapy, jestli ti zatracení fremeni zeměměřiče zase nezabijí nebo nezničí orientační body.
Po čtyřicet let byl tento pouštní svět pololénem rodu Harkonnenů, politickou výhodou poskytnutou imperátorem s požehnáním nejsilnější komerční mocnosti CHOAM – Combine Honette Ober Advancer Mercantiles. I když byla Arrakis pustá a nevlídná, byla jedním z nejvzácnějších klenotů imperiální koruny díky cenné látce, kterou poskytovala.
Ovšem po smrti baronova otce Dmitriho Harkonnena starý imperátor v nějakém pomatení mysli udělil výkonnou moc měkkosrdcatému Abulurdovi a s ní i kontrolu nad veškerým zařízením pro sklizeň koření. Abulurdovi se rodinné jmění podařilo doslova zdecimovat za pouhých sedm let. Zisky prudce klesly a vinou pašeráků a sabotáží nakonec Abulurd ztratil kontrolu nad produkcí koření docela. S ostudou byl ze své pozice sesazen a odsunut na jiný harkonnenský svět, na Lankiveil, kde nemohl nadělat mnoho škody, protože tamní průmysl velrybích kůží se o sebe docela dobře staral sám.
Jakmile byla guvernérská pozice svěřena baronovi, začal Vladimir Harkonnen pracovat na tom, aby udělal na Arrakis pořádek. Hodlal se náležitě zapsat do historie a smazat dědictví chyb a špatných úsudků.
V celém Impériu byla Arrakis – díra, kterou by někdo mohl považovat spíš za trest než odměnu – jediným známým zdrojem melanže, látky cennější než jakýkoli drahý kov. Tady na tomhle vyprahlém světě měla dokonce vyšší cenu než její váha ve vodě.
Bez koření by nebylo možné efektivně cestovat vesmírem… a bez vesmírné dopravy by se zhroutilo samo Impérium. Koření prodlužovalo život, chránilo zdraví a dodávalo životní energii. Baron, který koření v mírných dávkách sám užíval, si velmi cenil pocitů, které mu přinášelo. Samozřejmě melanž byla také silně návyková, což udržovalo cenu na slušné výši…
Obrněná toptéra přelétávala přes vyprahlé pohoří, které vypadalo jako přeražená čelist se zkaženými zuby. Daleko před sebou uviděl baron oblak prachu, který se v podobě kovadliny zdvihal k nebi.
„Tamhle už se sklízí, pane barone.“
Černé tečky na nebi se proměnily v útočné toptéry podobné dravcům a řítily se k nim. Komunikátor pípl, pilot vyslal identifikační signál. Placení obránci – žoldnéři, kteří měli rozkaz udržet nevítané pozorovatele v uctivé vzdálenosti – odkroužili pryč a zaujali svá dřívější postavení vysoko ve vzduchu. Jestliže se rodu Harkonnenů bude dařit udržovat zdání pokroku a zisku, Kosmická gilda se o tomhle konkrétním nalezišti nemusí vůbec dozvědět. Ani Gilda, ani imperátor, ani galaktická obchodní korporace CHOAM. Baron si melanž nechá pro sebe a přidá ji ke svým už tak značným zásobám.
Po letech Abulurdovy neschopnosti uvidí CHOAM a Impérium veliké zlepšení už tehdy, když Vladimir Harkonnen dokáže jen polovinu toho, čeho je schopen. A když je baron bude v této spokojené iluzi udržovat, nikdo si nevšimne, že si poměrně velkou část nechává pro sebe, nikdo nebude nic tušit o jeho obrovských tajných zásobách. Tato strategie by byla samozřejmě nebezpečná ve chvíli, kdy by byla odhalena…, ale baron si s příliš všetečnýma očima uměl poradit.
Jak se blížili k prachovému sloupci, vytáhl baron dalekohled a zaostřil olejové čočky. Zvětšení bylo takové, že už viděl továrnu na koření v činnosti. Bylo to zařízení s obrovskýma nohama a ještě větším nákladním prostorem, neuvěřitelně drahá mechanická monstrozita – a každý solár na ni vydaný se bohatě vyplatil. Její bagry kolem sebe vyhazovaly skořicově červený prach, šedý písek a úštěpky křemene, jak se zahrabávaly stále níž, rvaly povrchovou vrstvu pouště a prosévaly ji, aby zachytily aromatické koření.
Mobilní pozemní jednotky se pohybovaly kolem dokola továrny, zavrtávaly pod povrch sondy, sbíraly vzorky, mapovaly rozsah skryté melanžové žíly. Nad nimi kroužily a čekaly těžší stroje naložené na obřích ornitoptérách. Na obvodu toho všeho létalo nad pískem očko a bdělí strážci v něm pečlivě sledovali obzor, zda se někde neobjeví výmluvné vlnění červa. Jediný z obřích červů Arrakis by celou tuhle výbavu dokázal spolknout jedním soustem.
„Pane barone,“ řekl pilot a podal mu komunikátor, „kapitán pracovního týmu si s vámi přeje mluvit.“
„Hovoří baron.“ Dotkl se ucha, aby slyšel odpověď. „Informuj mě. Kolik jste toho našli?“
Dole na písku mu kapitán týmu odpověděl hlasem značně nevrlým a z jeho tónu bylo zjevné, že na něj nedělá žádný dojem, s jak důležitým člověkem hovoří. „Deset let už dělám u melanžových týmů, ale takhle velké ložisko jsem ještě neviděl. Problém ale je, že je hluboko. Normálně bývají ložiska odkrytá působením počasí, víme? Tentokrát je značně koncentrované, ale…“
Baron čekal jen chvilku. „No co je s ním?“
„Děje se tu něco divného, pane. Myslím chemicky. Zdola nám prosakuje kysličník uhličitý, pod námi je nějaká bublina. Těžební vozidlo se prohrabává vnějšími vrstvami písku ke koření, ale je tu taky vodní pára.“
„Vodní pára!“ Něco takového byla na Arrakis neslýchaná věc – vlhkost vzduchu tu byla i v nejlepších dnech prakticky neměřitelná.
„Možná jsme narazili na starý akvifer, pane. Třeba schovaný pod nějakým skalním převisem.“
Barona nikdy nenapadlo, že by pod povrchem Arrakis mohla být voda. Rychle zvažoval, jaké možnosti by přineslo využití tekoucí vody, která by se dala prodávat obyvatelstvu. To by jistě rozčililo dosavadní obchodníky s vodou, kteří už tak si o sobě moc myslí.
Zahřímal basovým hlasem: „Myslíš, že nějak kontaminuje koření?“
„To nedokážu říct, pane,“ odpověděl kapitán týmu. „Koření je divná hmota, ale takovouhle kapsu jsem ještě nikdy neviděl. Nějak se mi to… nezdá.“
Baron pohlédl na pilota toptéry. „Spoj se s očkem. Zjisti, jestli už zahlédli nějaké stopy po červech.“
„Žádné, pane barone,“ odpověděl pilot, když očima prolétl odpověď. Baron si všiml, že se tomu člověku na čele perlí pot.
„Jak dlouho už tam těžební vozidlo je?“
„Skoro dvě standardní hodiny, pane.“
Teď se baron zamračil. Nějaký červ už tu měl rozhodně dávno být.
Pilot nechal nechtě zapnutý komunikační systém a kapitán týmu mu zavrčením potvrdil jeho dojem. „Jo, ještě nikdy jsem neměl tolik času, pane. Červi vždycky přijdou. Vždycky. Ale tam dole se něco děje. Plynů je čím dál víc. Dají se doslova cítit ve vzduchu.“
Baron se zhluboka nadechl recyklovaného vzduchu v kabině a ucítil v něm pižmově skořicovou vůni surové melanže, dobývané z pouště. Ornitoptéra se teď vznášela na místě, několik stovek metrů od hlavní továrny.
„Také jsme zachytili podzemní vibrace, něco jako rezonanci. Nelíbí se mi to, pane.“
„Neplatím tě za to, aby se ti to líbilo,“ odsekl baron. „Je to červ?“
„Nemyslím, pane.“
Prolétl očima odhady, které mu vyslali z továrny na koření. Čísla mu vyrazila dech. „Z tohohle jediného naleziště získáváme tolik jako ze všech mých ostatních těžebních operací za měsíc.“ Rytmicky bubnoval prsty pravé ruky o stehno.
„Přesto, pane, doporučuji, abychom se sbalili a naleziště opustili. Mohli bychom přijít o –“
„V žádném případě, kapitáne,“ přerušil ho baron. „Po červech ani stopy a továrna už má skoro naplněnou skladovací kapacitu. Můžeme poslat dolů karyol s prázdným těžebním vozidlem, jestli ho potřebuješ. Nenechám tady ležet takové bohatství jenom proto, že jsi nervózní…, že máš nepříjemný pocit. Nesmysl!“
Když se dílovedoucí snažil argumentovat dál, baron prohlásil: „Kapitáne, jestli jsi nervózní zbabělec, tak ses minul povoláním a nejsi zaměstnaný u správného rodu. Pokračuj.“ Vypnul komunikátor a v duchu si poznamenal, že toho člověka musí co nejdřív vyměnit.
Karyoly čekaly ve výši, připraveny zdvihnout vozidlo i jeho posádku, jakmile by se objevil červ. Ale proč ještě žádný nepřišel? Červi vždycky chrání koření.
Koření. Ochutnával to slovo v myšlenkách a v
Tato látka, obestřená pověrami, byla moderním ekvivalentem rohu jednorožce. Její množství nebylo známo a Arrakis byla tak nehostinná, že se ještě nikomu nepovedlo odhalit původ melanže. Na obrovském území Impéria žádný výzkumník ani prospektor neobjevil melanž na jiné planetě, ani se nikomu nepovedlo vyrobit syntetickou náhražku, i když se o to řada vědců pokoušela několik staletí. Protože rodu Harkonnenů připadlo guvernérství na planetě, a tedy kontrola nad veškerou produkcí koření, baron nijak nestál o to, aby byla vyrobena náhražka nebo objeven nový zdroj.
Zkušené pouštní týmy koření nalézaly a Impérium ho využívalo – ale víc detailů barona nezajímalo. Těžařům samozřejmě vždycky hrozilo nebezpečí, že červ zaútočí příliš brzo, že karyol bude mít poruchu, že továrna na koření nebude vyzvednuta včas. Také nečekané písečné bouře se mohly dostavit s ohromující rychlostí. Počet obětí a ztráty zařízení byly obrovské – ale melanž se vyplatila téměř za jakoukoli cenu v krvi i penězích.
Jak ornitoptéra kroužila v pravidelném rytmu, baron studoval tu průmyslovou podívanou, která se odehrávala pod ním. Palčivé slunce se odráželo od zaprášených stěn továrny. Očka nadále kroužila ve vzduchu, zatímco pozemní vozidla projížděla pod nimi a sbírala vzorky.
Po červu pořád ani památky, a každý okamžik umožňoval dělníkům získat víc koření. Dělníci dostanou bonus – až na toho kapitána – a rod Harkonnenů bude zase bohatší. Záznamy se dají později upravit.
Baron se obrátil k pilotovi. „Zavolej naši nejbližší základnu. Ať pošlou další karyol a ještě jednu továrnu. Ta žíla se zdá být nevyčerpatelná.“ Odmlčel se. „Jestli se červ ještě neukázal, tak bude možná čas…“
Znovu volal kapitán pozemních operací, a to na otevřené frekvenci, protože baron svůj komunikátor vypnul. „Pane, naše sondy hlásí prudké zvýšení teploty v hlubině! Něco se tam děje, nějaká chemická reakce. A jeden z našich pozemních průzkumných týmů zrovna narazil na velké hnízdo plné písečných pstruhů.“
Baron zavrčel. Rozčililo ho, že kapitán klidně mluví na nekódované frekvenci. Co když ji poslouchají špioni CHOAM? Kromě toho píseční pstruzi nikoho nezajímali. Ta rosolovitá stvoření hluboko pod povrchem písku mu byla tak lhostejná jako mouchy rojící se kolem zahnívající mrtvoly.
V duchu si umínil, že toho slabošského kapitána musí potrestat víc než jen tím, že ho odvolá z pozemních operací a zruší mu bonus.
Toho zbabělce zatraceného si určitě vybral Abulurd osobně.
Baron zahlédl drobné postavičky hledačů, jak se ženou po písku jako mravenci podráždění kyselinovými výpary. Hnali se zpátky k hlavní továrně. Jeden muž vyskočil ze svého špinavého vozu a klopýtal k otevřeným dveřím obrovského stroje.
„Co to tam dělají? To opouštějí svá místa? Sestup níž, ať na to vidím.“
Pilot naklonil ornitoptéru a snesl se jako hrozivý hmyz blíž k písku. Dole se muži svíjeli, kašlali, zvraceli a snažili se co nejrychleji stáhnout si filtry přes obličej. Dva upadli v písečných přesypech. Jiní co nejrychleji uzavírali továrnu.
„Pošlete karyol! Pošlete karyol!“ křičel někdo.
Všechna očka se ohlásila. „Žádného červa nevidím.“
„Pořád nic.“
„U mě to vypadá klidně.“
„Proč evakuují?“ dožadoval se odpovědi baron, jako by to pilot mohl vědět.
„Něco se děje!“ řval kapitán týmu. „Kde je ten karyol? Potřebujeme ho rychle!“
Země se otřásla. Čtyři dělníci zakolísali a padli na tvář do písku, dřív než se dostali k přístupové rampě do továrny.
„Podívejte, pane!“ Pilot ukázal dolů a v jeho hlase se ozvala hrůza. Když baron přestal sledovat ty zbabělce, všiml si, že všude kolem místa těžby se chvěje zem, jako když někdo tluče na buben.
Těžební vozidlo zakolísalo a naklonilo se k jedné straně. V písku se otevřela puklina a celé okolí se začalo zvedat, nafukovat jako plynová bublina v bahenním jícnu na Saluse.
„Pryč odtud!“ rozkřikl se baron. Pilot na zlomek vteřiny strnul a baron se rozehnal levou rukou. Jako šlehnutí biče dopadla jeho rána tvrdě na mužovu tvář. „Hni sebou!“
Pilot chvatně uchopil ovládání toptéry a strhl je tak, že začala prudce stoupat. Článkovaná křídla divoce pleskala.
Dole na zemi bublina dosáhla vrcholu – a pak praskla. Továrna, pozemní týmy a všechno ostatní vylétly do vzduchu. Vzhůru vytryskl gigantický gejzír písku spolu s úlomky skály a těkavým oranžovým kořením. Obří továrna byla rozmetána na kousky, poletující jako cáry v Koriolisově bouři.
„Co se to sakra stalo?“ Baronovy tmavé oči se rozšířily nevěřícným úžasem nad obrovitostí té katastrofy. Všechno to drahocenné koření bylo pryč, pohlceno v jediném okamžiku. Všechno vybavení zničené. Na ztráty na životech pomyslel jen letmo, jako na ztracené náklady na výcvik posádek.
„Držte se, pane!“ vykřikl pilot. Klouby na rukou mu zbělely, jak pevně svíral ovládání.
Tlaková vlna je zasáhla jako úder obrovské pěsti. Obrněná ornitoptéra se ve vzduchu roztočila, bezmocně mávala křídly. Motory sténaly a kvílely, jak se snažily udržet stabilitu. Prudce letící písek zasáhl plasklo v oknech. Motory toptéry se zahltily prachem a rozkašlaly se. Letoun ztratil výšku a padal k otevřené tlamě pouště.
Pilot vykřikoval nějaká nesrozumitelná slova. Baron sevřel bezpečnostní pásy a sledoval, jak se k nim země prudce blíží, jako by viděl zrcadlový obraz podpatku chystajícího se zašlápnout hmyz.
Vždycky si myslel, že jako hlava rodu Harkonnenů zahyne rukou zrádného assassina…, ale padnout za oběť nepředvídatelné přírodní katastrofě – to baronovi připadalo skoro k smíchu.
Jak se řítili k zemi, viděl baron, jak se písek otevřel jako puklý vřed. Prach a surové koření mizelo v hlubinách, stahováno dostředivým proudem a chemickými reakcemi. Tam, kde ještě před několika okamžiky byla bohatá žíla koření, se teď otevřela příšerná ústa připravená je pohltit.
Ale pilot, který se během letu zdál slabý a nesoustředěný, teď přímo ztuhl soustředěním a odhodláním. Prsty se mu rozlétly po ovladačích výškového kormidla a tahu motorů, využíval všech proudů, přepínal tah z jednoho motoru na druhý, aby je zbavil prachu, který je zahlcoval spolu se vzduchem.
Konečně se ornitoptéra vyrovnala, uklidnila a letěla teď už pokojněji přes neporušené duny. Pilot si hlasitě oddechl úlevou.
Tam, kde ve vrstvách písku vznikla obrovská trhlina, viděl baron blýskavé průsvitné tvorečky jako larvy na mršině: píseční pstruzi se hnali k místu výbuchu. Brzo se objeví i obří červi. Něčemu takovému ty příšery nemůžou odolat.
Ať se baron snažil, jak chtěl, koření prostě nerozuměl. Ani trochu.
Toptéra nabrala výšku a začala se vracet k očkům a karyolům, které to zastihlo nepřipravené. Továrnu a její drahocenný náklad nestihli zachránit včas, a vinit z toho nemohl nikoho – nikoho než sebe. Baron jim dal výslovný rozkaz držet se mimo dosah.
„Zachránil jsi mi život, pilote. Jak se jmenuješ?“
„Kryubi, pane.“
„Tak dobře, Kryubi – viděl jsi někdy něco takového? Jako to, co se tam dole stalo? Co ten výbuch způsobilo?“
Pilot se zhluboka nadechl. „Slyšel jsem fremeny mluvit o něčem, čemu říkali… výbuch koření.“ Vypadal teď jako socha, jako kdyby z něj prožitá hrůza udělala mnohem silnějšího člověka. „Dochází k tomu hluboko v poušti, kde to jen málokdo vidí.“
„Co je mi do fremenských povídaček?“ Pohrdlivě zkřivil rty při pomyšlení na ty špinavé kočovníky z pouště. „Všichni jsme slyšeli o výbuších koření, ale nikdo je nikdy neviděl. Hloupé pověry.“
„Ano, ale pověra má obvykle nějaký základ. Fremeni tam v poušti hodně vidí.“ Baron musel toho muže obdivovat za to, že se nebál vyslovit svůj názor, i když Kryubi musel vědět o jeho výbušnosti a pomstychtivosti. Možná by bylo dobře ho povýšit…
„Říkají, že výbuch koření je chemická reakce,“ pokračoval Kryubi, „možná výsledek velké koncentrace předkoření pod pískem.“
Baron o tom uvažoval; nemohl popřít něco, co viděl na vlastní oči. Jednoho dne možná někdo odhalí pravou podstatu melanže a bude schopen předejít takovýmto katastrofám. Zatím, protože množství koření se zdálo být nevyčerpatelné pro ty, kdo se trochu snažili, se s detailním rozborem nikdo neobtěžoval. Proč ztrácet čas testy, když se tu dalo vydělat obrovské bohatství? Baron měl na Arrakis monopol – ale byl to také monopol založený na nevědomosti.
Zaťal zuby a uvědomil si, že po návratu do Kartága si bude muset trochu ulevit, uvolnit nahromaděné napětí „zábavami“, možná ještě trochu divočeji, než jak to původně zamýšlel. Bude si tentokrát muset najít někoho nového – žádnou ze svých obvyklých lásek, ale někoho, koho už nikdy nebude potřebovat. To ho zbaví zábran.
Při pohledu dolů si pomyslel: Teď už tohle naleziště nemusím před imperátorem tajit. Zaznamenají ho, zapíšou jako nález a zdokumentují zničení týmů i vybavení. Teď už se záznamy upravovat nemusejí. Starého Elrooda to těšit nebude a rod Harkonnenů se s touhle finanční ztrátou bude muset vyrovnat.
Pilot kroužil nad místem, kde ti, kdo z týmu přežili, odhadovali škody na zemi a hlásili ztráty na lidech, vybavení a vytěženém koření. V baronovi se všechno vařilo vzteky.
Zatracená Arrakis! pomyslel si. Zatracené koření i ta naše závislost na něm!


