Petr Rušeb: Světelné (k)roky

V nakladatelství Fobos vyšla humorná sci-fi Světelné (k)roky o galaktické výpravě posledního člověka ve vesmíru.

 

Hynek Prokop je obyčejný člověk pracující v obyčejném zaměstnání a ubírající se svým obyčejným životem k naprosto obyčejné smrti… pokud se tedy nestane něco neobyčejného.

 

Například proměna Země a okolní galaxie v hromadu hvězdného prachu. Hynek se musí naučit přežít a najít svou roli v mezigalaktickém společenství, které ať už je jakékoliv, rozhodně není obyčejné. Základem je příliš se neptat, neohlížet a především – NEZEŠÍLET.

 

 

Vydal: Fobos; 9/2025

Vazba: měkká

Počet stran: 464

Cena: 399 Kč (v e-shopu Knihy Dobrovský za 319 Kč)

 

 

Ten den byla středa, podle výzkumu prestižní statistické agentury Worldresearch, nejproduktivnější den v týdnu. Výzkum samotný stál šest a půl miliardy a pět let života více než stovky statistiků, psychologů a sociologů – ne, že by jim to vadilo, byla to dobře zaplacená práce. A hle, výsledek. Středa! Dávalo to smysl. Člověk už překonal pondělí, a ještě neupadl do očekávání volného víkendu, takže ve středu údajně vznikají nejlepší věci. Hynek Prokop – kdyby onen výzkum ovšem znal – by nejspíš řekl, že je to naprostá blbost. Byla středa a on přišel o práci, protože zkazil, na co sáhl. 

 

Už se to dělo dobré dva měsíce a zaměstnavateli zkrátka došla trpělivost. Když někdo pracuje jako kuchař a každý den udělá míchaná vajíčka moc řídká, připálí přílohu k obědu, dezert k večeři naopak nedopeče, a na druhý den připraví pstruha v kyselinové omáčce ze zbytků čističe, který nedopatřením zůstal v troubě… inu, asi by si měl hledat práci jinou. Hynek nebyl až tak špatný kuchař, vůbec ne, dělal tu práci deset let, jenže poslední týdny se s ním něco stalo. Ať vařil, co vařil – z hlavy, podle receptů, nebo za dohledu jiných kuchařů, jen bezradně kroutících hlavou – všechno chutnalo hrozně, byť ta jídla připravoval stokrát. Ale co, asi to není práce pro mě, řekl si na své poslední směně – krátce po uhašení menšího požáru – tak půjde dělat něco jiného. Vždyť bylo tolik jiných zaměstnání. Stejně už pomalu šílel ze sklepa bez oken a s mastnými stěnami, pokrytými stejně mastnými pavučinami ještě mastnějších pavouků. Z místností pro zaměstnance vydlabané ve skále, vlhké a obydlené tučnými krysami, které netrpělivě čekají, co kde zbyde. Pravda, některé nečekají a prostě si to vezmou. Říkali tomu pracoviště, jo, jenže to byla spíš přípravka začínajících alkoholiků. Ne, že by se někdo mohl divit. Některé věci na světě jsou neměnné. Takže kuchař buď v určité fázi svého života začne chlastat, nebo si najde jinou práci – případně otevře restauraci s veganskou kuchyní, což nakonec způsobí úplně jiný druh psychické nerovnováhy. Hynek se prozatím cítil duševně vcelku dobře a alkohol nepotřeboval, což ho samo o sobě v podstatě diskvalifikovalo z disciplíny „staň se kuchařským profesionálem“. Rád se sem tam opil s přáteli, jistě, jenže s přibývajícím věkem ho opouštěl ten mladistvý pijácký zápal, a naopak poznával stupňující se kocovinové peklo. 

 

Pověsil zamazaný rondon do skřínky a spolu se zástěrou, kostkovanými kalhotami a protiskluzovými botami – pekelně klouzajícími na vytřené podlaze – je tam zavřel. Vzal si jen svůj nůž a visací zámek. Zbytek si můžete nechat. Na okamžik se cítil tak nějak svobodný, otázkou zůstávalo; co ze všech těch skvělých věcí na světě, by teď mohl dělat?

 

Takže taková byla středa Hynka Prokopa, jedné z osmi miliard existencí na planetě Zemi. Z jeho pohledu nestálo za nic ani pondělí, nebo třeba pátek. Každý den se mohlo stát něco nepříjemného, a to se v poslední době dělo. Například v úterý, neboli včera, konečně došla trpělivost paní Burdové, majitelce bytu kde Hynek bydlel a přikázala mu se do konce měsíce vystěhovat. Ani neprotestoval, tentokrát už ne, sice by jistě našel nějaký další argument, ale paní Burdová disponovala kromě bytu i dvěma metry v kohoutku, hustým černým knírem a chlupatými údy dlouholetého kulturisty. Neměl peníze, tak to bylo. Od pohřbu matky před rokem se stále finančně nevzpamatoval. Vždyť jen rakev stála jako jeho auto – už několik měsíců stojící před domem nepojízdné, takže vlastně plnící podobnou funkci – jen ho zatím nikdo nezakopal. Potom se rozbila pračka, lednička a kocour Emil, který mu zůstal z předchozího divokého vztahu potřeboval komplikovanou, nákladnou operaci, jen aby po několika týdnech stejně chcípnul. Hynek tak nějak tušil, že půjde bydlet do spolunájmu s partou vysokoškoláků humanitních studií, kde mu bude patřit celá postel, skříň, čtvrt záchodu, jedna police v lednici a každý pátek bude muset poslouchat o dualitě těla a duše a dávit se marihuanovým kouřem. 

 

Pomalu se loudal domů, nebylo kam spěchat. Čekala na něj jen květina aloe na parapetu, kterou pečlivě opečovával a říkal jí důvěrně Aloe Věra. Měl sice přítelkyni, Dominiku, ale ta v poslední době propadla fitness, běhu a vůbec cvičení, takže se vídali méně. Hynek se obvykle pohyboval jen do práce a z práce. Běh pro radost, jak říkala Dominika mu přišel jako čiré šílenství. Naposledy utíkal v deseti letech před rozzuřeným kohoutem u babičky na vesnici. I přes minimum pohybu nebyl tlustý, ani k tomu neměl sklony, což mu vzhledem k jeho životosprávě hodně lidí závidělo. 

 

Jako obvykle zašel do večerky kousek od domu, kde bydlel. Z toho už se stal téměř rituál, šel tam i když nic nepotřeboval a koupil třeba pytlík bonbonů. Občas ho napadlo, jaký povyk by způsobila paní Burdová, kdyby zjistila, že své poslední trosky peněz utrácí za dobroty místo za nájem. Raději myšlenku pokaždé okamžitě zahnal, nebyla pěkná – myšlenka, ani paní Burdová. Kousek před obchodem zpomalil krok a čekal, obvykle tam za plotem číhal rozzuřený pes a štěkal, cenil zuby a slintal, div plot nepovalil. Dnes spal, chňapal mordou ve vzduchu a klepal tlapama. Zřejmě se mu zdála nějaká šílenost.

 

Ve dveřích večerky Hynka srazil vysoký muž v těžkém kabátu, černých brýlích a pletené čepici, což působilo v půlce léta přinejmenším podivně. Navíc ji měl na hlavě naraženou tak silně, až napnutá látka navrchu povolovala švy. Nesl papírovou tašku, kterou při nárazu upustil, takže se její obsah z části vysypal. Všechno prošlé, tohle zboží obvykle bylo v rohu u pokladny za skvělou cenu – pokud někomu přijde skvělé potrápit střeva a ušetřit osm korun. Hynek spadl na zadek, muž jen zavrávoral, bleskurychle posbíral, co se vysypalo a beze slova spěšně zmizel. 

 

  „Co děláš?!“

 

  Magor, jak kdyby byl konec světa, pomyslel si Hynek, oprášil ze sebe prach z chodníku a vstoupil do obchodu. 

 

  Kolem jedenácté večer zůstal na stole jen prázdný talíř s drobky a zmačkaná plechovka od energy drinku. Z piva mu těžkla hlava a míval deprese, a vždycky byl spíš na sladké. Televize zuřivě blikala do místnosti, když hrdina filmu efektně zabíjel své protivníky. Skákal, běhal po zdech, vyhýbal se střelám, zkrátka dělal všechny ty úžasné akční věci, při kterých umírají lidé po stovkách bez jediné kapky krve. Pak film skončil a v nočních zprávách jakási dosti sešlá moderátorka vykládala cosi o explozích hvězd v galaxii a potencionální podívané jakou to na noční nebe může přinést. Že už sám Koperník ve své době prováděl pozorování a bla bla bla…

 

  Hynek usínal, a v polospánku se začaly myšlenky motat. Jak se jen mohl ocitnout v takové životní krizi, když umí běhat po zdech a střílet. Dominika by měla vidět, jak rozprášil gang vesmírných banditů, jen pánví a servírovací vidličkou a… taková blbost, až se probral a konečně vypnul televizi. Uvelebil se pohodlněji. 

 

  Ale vážně, jak se to stalo? Vždycky odmítal zapadnout do soukolí systému, což se nakonec pochopitelně stalo – neplánoval odjet někam do pralesa, kde by prožil zbytek života jako lovec ryb na Amazonce. Dávno ztratil mladistvé ideály, o to ani tak nešlo, nejhorší na celé věci bylo, že ho systém rozsekal na kusy. Neměl nic, a brzy přijde i o střechu nad hlavou. Chtěl usnout a probudit se v jiné verzi svého života, v alternativním vesmíru, kde nemusí řešit peníze. Oči se pomalu klížily, klížily, až se zavřely…

 

  … a RÁNA! 

 

  Vyskočil jako by se to ozvalo z kuchyně, což si taky v první chvíli myslel, ale ve skutečnosti se zvuk jen prohnal otevřeným kuchyňským oknem. Dole v uličce někdo ležel, rozplácnutý na kontejneru s plasty, jeho tmavé oblečení krásně kontrastovalo se žlutou. 

 

  „Hej! Jste v pořádku! Haló?!“ volal Hynek z okna s nožem v ruce, který si vzal z nějakého pochybného důvodu na obranu, ale ten dole se nepohnul, ani když čepel schoval za záda. 

 

  Hynek ještě párkrát zavolal, pak zkusil hodit kamínek z květináče. Trefil se mu přímo do pupku, ale taky nic. Povzdechl si, pohladil listy aloe, hodil na sebe mikinu a vyšel ven. 

 

  Ulice, kde bydlel nebyla nebezpečná, musel spadnout ze střechy, hodnotil situaci, když došel do uličky. Zatřásl s bezvládným tělem, to se skulilo z kontejneru. Ke svému překvapení v něm poznal muže, který ho srazil u obchodu. Stále měl ty brýle a čepici, kabát někde nechal. Hynek už chtěl zkontrolovat jestli dýchá, když se chlap posadil, vyskočil na nohy a zmateně se rozhlížel kolem.

 

 „Den?!“ vyhrkl zoufale. 

 

  „Eh, co?“

 

  „Jaký je den?!“ 

 

  „Aha, no, ještě bude středa.“

 

  „Čas?!“

 

„Tak půl dvanáctý,“ odpověděl Hynek a instinktivně si sáhl na kapsu, nechal telefon u postele. „Co se vám stalo?“

 

Muž odsunul Hynka stranou a vběhl do vchodu jeho činžáku, kupodivu znal kód od vstupních dveří.

 

„No hele, kam jako jdete? Odkud znáte ten kód?“ volal Hynek, ale cizinec už byl uvnitř.

 

  Muž spěchal po schodech nahoru, bral je po třech, byl rychlejší než výtah. Rozrazil dveře na střechu – normálně zamčené – běhal mezi anténami, ruce rozpřažené, zmateně doleva, doprava. Máchal kolem sebe jako by odháněl neviditelná hejna much, nebo hrál na slepou bábu, sám. Hynek ho pozoroval a už si byl jistý co se stalo. Ten chlap jel úplnej magor, možná nebezpečnej, klidně mohl utéct z ústavu za městem. Navíc musel být cizinec, mluvil sice srozumitelně, ale se silným přízvukem. Nicméně Hynek by nedokázal odhadnout jeho původ, i kdyby se pokoušel sebevíc. Začínal litovat, že nůž nechal doma.

 

  „Není tady,“ řekl odevzdaně muž.

 

  „Co? Rozum?“ zajímal se Hynek.

 

  Cizinec se k němu náhle přihnal jako vítr, chytil ho pod krkem a zabral tak, až cítil, jak jeho chodidla opouští bezpečí pevné země. V obratlích zapraskalo. 

 

  „Nemám čas na… humor. Jde o život, i o tvůj, jestli mi nepomůžeš,“ řekl temně muž, pak jeho stisk povolil.

 

  „Hlavně kli-“ Hynek se rozkašlal, „klid.“

 

„Máme asi tak dvacet minut, pak zažiješ klidu, kolik si jen budeš přát. Máš auto?“

 

  „Eh, jo, ale nejezdí,“ odpověděl Hynek popravdě.

 

  „Nevadí, máš droždí?“

 

  „Cože?“

 

  „Droždí, kvasnice, takovou tu kostku, co se dává do těsta, aby proběhla chemická reakce, droždí, máš ho?“

 

„No, jo, mám, ale prošlý,“ řekl Hynek a opět to byla pravda. Droždí skutečně měl. Asi před třemi měsíci dostal chuť na langoše, to bylo chvíli předtím, než se každé jím uvařené jídlo proměnilo v kopu hnoje, takže se nakonec k langošům nikdy nedostal. Od té doby kostka vesele zelenala. „Ale na co to-“ 

 

  „Prošlý! Skvěle, tak honem, jdeme, jdeme, jdeme,“ drmolil muž a strkal Hynka k východu.

 

  „Co? Ale kam?“

 

  „Pro droždí, pak pro to auto a pak co nejdál z týhle posraný ga… ale ne, můj batoh! Kde je můj batoh?!“ vykřikl najednou ten muž a zase začal běhat po střeše, než se náhle ve stínu sehnul a potom triumfálně zvedl do vzduchu černý plátěný batoh s hromadou kapes. 

 

„Tak jdeme… ty… člověče. No, jak se jmenuješ?“ zeptal se muž. „Hynek a ty?“ opáčil Hynek, ačkoliv to celé situaci jen přidávalo na podivnosti.

 

„Já… Karel,“ odpověděl Karel spěšně svým typickým přízvukem – znělo to jako Kcharel – popadl Hynka za paži a táhl ho ze střechy.

 

„Vezmi jenom nejnutnější, co se ti vejde do kapes a do ruky, honem, já jdu pro droždí,“ řekl Karel a zmizel v kuchyni.