Jela Abasová: Tři čtvrtě na šílenství

Nakladatelství Host vydalo debutový román Jely Abasové Tři čtvrtě na šílenství, dobrodružný arcanepunkový příběh o čtyřech dhampírských sourozencích.

ANOTACE:
Paromagická revoluce všechno změnila. Vědci nalezli způsob, jak propojit kouzla a techniku. Pohnula se první lokomotiva živená energií nadaných dětí. Staré způsoby byly zamítnuty, jejich zbytky použity k upevnění nových pořádků. A čtyřem dhampírským sourozencům se otevřel svět. Najednou měli budoucnost.

Ač si každý z nich zvolil jinou životní cestu, jejich příběhy se dál proplétají. Frozína studuje na Královské paromagické univerzitě. Až na občasné kolize s pedagogy, způsobené její přidrzlou povahou, se jí vede dobře. Dokud se jednoho dne nezjeví její smolařský bratr Rion s velice podivným požadavkem. Frozína mu bez otázek pomůže. Rodina je přece rodina. Třebaže se možná ptát měla…

 

O AUTORCE:
Jela Abasová (nar. 1993) píše fantasy, především arcanepunk a umělou mytologii, a poezii — zejména haiku. V roce 2021 se jako spolueditorka s Jitkou Ládrovou podílela na vzniku sborníku Město králů. Píše česky a slovensky. Tři čtvrtě na šílenství je jejím debutovým románem. Ze stejného světa jí dosud vyšly povídky „Kéž by se netočila“ (sborník Jiný kraj, 2023), „Jedno z tisíc očí“ (sborník Žena s drakem, 2017), „Pre uhryznutých“ (e-sborník Prokletí betaverze, 2016) a „Nameraná hodnota“ (sborník FASCINACE 6: Ve stopách kořisti, ve stínu lovce, 2017). Pracuje jako datová analytička. Miluje starý Egypt, Skotskou vysočinu a kulturu japonských gejš. Bydlí v Trnavě na Slovensku se svým psem Lomondem.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, 3/2025
Obálka: Adéla Stopka
Vazba: brožovaná
Počet stran: 463
Cena: 499 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Jablko

„Svobodu!“ křičel dav, který se shromáždil na náměstí. „Svobodu, svobodu, svobodu lidem!“

Na pestrobarevných transparentech svítily hlavy beravínů a dhampírů, měňců a aladénů, kotle a parostroje, herečky z burlesek, nestoudné dámy s odhalenými rameny, hodinové strojky, černá srdce, bílé rukavičky. Některé byly zobrazeny umělecky, jiné neumělýma rukama rozechvělýma hněvem. Byly věrné pravdě nebo parodické, úžasné nebo ohavné. A všechny byly přeškrtány silnými červenými linkami.

„Lidi za lidi!“ křičeli lidé. „Zastavte upíry! Zastavte kozy! Zastavte paromagii! Zastavte čas!!!“

Ctihodné dámy v kloboucích, třesoucí se stařečkové o holích, prostovlasí džentlmeni s kolínskou à la pstruh, růžolící děti, ti všichni volali a pískali. Počestní obyvatelé hlavního města se zastavovali podél náměstí, nechali se postrkovat stejně počestnými, ale méně zvědavými občany, ohazovat blátem zpod kol kočárů, okrádat kapsáři, jen aby se lépe podívali na úpadek a zpátečnictví shromážděných protestujících, jen aby se mohli zasmát a ukázat si na ně, nebo se rozčilit a vřískat protiargumenty, nechat se urážet a povzbuzovat. A už se dva tábory přibližují, brzy musí dojít na pěsti, jeden ze stařečků najednou mocně sevře svou hůl, napřahuje se, má v očích oheň, v pažích překvapivou sílu… a padá, zrazen vlastním věkem, padá přímo na obličej, podoben vrásčitému mlokovi se rozplácl na náměstí.

To byla přesně ta chvíle, kdy městská stráž usoudila, že je nutné zasáhnout. Dva muži ve stejnokrojích se nepříliš rozhodným krokem vydali k hlučícímu davu.

Frozína, ukryta pod obrovským kloboukem, křičela ještě hlasitěji než ostatní. Když se muži zákona blížili, začala mávat svými dvěma transparenty jako mačetami. „Zastavte noční příšery! Lidi za lidi! Zastavte příšery, ne mě. Příšery, ne mě! Svobodu!“ vyvřískla ve chvíli, kdy ji za zápěstí drapla silná ruka.

„Slečno,“ pronesl smířlivě přerostlý strážník, „uklidněte se.“

Podobně jako křik zraněného ptáčete, i její šílený vřískot zmobilizoval celé hejno. Lidé opětovně a velice nahlas žádali svobodu. Jakási babička se zakousla do městského stejnokroje.

„Na čí jste vlastně straně!“ křičela Frozína ve strážníkově sevření.

Mlčel, táhl ji po náměstí.

„Vždyť jste člověk, ne? Jste člověk? Jste? Jste?“

Mlčel a táhl ji po kočičích hlavách.

„Nevidíte, co se tu děje!“

Mlčel a táhl ji boční uličkou, páchnoucí a kluzkou.

„Vy máte chránit! Svět! Lidí! Zničí nás! Jsou všude! Jsou všude! Jsou všudééé!“

V posledním, k dokonalosti dotaženém zavytí se Frozíně veliký klobouk svezl z hlavy na zem a odhalil šedý obličej.

Strážník zastavil. „Co…“ řekl.

„Och,“ vyhrkla Frozína. „Vraťte mi můj klobouk.“

„Zrovna jsem vás odtáhl z… demonstrace,“ řekl muž. „Z protiupírské demonstrace.“

„Protidhampírské je oficiální výraz. Ano. Ten klobouk. Prosím.“ Na místech, kam dopadlo odpolední slunce, začínala Frozínu pálit kůže.

Shýbl se a podal jí ho. „Musím vás zatknout,“ prohlásil.

„Děkuju,“ řekla, opět bezpečně skrytá pod širokou krempou.

Přestal ji svírat a ona se přestala vzpírat. Zavěsila se do jeho mohutného rámě. Kráčeli dolů uličkou jako párek ne moc tajných milenců, kolem lékárny a přes prázdné tržiště.

„Slečno,“ ozval se strážník po chvíli, „buďte tak laskavá, tohle nedělejte.“

„Nekladu odpor!“

„No právě. Klaďte trochu víc odporu.“

Frozína se ho poslušně pustila. Teď si vedle sebe vykračovali jako kolegové, kteří si po práci vyšli na sklenku královny.

„Víte, nestihnu školu,“ ozvala se Frozína.

„Uhm.“

„Nestihnu ani brigádu. Vyhodí mě. Dvakrát. Budu hladovět. Dám se na zločin. Prokousnu nějaké krky. Nebo ještě hůř. Budu krást.“

Veliký obličej, co se nad ní pohupoval, zbrunátněl, zvlnil se mu knír.

„Tohle je diskriminace, víte. Bylo nás tam alespoň sto. A vy jste vybral mě. Jenom mě,“ pokračovala neúprosně.

„Křičela jste pořádně nahlas.“

„Ale my musíme křičet nahlas. Nikdo nás neposlouchá. Nikdo nás nechápe. Jsme neustále bezdůvodně kriminalizováni.“

„Děláte velikou hanbu svému druhu,“ řekl strážník. „Velikou.“

Přidělili jí maličkou soukromou celu a maličký nočník. Pak se Frozína několik hodin nudila. Vzali jí kabát, klobouk i tašku plnou učebnic, ale nechali jí žízňoměr (na ten měla zákonný nárok), a tak kalibrovala nebo jenom tak točila knoflíky nebo předstírala (dvakrát), že se dostala pod přípustnou hranici a zmocňuje se jí krvavá vzteklina.

Když se konečně znovu zjevil starý známý strážník v doprovodu velitele stanice, Frozína na jeden velice hluboký nádech vychrlila nepřerušovaný proud stížností a názorů a obav, nabídek a hrozeb. Nový muž, mnohem méně masitý, zvedl ruku.

„Vůbec nechápu, oč vám jde,“ odfrkl, „takže toto vyplňte a jděte k čertu.“

„Bude i pokuta?“

„Kdo vás poslal provokovat, prosím vás? DeDracul?“

S úsměvem zavrtěla hlavou.

„Sázka?“

„Ne.“

Přisunul jí papíry, kterých se ještě ani nedotkla. „Psát doufám umíte.“

„Jsem ve druhém ročníku KPU.“

„Jste i hanbou své univerzity,“ zabrblal první strážník.

A Frozína šla. Šeřilo se, hlavní město ožívalo svým typickým pulsem rychle kolující krve, kořistnických svodů a vzdálených písní. Univerzita stála na opačném konci města a Frozína věděla, že začátek první přednášky nestihne, takže rozumným řešením by bylo vůbec na ni nejít. A kdyby se nechystala do laboratoře, určitě by to udělala. Půlhodinka svěží chůze čím dál čistějšími ulicemi a vynořily se před ní mozaikovité nádvoří s ibišky a mramorová budova Fakulty svatého Bludaře Královské paromagické univerzity.

Gizala jí držela místo v první řadě. Když vrzly dveře do sálu, profesor Haldri přestal mluvit a hypnotizoval Frozínu pohledem až do chvíle, kdy si sedla.

„Promiňte, pane profesore,“ řekla, „zatkli mě.“

„Pokaždé jiná výmluva,“ mávl rukou.

Gizaliny dlouhé bledé prsty vytrhávaly chloupky z dlouhé bílé bradky. Otočila se k Frozíně se zvednutým obočím. „Ne,“ zašeptala.

„Ale ano. Mám i pokutu.“ Výtržnice hrdě vytáhla důkazní materiál.

„No paráda.“

„Co jsem zmeškala?“

„Možnost přihlásit se na předtermín. A motivační záhadu. Byla vážně dobrá — proč Saalinský les začal žrát lidi a že to vlastně myslel dobře.“

Frozína si povzdechla. Odtud to budou už jenom samé nudné pravděpodobnosti, počty, permutace. Haldri obvykle psal zet stejně jako dvojku a té jako ef a ef jako nudli a em jako beztvarou hmotu zpod okraje světa.

Někdy měla pocit, že profesor úkoly záměrně formuluje hloupě, aby se studenti cítili ještě hůř, jestliže je nedokážou vyřešit. Malá čarodějka chce potrestat zlou macechu tak, že jí nechá srazit syrovátku od krávy Zrzule. Zrzuli je 15 let a její mléko každé ráno pijí máma, táta a tré děcek. Malé čarodějce je 8 let a její magický náboj, tvrdí macecha, je alespoň 77 arkán, ale macecha vždycky všechno dvojnásobně zveličí. Úkol: Může malá čarodějka bezpečně škodit, nebo se při pokusu její mozek rozprskne po celé zdi?

Nějakou dobu se ozývalo jen nervózní vrčení, šustění, povzdechy, „Jak dlouho žije kráva?“, až dokud profesor Haldri s vítězoslavným výrazem nenačmáral na tabuli hromady vzorců korunované výsledkem, že malá čarodějka by následkem záškodného kouzla nezahynula, ale jenom by velmi mírumilovně upadla do kómatu.

„Mám dost,“ zahlásila Frozína, když se po konci vyučování prodíraly skrze dav ve dveřích. „Jdeš se mnou do labiny?“

„Ty to opravdu chceš udělat?“

„Mám kvůli tomu v sobě už pět hodin o jehlu navíc, tak co myslíš.“

Gizala pokrčila rameny, vylovila z kapsy jablíčko a pořádně si ukousla. Pokračovala v jídle, uhnízděná na jednom z volných stolů v laboratořích, zatímco si Frozína odepínala žízňoměr ze zápěstí, vytáhla jednu jehlu, druhou jehlu, zásobník. Jednu kapku pokusně pipetovala do kontrastní látky. Nechutně zelená, stejně jako Haldri po mém příchodu. Výborně.

Následující dvě hodiny strávila opatrnou segmentací a stratifikací jednotlivých vrstev, jemně nahřála nejvýraznější oblasti, škálovala kontrasty v těch méně výrazných, aby co nejlépe vynikly detaily. Gizala jí občas podávala pomůcky a čistila skla ochranných brýlí, ale častěji komentovala, rýpala a pitvala bez nároku na zpětnou vazbu nejrůznější klepy o spolužácích, profesorech a náhodných osobách, a skutečně nápomocnou se stala ve chvíli, kdy odešla na záchod a už se nevrátila.

Nakonec si Frozína spokojeně oddechla. Vědu měla za sebou, zbytek byl otázkou tvůrčího umu. Mechanický míček, který využívala jako datové úložiště, příliš nepřipomínal ovoce, ale stačil kousek nereaktivního drátu, kleště, pyrit, hmoždíř a lepidlo, a zlaté jablíčko bylo na světě. Leželo na trochu poškrábaném kovovém stříbřitě lesklém podnosu, který Frozína později možná vrátí do jídelny, ale možná ani ne.

Schylovalo se k ránu. Za normálních okolností by zrovna vykazovala maximální aktivitu, někde tančila nebo pila nebo seděla v divadle, v ideálním případě by se učila. Dneska ne. V malém stánku před školou si koupila čokoládovou tyčinku a nechala si do uzavíratelného pohárku načepovat krev. Usadila se na lavičce před budovou a sledovala, jak ji jedním směrem míjejí vyčerpaní laboranti a druhým ještě neprobuzené uklízečky.

Profesor Quincey se zjevil na minutu přesně ve svůj obvyklý čas. Už zdáli k ní doléhalo klepání jeho vycházkové hole. Sklouzla z lavičky a následovala ho jako stín.

Svítalo. Když Quincey dospěl ke svému kabinetu, na obzoru už se zjevil vršek veliké rudě planoucí koule, takže se Frozína držela trochu dál od oken. Velice dlouho odemykal. Zakašlala.

„Nemyslete si, že jsem si vás nevšiml, slečno,“ řekl, aniž se otočil. „Jen jsem neměl potřebu zapříst s vámi hovor, to je všechno.“

„Já s vámi ale potřebuju mluvit, pane profesore.“

„Ach, prázdná množina společných zájmů. To se stává. Ale obávám se, že porovnám-li výši svého postavení na této škole a toho vašeho, nutně dospěju k závěru —“

„Pořád jste můj učitel,“ namítla Frozína.

Quincey se usmál. Schoval klíč do kapsy a otevřel dveře. Zůstal v nich stát. „Mám takový dojem, že jsem vás nedávno zbavil povinnosti navštěvovat můj předmět.“

„Třebaže jsem pracovala mnohem usilovněji než ostatní.“

„To nepopírám. Dokonce čtyřikrát usilovněji, jak jsem zjistil.“

Pokrčila rameny. „Byl to jen semestrální projekt a ti tři neschopní hlupáci. A já potřebovala peníze. Školné je šílené.“

„Nepochybně. Ale víte, že včasná selekce nekompetentních je jedním z nejrozumnějších způsobů, jak udržet kvalitu této školy na vysoké úrovni? A zrovna k tomu slouží zkoušky, semestrální práce a ty další věci.“

Frozína vydala neurčitý zvuk. Už dva měsíce před termínem odevzdání semestrálního projektu potichoučku rozšiřovala fámy, jak je těžké vyhovět profesorovým nárokům a že má spolehlivý zdroj, který za menší odměnu vypracuje zájemcům zadání — tajemně naznačovala, že jde o jednoho z Quinceyho doktorandů. Několik nocí a dní pak nespala, třikrát permutujíc a variujíc vlastní zadání tak, aby vyhovovalo požadavkům, a zároveň pořád působilo originálně. A všechno by bylo v pořádku, kdyby si ten idiot Adem alespoň „svou vlastní“ práci přečetl a při obhajobě se nesesypal a nezačal bezdůvodně chrlit přiznání.

„Řekl jste, že se za určitých podmínek mohu vrátit,“ podotkla Frozína.

„Za určitých podmínek… Připomenete mi je?“

„Vyjádřil jste se, že bych vás musela něčím velice překvapit.“

„Ach ano.“ Profesor Quincey vrhl rychlý pohled na zakrytý podnos v jejích rukou, pak odstoupil ode dveří a naznačil, že má vejít. „Tak do toho. Překvapte mě.“

Kancelář byla prostranná a relativně vzdušná, slabě páchla po starých knihách. Pronikavě tu voněla jen malá santalová židlička; na křehce vypadající trojnožce stála rozehraná šachová partie. Pod stropem visel kolotoč z vycpaných kolibříků. Jako těžítka sloužily trofeje ze vzdálených moří.

Profesor Quincey odložil hůl do stojanu a dotkl se těžkých závěsů na oknech, zaváhal a nechal je být. Z připraveného, pařícího se čajníku nalil sobě plný šálek a Frozíně půl šálku. Nabídl jí židli.

„Nuže?“ zeptal se.

Frozína si udělala místo na jeho stole — opatrně odsunula knihy a odstrčila sušené ryby s vypoulenýma očima. Odkryla svůj podnos: na první pohled nebyl ničím zajímavý, kromě jablíčka, té malé zlatisté věci. Quinceyho výraz se nijak nezměnil. Frozína přejela palcem po sadě drážek na vrchu ovoce, opatrně sepnula všechny kontakty. Pak ho rozkutálela po podnosu.

V prvních momentech jablko neudělalo vůbec nic, jen se nevinně koulelo. Frozína trpělivě mísila podnosem tak, aby nabylo stálou trajektorii po obvodu elipsy. Dno podnosu se začalo proměňovat. Pomalu se vynořovalo cosi jako obraz: ne víc než holé linie bez barev, tiché čáry opuštěného náměstí.

„Jako svůj nový semestrální projekt,“ začala Frozína, tiše a monotónně, „jsem se rozhodla vyrobit tento exopsychický záznam na subarkánní bázi. Začínáme na náměstí Smíru, kde se obvykle konají všechny významné demonstrace. Pronikla jsem mezi první množinu subjektů jako jedna z protestujících…“

Jablko se dál kutálelo. Emočně vyprázdněné odpolední náměstí se začalo vyplňovat prvními stopami rozčileného očekávání, červenými zrníčky obav a temnými skvrnami dlouho zrající křivdy, až počet jedinců přesáhl hranici, za níž už individualita začíná kolabovat, nahrazená obludnou, nenávist chrlící kolektivní myslí. Ta prokvetla stovkou strašlivých, chorobně zbarvených květů, opylujících se vzájemně, bujících, sebepožírajících, hnijících a opětovně rašících z vlastní hniloby. Frozína nadále komentovala tichým nezaujatým hlasem — teď se formuje opozice vůči demonstraci jako modrý plamen spravedlnosti, který však od rozhorlení taktéž červená, až nakonec těžko rozlišit jedno od druhého, dobro a zlo; pojmy se alienizují a opratě přebírá zase jen ten rudý rudý hněv. Teď se odhodlala zakročit městská stráž — sivá a jasně ohraničená, povinnost bez vědomí cti a bez zápalu.

Emocionální stopa pokračovala, tentokrát střídměji, s vykolejeným strážníkem (samostatný záblesk, implodující vzápětí), v cele, kde dosud parazitují hněvy, obavy a opilecké sny bývalých vězňů (mátožně zelené stíny bezcílně se srážející a vsakující do hladké plochy podnosu), až po pravidelně tvarované, bezbarvé sepisování protokolu a dlouhý, klidný, vláčný, tmavomodrý pochod nočním městem.

Záznam skončil. Frozína vytáhla pohárek a zbylou polovinu svého šálku vyplnila zchladlou krví. Natáhla se po cukřence.

Profesor Quincey nějakou chvíli přemýšlel. „Jako záchytný panel jste použila svoji auru?“

„Ano, vnější obal. Je volitelně napojitelný na můj žízňoměr.“

„Raději si dejte celý ten přístroj překontrolovat. Nevíte, co může způsobit kontaminace.“

„Hned poté, co si nechám na studijním proplatit pokutu.“

„Kontrastní látka?“ vyzvídal Quincey.

„Vybírala jsem z iridestního spektra. Krátkodobý obraz zachytí lépe než solární.“

„Maximální arkanita?“

„Devadesát… éé… pět.“

Položil jí ještě několik technických otázek. Na všechny odpověděla s lehkostí.

„Už jenom jedna připomínka: Většinu času jste své pocity držela na uzdě jako poslušného koníka, ale snažte se, aby ten koník příště nebyl tak samolibý. Dává to celému obrazu trochu nepěkné podbarvení.“

Pokrčila rameny a usmála se.

„Nuže.“ Profesor Quincey opětoval její úsměv. „Musím říct, že jako celek je to vynikající práce. Nepostrádá nápad ani jistý drzý šarm. Není lehké samostatně zvládnout tak komplexní projekt.“

„Děkuju.“

„Jenomže u vás mě to vůbec nepřekvapuje. A víte, co to znamená.“ Zvedl k ní zrak.

Frozína mu bez mrknutí oka pohled vrátila.

„Abych byl upřímný, nemohu tu zůstat během celého nadcházejícího zkouškového období, takže jsem rád za každé samovolné snížení počtu studentů. Ať už z důvodu nekompetentnosti, nebo přehnaného sebevědomí. S vaším zápalem nepochybně nasbíráte i bez mého předmětu dost kreditů, abyste postoupila do dalšího ročníku.“

„Nejsem si tím jistá.“

„Myslím, že v tomto případě je nejistota přiměřeným trestem. Na shledanou, slečno.“

Vstal. Frozína se nepohnula. Pomalu upíjela svůj nápoj a zvažovala argumenty. Až dokud ji ostře nezaštípala tvář — jako by dostala facku. Sykla a přitiskla si dlaně na líce.

„Och, vy jste ještě tady?“ obrátil se k ní Quincey s hraným překvapením a spustil závěs. „Odpusťte, zdálo se mi, že jsem slyšel bouchnout dveře.“

Frozína vstala, shrábla své věci a prkenně se uklonila. „Na shledanou, pane profesore,“ řekla a postarala se, aby tentokrát bouchnutí dveří skutečně slyšel.