V. E. Schwab: Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě

Nakladatelství Slovart vydalo v edici #booklab fantasy román Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě od V. E. Schwab, autorky knih Neviditelný život Addie La Rue a Křehká vlákna moci.

ANOTACE:
1532. Santo Domingo de la Calzada
Mladá dívka vyrůstá jako divoké kvítí – její kráse se vyrovná jen její touha po útěku. María však ví, že nemůže být ničím víc než kořistí nebo pěšcem v mužských hrách. Když jí svůdná cizinka nabídne jinou cestu, učiní María zoufalé rozhodnutí. Přísahá, že nebude ničeho litovat.
Tento příběh je o hladu.

1827. Londýn
Mladá žena žije idylickým, ale odloučeným životem na rodinném panství, dokud ji kvůli okamžiku zakázané vášně neodešlou do Londýna. Charlottino citlivé srdce plné zdánlivě nesplnitelných přání je uchváceno nabídkou krásné vdovy – ale cena za svobodu je vyšší, než si dokázala představit.
Tento příběh je o lásce.

2019. Boston
Vysoká škola měla být její šancí stát se novým člověkem. Proto se Alice přestěhovala přes půl světa a nechala svůj starý život za sebou. Jenže když ji nečekaná známost na jednu noc donutí pochybovat o své minulosti, přítomnosti i budoucnosti, Alice se vrhne do honby za odpověďmi… a pomstou.
Tento příběh je o hněvu.

Je to příběh o životě – o tom, jak končí a jak začíná.

INFO O KNIZE:
Vydal: Booklab, 10/2025
Překlad: Romana Bičíková
Vazba: měkká
Počet stran: 624
Cena: 549 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
I.
Santo Domingo de la Calzada, Španělsko 1521

Vdova přijela ve středu.

To si María pamatuje, protože středa je den koupání, a jejím vlasům trvá po mytí a rozčesání celou věčnost, než uschnou. Pamatuje si to, protože na konec dubna je dost teplo, a ona sedí na kraji dvorku, kam dopadá slunce, cumlá třešňovou pecku (jedné z prvních třešní toho roku) a zvedá jeden pramen proti světlu, aby zjistila, jestli jí vlasy tmavnou, nebo jsou zkrátka jen pořád mokré.

Matka jí vyčítá, že začíná být marnivá, ale na druhou stranu, to ona ji nutí chodit každý týden do postele s hlavou pomazanou jílem, v naději, že utlumí křiklavost jejích kadeří. Nakolik María dokáže posoudit, neúčinkuje to. Naopak, její vlasy září ještě jasněji.

Nevadilo by jí to tolik, Maríině matce, kdyby měla hřívu barvy medu, nebo země, nebo i kaštanovou, ale takhle zuřivě červené, říká, to je zlé znamení. Není to hřejivá barva, ale horoucí rudá otevřeného ohně. Ohně, který se nedá uhasit.

Něco Maríu pošimrá na holeni. Z lemu šatů se jí páře nitka, bude muset matku poprosit, aby jí ho spravila. Její matka je švadlena, drobné prsty kladou stehy dokonale rovně. K šití, opakuje jí neustále, je potřeba trpělivých rukou a trpělivého srdce, ale María si na tento svět nepřinesla ani jedno. Vždycky se jen píchne o jehlu, rozčílí se a zahodí nedošité dílo do kouta. Vrozený neklid, říkával její otec. Což se dá přejít u syna, ale ne u dcery.

María válí pecku po vnitřní straně zubů a tahá za nitku, takže se matčino trpělivé srdce roztřepí ještě víc, a vtom začnou odbíjet kostelní zvony.

A den je náhle mnohem zajímavější.

Vyskočí na nohy a bosky se rozběhne po cestě, sukně se jí motá mezi nohy, musí si ji vykasat. Zamíří ke své oblíbené pozorovatelně, na vrcholku Inesiny stáje, ale zjistí, že Felipe už tam sedí.

„Vrať se domů,“ křikne na ni, když se María vyšvihne na povoz a přeskočí z něj na šikmou střechu. „Není tu pro tebe bezpečno.“

Jsou mezi nimi jen tři roky, jemu je třináct a jí deset, ale on už se chová, jako by to byla nepřekonatelná vzdálenost, jako by byl dospělý a ona ještě dítě, i když sám pořád brečí, když ho něco bolí nebo je mu smutno, a ona přestala plakat dávno předtím, než umřel jejich otec.

„Myslím to vážně, Marío,“ plísní ji, ale María si ho nevšímá, mžourá do pozdně odpoledního slunce a sleduje karavanu vjíždějící do města.

María neumí číst ani psát, ale počítat ano. A tak počítá kráčející koně – šest, sedm, osm, devět – a pak i jejich jezdce, když vtom pod nimi vyštěkne hlas.

„Madre de Dios. Slezte dolů, než si srazíte vaz.“

Felipe se otočí, skoro u toho po ohlazených taškách uklouzne, ale María se nenechá rušit. Je to jen Rafa, ani nemusí sklopit zrak, aby přesně věděla, jak se tváří, ruce v bok a hlavu zakloněnou, mračí se stejně jako jejich otec. Začal s tím před rokem, když musel převzít jeho roli. Jako by jejich otec nebyl víc než široká ramena, stoicky zaťatá čelist, zatvrzelý hlas. Místo, které Maríin nejstarší bratr dokáže snadno zaplnit.

„Hned!“ štěkne Rafa.

Felipeho kuráž se pod tíhou Rafova pohledu vypaří, opatrně se sune po šikmých taškách, dokud nesleze dolů. María se ani ne­hne, jen aby dokázala, že si umí stát za svým, ale karavana cestou do města zmizela za ohbím zatáčky, takže už nic nevidí. Konečně poslechne a skočí dolů, přistane v louži a voda jí pocáká sukně. Felipe je zamazaný navlas stejně, ale Rafa probodává nasupeným pohledem jen a jen ji.

Než mu stihne odtančit z dosahu, popadne ji za rameno.

„Mohla jsi spadnout.“

„Nesmysl,“ odvětí María. „Já bych letěla.“

„Nevšiml jsem si, že bys měla křídla.“

„Nepotřebuju je,“ ušklíbne se María. „Jsem čarodějnice.“

Je to jen vtip. Zrovna minulý týden ji tak sám označil, když vešel do domu a viděl ji, jak sedí u krbu, rudé vlasy rozpuštěné a divoké, s pohledem ztraceným v plápolajících plamenech.

Jenže teď, jen co jí slovo splyne ze rtů, vymrští Rafa ruku a udeří ji do tváře.

Bolest je náhlá a žhne, ale slzy, které jí vhrknou do očí, způsobil šok a vztek, na okamžik si představuje, jak se na bratra vrhá a krátkými, ostrými nehty ho škrábe po obličeji, představuje si jeho výraz, tváře zhyzděné krvavými šrámy.

Je to až zvířecí hněv, a María ví, že by si jen vysloužila výprask. Radši si usmyslí, že mu do parádních bot nakydá hnůj. Z toho nápadu jí zacuká ve rtech, a pohled na její úšklebek rozčílí bratra ještě víc.

Rafa potřese hlavou. „Vrať se k matce,“ přikáže jí a máchne rukou, jako by odháněl toulavou kočku. Vykročí po cestě a Felipe se mlčky trousí za ním, jako stín, dva chlapci, kteří jdou do města přivítat karavanu.

María si promne tvář a dívá se za nimi. Napočítá do deseti, pak překulí třešňovou pecku mezi zuby a skousne ji tak prudce, že se rozpadne na kusy.

Vyplivne úlomky do prachu a vydá se za bratry.

* * *

Santo Domingo je požehnané město.

Nachází se na svatojakubské cestě, Camino de Santiago. Poutníci, kteří po ní kráčejí, Maríu vždycky fascinovali. Otec jí vyprávěl, že pouť podstupují, aby se očistili od hříchu, a když byla malá, představovala si hříchy jako balvany, krádeže a vraždy a násilí, těžká břemena, pod nimiž se ohýbá tělo i duše. Žasla nad nekončícími zástupy zločinců, kteří ve snaze o pokání křičí do světa svou vinu.

Teprve později jí matka řekla, že ne všechny hříchy jsou balvany, že ve skutečnosti jich většina připomíná spíš oblázky. Nevlídná myšlenka. Lačnost v srdci. Malá závaží jako hamižnost a chtivost a závist (nic z toho za velký hřích nepovažovala, ale zjevně se to nasčítá). Ještě víc ji zklamalo, když zjistila, že někteří z těch, kdo kráčí po svatojakubské cestě, vůbec žádný hřích nenesou, že nechtějí odčinit svou minulost, ale pojistit si budoucnost. Že prosí o zázrak, o přímluvu, nebo si zkrátka chtějí vydobýt Boží přízeň.

Maríe to připadalo strašlivě nudné, a tak si pro pobavení začala vymýšlet hříchy, které by každému z poutníků mohla přisoudit.

Zatímco poutníci na náměstí vykládají svoje věci, určí, že muž úplně vepředu ukradl krávu rodině, která kvůli tomu nepřežila zimu.

Žena za ním utopila nechtěné dítě a následně sama nedokázala počít.

Muž v plášti s vyšitým červeným křížem patří k řádu svatojakubských rytířů, vede tohle stádečko poutníků jako průvodce, ale María se rozhodne, že má podél cesty rozeseté manželky jako semínka, jako by za sebou nechával stezku hříšných drobečků.

Stařec za ním se modlil za to, aby mu umřela žena, a přání se mu splnilo.

Tamhleten mladík zabil soka v souboji.

A ta žena v šedém…

Žena v šedém…

María zaváhá.

Ne že by ji zradila představivost, ale těžko vymyslet příběh, když ženě nevidí ani do tváře. Je celá zahalená do sukna jedné barvy, jako sloup vytesaný z jednoho kusu kamene, jako kresba v blátě. Duch skrývající se v tmavě šedých šatech, pod šedým kloboukem s šedým závojem přišpendleným k obrubě, v rukavicích ze stejné látky, navzdory horku oblačného dne. V pestrobarevném průvodu poutníků je jako socha, chladná a bezbarvá.

María obchází náměstí, dokud nenajde Felipeho. Bratr po ní střelí pohledem a odevzdaně si povzdychne. „Rafa tě zpráská rákoskou.“

„Ať si to zkusí, pokoušu ho,“ odsekne María a vycení zuby.

Felipe protočí panenky, odhodlaný si jí dál nevšímat, ale María ho dloubne do žeber.

„Co?“ sykne na ni.

María ukáže na ženu v šedém a zeptá se, proč vypadá tak zvláštně, a Felipe šeptem odpoví, že bude asi vdova, a to, co má na sobě, je nejspíš smuteční šat. María se zakaboní. Vdovy už na svatojakubské cestě viděla. Žádná z nich nevypadala jako tahle.

Ale Felipe jen pokrčí rameny a dodá, že je to možná Francouzka.

Zvony přestaly odbíjet a město se dalo opět do pohybu.

Pekařův syn přináší bochníky chleba, hostinský solenou rybu a pivo. Maríina matka přichází nabídnout správky oblečení poničeného po cestě, a Maríe to vnukne nápad. Vklouzne do davu a proplétá se mezi lidmi k vdovinu koni. Jakýsi muž vdově podal ruku a pomohl jí sesednout. Nemá žádné zavazadlo, jen dřevěnou truhličku, kterou jí muž sundá.

Nechtěně s ní zatřese a ozve se cinkot. María dumá, co v ní asi může být.

Už je skoro u vdovy, na jazyku otázku, jestli nechce něco zašít, ale vtom se k ní žena otočí. Do tváře jí María stále nevidí, její rysy jsou rozpité za těžkým závojem, ale už na sobě mnohokrát cítila žár Rafova pohledu, a tak nemá pochyb o tom, že ji vdova probodává očima. A María, která si tak ráda myslí, že se ničeho nezalekne – ani temných koutů na nočním dvorku, ani výšky střechy stáje, ani pavouků ukrývajících se v nařezaném dříví –, se zarazí a slova se jí v hrdle změní v kameny.

Zírá na podivnou ženu, nechápe pocit, který ji zaplavil. Určitě by ho hned zaplašila a znovu vykročila vpřed, ale než se rozhoupe, na rameni jí přistane Rafova dlaň. Je příliš pozdě, vdova se odvrací a karavana se rozchází, koně do stájí, lidé do hostince, a María musí proti své vůli zpátky domů.

* * *

Následující den je horký a jasný a bez mraků.

Karavana se před polednem znovu vydala na cestu, ale vdova ne. Její kůň se světlou srstí je dál ustájený u hostince a ona sama zůstává v pokoji se zataženými závěsy. Hodiny plynou, a vdova během nich nepožádá o vodu ani o víno, nepřijme nabízené jídlo, až někteří přemítají, jestli se chce stát světicí. Pokud je za jejím jednáním zbožnost, musí být skutečně vroucí. Pokud je to nemoc, nechtějí s ní mít nic do činění.

Hodiny plynou, a zvěsti se šíří jako stíny.

Možná je stará.

Možná je slabá.

Možná potřebuje odpočívat.

Možná je nemocná.

Možná je na ni cesta příliš náročná.

Možná kvůli horku –

Možná kvůli slunci –

Na ničem nepanuje shoda, kromě toho, že mužům není vdova po chuti. Je jim na obtíž, jako balík, co se skutálel z koně jiného poutníka.

„Co za ženskou cestuje bez doprovodu?“ brblají.

„Co za ženskou se rozhodne, že tu zůstane sama?“

Odpověď je pochopitelně vdova.

Jenže hned za tímhle slovem se šeptem trousí ještě jedno.

(Čarodějnice.)

Avšak čarodějnice by se přece nikdy nevydala na křesťanskou pouť.

Ať už je to jakkoli, mužští se drží dál, zato ženy – těm se klevety nikdy nepříčily. Střídají se během dne u dveří vdovina pokoje, stráví s ní pár chvil, dělají jí společnost, možná z dobroty srdce, možná jen aby si popovídaly, zjistily, odkud přišla, kam půjde dál.

María se v myšlenkách vrací k dřevěné truhličce a přemítá, zda vdova něco neprodává. Stává se to často – poutníci jsou jako mravenci, přinášejí na své cestě nejroztodivnější věci z nejroztodivnějších míst, jako bahno ulpívající na podrážkách bot.

Její matka nesouhlasně mlaskne a podá jí košík s vyspraveným oblečením.

Vdova se jí nezamlouvá, od chvíle, kdy přibyla do města, není matka ve své kůži. Ale když se jí María zeptá proč, neodpoví, jen se pokřižuje, a tohle gesto podnítí Maríinu zvědavost ještě víc. Vezme košík a vydá se za rodinami Baltierrových, Muñozových a Cordonových.

Rafa na kraji dvorku zpevňuje plot, který neustále vypadá, že ho příští silnější poryv větru skácí. Když kolem něj María prochází, zamračí se na ni, a María ví, že hledá, za co by ji pokáral. Narovnej se, Marío. Proč jsi tak ušmudlaná, Marío. Chovej se, jak se sluší a patří, Marío. Usměje se na něj a vysekne pukrle tak ostré, jako by ho jím chtěla uřknout.

Od rána bylo horko, ale nad město se během dne naženou mračna, a než María roznese spravené oblečení, začne hřmět.

Přidá do kroku, prázdný košík se jí pohupuje na prstech, na jazyku cítí déšť. Zkrátí si cestu mlázím, které lemuje město jako cesta, a vyleká se, když jeden strom vystoupí z řady. Ale není to strom. Je to vdova.

María se zastaví a nadechne se skrz zaťaté zuby.

Žena má odhalenou tvář, závoj si odhrnula na krempu klobouku, a María zírá na plavé lokny na jejím zátylku. Zírá na její hladké tváře, špičatou bradu, jemně vykrojené růžové rty. Nevypadá ani nemocně, ani staře, ani slabě. Naopak, je mnohem mladší, než María hádala. A mnohem, mnohem hezčí.

Vedle v trávě stojí dřevěná truhlička, víko odklopené, a od jejího obsahu se odráží světlo. María je zklamaná, jsou to jen lahvičky s korkovými zátkami, a v žádné z nich podle všeho není krev, nebo peří či úlomky kostí.

Vdova poklekne u kmene stromu, prohrábne rukama v rukavicích trávu mezi jeho kořeny, a –

„Co to děláte?“ neudrží se María.

Vdova sebou necukne ani nevzhlédne od svého díla.

Když promluví, její hlas je hladký a překvapivě hluboký, a španělsky mluví tak dobře, až María zapochybuje o Felipeho tvrzení, že je Francouzka.

„Sbírám bylinky.“

„Na kouzlo?“ zeptá se María, slova z ní vyletí dřív, než ji napadne je zarazit.

Vdova zvedne hlavu a její oči jsou pronikavě modré a s pobavenými vráskami v koutcích. „Na tonikum.“

María se zamračí. „Tonikum je totéž jako kouzlo?“

„Jen pro hlupáky,“ odvětí vdova. „Jsi snad hlupák, holčičko?“

María zavrtí hlavou, ale nedokáže zadržet další otázku. „Takže vy nejste čarodějnice?“

Vdova se narovná a její pozornost se na okamžik v plné síle upře na Maríu, pevná jako skála, než z ní zase sjede pohledem a upře ho k městu. „Tolik pověrčivosti, a na místě, kde věří, že pečená slepice vyskočila z talíře a dala se do zpěvu.“

Mluví o pověsti, která Santo Domingo proslavila.

„To byl zázrak,“ ohradí se María.

Vdova se zamyslí. „A v čem se zázrak liší od kouzla? Kdo může říct, že ten světec nebyl čaroděj?“ prohodí, jako by se nechumelilo, jako by slova nenesla žádnou váhu. A María se přistihne, že se nad jejím neskrývaným rouháním uculuje. Ach, jak by se Rafa mračil, jak by se matka zděšeně křižovala.

„Takže jste čarodějnice?“ zeptá se zvesela.

Vdova se zasměje. Není to čarodějnický chechot, María si vždycky představovala, že ten zní jako štípání dřeva, jako krákání vran. Ne, vdovin smích je jemný a opojný jako spánek.

„Ne,“ odpoví a v hlase jí doznívá pobavení. „A tohle nejsou čáry. Je to lék.“ Zvedne drobný červený kvítek, svírá ho mezi prsty v rukavicích, jako by to byla vzácná růže. „Příroda nám dává vše, co potřebujeme,“ pronese, a María má poprvé pocit, že zachytila něco cizího, nádech přízvuku, který nedokáže určit. „Existují odvary a tonika na mnoho neduhů,“ pokračuje. „Na zahnání horečky, na zmírnění kašle. Takové, které pomohou ženě počít, nebo se zbavit dítěte, o něž nestojí. Takové, které pomohou muži usnout…“

María sklopí oči k zemi, zahlédne další karmínový oddenek, užuž po něm sahá, ale vdova ji chytí za ruku.

I když od ní stála několik kroků.

I když ji María vůbec neviděla se pohnout.

Najednou stojí vedle ní, o hlavu vyšší, a prsty v rukavici jí obepíná zápěstí.

„Pozor. Krása je v přírodě varováním. Ty nejkrásnější jsou často jedovaté.“

Ale María už rostlinku pustila z hlavy. Její svět se smrskl jen na vdovu.

Slunce je skoro pryč, zmizelo za nízko visícími mraky, a vdova takhle zblízka voní jako kandované fíky a zimní koření. Její oblečení takhle zblízka nevypadá všedně, je krásně ušité a obroubené třpytivou stříbrnou nití. Její modré oči se takhle zblízka horečnatě lesknou, a v prohlubních tváří jí tmavnou stíny, a María přemítá, jestli se zmýlila, jestli vdova skutečně není nemocná.

Ženě zacuká v koutku úst, zkroutí růžové rty do truchlivého úsměvu. Pak je rozevře, a svět se smrskne a stáhne jako zadržovaný dech. María má pocit, že padá, i když se nepohnula ani o píď.

Vtom jim nad hlavou práskne hrom, jako když se zlomí větev, a vdova její ruku pustí.

„Utíkej domů,“ pobídne ji, když se skrze větvoví proderou první kapky. A María snad poprvé za svůj krátký, tvrdohlavý život poslechne. Otočí se, vyběhne z hájku a pádí po cestě, jako by mohla liják předehnat. Ale nemůže, a když za dveřmi domu upustí na zem prázdný košík, je promočená na kost.

Její matka mumlá cosi o mokrých svršcích a nachlazení, stáhne z ní šaty a posadí ji ke krbu v obavách, aby neonemocněla.

María neonemocní, ale té noci zemře ve spánku seňor Baltierra.

Druhý den ráno je vdova pryč.

Znovu ji María uvidí až za deset let.