Carissa Broadbent: Vlákna prokletých osudů

„I vlastní srdce tě může zradit.“
Nakladatelství CooBoo vydalo doprovodnou romantasy ze světa série Koruny Nyaxie.

 

Sylina obětovala bohyni osudu svou duši, svobodu i zrak. Ze zbídačeného sirotka se vypracovala v disciplinovaného zabijáka s jediným cílem: svrhnout tyranského vládce království Glaea.

 

Když však k jeho břehům připluje brutální upíří dobyvatel, dostane Sylina ještě nebezpečnější úkol: infiltrovat armádu, získat jeho důvěru… a zasadit smrtící úder. Ale Atrius má v sobě něco temného, co Sylinu nečekaně přitahuje. Rozkazy zní jasně, ale zakázané spojení mezi nimi sílí. Co vše kvůli tomu skončí v plamenech?

 

 

Vydal: CooBoo, 8/2025

Překlad: Alžběta Kalinová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 408

Cena: 499 Kč

 

1

 

Zrak už mi nechybí. Vnímat okolní svět čistě jen zrakem bylo neefektivní. Oči sloužily jen jako berlička. To, co jsem dostala výměnou za ně, je daleko užitečnější.

 

Vezměte si například tuhle chvíli, kdy jsem s dýkou v ruce stála přitisknutá zády ke zdi a vyčkávala, až zabiju muže na druhé straně.

 

Spoléhat se jenom na zrak, musela bych natahovat krk okolo dveří. Musela bych riskovat, že mě zahlédne. Musela bych se řídit tím málem, co bych z něj a jeho milenky ve tmě zahlédla, nejistě mžourat do masy svíjejících se těl a jen podle toho se rozhodnout, jak nejlépe zaútočit.

 

Což by bylo neefektivní. Skýtalo by to prostor pro chybu. Tak by se mi pracovalo hrozně.

 

Místo toho jsem cítila. Vnímala. Skrze vlákna osudu jsem stále rozeznávala hranice fyzického světa – třeba barvu a tvary prostředí, rysy lidské tváře, světlo nebo naopak tmu –, ale měla jsem v rukávu i daleko víc než jen to. Což je v mé branži klíčové.

 

Mým cílem byl mladý šlechtic. Jeho otec před šesti měsíci zemřel a on během několika málo týdnů ode dne, kdy se zmocnil klíčů od významného města, začal prostřednictvím nově nabyté moci a postavení okrádat obyvatele a hromadit ještě větší majetek pro pythoriového krále.

 

Z celé jeho bytosti čišela touha. Arachessenky sice nedovedou číst myšlenky, ne v pravém slova smyslu, ale nahlížet mu do mysli jsem ani nepotřebovala. K čemu by mi bylo vědět, na co myslí, když jsem mu viděla přímo do ­srdce?

 

„Ještě,“ zasténal ženský hlas. „Ještě víc.“

 

Šlechtic jí zamumlal cosi do vlasů. Ona po něm toužila upřímně. Její duše se tou touhou doslova chvěla a vzdouvala. Jakmile změnil úhel a přitiskl ji k posteli, její vzrušení ještě vzrostlo. Na zlomek vteřiny jsem se neubránila žárlivosti, že si ten had užívá lepší sex než já.

 

Tyto úvahy jsem ale honem zase zaplašila. Jako araches­senky nemáme truchlit nad tím, čeho jsme se ve jménu naší bohyně Acaeji, strážkyně neznámého, matky magie a Přadleny osudů, vzdaly. Nesmíme plakat pro ztrátu zraku, nezávislosti nebo kusů našeho těla, které jsme jí přinesly za oběť. A nesmíme si stýskat ani po sexu.

 

Kéž by si s tím trochu pospíšili.

 

Přitiskla jsem se ke zdi a otráveně vydechla skrz zuby. Zamrkala jsem a polechtala při tom řasami vnitřní stranu pásky na oči.

 

{Už?}

 

V koutku mysli jsem zaslechla Raethinu tichounkou otázku. Nacházela se téměř mimo dosah vláken, dole pod schody, poblíž vchodu do domu na pláži. Když ke mně v duchu promluvila, zaslechla jsem v jejím hlase i slabou ozvěnu mořského větru, který ji šimral po tvářích.

 

{Ještě ne,} odpověděla jsem.

 

Cítila jsem z ní netrpělivost.

 

{Netuším, kolik nám zbývá času. Teď nedává pozor, ne snad? Tak ho sejmi dřív, než se začne zas soustředit.}

 

Pozor tedy rozhodně nedával. Jeho milenka už nebyla jediná, kdo hlasitě vzdychal, zeď za mými zády rezonovala i jeho steny.

 

Chvíli jsem neodpovídala.

 

{Sylino…} začala Raeth.

 

{Chci jen počkat, až ta holka zmizí.}

 

Raeth si odfrkla přesně tak, jak jsem čekala. {Počkat, až ta holka zmizí? Jestli hodláš čekat až tak dlouho, někdo si všimne, že něco není v pořádku.}

 

Stiskla jsem jazyk za zuby a nechala ozvěnu šeptavých vláken utonout v halasném vyvrcholení svého cíle.

 

Šeptavá vlákna jsou velmi užitečná. Komunikace, která přes ně probíhá, je pro všechny ostatní neslyšitelná. Pře­kračuje hranice zvuku, stejně jako překračujeme hranice ­zraku.

 

… Jenže to zároveň znamená, že jaksi nemůžu předstírat, že bych neslyšela.

 

{Sylino!}

 

{Co když to neví?} namítla jsem.

 

Co když neví, co to je za chlapa. Jaký doopravdy je. Co dělá a pro koho to dělá.

 

Zabít toho šlechtice jsem se nikterak nerozpakovala. Věděla jsem, že z toho, jak mi bude jeho život protékat mezi prsty, se budu radovat víc, než bych měla. Že to bude takové mé malé tajemství, takové provinilé potěšení. Ale zabít tu ženu…

 

Raeth si znovu významně odfrkla.

 

{Určitě o tom ví.}

 

{Ale…}

 

{Jestli s tím chlapem spí, pak o tom musí vědět. Nebo má příšerný vkus na muže. Jaký je v tom rozdíl?}

 

Vtom se něco stalo.

 

Vzduchem otřásla nečekaná rána. Jednak jsem zaslechla vzdálené BUM, jistě, ale ve srovnání s pocitem, který ­rozčeřil a rozvibroval všechna vlákna života protkávající vrstvy pod fyzickým světem, šlo o úplné nic.

 

Ztuhla jsem.

 

Můj cíl i jeho milenka ztichli.

 

„Co to bylo?“ zašeptala žena.

 

Ale já už se na ně nesoustředila. Otřásly mnou jednak ony vibrace a jednak Raethina tichá panika, která se ke mně po vláknech začala rozlévat jako kaluž krve.

 

{Raeth?}

 

Nic.

 

{Raeth? Co to bylo?}

 

Zmatek. Strach. Vnímala jsem je pořád slaběji, protože Raeth se nejspíš rozběhla vstříc ulicím města.

 

{Raeth!}

 

Jenže ona už byla mimo dosah. Zůstalo mi po ní sotva znatelné vlnění.

 

A pak jsem uslyšela její křik.

 

Arachessenka nemá za žádnou cenu upustit od své mi­se, dokonce ani kvůli záchraně života jedné ze svých sester. Jenže ve chvíli, kdy jsem pocítila její hrůzu – tak čirou, lidskou a povědomou, že bych to nikdy nepřipustila nahlas –, se mi z hlavy vykouřily všechny poučky a pravidla.

 

Rozběhla jsem se.

 

Dolů po mramorových schodech, po dlážděné podlaze – nyní kluzké ani nevím od čeho – a ven skrz dveře, před nimiž má sestra držela ještě před pár okamžiky hlídku. Narazila jsem na sladkou vůni slaného oceánu.

 

A spolu s ní i na to, co vyzařovalo z nich.

 

Z upířích nájezdníků.

 

Ani o desítky let později jsem na to nedokázala zapomenout. Na ten pocit, když dorazili na pevninu. Z jejich prokleté, zvrácené magie se mi dělalo zle. Prosycovala vzduch krví tak hustě, že jsem se z toho málem pozvracela.

 

Sesterstvo arachessenek je poctivě cvičeno v magii všech bohů. Už odmalička jsme byly vystavené všem druhům magie, dokonce i když naše tělíčka protestovala, dokonce i když nás to pálilo nebo mučilo.

 

Tuhle magii jsem poznala ihned. Byla to Nyaxiina magie. Magie kacířské bohyně. Matky upírů.

 

Upírů, jichž té noci na pobřeží přistály stovky, možná tisíce.

 

Orientovat se podle zvuku nemělo smysl. Všechny ty výbuchy, křik a dunění drolící se suti splývaly v hlasitý hukot vodopádu. Na okamžik jsem si připadala zcela slepá, protože z okolí přicházelo až příliš mnoho pocitů. Jako by křičela snad každá duše a podstata.

 

V tu chvíli jsem nevěděla, co se děje. Teprve později jsem pochopila, čeho přesně jsem se stala svědkem. I tehdy jsem nicméně tušila, že se nejedná o práci pythoriového krále. Že tohle jsou cizinci.

 

{Raeth!}

 

Zavolala jsem na ni přes vlákna, co nejdál jsem mohla. Vrhla jsem je po ní jako síť. Pak jsem ji konečně zachytila – poblíž míst, kde se moře setkává s pevninou. Cítila jsem, jak běží. Ne pryč od výbuchů na pobřeží, ale směrem k nim.

 

To ne.

 

Holka hloupá. Husa pitomá. Tak impulzivní a netrpělivá.

 

Rozběhla jsem se za ní.

 

{Raeth! Zpátky!}

 

Jenže Raeth mě neposlouchala.

 

Uháněla jsem za ní. Musela jsem kličkovat mezi padajícími balvany a výbuchy toho nejpodivnějšího ohně, jaký jsem kdy poznala. Nebyl rozpálený, nýbrž chladný, ale stromy a budovy požíral stejně. V hlavě mi dunělo a má magie supěla z toho všudypřítomného chaosu vyčerpáním.

 

Přesto jsem ani jednou neklopýtla.

 

Raeth byla na pobřeží. V přístavu. Obklopena mnoha postavami. Bylo jich tolik, že jsem měla co dělat, abych je od ní dokázala oddělit. Lidé i upíři. Bylo jich příliš a hnali se k ní další. Rozlévali se na břeh jako mořská pěna přinášející magii a výbuchy a krvelačnou zuřivost, která mi pulzovala až hluboko v žilách.

 

{Sylino!}

 

Ashin hlas zněl příkře. Snad i trochu vyděšeně?

 

Strach jsem ze své velitelky ještě nikdy necítila.

 

A ještě nikdy se nestalo, že bych neuposlechla její rozkaz.

 

Vtom Raeth vykřikla. Vzduchem se prohnala tlaková vlna další exploze černé magie – tak silná, že jsem skončila na kolenou a do těla se mi zabodávaly třísky z mola.

 

Raeth jednoduše zmizela.

 

Těžko se popisuje, jaký to je pocit, když cítíte smrt sestry. Předtím jsem ji sice neviděla ani neslyšela, ale když je arachessenka poblíž další arachessenky, navzájem se vnímají, cítí teplo sálající z těla té druhé a jejich vlákna se ­propojí.

 

To vše někdo vmžiku přeťal.

 

Z mrtvých žádná vlákna nevycházejí.

 

Raethina vlákna byla vínová. Občas ve chvílích štěstí nebo nadšení vyzařovala hřejivě narůžovělým oparem radosti. Jindy se zahalila do chladných odstínů bouřkových mračen nebo soumraku.

 

Ale teď jednoduše zmizela a tam, kde se měla propojovat s těmi mými, zela jen černá díra.

 

Zvláštní, jak niterně mi to připomnělo jinou vzdálenou vzpomínku, které jsem se měla už dávno zbavit. Vzpomínku na to, jaký je to pohled, když nelítostný chřtán války spolkne další život.

 

Ani Asha toho nezůstala ušetřena. Jak by mohla. Tohle bychom cítily všude.

 

{Nech ji jít,} zopakovala mi znovu. {Vrať se zpátky. Musíme ihned zmizet. Zadanou misi splníš jindy.}

 

Misi? Koho ještě zajímal nějaký šlechtic, co se mu horko těžko postaví?

 

Měla jsem v hledáčku daleko větší kořist.

 

Najednou se přede mnou objevil on.

 

Dokonce i v moři upírů a magie jednoznačně vyčníval. Jeho aura byla silnější než kterákoli jiná. Jako by kolem sebe vytvářela gravitační pole. Vše ostatní – bezpočet dalších duší, šedé zpěněné vlny i chladný noční vzduch – ji rámovalo jako trůn, jako by se celý vesmír točil jen okolo něj.

 

Dokonce i tehdy v nastalém chaosu a bez jakýchkoli dalších informací jsem věděla, že se dívám na něco smrtícího, neskutečného a děsivého. Od první chvíle mi bylo jasné, že právě on je jejich vůdcem.

 

Jeho přítomnost jako by se mi propálila až do duše. Odnesla jsem si jeho cejch, z každého úhlu. Každý závan jeho vůně, kterou ke mně přinášel mořský vánek prosycený krví. Dokonce i na tu dálku jsem skrze vlákna rozpoznala, jak vypadá. Že na sobě má krásný oděv a přes něj ještě krásnější zbroj. Že se mu od dlouhých, slanou vodou zvlně­ných vlasů odrážejí paprsky měsíce.

 

Samozřejmě jsem si všimla i těch jeho rohů. Rohů černých jako noc, které mu rašily nahoře po stranách čela a stáčely se směrem dozadu. Nic podobného jsem ještě nikdy neviděla. Jistě byly dílem nějaké temné, nám neznámé magie.

 

Byl prokletý. Byl poskvrněný. To jsem cítila i na tu dálku. Poté co překročil Raethino tělo, bez přemýšlení jsem se natáhla pro luk, který jsem měla na zádech.

 

Jsem vynikající střelkyně. Lidské oči mohou selhat. Ale vlákna nelze ošálit nikdy.

 

Naskytla se mi dokonalá příležitost. Propojilo mě s ním jedno jediné vlákno, které mu směřovalo přímo do srdce.

 

{Tak vrať se, Sylino!} rozkázala mi Asha.

 

{Můžu vystřelit.}

 

{Na to jsi příliš daleko.}

 

Nebyla jsem příliš daleko.

 

Napjala jsem tětivu.

 

{Nemůžeme tady přijít o další sestru!} okřikla mě Asha tak mocným hlasem, že jsem sebou trhla a zatočila se mi hlava.

 

Upír vystoupil z moře na pobřeží. Vlákno mezi námi se napjalo. Vnímala jsem, jak otáčí hlavu. Jak na mě spočinul pohledem. Jak se spojení mezi námi zachvělo jeho toxickou magií.

 

{Sylino, matka představená ti rozkazuje, aby ses vrátila.}

 

Dokázala bych to.

 

Dokázala bych to.

 

Rozechvěly se mi ruce. Každičký zlomek mého soustředění se upnul k tomu, aby pronikl všemi dalšími pocity jen a jen k němu. Nic jiného neexistovalo.

 

Jenže na mě spočíval i pohled matky představené. A ji si žádná sestra neuposlechnout nedovolí.

 

Svěsila jsem luk a začala ustupovat do chaosu noci. Než jsem se dostala k Ashe, má magie i smysly byly už tak vyčerpané, že jsem klopýtala přes kameny. Věděla jsem, že mě v pevnosti čeká trest, ale bylo mi to jedno.

 

Už jsem si odnášela jiný, dostatečně zlý trest. Ten prcha­vý okamžik.

 

Okamžik, kdy jsem ho nechala jít.

 

Okamžik, který mě měl pronásledovat ještě dlouho, dlouho potom.