Chloe Chastaine: V zajetí krále plamenů

Nakladatelství Laser vydalo román V zajetí krále plamenů, první díl erotické dračí fantasy série Oheň a touha.

ANOTACE:
Vyrval mě ze spárů smrti jen proto, abych byla jeho! Měla jsem se stát nevěstou-obětí mrtvého krále, dokud mě jeho vrah neprohlásil za svou.

Zabriel vtrhl do mé země Maledin na hřbetě monstrózního, oheň chrlícího draka v ocelové plátové zbroji a mohl by mě snadno připravit o život – ale to není to, co by si Král plamenů přál. Místo toho zničí v ohnivé bouři všechny, kteří mi ublížili.

Zlé síly v Maledinu ohrožují každého, koho znám a miluji. A existuje jen jediná osoba, která je dostatečně silná, aby mi pomohla je porazit. A jediné místo, kde jsem v bezpečí před prastarým nepřítelem, je v náručí Krále plamenů…

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 2025
Překlad: Mirka Palkosková
Obálka: Sylvia Frost
Vazba: brožovaná
Počet stran: 480
Cena: 499 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1
Isavelle

Od severních hor bičují mýtinu mrazivé poryvy větru a zvedají do vzduchu vlny sněhu a popela.

Dva strážní z Bratrstva mě nelítostně popadnou za paže a vlečou k pohřební hranici, která se tyčí před námi. Obličej mám popálený od horka a bosýma nohama klopýtám po zmrzlé, kamenité zemi. Ruce mám svázané a v ústech roubík.

Nemůžu utéci.

Nemůžu křičet.

Tělo mám pokryté modřinami a šrámy, už tři dny jsem nejedla ani nespala. Zpoza dlouhého závoje zahlédnu desítky členů Bratrstva v pláštích, s rukama zachumlanýma do rukávů, a jejich gardistu ve zbroji zjizvené bitvou. Ve vzduchu visí štiplavý zápach spáleného masa a kadidla.

Bratrstvo hučí a hučí, zpívá své hymny, a stráže mě vlečou mlčícím davem přihlížejících. Nálada připomíná spíš pohřeb než svatbu, a to sedí, protože mou oddací síní je hořící hranice a na ní popel a ohořelé kosti. Dnes se nebude přísahat věrnost. Se svým manželem, králem Alasterem, se spojím navždy, až mě hodí na vrchol hořící hranice, a má ohnivá smrt je poslední nadějí Bratrstva na obrat ve válce.

Je to velké privilegium, že mě mezi všemi ostatními vybrali pro tak svatou povinnost.

Když mi to Nejvyšší kněz oznámil, plivla jsem mu do obličeje, čímž jsem si vysloužila čerstvý kabátek z ran bičem. Vím, proč mě ze všech Panen pod závoji vybrali, abych se provdala za krále Alastera. Pro mou neposlušnost. Proto, že se chovám neuctivě. Pro drzost. Nejvyšší kněz je tak křehký, a natolik paranoidní, že nemohl snést mé pohrdavé pohledy a drobné projevy vzpurnosti, třeba když jsem při modlitbě pouze hýbala ústy, namísto abych mluvila nahlas.

Teď se na mě dívá a rty mu křiví vítězný úsměv. Vpíjí se do mě pohledem svých šedých očí a světlo ohně se mu třpytí na krátkém vousu protkaném stříbrem. Teď, když mám svázané ruce a v ústech roubík, jsem konečně taková, jakou mě vždycky chtěl. Svolná. Tichá.

Poražená.

Při poslední rovnodennosti po sklizni minulý rok mě vyrvali z mého domova a rodiny, jako součást desátku, který Bratrstvo vyžaduje od každé vesnice v Maledinu. Jedna desetina sklizně a dobytka. Pokud není dost jídla, aby všichni přežili zimu, berou si místo toho z vesnice dcery. Sklizeň byla slabá, zvířata nemocná, a tak jsem věděla, že přijdou. Skryla jsem svou sestru, dvě další dívky i sebe, ale neskryla jsem se dost dobře. Odvlekli mě do kočáru a poslali mě žít do klášterů, kde jsem se stala Pannou pod závojem a kde mě nutili sloužit mužům, které na celém světě nejvíce nenávidím.

Bratrstvo vládne lidu v Maledinu tvrdou pěstí, zatímco káže slovo Boží. Učí nás, že smrt je darem a utrpení je čest. Pokud netrpíme, pravděpodobně hřešíme. Na dodržování dekretů Bratrstva dohlíží Bratrská garda, ozbrojení vojáci, kteří nutí lidi z Maledinu chodit do kostela, pokud nejdou sami, kteří mlátí rodiny a popravují ty, kteří jsou obviněni z kacířství. Mají nad námi absolutní moc, a naši králové jsou jejich loutky, ačkoli se říká, že i Bratrstvo slouží někomu dalšímu, o němž se mluví jen jako o Králi stínů a který ještě je krutější a nelítostnější než jeho nejoddanější sluhové.

To vše se ale před týdnem změnilo, protože přišli draci.

Vtrhli sem ze severu, vydechují oheň a plní celou oblohu. Neuvěřitelná stvoření. Nemožná stvoření. Kostely hoří, po cestách se válejí stovky mrtvých z Bratrské gardy a kněží Bratrstva s křikem utekli do lesů.

Celý život jsme si za dlouhých zimních nocí vyprávěli příběhy o dracích a o jezdcích na dracích, ale to bylo všechno. Jen příběhy. Bratrstvo nás nenávidělo za to, že si o nich vyprávíme, a každý, koho chytili, byl zbitý a mučený. Můj oblíbený příběh se jmenuje „Vězeň z hor“, o silném jezdci na draku a právoplatném vládci Maledinu, kterého před stovkami let zradil proradný mág a chytil ho do pasti pod Bodanskými horami. Bratrstvo hlásalo, že v Bodanských horách na severu nic není, jen krvežízniví vlci, medvědi a sníh. Draci a jezdci na dracích patří do nesmrtelných příběhů, které se nehodí ke zbožným následovníkům jediného pravého Boha.

A teď Bratrstvo kosí stvůry, o kterých tvrdili, že neexistují.

Slyšela jsem, že jejich velitel létá na obrovitánském černém drakovi a místo očí má žhavé uhlíky. Některé Panny pod závojem si šeptají, že pochází z hlubin podsvětí. Je to stvůra z pekla, co teď prochází mezi námi.

Král Alaster byl včera zabit v bitvě, údajně hrdinně bránil hlavní město. Vzhledem k tomu, že jeho tělo je tady, stovky mil od Lenhale, kde prý měl padnout, mám podezření, že se ve skutečnosti snažil zachránit si život útěkem na jih.

Jeho duše musí být usmířena nevěstou, která ho bude následovat na onen svět, jinak Maledin nikdy nepovstane a neporazí nájezdníky.

Pohřební hranice hladově hučí. Přes závoj cítím horko. Když zarývám paty do země a kňourám, vojáci, kteří mě táhnou k hranici, mě prostě vlečou po zemi. Ještě pár kroků a hodí mě do plamenů. Vedro mi spaluje nohy. Z hranice se skutálí poleno a zahalí mi kotníky do oblaku jisker, a kdybych neměla roubík, křičela bych.

V srdci mi plane zlost a zoufalství.

Doufám, že je draci všechny spálí.

Všechny Bratry a každého člena Bratrské gardy, a všichni s křikem půjdou do pekla.

Vojáci mě drží pod rameny a zdvihají mě do vzduchu, zpěv Bratrstva kolem se vzdouvá k vyvrcholení.

Nad hlavami nám zazní zničující řev. Obloha se setmí a mdlé zimní slunce mizí za obrovskou siluetou. Vzhlédnu přes svůj mlhavý závoj a rozpoznávám nezměrnou šupinatou přední nohu s drápy, velkou jako dům, která se snáší přímo ke mně. Vojáci, kteří mě drží, pouští mé ruce a dávají se na útěk, ale já nemám víc času, jen uskakuji od ohně a padám na břicho.

Ozve se úder a země pode mnou se otřese. Když se prach a popel usadí, vidím obrovského černého draka. Přistál na pohřební hranici, zadupal plameny a to, co zbylo, a po mé oddací síni nezůstalo ani památky.

Drak.

Ležím na zemi, mezi jeho předními pařáty. Jejich otisky jsem viděla vyryté ve skalách, které lemují silnice k Bodanským horám – jako varování, aby tam člověk nechodil, protože ta obří monstra jen dřímou a čekají na den, kdy se jezdci vrátí a shromáždí je k bitvě. Dotýkala jsem se těch vrypů a v duchu si něco přála. Jak bláznivé děcko jsem byla, protože teď mě má rozdupat stvůra černá jako havran, která se nade mnou tyčí.

Ozývá se na půl tuctu svištivých úderů, mám podezření, že jsou to další draci, kteří přistávají na mýtině, a kolem slyším celou bouři hromového vrčení.

Nejvyšší kněz kvičí: „Démone! Jak se opovažuješ znesvětit pohřeb krále Alastera? Jeho nevěsta se k němu měla přidat na hranici.“

Démon?

Ze hřbetu černého draka se ozve klouzavý zvuk a na délku paže od místa, kde ležím, se objeví dvě nohy ve zbroji. Natahuji krk a dívám se na toho největšího muže, jakého jsem kdy potkala. Obr převyšuje všechny gardisty a Bratry o hlavu i ramena, plátové brnění mu září na mohutném těle a přes ramena se mu vlní plášť. Po zádech mu spadají kaskády černých vlasů.

Levou rukou líně drží jílec meče v pochvě, pohlédne na Nejvyššího kněze a zeptá se: „Nevěsta?“

Nejvyšší kněz ukáže za draka, kde ležím.

Nájezdník se ohlédne, ale nevím, jestli je překvapený, že mě vidí, protože mám závoj. Posadí se na paty, s rukou zapřenou o dračí plec, a promluví s lehkým úsměškem: „Čauky, královničko. Omlouvám se. Zbytky tvého ženicha jsou rozdrcené na prášek.“

Vůbec ho to nemrzí. Mužův hluboký baryton zní pobaveným podtónem. Nedokáži moc rozeznat jeho obličej, ale na čelisti má tmavé šmouhy, které připomínají bahno nebo krev. Tmavý plášť je rudě podšitý.

„Upálit zaživa tě můžeme jindy, když budeš chtít. Vylez zpod Scourge.“

Natáhne ruku v kovové rukavici, která je větší než moje hlava, ale nemůžu ji uchopit, protože mám ruce svázané za zády.

Když se k němu nenatáhnu, zařve „Na tohle nemám čas,“ načež mě popadne v podpaždí a vytáhne mě na nohy. Zapotácím se.

Zachytí mě, a když ucítí, že mám pod závojem svázané ruce, z netrpělivosti se stane překvapení. „Krev a dračí chcanky. Ty seš svázaná?“

To si myslel, že se těším, jak mě hodí na hořící hranici?

Vždycky jsem byla malá, ale vedle tohohle obrovského muže si připadám jako mravenec. Temeno hlavy mám akorát v úrovni nájezdníkových loktů.

Ať už se cizinec chystal říct cokoli, slova přehluší bitevní řev a výkřiky „Zabijte démona!“

Bratrská garda útočí na nájezdníky a na mýtině se rozezvučí řinčení ocele. Nalevo i napravo vyšlehává oheň a kouř a muži řvou bolestí.

Nájezdník vytasí obrovský meč se širokou čepelí a uhne před úderem jednoho z útočících gardistů. Zvedne nohu v brnění a zatlačí muže k černém dračímu čenichu. Příšera rozevře čelisti a překousne gardistu ve dví, až se ozve odporné zakřupání kostí.

Po mém boku se objeví Nejvyšší kněz a snaží se mě chytit. „Ty půjdeš se mnou,“ štěkne.

Už mám dost mužů, co si se mnou dělají, co chtějí, a vrhnu se na opačnou stranu, kolem dračího spáru, k nájezdníkovi v plášti. Neběžím za ním, aby mě ochránil. Snažím se proklouznout vedle něho a vyběhnout z mýtiny, ale v tu chvíli se obrátí vítr. Okraj mého závoje šlehne ve větru a otře se o mužovo brnění. V poryvu větru zatančí dlouhé, černé vlasy.

Nájezdník se ke mně otočí a jeho meč klesne, jako by byl v tranzu. Nedokáži rozeznat výraz na jeho tváři, ale cítím, jak mě zabrní šíje.

„Sha’len,“ řekne chraptivým, naléhavým hlasem.

Vykročí ke mně. Roubík je tak těsný, že se nezmůžu ani na nesouhlasné pípnutí, ale důrazně zavrtím hlavou a snažím se vykroutit svázaná zápěstí, zatímco od něj couvám.

Nevěnuj mi pozornost.

Nejsem důležitá.

Nejsem nikdo.

Rozběhne se proti němu gardista s napřaženým mečem, ale nájezdník na mě zírá a ani se neotočí, aby se bránil.

Černý drak ale popadne útočníka do čelistí, zvedne ho a mrští jím mimo mýtinu, jako by to byla hadrová panenka. Jeho výkřik zanikne ve větru.

Couvám dál, ale nájezdník jde za mnou, ztěžka oddechuje a kráčí jako ve snách. Napravo ode mě vyšlehne oheň a ozáří mu obličej, takže vidím ostrou linii jeho tmavého obočí a oči, které se zdají hořet jako dva rudé uhlíky, ale to musí být jen hra světla od ohně.

Má v úmyslu mě zabít? Rozčílila jsem ho něčím?

Obrovský drak za ním pozorně sleduje bitvu a seká zuby na všechny strany, jak brání svého pána. Z vrcholku nedalekého kopce se ozývá křik. „Zabijte nájezdníky. Zabijte démona.“ Dorazily posily a z vrcholku kopce se na nás žene Bratrská garda, s válečným pokřikem na rtech. Když černý drak zařve, nájezdník mi konečně přestane věnovat pozornost.

Otočím se a utíkám, ale nejsem dost rychlá. Nájezdník natáhne ruku a pod závojem mě chytí za zápěstí. Kvičím až z hloubi hrdla a snažím se mu vytrhnout ze sevření.

„Doprdele,“ zařve nájezdník a rozhlíží se nalevo napravo, jako by se snažil rozhodnout. Za okamžik už mě popadne okolo pasu a přitáhne si mě k sobě. Všechny hrany ocelového plátového brnění se mi zaryjí do zbitého těla. Zdvihne mě ze země a mám pocit, že s námi kráčí někam nahoru, až nakonec přes cosi přehodí nohu a mě posadí před sebe. Tady nahoře je o dost víc světla, protože slunce už není zastíněné tím obrovským černým drakem. A pak to pochopím.

Sedíme totiž na černém drakovi.

Po obou stranách se zvednou obrovská černá křídla a země pod námi se zachvěje. Znovu zakvičím, a nájezdníkovo objetí se ještě zpevní. Svíjím se mu v pažích, snažím se mu vykroutit, a naléhavě křičím: „Mmmh–“

Muž, který mě drží, mi konejšivě zamumlá do ucha: „Neboj se. Držím tě.“

A přesně toho se bojím.

Křídla černé příšery bičují povětří a zprudka vyrážíme k obloze. Třeštím oči a křičím, tence a vysoko, hluboko v hrdle.

Jsem uvězněná v nájezdníkově železném objetí. To, co ještě dokážu vidět ze země, se nebezpečně rychle vzdaluje, jako by se země propadala do pekla a my jen taktak unikli stejnému osudu.