Samantha Shannonová: Den, kdy padla noc

Samantha Shannonová se v nejnovějším románu Den, kdy padla noc vrací do magického světa bestselleru Převorství u pomerančovníku.

 

Stovky let před událostmi zachycenými v knize Převorství u pomerančovníku je Tunuva Melim sestrou Převorství. Padesát let se cvičila v zabíjení wyrmů — avšak od dob Bezejmenného se žádný neobjevil a mladší generace sester začíná o smyslu existence celého řádu pochybovat. 

 

Na Západě, v královenství Inys, se královna Sabran VI. Berethnetská právě provdala za Bardholta Bitvobijce, krále Hróthu, a jen o vlásek zachránila obě říše před zkázou. Jejich dcera Glorian se skrývá ve stínu obou — přesně tam, kde chce být. 

 

Draci Východu spí už celá staletí. Dumai strávila život v Nejvyšším chrámu Kwirikiho na Seiiki a snažila se probudit bohy z dlouhého spánku. Jenže teď přichází někdo z minulosti její matky, aby zvrátil její osud. Když vybuchne Hora děsu a přinese s sebou věk hrůzy a násilí, musejí tyto ženy najít sílu, aby ochránily lidstvo před ničivou hrozbou. 

 

 

 

Samantha Shannonová (nar. 1991) pochází z Londýna. Vystudovala anglický jazyk a literaturu na Oxfordské univerzitě. V roce 2013 vydala román Kostičas (česky 2014), první knihu z plánované sedmidílné série. Poté následovaly díly Vidořád (česky 2015), A zrodí se píseň (česky 2017) a Když spadne maska (česky 2022). Sérii Kostičas doplňují dvě novely Bledý snílek | Píseň úsvitu (česky 2023). V roce 2019 vydala samostatný fantasy román Převorství u pomerančovníku (česky 2020) a nyní se do stejného světa vrací s prequelem Den, kdy padla noc (2023). 

 

 

 

Vydal: Host, 2024

Obálka: Ivan Belikov

Ilustrace: Emily Faccini

Překlad: Kateřina Hajžmanová

Vazba: vázaná

Počet stran: 912

Cena: 749 Kč

 

 

 

1

Východ

 

Za prvé, probuzení v temnotě. Trvalo jí celé roky stát se svým vlastním kohoutem, ale teď byla nástrojem bohů. Víc než změna světla ji budila právě jejich vůle.

 

Za druhé, ponor do ledového jezírka. Posílená se vrátila do svého pokoje a oblékla se do šesti vrstev šatů vyrobených tak, aby jí pomohly překonat chlad. Svázala si vlasy a prameny uhladila voskem, aby ji ve větru neoslepovaly. To by mohlo být tady na hoře smrtící.

 

Poprvé se po koupeli nachladila — celé hodiny se třásla ve svém pokoji, z nosu jí teklo a tváře jí zrudly. Tehdy byla ještě dítě, příliš křehká pro zkoušky víry.

 

Teď už to Dumai zvládla vydržet, stejně jako uměla překonat nadmořskou výšku, v níž stál chrám. Horská nemoc se jí nikdy nedotkla, protože se v těchto vzdušných síních narodila, výš než hnízdila většina ptáků. Kanifa kdysi vtipkoval, že pokud by někdy vyrazila dolů do města, padla by k zemi, bez dechu by omdlela, stejně jako se to stávalo lezcům, kteří se vydali až sem nahoru.

 

Zemská nemoc, souhlasila její matka. Nejlepší bude, když zůstaneš tady nahoře, můj luňáčku, kam patříš.

 

Za třetí, sepsat si sny, které si pamatovala. Za čtvrté, jídlo, které jí dodá sílu. Za páté, pod stříškou u dveří se obout a pak na dvůr, stále zahalený nocí, kde čekala její matka, aby kráčela v čele procesí.

 

Pak zapálení dřevopadu, sladké kůry z polen, která ležela na mořském dně. Při hoření z ní stoupal kouř, čistý jako mlha, a vůně, jakou má svět po bouři.

 

V příšeří, již plně bdělá, kráčet po mostě, který se táhl přes propast mezi prostředním a třetím vrcholem. Pak dlouhé šplhání po svazích, zaklínání v prastarém jazyce.

 

Dál nahoru ke svatyni, která stála na vrcholku, a potom při prvním ranním paprsku samotný rituál. Zvonění na zvonkohru před Kwirikim, tanec kolem jeho železné sochy — volání po návratu bohů, jako to kdysi dělala Sněžná panna. Sůl a píseň a velebení. Společně stoupající hlasy, uvítací píseň zlátnoucí v jejich hrdlech a na jazycích.

 

Tak začal její den.

 

*

 

Pod jasnou oblohou oslnivě planul sníh. Dumai Ipyedská proti tomu lesku přimhouřila oči, zatímco se ubírala dolů k horkému prameni, a dlouze se napila z čutory. Ostatní bohopěvci byli daleko za ní.

 

Nejprve se opláchla a pak vklouzla do horkého jezírka. Oči měla zavřené a ponořila se do vody až po krk, vychutnávala si teplo a ticho.

 

I pro ni bylo šplhání náročné. Většina návštěvníků se na vrchol hory Ipyeda vůbec nedostala a zaplatili jen za to, že se o to mohli pokusit. Někdy se jim začala točit hlava, přestali vidět a museli přiznat porážku, jindy to vzdalo jejich srdce. Jen několik málo dokázalo dlouho vdechovat místní řídký vzduch.

 

Dumai to dokázala. Od narození nic jiného než tento vzduch nedýchala.

 

„Mai.“

 

Ohlédla se přes rameno. Objevil se tu její nejlepší přítel a nesl její oblečení z přístřešku. „Kane,“ oslovila ho. Dnes nebyl den, kdy se obvykle vydával na vrchol. „Připojíš se ke mně?“

 

„Ne. Z vesnice přišla zpráva,“ oznámil Kanifa. „Ve večerních hodinách dorazí hosté.“

 

To byly skutečně podivné novinky. Začátek podzimu představoval pro ty, kteří se sem chtěli vyšplhat, příležitost, ale takhle pozdě, kdy nižší průsmyk zasypal sníh a vítr vanul dost silně na to, aby člověka zahubil, se do Nejvyššího Kwirikiho chrámu hosté nevydávali. „Kolik?“

 

„Jedna lezkyně a čtyři další jako doprovod.“ Kanifa položil její oblečení vedle jezírka. „Je z klanu Kuposa.“

 

To bylo jméno, které z ní vyhnalo veškeré známky únavy — jméno nejvlivnějšího klanu na celém Seiiki. Dumai vylezla z vody.

 

„Pamatuj, žádné zvláštní zacházení,“ nabádala ho, zatímco se osušovala dlouhým pruhem plátna. „Na hoře je i klan Kuposa roven všem ostatním.“

 

„Hezká myšlenka,“ poznamenal mírně, „ale patří do jiného světa. Mají moc chrámy zavřít.“

 

„A proč by ji měli použít?“

 

„No, pojďme jim k tomu nezavdat důvod.“

 

„Začínáš být ze dvora stejně nervózní jako moje matka.“ Dumai na sebe začala navlékat první vrstvu. „Dobrá, pojďme se připravit.“

 

Kanifa čekal, až se ustrojí. Přes rukávy i nohavice si uvázala kožešinové zateplováky, natáhla si těžký černý kabátec, zavázala si kapuci pod bradou, pečlivě zabalila chodidla a schovala je do vysokých bot z jelenice, na podrážky připevnila ledové bodce. Nakonec si nasadila rukavice šité na míru. Na pravé ruce měla jen ukazováček a palec netknuté a celé, zbylé prsty zkrátila rozžhavená ocel. Přehodila si přes ramena zvířecí kožku a vyrazila za Kanifou.

 

Kráčeli dolů na nebeskou plošinu, Kanifa s vráskou na čele. Ve svých třiceti letech byl jen o tři roky starší než Dumai, ale hluboké rýhy kolem očí ho dělaly starším.

 

Plošina pod jejich nohama skřípala. Před nimi ležela Antuma, hlavní město Seiiki, postavené mezi dvěma stékajícími se rameny řeky Tikary. Nebylo to první hlavní město a nejspíš ani poslední. Slunce malovalo světlé skvrny po střechách a lesklo se na omrzlých stromech, které rostly mezi městem a horou.

 

Nozikenská dynastie kdysi vládla přístavnímu městu Ginura. Až když se bohové odebrali k dlouhému spánku — před dvěma sty šedesáti lety —, přestěhoval se dvůr do vnitrozemí na Rayontskou pánev. Teď sídlil v Antumském paláci, působivém komplexu na východním konci ulice Úsvitu. Pokud by byla Antuma vějířem, tato ulice by byla jeho středovým žebrem, přímou linií od paláce až k hlavní městské bráně.

 

Dumai na město často shlížela a přemýšlela, jak asi Antuma vypadala, když byli draci ještě vzhůru. Přála si, aby v té době žila, aby viděla, jak střeží Seiiki.

 

„Už přicházejí.“ Kanifa upíral oči na svah. „Ještě nezmrzli.“

 

Dumai sklopila pohled. Daleko pod nimi spatřila řadu drobných postav jako zrnka popela na oslepující běli. „Připravím Vnitřní sál,“ řekla. „Postaráš se o refektář?“

 

„Ano.“

 

„A pověz to mé matce, víš, že nesnáší překvapení.“

 

„Ano, Duchovní panno,“ pronesl vážně. Dumai se zakřenila a postrčila ho směrem k chrámu.

 

Věděl, že má jen dva sny. Za prvé, spatřit draka na vlastní oči. Za druhé, jednoho dne se stát Duchovní pannou po své matce.

 

Uvnitř se s Kanifou rozdělili. Vyrazil do refektáře a ona do Vnitřního sálu, kde postavila pět krytých míst na spaní pro lezkyni a její služebnictvo, každé s vlastními kamny a postelí. Když skončila, hlad už jí svíral žaludek.

 

Přinesla si jídlo z refektáře: napařené žloutky ušlehané do hladké žluté pěny a pokapané tmavým slaným olejem. Zatímco usazená na jedné ze střech jedla, pozorovala žalostníčky, kteří hnízdili na skaliskách nad chrámem. Brzy se vylíhnou mladí a prosytí večerní vzduch písní.

 

Když byla její miska prázdná, připojila se k ostatním při polední modlitbě. Potom nasekala dřevo na oheň, zatímco Kanifa odstranil z okapů led a nabral sníh, který nechal odtát, aby bylo co pít.

 

Než se skupina objevila, nastal večer. Přežili zrádné schody vedoucí z prvního vrcholu na druhý. Nejprve dorazili ozbrojení strážní najatí k tomu, aby odháněli medvědy a lapky, kteří slídili v zalesněném podhůří. Následoval je průvodce z bezejmenné vesnice na nižších svazích, poslední zastávky pod chrámem.

 

Pak se objevila lezkyně zabalená v tolika vrstvách oblečení, až se zdálo, že je její hlava oproti tělu příliš malá. Služebnictvo se shluklo kolem ní se skloněnými hlavami proti vyjícímu větru.

 

Dumai si na venkovní plošině vyměnila pohled s Kanifou, který se po ní ohlédl přes rameno. Návštěvníky měla přijmout Duchovní panna, ale Unora nebyla nikde v dohledu.

 

„Já je uvítám,“ řekla nakonec Dumai.

 

Sníh padal hustě a tak rychle, že skrze vločky na řasách skoro nic neviděla. Kapuce jí držela většinu vlasů na místě, ale volné prameny jí bičovaly tvář a zachytávaly se na rtech.

 

Sotva došla ke schodům, když ucítila, jak jí čísi ruka sevřela zápěstí. Obrátila se, očekávala Kanifu — ale vedle ní stála její matka, na hlavě čelenku ze stříbrných motýlů.

 

„Už jsem tady, Dumai,“ pronesla. „Je všechno připraveno?“

 

„Ano, matko.“

 

„Věděla jsem, že se na tebe mohu spolehnout.“ Unora se dotkla jejího ramene. „Odpočiň si. Dnes jsi tvrdě pracovala.“

 

Ustoupila, věděla, že by neměla zůstávat. Její matka se chovala jinak, když je navštívil někdo od dvora, zvlášť z klanu Kuposa — byla napjatá a nebývale vzdálená.

 

Dumai to nikdy zcela nepochopila. Ačkoli měl klan Kuposa u dvora obrovský vliv, vždycky Nejvyšší Kwirikiho chrám jen a pouze podporovali. Financovali zásadní renovace, posílali nádherné dary, dokonce platili slavným umělcům, aby vyzdobili Vnitřní sál. Přesto mohlo být moudré kolem rodiny s takovou mocí našlapovat po špičkách.

 

Cestou do postele pootevřela jedny z mnoha dveří. V jedné z nejvyšších komnat chrámu se Osipa Antumská dívala skrze vodní kámen na svitek a nahřívala si přitom chodidla o horkou cihlu.

 

„Osipo,“ oslovila ji Dumai, „mohu ti něco donést?“

 

Osipa na ni zamžourala. „Dumai.“ Hlas měla zastřený. „Je od tebe vskutku ohleduplné, že se ptáš, ale ne.“ Zvedla svá šedá obočí, stále upravená ve starém dvorském stylu. „Viděla jsem, že máš ruce opět celé rozpraskané od práce. Zkoušelas ten balzám, který jsem ti darovala ke Svátku konce léta?“

 

„Potřebuji, aby byly dost hrubé na lezení,“ připomněla Dumai. Osipa zavrtěla hlavou a pak zakašlala do rukávu. „Není ti dobře?“

 

„To ten chlad.“ Osipa si osušila nos. „Závidím ti, dítě. Zimu zvládáš stejně dobře jako hora samotná.“

 

„Přinesu ti trochu zázvoru, to pomůže.“

 

„Už dobře vím, že nepomůže nic.“ Znovu se shrbila nad svitkem. „Kéž máš jasné sny, Dumai.“

 

„I ty.“

 

Temné měsíce Osipa vždycky nenáviděla. Věrná služebná Velké císařovny jako jediná následovala svou paní na horu Ipyeda. O desítky let později se tu pořád ještě necítila jako doma.

 

Noc uvrhla chrám do temnoty. Dumai došla do svého pokoje a našla tam tác s jídlem, okenice byly zamčené, aby dovnitř nevpustily vítr. Jakmile si opískovala své mozoly, svlékla se a strčila nohy pod stolek přikrytý dekou, kde doutnala truhlice plná uhlíků.

 

Vítr venku sténal a ona se hezky v teple jako čerstvě vylíhnuté ptáče najedla. Až když byla nádoba úplně prázdná, otevřela svou modlitební krabičku, vyňala z ní pruh papíru, kartáč a sklenku sépiového inkoustu. Napsala své přání — pokaždé stejné — a vhodila papír do své snové misky. Vznášel se na hladině, čím dál tenčí, jak voda pohlcovala její slova, vpíjela se do nich a posílala je do říše bohů.

 

Dumai obestřela únava jako moře, které nikdy neviděla. Prohrábla uhlíky poblíž lůžka, sfoukla lampy a položila si hlavu na polštář. V jediném úderu srdce usnula.

 

*

 

Za prvé, probuzení v temnotě. Vyprahlá ústa, neohrabané prsty. Vyklouzly z jejího lůžka na příliš měkkou, příliš chladnou podlahu.

 

Dumai vyplavala z moře snů. Třásla se, nos měla jako led a pokusila se přijít na to, proč je její tvář mokrá, proč má pod prsty sníh. Někde poblíž se ozývaly zvuky, které toužily být vyslyšeny i přes skučení větru. Zakvílení, zarachocení — pak děsivé prásknutí, po kterém se bleskově vyšvihla do sedu.

 

Jedna z okenic se uvolnila. Pokud bude dál takhle rachotit, probudí celou svatyni.

 

Nohy se jí rozpohybovaly jen pomalu. Doploužila se k oknu a natáhla se ven, konečky prstů zahákla za okenici.

 

Něco ji přimělo se zarazit. Podívala se přímo před sebe do černého řevu noci směrem k lucerně na vršku schodiště, chráněné před větrem. V jejím světle rozeznala stín. Kanifa vždycky říkal, že má oči bystřejší než dravci.

 

Bandita. Nebo bdící duch. Něco, co sem nepatřilo. Vzpomněla si na příběhy o zubech jako hlavice šípu, na maso hnijící na kostech… a najednou se znovu stala bázlivým dítětem.

 

Byla však také bohopěvkyní, vysvěcenou před velkým Kwirikim. Odhodlání jí zpevnilo páteř.

 

Podlaha vrzala, když vykročila z pokoje s lampou v ruce, sešla po schodech kolem jemně osvícených dveří do Vnitřního sálu. Naučila se v těchto chodbách chodit, znala je stejně dobře v temnotě jako ve dne. Venku na podestě si obula první boty, které našla.

 

Postava byla pořád vedle lucerny, tolik se hrbila před větrem, že se zdálo, jako by neměla hlavu. Dumai vyrazila směrem k ní, v ruce svírala jeden z cepínů na led. Nikdy ho nepoužila jako zbraň, ale pokud by to bylo nutné, pokusila by se o to. Když se postava otočila, Dumai s úlevou zjistila, že má tvář.

 

Žádný bandita. Ten muž měl na sobě potrhaný šat solného chodce. Díval se na Dumai slzícíma očima, pak vykašlal jemnou spršku krve a beze slova se zhroutil do sněhu.