C. G. Drews: Nevpouštěj les dovnitř

Andrew by pro Thomase udělal úplně cokoliv — chránil by ho, lhal kvůli němu, vraždil pro něj. 

Nakladatelství Host vydalo román Nevpouštěj les dovnitř, psychologický horor plný folklorních příšer.

 

Andrew Perrault nachází útočiště v temných pohádkových příbězích, které píše pro jediného člověka na světě, jenž ho dokáže vrátit do reality — Thomase Rye, chlapce s rukama věčně umazanýma od inkoustu. Zatímco Andrew se rád ztrácí ve slovech, Thomas tráví volný čas kreslením.

 

Když se ale po prázdninách vrátí do školy, začne se Thomas chovat zvláštně. Jeho násilničtí rodiče, s nimiž neměl dobrý vztah, záhadně zmizeli. Thomas o podivných událostech zarytě mlčí, a kdykoli se ho Andrew na něco zeptá, uzavře se ještě víc do sebe. Andrew se zoufale snaží zjistit, co se s jeho přítelem děje.

 

Jednou v noci Thomase sleduje do zakázaného lesa u školy a přistihne ho, jak bojuje s fantastickým monstrem. Vyjde najevo, že Thomasovy kresby nejspíš ožily a zabíjejí každého, kdo jim zkříží cestu. Chlapci chtějí zabránit dalšímu krveprolití, a tak noc co noc s příšerami tajně bojují. Jenže jak roste jejich vzájemná posedlost, sílí i moc příšer a Andrew se začíná obávat, že jediný způsob, jak je zastavit, by mohlo být zničení jejich stvořitele… 

 

 

Vydal: Host; 6/2025

Původní název: Don’t Let the Forest In

Překlad: Anna Halfarová

Obálka: Jana Heidersdorf

Vazba: brožovaná 

Počet stran: 325

Cena: 419 Kč

 

C. G. Drews žijí v Austrálii, s oblibou o sobě říkají, že nikdy nespí a zůstanou navždy pohřbeni pod hromadou nepřečtených knih. Jejich díla byla přeložena do pěti jazyků, získala nominaci na CILIP Carnegie Medal 2020 a čestné ocenění CBCA 2020. Nevpouštěj les dovnitř (2024) se okamžitě po vydání stalo bestsellerem na žebříčku The New York Times. 

 

 

1

Ten den, kdy si vyřízl srdce, necítil žádnou bolest.

 

Andrew o tom později psal, ostrým perem tahy tenkými jako pavučinka. Vyprávěl příběh o chlapci, který si k hrudi přiložil nůž, rozpáral se a odhalil žebra připomínající kořeny stromů obrostlé mechem a pod nimi své poraněné a zoufalé srdce. Kdo by o takové srdce stál? Ale on si ho stejně vyřízl a daroval jej.

 

Cítil se prázdný a rozbolavělý, ale na to byl zvyklý. Bolest ho uklidňovala.

 

Andrew měl v sobě prázdnotu odjakživa.

 

Vyprávět příběh bylo pro něj jednodušší než popisovat své pocity, proto ze sešitu vytrhl jednu stránku a poslední školní den ji Thomasovi zastrčil do zadní kapsy. Andrew pak zmizel v tátově autě a Thomase spolkl autobus, a bylo po všem. Budou od sebe odtrženi, dokud se brány Wickwoodské akademie znovu neotevřou.

 

Nezáleželo na tom, jestli Thomas rozluští, co mu tím příběhem chce říct, že jen jemu patří Andrewovo srdce. Tohle vášnivé vyznání bylo děsivé i nádherné — ale nedalo se vzít zpátky. Ledaže by nebylo zbytí.

 

Lidem jako Andrew Perrault se říkalo různě. Někdy zoufalec, jindy trapák. Zbabělec, to už docela zabolelo, ale úplná lež to nebyla.

 

Andrew byl snad jediný člověk, který se netěšil na prázdniny a na léto. Ve škole si připadal víc sám sebou, vyrovnanější, skutečnější. Na akademii nastoupil ve dvanácti a její zdi utopené v břečťanu, budovy ze starých kamenů, dokonce i růžové zahrady a lesy obklopující kampus pro něj představovaly domov. Zanechal tu všechno, své knihy, vzpomínky, učebnice a pomůcky. Nechal tady i Thomase Rye.

 

Andrew po tom prahl. Když byl pryč, chřadl.

 

Jenže léto skončilo, otec ho vezl zpátky do Wickwoodu, a on pořád neměl ten pocit, že všechno je, jak má být. Dokázal myslet jenom na to, že tohle je jejich závěrečný rok. Vnímal, jak ho pomalu dusí strach.

 

BMW se šinulo po klikatých silnicích a Andrew přitiskl tvář na chladné okenní sklo. Les po obou stranách byl tak hustý, že mu připadalo, jako by proplouvali tmavým šedozeleným tunelem. Cesta z města jim měla trvat asi hodinu, ale jeho táta jel dnes šnečím tempem. Jindy řídil sebevědomě, přijímal hovory, diktoval e-maily, u toho uvolněně držel volant a zlaté hodinky mu cinkaly o zlaté manžetové knoflíčky.

 

Ale dneska seděl téměř nehybně, se zaťatými čelistmi a neustále Andrewa ve zpětném zrcátku kontroloval. Andrew předstíral, že to nevidí. Do jednoho ucha si na obranu proti tichu strčil sluchátko a na klíně měl otevřený sešit se dvěma řádky nového příběhu.

 

Tohle byl Andrew — vypravěč příběhů. Příběhů ovinutých trny, kde bylo plno temných, hořkých zákoutí, magie a příšer s elegantními tesáky ve tvaru žiletek. Psal pohádky, ale byly to kruté pohádky.

 

Thomas je miloval.

 

 

Jsou nejlepší, říkal Thomas. Když je čtu, mám chuť kreslit. Znamenají něco?

 

Andrew pokrčil rameny, ale z té chvály ho polilo horko. Mají jen zraňovat. 

 

Jako říznutí o papír, malé bodnutí, které neznamenalo víc než: žiju, žiju, žiju.

 

Thomas jako jediný jeho příběhům rozuměl. Táta je nechápal. Dokonce ani Dove, což vnímal skoro jako zradu vzhledem k tomu, že byli dvojčata.

 

Dove seděla na místě spolujezdce, celá strnulá a se založenýma rukama. Vedli s tátou v naprostém tichu nějakou mrazivou bitvu. Andrew netušil, o co šlo, ale úplně se ignorovali.

 

To, že Andrew a Dove jsou dvojčata, bylo jasné na první pohled. Měli světlou kůži, šedohnědé vlasy, čokoládové oči a byli skoro stejně vysocí. Jenže Dove připomínala blyštivou ledovou sochu, nádhernou, nebezpečnou a nedotknutelnou, zatímco Andrew vypadal spíš jako skelet listu, rozpadající se a křehký. Dove si každý všiml, Andrewa si nikdo nezapamatoval.

 

Dove na sobě měla wickwoodskou uniformu — bílou košili s límečkem, kravatu, tmavězelené sako a károvanou sukni. Všechny knoflíčky i každičký vlásek byly přesně na svém místě. Z Dove vyzařovala uhlazená vyrovnanost studentky, která čeká jen na to, až se postaví před publikum a pronese závěrečnou řeč a u toho ji zvěční blesky fotoaparátů jako vzor dokonalosti. Maturitní ročník zvládne v pohodě, bude zářit. Andrew měl obavy, že jeho letošní rok totálně sejme.

 

Už teď se mu z toho svíral žaludek, ale přesvědčoval se, že se to zlepší, až dojedou na místo. Bude na ně čekat Thomas se znepokojivým úšklebkem v pihovatém obličeji, jako vždycky naštvaný na všechny kolem, s výjimkou Perraultových dvojčat.

 

Patřil k nim a oni patřili k němu. Bylo to tak od chvíle, kdy se ti tři potkali.

 

Pneumatiky sjely z hladké vozovky na křupající štěrk a Andrew se přitiskl ještě blíž k oknu. Srdce se mu rozbušilo. Uprostřed ničeho vyrostl mezi virginskými hvozdy a trním Wickwood. Kruhová příjezdová cesta byla plná aut a autobusů, vstupní schodiště zaplavili studenti se zavazadly a rozrušení rodiče.

 

Jejich auto se šinulo kupředu, a zatímco otec vyhlížel místo k parkování, Andrew hledal Thomase. Neúspěšně.

 

Podíval se na mobil. Očima zavadil o jizvy tenoučké jako pavučinky, které mu křižovaly kůži od prstů až k zápěstí, a poskočilo mu srdce, ještě si na ten pohled nezvykl. Už to ale nebolelo. Sotva si pamatoval, jak k nim přišel.

 

Zkontroloval zprávy, i když věděl, že zbytečně, protože si Thomas rozbil telefon týden po začátku prázdnin.

 

Andrew si otevřel jejich poslední konverzaci a kousl se do rtu.

 

 

Andrewovi trvalo nesnesitelně dlouho vymyslet odpověď, která by nezněla úplně vyschízovaně. Celé léto. Beze zpráv. Thomas mu mohl psát maily, ale nenapsal ani jeden.

 

Andrew odpověděl: Jak jsi ho rozmlátil tentokrát??

 

 

V jakém vesmíru by Andrew dokázal nevyšilovat? Nebylo to poprvé, kdy se Thomas naprosto nevzrušeně zmínil o otcově násilnickém chování, ale vypadalo to, že se tím trápí jenom Andrew. Pořád myslel na to, jak moc to Thomase muselo bolet. Nebo jestli mu otec nezpůsobil otřes mozku. A taky na ty dlouhé týdny, kdy se klukovi s prořízlou pusou, který nevěděl, kdy přestat, mohlo přihodit i něco mnohem horšího.

 

Tohle měli Thomas a Dove společné: spíš by člověk obměkčil kámen než je dva.

 

Andrewův táta zastavil za autobusem, ze kterého právě vystupovali studenti, ale motor nechal běžet. Od okna se odrážely stovky zmatených hlasů. Andrew měl ruku položenou na klice a váhal. Venku to pěkně vřelo, ale pořád lepší než to dusivé napětí uvnitř.

 

„Andrewe.“ Jeho otec upřeně pozoroval své ruce, jako by je měl přilepené k volantu. „Jsou tu i jiné školy.“

 

Andrew rozrazil dveře.

 

„Andrewe.“

 

Tátův povzdech zněl zdeptaně, ale zároveň i unaveně, a tak Andrew zapadl zpátky do sedadla a zabouchl. Podobný rozhovor spolu v různých obměnách vedli už dřív a jemu to lezlo krkem. Loni bylo… Na tom nezáleží. Stejně je po všem.

 

Andrew školu měnit nebude. Jeho život je tady.

 

Znovu se podíval z okna po Thomasovi.

 

„Dobře, tak poslouchej,“ řekl táta a zase zatnul zuby. „Kdyby toho na tebe bylo moc, zavolej mi a já přijedu. Můžeš přestoupit někam jinam, stačí si vybrat. A promluv si s výchovnou poradkyní, kdybys… Prostě si s ní promluv.“

 

Andrew se podíval dopředu, jestli Dove nepění vzteky, že ji táta z rozhovoru vynechal, ale musela vyklouznout ven, když zrovna nedával pozor. Super. Takže dneska se žádné usmiřování konat nebude.

 

„Jdeš dovnitř?“ zeptal se Andrew.

 

„Musím stihnout letadlo,“ odpověděl táta napjatě.

 

Andrew se nezeptal kam a otec mu to neřekl. Pracoval jako mezinárodní investor a developer, vlastnil hotelové řetězce a restaurace a byl tak okouzlující, že dokázal kohokoli přesvědčit k čemukoli. K prodeji, koupi, investici. To ten australský přízvuk, tvrdila Dove a pak dodala: Hele, Andrewe, v Americe jsme pořád za nováčky. Trochu se do toho přízvuku opři a na konci střední budou všechny holky tvoje.

 

Andrew se v tu chvíli rozhodl, že už navěky bude mluvit, co nejmíň to jen půjde.

 

Být neviditelný bylo nejlepší. Připadalo mu jednodušší mlčet a schovávat své slabiny. Dokázal se skrývat mezi stíny bohatých dětí, které chodí na soukromou školu, tváří se znuděně a mají drápy jako šelmy. Lovily pro zábavu a o kořist ztrácely zájem až v okamžiku, kdy se přestala stavět na odpor. Těmhle pravidlům rozuměl.

 

„Hlavně nechoď do lesa,“ naléhal otec. „Slib mi aspoň tohle, Andrewe.“

 

„Dobře,“ kývl Andrew, ale nemyslel to vážně, protože les byl Thomasovo oblíbené místo.

 

Když tentokrát Andrew vystupoval z auta, otec už ho nezadržel.

 

Andrew postavil kufr na chodník a opřel o něj batoh. Dove na něj nepočkala. To ho zamrzelo. Nacpal sešit do kufru a zápasil se zipem, tátovo auto pomalu odjíždělo.

 

A pak zůstal Andrew sám, měl zpocené ruce a útroby se mu svíraly úzkostí. Thomas si ho měl už dávno všimnout a přijít za ním. Většinou se na schodech potkali všichni tři a hned z toho bylo pěkné pozdvižení. Thomas by Andrewovi položil ruku okolo krku a zároveň by si dobíral Dove, že už začala plánovat jejich volnočasové aktivity.

 

Kamarádi, spolu jim bylo nejlíp. Byli tu jeden pro druhého, a to jim stačilo. Měli to tak od chvíle, kdy do Wickwoodu nastoupili.

 

Andrew si to párkrát zopakoval, aby se o tom ujistil.

 

Ale co když tu Thomas není? Co když neměl dost dobré známky nebo ho rodiče ze školy odhlásili nebo ho zavraždili…

 

Na schodech se něco dělo. Andrew se otočil. Venkovnímu prostranství dominoval kámen, který obklopovaly pěstěné trávníky a kvetoucí růže, vyzařoval z toho poklidný dech tradice. Až na to, že místo spořádaných učenců tu kroužila pěkná řádka krvelačných supů, kteří byli připravení pustit se do slabších kousků. Na schodech se motala skupinka maturantů, poplácávali se po ramenou a pokřikovali na sebe, jejich hulákání přehlušovalo všechno ostatní. Andrewa ovšem zaujal jiný zvuk, plácnutí do knížky a následný výbuch stránek a zuřivý křik.

 

Stál tam Thomas, jednu ruku sevřenou v pěst, druhou se držel zábradlí, jako by chtěl vyběhnout do schodů. Jeho skicák připomínal ptáka sestřeleného z nebes, u nohou mu poletovaly volné stránky.

 

Supi by tvrdili, že šlo o nehodu. A všichni by jim to uvěřili, protože patřili mezi wickwoodskou smetánku. Měli dobré vychování, majetek, bílé zuby a dokonalé vlasy. V jejich příjmeních se snoubila uhlazenost se zámožností a honosili se jimi politici, právníci a ředitelé.

 

Jenže Thomas do žádné z těchto kategorií nezapadal, navíc mu chyběl zdravý rozum, byl schopný se poprat a nechat vyloučit ještě před začátkem první hodiny.

 

Andrew si dal ruce k puse a zakřičel: „Thomasi!“

 

Obrátily se k němu všechny hlavy.

 

Záleželo ale jenom na jedné.

 

Thomas se otočil za hlasem, jako by k němu Andrewovo volání doputovalo i v tom největším hluku. Věnoval supům poslední rozzuřený pohled a celý zadýchaný se prodral davem k Andrewovi.

 

Čas zpomalil a vteřina se protáhla natolik, až Andrewovi začala v hrudi tlouct křídly úzkost jako můra. Všechno se pokazilo ve chvíli, kdy Dove zmizela a Thomas se opozdil. Koneckonců přátelství trvala věčně, dokud neskončila. Během měsíců odloučení se lidi mění. Pouta ochabují. Zpřetrhají se…

 

„Jak je? Dobrý?“ zeptal se Thomas.

 

Andrew chvíli zaváhal, než přikývl, takhle se normálně nezdravili. Pak se na něj ale Thomas vrhl a způsob, jakým ho objal, vypovídal o všem.

 

Trvalo to jen vteřinku. Pak se Thomas odtáhl a se zářivým úsměvem ho poplácal po rameni. „Ty jsi kost a kůže. Tos celý léto nic nejedl?“

 

„Neříkají tohle babičky?“ Andrewovi se na tváři objevil rozpačitý úsměv, který nezmizel, ani když do něj Thomas šťouchl.

 

„Říkají to lidi, co mají sami hlad. A já padám hlady.“ Thomas popadl Andrewův batoh a hodil si ho přes rameno. „Nechápu, že nám první den nedají ani snídani. Tak pojď, odnesem tvý věci, než bude zahájení. Jaký bylo léto? Peklo?“

 

„Strašný. Jak ses…“ Andrew zaváhal a pro jistotu si Thomase rychle prohlédl. Aby měl jistotu, že je celý.

 

Aby měl jistotu, že je skutečný.

 

Vypadal pořád stejně, kaštanové vlasy, ostře řezaná čelist a obličej posetý pihami. Byl nejmíň o hlavu menší než většina kluků jeho věku a podle stavu jeho uniformy by člověk řekl, že se zrovna popral. Bílá pomačkaná košile mu čouhala z kalhot a vázanka se mu houpala okolo krku jako zašmodrchaná oprátka. Sako mu chybělo. Vesta taky.Prsty měl celé od inkoustu a pod bradou byl zamazaný od barvy.

 

Ne, to nebyla barva, ale stroupek. Andrew odolal nutkání natáhnout ruku a přejet po něm prstem.

 

„Aby bylo jasno, tak já bych nejradši namlátil Bryci Kaneovi a celý jeho partičce, ale to není nic novýho,“ řekl Thomas.

 

„Byl ten skicák…“

 

„Nic moc v něm nebylo. Zapomeň na to.“ Thomas sebral jednu stránku ze země a strčil si ji do kapsy. „Nepotřebuješ něco? Nemám třeba… Já nevím. Jenom jsem…“ Prohrábl si vlasy a naklonil hlavu k Andrewovi.

 

Neměl by z toho dělat takové drama. Thomas se ani nezeptal, proč měla Dove špatnou náladu nebo proč přijeli pozdě. Dokonce ani neměl kecy na Bryce Kanea a jeho supy, své úhlavní nepřátele, které nesnášel se stejnou zuřivostí, s jakou ho oni provokovali. Jindy by si na ně s gustem zanadával, ale teď působil spíš neklidně, jako by si dal moc kávy a dělalo mu problém udržet oční kontakt.

 

„Jsem v pohodě,“ ujistil ho Andrew, ale už nedodal: A proč bych neměl být?

 

„Po tom všem, co se stalo loni…“ Thomas zkřivil obličej a pak se trochu otřásl.

 

„A co ty?“ zeptal se Andrew. „Přežils to nějak? Co ten mobil? A tvoji rodiče, víš…“

 

Thomas ztuhl a celý se jakoby uzavřel do sebe. Chvíli si pohrával s rukávem a pak si strčil ruce do kapes. „Nechci se o nich bavit,“ zamumlal a prodíral se davem pryč.

 

O svých rodičích nikdy nechtěl moc mluvit, ale tohle bylo něco úplně jiného.

 

Andrew zvedl kufr a vydal se za ním. Věřil, že se všechno vrátí do starých kolejí, ale hluboce ho trápilo, jak je Thomas uzavřený, když přijde řeč na jeho rodinu. Ve Wickwoodské akademii, s přemrštěným školným a vysokými studijními nároky, nikdo nezkoumal, co jsou rodiče studentů zač.

 

Andrew dohnal Thomase a společně brali schody po dvou. Nahoře o sebe zavadili rukama.

 

Andrew instinktivně sklopil oči, nebyl si jistý, jestli šlo o náhodný dotek. A v tu chvíli si všiml Thomasova rukávu, toho, který se předtím pokoušel schovat.

 

Mohla to být barva. Thomas byl fakt neuvěřitelný bordelář, věčně neupravený a pokaňkaný, vlasy jako vrabčí hnízdo a manžety špinavé od kreslení.

 

Ale tahle skvrna byla rudá jako vylité víno. A taky trochu rozmazaná, jako by se ji snažil vydrhnout papírovým ubrouskem.

 

Thomas se otočil a skvrna zmizela. Začal mluvit o renovaci kolejí, ale říkal to až příliš bezstarostně, příliš strojeně a Andrewovi neuniklo, že když si zase začal pohrávat s rukávem, třásly se mu prsty.

 

Nejdřív ho napadla otázka: Čí je to krev?

 

A za ní následovala druhá, jak se má Andrew vypořádat s tím žárem, který mu pulzoval za očima, šířil se do tváří a spaloval ho až do morku kostí. Jestli Thomasovi někdo ublížil…

 

Dýchej. Tvař se normálně. 

 

Sladil svůj krok s Thomasovým, ale hlava mu celá třeštila.

 

Pravda o jeho přátelství s Thomasem Ryem byla totiž takováhle:

 

Bylo nebylo, Andrew si vyřízl srdce a dal ho tomuhle chlapci. Byl si naprosto jistý tím, že Thomas neměl ani tušení, že by pro něj Andrew udělal úplně cokoliv. Chránil by ho. Lhal by kvůli němu.

 

Vraždil by pro něj.