Jenn Lyonsová: Nebe v plamenech

Vstupte do dobrodružného světa, kterému vládnou draci… 

Fanoušci série Temeraire od Naomi Novikové a Čtvrtého křídla od Rebeccy Yarros si užijí strhující dobrodružství se zákeřnými draky, intrikami, odvážnou loupeží a trochou romantiky. 

 

 

Anarod žije, jen aby přežila, a nejraději se pohybuje v džunglích Hlubin s věrnou titánskou dračicí po boku. Když ji skupina dobrodruhů zachrání před zajetím místním krutovládcem Sikaryonem, netouží po ničem jiném než po návratu ke svému osamělému životu. Záhy však zjistí, že nešlo jen o obyčejnou záchranu.

 

Anarod totiž dohnala její minulost. Ti prohnaní darebáci ji hodlají odtáhnout do Nebesánie, kde potřebují její pomoc při krádeži pokladu. Nebesánii vládnou draci a onen poklad patří současné regentce, obávané dračici Neveranimas. A ta chce Anarod zabít.  

 

 

 

Jenn Lyonsová žije v Atlantě ve státě Georgia s manželem, třemi kočkami a spoustou názorů na vše od sumerských mýtů o stvoření světa až po správný způsob přípravy martini. V různých obdobích svého života chtěla být archeoložkou, antropoložkou, architektkou, brusičkou diamantů, módní ilustrátorkou, grafickou designérkou nebo Batmanem. Od těchto povolání se nyní odvrátila a přes den je producentkou videoher, zatímco večery tráví psaním sci-fi a fantasy. Debutovala románem The Ruin of Kings (Zkáza králů, 2019), na který úspěšně navázala čtyřmi pokračováními. Do vod fantasy světa plného draků vstoupila knihou Nebe v plamenech (2024). 

 

Vydal: Host, 8/2025

Překlad: Jitka Čupová

Obálka: Michael Rogers

Mapy: Jenn Lyons

Vazba: brožovaná

Počet stran: 512

Cena: 499 Kč

 

PROLOG

 

Řev draka přerušil veškerý hovor.

 

Stovka lidí byla až dosud pohroužena do hodování, pití a oslav, ale při tom hluku se všech sto srdcí na moment zastavilo a stovka hlav vzhlédla od stolu. V hodovní síni zavládlo ticho, v němž se ozýval jen cinkot chvějících se sklenic, talířů a příborů.

 

Pár vteřin poté se kamenná budova otřásla, jako by na nejvyšší hřeben střechy dosedlo něco ohromně těžkého, nějaký neprozřetelně zvolený archi­tektonický doplněk, který předznamenával katastrofální zřícení stavby. Ne­jeden host pronesl modlitbu k Eanidě. Jemná suť z omítky se snášela na nádobí na stolech i do otevřených úst vyděšených lidí.

 

Starostova žena si zachovala dostatek duchapřítomnosti, aby pohledem zkontrolovala ochranné magické destičky na stěnách. Zdálo se, že jsou ne­dotčené. Nešlo tedy o selhání jejich kouzla. Magické nápisy nemají šanci proti silám, jež přesahují jejich možnosti — například proti obrovským drakům, kteří přistanou na střeše.

 

„Měl jsem za to, že Aldegona sedí na vejcích,“ zašeptal starosta.

 

Na to jeho žena odpověděla: „Taky že sedí.“

 

Starosta požádal příslušníka městské stráže, aby prověřil, co se děje. Dračí řev byl v Krystalberku možná docela běžný, ale přistání na střeše bez předchozího varování či oznámení nikoli. Strážný nestačil ujít ani pět kroků, když se vchodové dveře s hromovým zaduněním otevřely. Dovnitř prudce vnikl chladný noční vzduch, až svíce v místnosti zaplápolaly.

 

Do sálu vkročil dračí jezdec. Na sobě měl modrošedou koženou tuniku splývající přes tmavé kalhoty zastrčené do vysokých černých bot. Plechové nátepníky na předloktích zdobily tepané obrázky mraků, které se ve vyšité podobě opakovaly i na jeho plášti. Dlouhé černé vlasy měl sepnuté stříbrnou sponou vykládanou hematity a krk mu zdobil obojek ve stejném stylu. Vy­padal mladě, což ovšem nic neznamenalo — pouto mezi dračím jezdcem a jeho drakem přinášelo účinky, které málokdo dokáže pochopit.

 

V síni se rozhostilo ticho. Když si jezdec všiml, jak jsou všichni jeho příchodem zaskočeni, na rtech se mu objevil úsměv.

 

„Ale no tak,“ prohlásil a rozpřáhl ruce. „Co ty protažené obličeje? Tohle je přece oslava, ne?“ Když procházel kolem jednoho ze stolů, sebral sklenku vína stojící před mužem s nevěřícně vyvalenýma očima, přičichl k ní, nakrčil nos a zase ji odložil. „Jen by mě zajímalo, co tu vlastně slavíme?“

 

Starosta se postavil a uklonil se. „Patnácté narozeniny mého synka, cti­hodný jezdče. Já jsem starosta Aiden e’Doreyl. Tohle je moje žena Belsao­ra a zde náš jediný syn Gvidinion. Kdybychom tušili, že k nám zavítáš…“ 

 

E’Doreyl raději přehodnotil svá slova. „Prosím, odpusť nám toto nedopatření, ctihodný jezdče, a přijmi pozvání k našemu stolu.“

 

Ten chlapec, Gvidinion, vypadal až na mírně buclatější tváře jako e’Do­reylova mladší kopie, takže o starostově otcovství nemohlo být pochyb. Mladík se naklonil nad stůl a doslova se třásl vzrušením.

 

„Jak se jmenuje tvůj drak?“ zeptal se. „Přiletěl jsi, abys mě vzal do — “ Matka ho popadla za paži a stáhla jej zpátky na židli.

 

„Mlč!“ sykla na něj.

 

Chlapec překvapeně vyvalil oči.

 

Starostův úsměv poněkud povadl, ale rozhodl se nevšímat si manželky ani syna a místo toho se dračímu jezdci znovu poklonil. „Odpusť prosím synkovi jeho nadšení, ctihodný jezdče. Je příliš nedočkavý, rád by už začal s výcvikem.“

 

„Á, takže on je kadet?“ Dračí jezdec si ho změřil pohledem. „Gratuluju ti, že jsi byl vybrán. I k tvým narozeninám. Už jsi někdy letěl na drakovi? Pár jich znám.“

 

Než chlapec stačil vykoktat odpověď, otočil se dračí jezdec k jeho otci. „Myslím, že brzy jich pár pozná sám.“ V jeho očích se mihlo cosi zlo­věstného. „Pokud přežije.“

 

Starosta na to nestihl zareagovat, jelikož jezdec znovu zeširoka rozpřáhl ruce a mírně sklonil hlavu. Velkorysý pozorovatel by to mohl nazvat úklonou. Ten méně velkorysý spíš urážkou.

 

„Jsem Jameh Felain, jezdec draka Tindrmose z Jagrahaje.“ Ukázal prstem ke stropu pro případ, že by někomu natvrdlejšímu unikl význam druhého zmíněného jména. „Tindrmos by vás rád pozdravil osobně, ale tohle je míněno jako přátelská návštěva. Alespoň zatím.“

 

Starosta měl několik dlouhých vteřin v ústech příliš sucho, než aby dokázal promluvit. Belsaora ho silně štípla do nohy, aby se probral.

 

„Je nám potěšením tě u nás přivítat, ctihodný jezdče,“ řekl Aiden e’Do­reyl. „I když, připouštím, jsem poněkud v rozpacích, že jste se s Tindrmosem dostavili sem, a ne do Aldegoniných jeslí. Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“

 

„Zradě,“ odvětil přátelsky Jameh.

 

Nedalo se říct, že by se účastníci banketu již stačili vzpamatovat z prvotního šoku, ačkoli se o to obdivuhodně snažili. Pomalu si už začínali mezi sebou šeptat — spekulovali o Jamehově původu, hodnotili jeho oděv, zajímali se o zmíněného draka. S Jamehovým posledním slovem však všechno to klevetění ustalo a vystřídalo ho ohromené ticho.

 

„Zrada?“ Starosta e’Doreyl ztěžka polkl, až mu poskočil ohryzek.

 

Jameh sebou trhl, ačkoli žádný důvod k takovému pohybu nebyl na první pohled zřejmý. Pak se dračí jezdec napřímil a oči se mu rozzářily, jako by v nich šlehaly blesky.

 

Možná to tak i skutečně bylo, protože kolem jeho náramků začala sršet elektřina, jejíž výboje mu sahaly až ke konečkům prstů. Na jezdce se snesla nehmotná přítomnost jiného tvora, naplňující celý sál hrozivou atmosférou strachu.

 

„Není snad zradou,“ promluvil Jamehovými ústy drak Tindrmos, „poskytnout pomoc a podporu těm, kdo jednají proti vašim nadřízeným? Královna Neveranimas je hluboce zklamaná.“

 

„My bychom nikdy —“ stačil vykřiknout kdosi z davu, než ho moudřejší soused umlčel. Síň znovu zašuměla rozrušeným šepotem.

 

„Ticho!“ okřikl starosta všechny přítomné s výjimkou dračího jezdce. „Všichni ven! Hned! Stráže, prosím, vyveďte hosty ze sálu.“

 

„Ale co ten drak?“ Nebylo jasné, kdo námitku vykřikl.

 

Starostova žena Belsaora vstala a rázně bouchla do stolu. „Vždy jsme drakům sloužili výměnou za jejich ochranu a oni nám ji pokaždé poskytli. Jistě se i nyní dočkáme spravedlnosti.“ Položila manželovi ruku na rameno a zno­­vu se obrátila k hostům. „Nemusíte se bát ničeho jiného než toho, že urazíte 

 

naše vzácné hosty. Nyní prosím přijměte naši omluvu a odejděte.“

 

Aiden vzal její ruku do své a políbil její hřbet. „Pro tebe to platí taky, Bel. A našeho syna vezmi s sebou.“

 

„Ale otče…!“

 

„Ne!“ řekl důrazně starosta. „Slibuju, že ti to později vynahradím. Teď udělej, co říkám.“

 

Poté co všichni kvapem odešli, zůstali v celé síni jen oba muži. Aiden e’Doreyl se otočil k jezdci, nad jehož tělem stále ještě sršely blesky, jak skrze něj plynula vůle jeho draka. Starosta podřízeně sklonil hlavu až k desce stolu. Pak zvedl bradu alespoň natolik, aby mohl promluvit. „Vaše Eminence, prosím vás, abyste mi poskytl více informací. Prosím, řekněte mi, kdo se v Sedmihoří odvážil takové drzosti a proradnosti, že se obrátil proti našim ochráncům.“

 

„Vy!“ řekl zlostně drak. „Před patnácti lety. Vaším jediným úkolem bylo popravit jednu bezvýznamnou ženu. Místo toho jste ji ukryli. Poskytli jste jí ochranu!“

 

Starosta e’Doreyl svraštil obočí a usilovně se snažil vybavit si nějakou událost — jakoukoli událost —, která by odpovídala drakovu tvrzení.

 

Když se mu v mysli vynořila odpověď, celý zbledl.

 

„Předpokládám, že máte na mysli Anarod Amnedovou, Vaše Eminence?“ vypravil ze sebe nevěřícně a vyděšeně.

 

„Jistěže!“ zahřímal Tindrmos. „Je to rebelka, která přísahala věrnost 

 

Za­vadovi a zosnovala spiknutí proti První dračici. Myslel sis, že se o va­šem úskoku nedozvíme?“

 

Aiden e’Doreyl o krok ucouvl a málem zakopl. „Ale Vaše Eminence, ta přece byla popravena…“

 

„Nebyla!“ odsekl drak. „Porušili jste přísahu, když jste ji omilostnili!“

 

Starosta polkl. „Neodvážil bych se nesouhlasit s někým, jako jste vy, velký draku, ale…“ Když vzhlédl a spatřil jezdcovy planoucí oči, zachvěl se a hlavu opět sklonil.

 

„Nejsem zvědavý na tvoje výmluvy. Naprav chybu, kterou jste učinili, jinak bude První dračice předpokládat, že tu zrádkyni ukrýváš zde v Krystalberku. Kdo ví, co z tvého drahocenného města zbude, až s ním skoncuje.“ Budovou podruhé otřásl dračí řev, který znovu roztančil příbory na stolech.

 

Jedna z ochranných magických destiček při tom praskla.

 

Dračímu jezdci Jamehovi se do očí vrátila jeho obvyklá hnědá barva a celý se otřásl.

 

Starosta si vzpomněl, že by se měl nadechnout. „Ctihodný jezdče, jistě si uvědomuješ, že…“

 

Jameh se probral z oblouznění a spodní hranou dlaně si promnul oči. „Co přesně si mám uvědomovat? Že jsi před patnácti lety nebyl starostou?“

 

„Před sedmnácti,“ opravil ho bezděčně e’Doreyl a hned se zarazil nad vlastním přešlapem.

 

Jameh přimhouřil oči. „Ano, správně. Před sedmnácti. Tak či tak, zdědil jsi hříchy svých předchůdců. Ať už je to spravedlivé, nebo ne, teď je to tvůj problém. Výhrůžka mého pána byla míněna vážně. Je věrný První dračici a není mu vlastní chovat se vždy rozumně, pokud je její pozice ohrožena.“

 

„Té dívce bylo teprve patnáct. Jak velkou hrozbu mohla představovat?“

 

Jameh se zamračil. „Spíš by sis měl klást otázku, jak velkou hrozbu bude pro tebe představovat dračí královna, pokud se jí znelíbíš.“

 

Starosta e’Doreyl si ubrouskem otřel čelo. „Četl jsem spisy tehdejší starostky, ctihodný jezdče. Stojí v nich, že Anarod Amnedová byla za své těžké zločiny podle rozkazu popravena.“

 

„Lord Tindrmos má zaručenou zprávu, že přežila.“ Dračí jezdec vykročil ke dveřím a cestou ještě křikl přes rameno: „Dává ti měsíc na to, abys ji našel.“ Pozvedl prst. „A živou! Tindrmos tentokrát nehodlá vykonání rozsudku nikomu svěřovat.“

 

„Mohl by mi na to dát klidně tisíc let a bylo by to málo! Je mrtvá!“ vy­křikl starosta, v němž strach — čirý a nefalšovaný strach — potlačil jakoukoli diplomacii či takt.

 

Jezdce to však neurazilo.

 

„Ani ne tak mrtvá, jako spíš ztracená,“ řekl a pak se mu v očích znovu ob­jevil záblesk jízlivého humoru. „Dám ti malou radu. Když něco ztratím, vždycky začnu hledat tam, kde jsem to viděl naposledy. Možná bys to měl taky zkusit. Jeden měsíc a basta.“

 

Jezdec vyšel ven a dveře se za ním přibouchly.

 

Aiden e’Doreyl se roztřesenýma rukama opřel o stůl a posadil se. Pár vteřin poté to v kamenném zdivu hodovní síně zaskřípalo, jak drak vzlétl vzhůru, a k podlaze se jako sněhové vločky opět snesla omítka.

 

Potom se rozhostilo ticho.

 

Starosta pohlédl k ochranným destičkám, ale žádné další škody na nich nespatřil. Přesto je bude třeba vyměnit. Zachvěl se při pomyšlení, kolik si Kalcitová divize za tuhle zakázku naúčtuje.

 

Jeho žena mu položila ruku na rameno.

 

„Měl jsem tušit, že mě neposlechneš, Bel. Jako vždy,“ řekl a složil si obličej do dlaní. „Slyšela jsi všechno?“

 

„Ano.“ Její hlas byl drsný jako nůž broušený žulou, ale když na ni po­hlédl, oči měla jasné a ledově klidné. Nijak ho to nepřekvapilo. Belsaora byla nejsilnější žena, jakou kdy poznal. Všechny slzy dávno vyplakala a žádné jí už nezbyly.

 

„Co náš syn?“

 

„Je doma,“ odvětila. „Poslala jsem ho napřed.“

 

„To je dobře.“ Na okamžik zaváhal a pak ho přemohl smutek a hněv. „Nemůžu uvěřit, že…“ Potřásl hlavou. „Dovolí si nakráčet do naší síně jako…“

 

„Musím honem začít jednat,“ utrousila tiše Belsaora. „Zvěsti se šíří rychle jako oheň v Hlubinách. Naši nepřátelé budou tvrdit, že sem přiletěl drak a osočil tě ze zrady.“

 

Aiden na ni udiveně pohlédl. „Což taky udělal.“

 

„Ne,“ opravila ho, „za hříchy svých předchůdců nejsi odpovědný ty, ale starostka Amnedová. Můžu to lidem podat v pozitivním světle. Zajistit, aby si všichni uvědomili, jak jsi ušlechtilý, že jsi napravil její chyby. Možná nám to pomůže i v příštích…“

 

„Příští volby jsou mi ukradené!“ odsekl Aiden a popadl svou udivenou ženu za ruku. „Nebojím se o úspěch ve volbách. Bojím se o tebe. Není to pro tebe snadný úkol.“

 

„A co je na tom těžkého?“ zeptala se s předstíranou bezstarostností. Aiden e’Doreyl byl možná jedním z mála žijících lidí, kteří by dokázali její přetvářku prohlédnout. „Anarod je už skoro dvacet let po smrti. Neveranimas se nej­spíš pomátla na rozumu, když si myslí něco jiného.“

 

„Možná máš pravdu, ale pořád je to První dračice…“

 

„Neveranimas,“ zavrčela opovržlivě Belsaora, „nikdy nebyla První dračicí.“

 

„Technicky je to tak, Bel. Král Ivarion se už neprobudí, a tak je místo něj regentkou. Její slovo je zákon, což platí nejen v jejím království, ale i v celém Sedmihoří.“ Zavřel oči a týlem se opřel své ženě o klín.

 

Mlčky ho pohladila po vlasech.

 

Starosta otevřel oči a vzhlédl k ní. „Myslíš, že je nějaká šance… sebemenší šance, že ta holka pořád ještě žije?“

 

Jeho žena dál mlčela, ale tentokrát se zdálo, že si srovnává myšlenky. „Vyhodili ji z aerolodě ve výšce patnácti kilometrů, Aidene. Byli u toho svědci.“ Posměšně si odfrkla. „Máme se snad domnívat, že to není dostatečný důkaz, protože se nikdo neodvážil sestoupit do Hlubin, aby odtamtud přinesl její tělo?“

 

„Jestli to ale přežila…“

 

Belsaora po něm šlehla pohledem. „Nepřežila.“

 

Starosta si unaveně povzdechl. „Jak myslíš. Tak tedy nepřežila. Což ovšem znamená, že se musíme vypořádat s jednou nepříjemnou skutečností: jelikož její tělo nemáme,“ významně pohlédl na svou ženu, ale ta mlčela dál, „nemůžeme dokázat, že jsme ji skutečně popravili.“

 

„Ne ‚my‘,“ opravila ho Belsaora, „ale starostka Amnedová. To ona…“ odmlčela se, aby se trochu vzpamatovala. „Vlastně on popravil vlastní dceru.“

 

Aiden zachytil její tichou revizi vlastních slov a zdálo se, že se chystá přehodnotit svůj původní pohled na věc, namísto toho se však zarazil a zaryl nehty do dřevěné desky stolu. „Na tom, kdo tehdy úřadoval, vůbec nezáleží,“ řekl. „Víš přece, že draci nás od sebe nerozeznají, pokud s námi nemají osob­ní vztah.“

 

Belsaora zpozorněla, její pohled ztvrdl a objevil se v něm záludný záblesk. „Právě jsi udeřil hřebíček na hlavičku.“

 

Starosta se vsedě obrátil, aby pohlédl své ženě do očí. „Co tím chceš říct?“

 

„Přesně to, co si myslíš.“

 

„Nenaznačuješ snad, že bychom místo ní poslali drakům někoho ji­ného?“

 

„Proč ne? Kdybychom tomuhle drakovi nechali přivést jakoukoli náhodnou ženu a tvrdili, že je to Anarod, myslíš, že by to poznal? I kdyby snad křičela, že je nevinná a nejmenuje se Anarod, kdo by jí věřil?“

 

„Nikdo. Máš pravdu,“ připustil starosta a pak se toho nápadu zalekl. „To neudělám, Bel. Nepošlu nevinnou ženu na smrt!“

 

Belsaora mu věnovala sladkobolný úsměv. „Ach, lásko moje. Vždycky jsem věděla, že pro tuhle práci jsi až příliš čistá duše.“ Dotkla se jeho tváře a zašeptala: „Svět je plný lidí, kteří si nic jiného ani nezaslouží. Já bych namísto Anarod Amnedové bez váhání poslala na smrt nějakou zrůdu a klidně bych spala s vědomím, že pro jednou byl odsouzen skutečný viník.“

 

Sevřel její ruce v dlaních. „Pak je nejspíš dobře, že o tom nerozhoduješ ty, nemyslíš?“

 

„Nebuď blázen! Slyšel jsi přece, co nám hrozí.“

 

Aiden přikývl. „Ano, slyšel jsem, co říkal. Ale taky si vzpomínám, co se stalo, když tehdy Neveranimas nařídila Anarodinu popravu. Celá letka draků se za bílého dne usadila za městem a Aldegonina slova pronášená hlasem jejího jezdce se za pomoci kouzla nesla na všechny okolní vrcholky hor. Kaž­dý člověk v celém Sedmihoří slyšel, z čeho je ta dívka obviněna.“

 

„A vykřikovat obvinění z velezrady uprostřed oslavy narozenin našeho syna je podle tebe snad ukázka decentní diplomacie?“ Belsaora pohlédla na manžela s pozvednutým obočím.

 

„V případě draka? Ano. Kdyby měl Tindrmos pro tohle absurdní tvrzení nějaký důkaz, vyřvával by ho z vrcholků hor místo toho, aby narušil oslavu našeho syna.“

 

Jeho úvaha ji zaujala. „Myslíš, že to na nás jenom hraje?“

 

„Určitě. Jen si lámu hlavu, jak si s tím poradíme.“

 

Oba pak přemítali o svých možnostech, či spíš o jejich nedostatku.

 

Ani jeden z nich při tom neslyšel kroky jejich syna, který nenápadně vycouval z místnosti.