Ladislav Klimeš, Karel Doležal: Hrabání v popelu

V nakladatelství Brokilon vyšel v edici Evropská space opera sci-fi román Hrabání v popelu, první díl cyklu Padlé Impérium.

ANOTACE:
Walker a Gould by nemohli být rozdílnější. První je žoldák s pověstí tvrďáka, který vždy dokončí zakázku. Druhý je… manžílek, kterému zmizela žena.

Gould tedy udělá věc, kterou nečekal, že někdy udělá – najme si Walkera. Walker zakázku přijme, a dokonce poruší i jedno ze svých pravidel – nebrat pasažéry. Aniž by to oba tušili, ocitají se ve hře někoho jiného.

V popelu padlého Terranského impéria se nachází nezměrné poklady a oni se v něm musejí hrabat, aby přežili. Jenže jak moc se chcete hrabat v popelu, když se pod ním ukrývá pekelně hluboká králičí nora?

O AUTORECH:
Karel Doležal (*1988)
Žánrově nezná omezení, poletuje od humoru k hororu a rád míchá vše dohromady ve smrtícím koktejlu. Je autorem bizarro urban fantasy románu Zombie, chiméry a rock’n’roll (2019) a povídkově-románového pokračování Zjevy kosmické, řevy pozemské (2022). Rád by napsal třetí díl, kterým by příběh uzavřel. Co se sdílených světů týká, má kromě Padlého impéria, na němž pracuje s Ladislavem Klimešem, a Kladiva na čaroděje zkušenosti ještě se sérií o Českých zemích Jana Kotouče a Lovců monster Larryho Correii. Knižně a časopisecky vydané povídky přestal počítat, bude jich od první z roku 2011 kolem čtyřiceti, například v antologiích O krok před peklem (Epocha), Bizarropolis (Carcosa), V Královských zahradách (Fobos), Hrdinové českých zemí (Brokilon), Praga Mater Urbium (Straky na vrbě) nebo Lovci monster: Fantom (Fantom print).

Ladislav Klimeš (*1992)
Autor akčních brakovek, modelář a milovník letadel, co se vkusem zasekl v osmdesátkách a humorem v pubertě. Debutoval v roce 2016 akčním post apo Příliš divoká zem (E-knihy jedou), na které navázal dalšími dvěma díly. Poté vydal akční military Projekt bouře (2021, E-knihy jedou) a konspirační thriller Všiváci (2022,E-knihy jedou). Svoji lásku k videohrám z přelomu tisíciletí dokázal v duologii Kolaborant a Vyvrhel (Laser). Miluje všechna možná scifi universa, metal a černý humor bez jakýchkoliv zábran.

INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon; 11/2025
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 507
Cena: 398 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1: Walker

Stanice Edmunda SeaBarrova, zkráceně Barrova stanice.

Několik kilometrů dlouhý válec o průměru tři kilometry. Umístěný v okrajovém sektoru Salag a ještě k tomu na samé hranici systému.

Cesta ke stanici bývala obvykle dlouhá a nudná.

Původně to měl být velký tranzitní uzel pro další kolonizaci, ale jak expanze zeslábla, zapomnělo se na to. Přesto se z ní za ta staletí stalo kulturní centrum pro okolní sektory.

Setkávali se tu piráti, pašeráci i lokální autority – Grom a Denton.

Sergej Grom zhruba před padesáti lety založil žoldáckou organizaci, která se po pádu Impéria stala jednou z hlavních sil v široké oblasti. Jedinou konkurencí zůstaly síly bývalého senátora Alexe Dentona.

Po pár třenicích si vůdcové obou frakcí sedli a k údivu všech se shodli na vzájemné pomoci. Dneska už obě frakce spolu vycházely a spolupracovaly.

Pro mě jako lovce hlav to mělo jednu nespornou výhodu – dvojí výplatu. Všeobecně platilo, že pokud na někoho byla vypsaná odměna u jedné frakce, tak po splnění kontraktu přišla minimálně čtvrtina částky od frakce druhé.

Takže za toho úchylnýho zmrda dostanu minimálně dvě mega od Dentonu a pár set tisíc mi za pár dní přistane na účtu jako bonus od Gromáků.

Jo, Slizkej Ježíš už lidi fakt sral.

Jen doufám, že nepraskne, kdo ho nakonec dostal. Vždycky se totiž mohl najít odvážlivec, který takovému individuu skrytě fandil a chtěl by srovnat skóre.

U Ježíše to bohužel platilo dvojnásob.

Čekal jsem, že se oficiální kredit připíše anonymní hlídce, která na Ježíše čirou náhodou narazila. Tak to platilo vždycky.

Lovec hlav zůstal v anonymitě a autorita vypadala, že něco dělá. Jestli jim to lidi žrali, nebyla moje starost.

Já chtěl jen prachy a klid.

*

„Přistání povoleno,“ oznámil mi něžný ženský hlas. „Pokračujte k platformě patnáct.“

„Rozumím.“

Vylezu z křesla.

„Přistanu sama,“ oznámila Mira.

„Díky.“

Klidným krokem přejdu do zadní části lodě.

Ze šatníku si vezmu běžné oblečení. Hodím na sebe černé plátěné kalhoty, bílé triko a dlouhý kožený kabát. Nezapomenu ani na opasek. Kromě nože a malého hackovacího zařízení jsem na něm měl i pouzdro s pistolí.

Z lodi nikdy neodcházím bez bouchačky.

Prostě moje zásada.

Spousta lovců a žoldáků si na stanicích nechávala zbraně na lodích. Mělo to i své opodstatnění, ale je paradox, že na svobodných stanicích nebo civilních planetách zemřelo nejvíc žoldáků. Dalším paradoxem byl fakt, že to obvykle bylo mimo akci.

Někdo je střelil do zad v hospodě, nebo v tlačenici bodl nožem do boku. A to zejména kvůli tomu, o čem jsem se už zmínil. Vždycky se mohl najít debil, který chtěl pomstít váš poslední cíl. Předposlední.

Anebo debila, kterýho jste odkrouhli před půl rokem…

I mně se to stalo, jenže tehdy jsem byl rychlejší.

A měl jsem u sebe pistoli.

Zkusmo tasím a zkontroluju zbraň.

Hodně lovců si oblíbilo bůhvíjaké zbraně s různým zlacením, speciálním vzhledem a podobně. Prý kvůli stylu a osobitosti.

Mrdat oboje.

Jakékoli pomalování vám nedá žádnou taktickou výhodu.

Pokud jako výhodu nepočítáte, že budete vypadat jako pozérskej kripl.

Proto jsem s sebou tahal pistoli Unity. Poloautomatickou pistoli, kterou si oblíbily různé bezpečnostní složky skoro po celé galaxii. Spolehlivá, přesná a součástky se daly sehnat prakticky všude.

Chvíli si pistoli prohlížím a zkouším. Vyčištěná, naolejovaná a nabitá. Všechno vypadá v pořádku.

Zbraň po chvilce zmizela v pouzdře na opasku.

„Nezapomněl jsi cigarety?“

„Neboj, nezapomněl,“ poklepu na pravou náprsní kapsu.

Mira se přede mnou objevila na displeji. Vzhledem opravdu nepřekvapila. Vysoká hubená dlouhovláska s většími prsy a hranatými červenými brýlemi. Pronikavé zelené oči. Barvu vlasů průběžně střídala. Od jasně červené přes blond po černou. Dneska měla černou barvu.

Asi má zase depku…

„Super,“ usmála se. „Zařídím opravu a doplnění paliva. Budeš si přát ještě něco, zlato?“

Její černý overal s bílým lemem spíš víc odhaloval, než skrýval. Opravářská uniforma, jak mi kdysi vysvětlila.

„Doplň ještě zásoby, prosím. Trošku jsem to tu vyžral. Jo, a nezapomeň si dobít tělo.“

S úsměvem kývla hlavou.

Pohladím displej a zamířím zadními vraty z lodi.

*

Gambitův bar, místo, kde se scházela ta největší možná směska ze všech sociálních vrstev.

Člověk tady našel prakticky všechno, od občerstvení přes kurvy a drogy po zbraně. Jeden si tu mohl i někoho najmout na špinavou práci.

Třeba mě.

V tomhle baru jsem se setkával s Gambitem a přebíral zakázky. Často jsme u toho diskutovali, ať už nad zakázkami, nebo jen tak o životě.

Kdybych měl označit jedinou osobu, která měla po Miře ke mně nejblíž, byl by to Gambit. Kromě občasného plkání jsme spolu obvykle moc nemluvili. Pro nás dva byla vždy prioritou naše práce, ne sociální vazby a kamarádíčkování. Oba jsme si hleděli svého a nefušovali tomu druhému do kšeftů.

A díky tomu spolu tak vycházíme.

Prošel jsem hlavními dveřmi a pozdravil se s bodyguardy. Znali mě, takže mě ani nešacovali. Hned u vstupu jsem nasál dobře známý smrad. Zpocená těla, alkohol a všechny možné druhy kuřiva vždy působily jako pořádná facka.

Ale na to se dalo zvyknout.

Bar se táhl přes čtyři patra do výšky a desítky metrů do šířky i délky. Celá velká hala plná platforem s tanečnicemi, pulty s obsluhou a tanečních parketů.

Hlasitá hudba duněla okolím.

No, neotechno, nebo jak se tenhle pseudostyl nazýval, nebyla už ani hudba, jen monotónní ducducduc, občas přerušené nějakou sračkou, které říkají breakdown nebo jak. Prostě náhlé přerušení rytmu, které je jediným zajímavým momentem skladby. Nesnáším to.

Já byl v tomhle vždycky strašná konzerva. Mezi moje preference vždy patřilo něco melodičtějšího.

Třeba tisíc let starej metal.

To se aspoň dalo poslouchat, aniž by vám vytekl mozek ušima nebo jste si k tomu museli šlehnout.

Ale davu na parketu to očividně nevadilo.

Všechna místa byla narvaná a já se proplétal mezi masou těl. Spousta lidí už teď měla dost. Většina byla naštěstí jen nalitá, ale zahlédl jsem pár týpků, kteří to přehnali s fetem.

Hlouček sjetých individuí se skelným pohledem koukal po ostatních a očividně chtěli vyvolat rvačku.

No, jestli něco zkusí, ochranka se o ně postará.

Ignoruju je a tlačím se davem dál. Pokaždé když se jím musím prodírat, nemůžu se pak minimálně dva dny zbavit dojmu ulepenosti. Nebo ohmatanosti. Lidi tu do sebe naráželi, smrděli kouřem, chlastem a fetem.

Ale holt platilo jedno: Kdo chce za Gambitem, musí nejdřív přes tenhle dav. Taková první linie obrany.

Nutno říci, dost dobře vymyšlená.

Kdo by nechtěl mít ochránce, kteří by mu ještě platili?

Přesně takhle asi Gambit uvažoval.

Zařídil si bar a nechal ho vzkvétat.

Sám z něj málokdy vycházel ven.

Dostal jsem se až ke vstupu do zázemí.

Tam se jen pozdravím s dalším bodyguardem.

Černý oblek s černými brýlemi, dvoumetrový černoch. Bílé měl jedině košili pod oblekem a zuby v širokém úsměvu.

„Gambit je nahoře,“ oznámil suše.

Kývnu a vyrazím do schodů. Člověka hned praští do očí a uší to, jaký je tu najednou klid. Celý apartmán měl perfektní odhlučnění, takže z baru sem nic neproniklo.

Gambit byl přesně tam, kde jsem ho čekal.

Ve svém soukromém apartmánu s výhledem na bar. Válel se na bílém koženém gauči a pozoroval tancující striptérku před sebou.

Po jeho pravici se rozvalovala obrovská bílá koule chlupů. Ta jen ledabyle zvedla hlavu, olízla se a zase usnula.

Vnadná blondýna se před ním nakrucovala a sváděla ho. Jako jo, holka se uměla hejbat, to se muselo nechat. Já bych se na jejím místě už asi přelomil napůl.

Gambit zvedl hlavu a podíval se na mě.

Zarazil tanečnici mávnutím ruky a poslal ji pryč. Blondýna se zatvářila uraženě, ale Gambit jí dal malý čip s kredity.

Usmála se, sebrala oblečení a zmizela.

Gambit vstal z pohovky.

Jeho luxusní bílý oblek se automaticky narovnal. V tomhle příšeří vypadal ještě hubeněji než ve skutečnosti. Kdybych nevěděl, že mu je okolo šedesátky, tipl bych mu sedmnáct. Vyzáblý dvoumetrový albín s dlouhými bílými vlasy, pěstující si vzhled puberťáka.

Člověk by nevěřil, že za tím výrostkovským vzhledem se skrývá jedna z nejnebezpečnějších osob v širokém okolí.

„Zdravím velkého hrdinu!“ zvolal s úsměvem.

„Ale no tak,“ mávnu rukou. „Víš, že tyhle ciráty nesnáším.“

Došel ke mně a objal mě.

Jeho pevný stisk vůbec nekorespondoval s hubeným vzhledem. Po tomhle malém rituálu jsme si sedli na gauč.

Gambit vytáhl velký doutník a zapálil si zlatým zapalovačem. Stačilo se rozhlédnout po místnosti a všem bylo jasné, že je to milovník kýče.

Gambit byl na bílou ujetej, to jsem věděl vždycky. Bílý oblek, bílá kočka, bílý gauč a většinou bělošky v posteli.

Sakra, ten člověk si musel něco kompenzovat.

Možná to, že je albín, nevím.

„Walkere, drahý chlapče,“ pokračoval žoviálním tónem. „Ani nevíš, kolik jsi mi vydělal. Odměna se změnila!“

„Cože?“ pozdvihnu nechápavě obočí.

Slastně potáhl a vyfoukl obláček namodralého kouře.

Jediná věc, která v jeho blízkosti nebyla bílá.

„Přesně tak, milej Slizoun udělal den po tvém odletu další zářez. Zlikvidoval nákladní konvoj plný osadníků z Centra. Podle všeho zemřelo pět tisíc lidí. A zničil dvě fregaty Dentonu. Po tomhle zvedli odměnu na dobrých deset mega, kamaráde. Pěkně všechny nasral.“

„Fíha… to by leccos vysvětlovalo,“ hvízdnu.

„Povídej.“

„Záznam jsi viděl?“ zeptám se.

„Ano, ale jen zběžně.“

Já vylovil z kabátu krabičku cigaret, jednu jsem si vytáhl a zapálil si. „Neměl munici, když jsem na něj zaútočil. Bylo to až moc snadný na to, jakej dělal bordel.“

„Chápu,“ vyfoukl další obláček. „A podle všeho byl sám.“

„Přesně, jenom jedna loď. Nefunkční štíty, pár zásahů a šmytec. Fakt mě překvapilo, jak to bylo snadný. Očividně se vracel z akce a chtěl ještě jeden přivýdělek.“

„Můžeme se jen domnívat,“ pokrčil rameny. „Věděli jsme, že má někde základnu pro tu svoji partu, ale nemohli jsme ji najít. A ta jeho banda se stejně rozpadne.“

„Myslíš?“ zavrtěl jsem nedůvěřivě hlavou.

„Vím, tyhle bandy pirátů mají jen jednoho silného vůdce, bez něho se vykydlej navzájem. Víš, jak dopadla Pirátská aliance.“

„Taky fakt,“ připustím se smíchem.

Chvíli jsme jen tak seděli a pokuřovali. Bavili jsme se tak nějak o všem možném.

Holčina ve spodním prádle nám donesla láhev s whisky a skleničky. Nalila a odcupitala pryč.

„Na kšefty,“ zvedl Gambit skleničku.

„Na kšefty,“ přiťuknu.

Napili jsme se.

Sakra, kde tenhle chlast shání, to fakt nepochopím.

Zatraceně dobrý pití. Očividně drahý.

Odložím prázdnou sklenku zpátky na stolek.

„Něco nového, čeho bych se mohl zhostit?“ zeptám se po chvíli.

Gambit se zamyslel. Jeho světle červené oči hleděly na strop a pozorovaly mizející dým.

„Něco bych měl,“ odpověděl po chvíli. „Ale beztak je to s tebou vtipný.“

„Prosím?“

„Přiletíš, vezmeš kšeft a odletíš,“ začal s vysvětlováním. „Vrátíš se, shrábneš prachy a hned bereš další kšeft. Pokud není, chvíli pobudeš někde zalezlej. Občas vyrazíš do bordelu. Vůbec nejseš jako zbytek mých lidí.“

Mých lidí, to řekl hezky.

Gambit všechny lovce, kteří pro něj makali, považoval za své lidi. Jako, staral se o ně, když se dostali do průseru, to jo. Ale že by s nimi byl extra kamarád, to ne.

Udržoval si až podezřelý odstup. Od všech.

Občas jsem přemýšlel, jestli má vůbec emoce. Hraný smích mezi emoce nepočítám.

„Už je to tak, vinen v plném rozsahu.“

Gambit se zasmál. „Miluju ty tvý poznámky. Jsi vtipnej člověk, Walkere, víš to?“

Zašklebil jsem se a začal vydávat zvuky jako opice. Asi mi ten chlast stoupal do hlavy, že najednou dělám skopičiny.

„Ne, teď vážně,“ změnil najednou tón hlasu. „Ukážeš se tu zničehonic před pěti lety s moderní lodí, nikdo o tobě nic neví a začneš brát kšefty skoro všem lovcům v okolí. A pak zabiješ mýho nejlepšího lovce! Lovce, kterej pro mě dělal třicet let! Byl nejlepší! Nikdy neselhal.“

Dokud nepotkal mě…

„Vždycky se najde někdo lepší,“ utrousil jsem. „Platí to i v mém případě. Navíc zase tak dobrej ten tvůj debil nebyl. A musíš uznat jednu věc.“

„Jakou?“

„Že jsem ti do roka vydělal dvakrát tolik, co on za celou dobu.“

Tohle byl nepřebitelnej argument. Když mi zajišťoval první kšefty, brblal nad tou ztrátou, ale když viděl, jak se jeho výnos znásobil, přestal.

„To máš pravdu. Beztak by mě zajímalo, kdo opravdu jsi, Walkere.“

Já se zašklebil. Nalil jsem si dalšího panáka a napil se.

„Jenom člověk přežívající v tomhle zkurveným vesmíru. Tak povídej, co pro mě máš.“

„Něco trochu speciálního.“

„Půjdu po bitevní lodi?“ nadhodím s úsměvem. „Nebo rovnou po celé flotile?“

Gambit protočil oči.

„Naopak, nebudeš nic ničit. Jenom něco hledat. A nebudeš sám.“

„Hele,“ zdvihnu varovně prst. „Tohle jsme si vyjasnili už dávno. Žádný převozy materiálu. Maximálně data v počítači. A turisty taky nevozím!“

„Je tady týpek,“ začal s vysvětlováním, „co hledá jednu loď. Prý se tu před třemi měsíci ztratila.“

„Tady se ztrácí lodí…“ zabručím.

„Já mu to taky tvrdil. Jenže prostě chce najít vrak a hotovo. A chce ho prozkoumat.“

„Proč?“

Gambit zamyšleně potáhl. „Mělo by se jednat o transportní loď, která sem vezla nějaké kolonisty za štěstím. Na palubě byla jeho žena. Tak chce zjistit, co se jí stalo. A když se najde vrak, najít osobní věci na památku.“

„To jako mám hledat klobouk nějaký slepice, nebo co?“ vyprsknu otráveně.

„Tak nějak,“ zasmál se hraně Gambit. „Ale nabízí půl míče. Za tohle. Plus platí palivo a opravy. Jo… a prý chce mého nejlepšího muže.“

„Už nějak není nejlepší bejt nejlepší,“ zabručím a rozvalím se na gauči.

Celá situace zněla absurdně.

Asi nějakej zbohatlík, co nevěděl, kam s prachama.

Ale co už. Obvykle se tu stejně dlouho nezdržuju a tohle vypadá na slušný výlet. Sice s sebou budu mít kouli u nohy, ale přinejhorším ho svážu do kozelce a zacpu mu reprák. Nic horšího se stát nemůže.

Doufám.

„Tak jo,“ povzdechnu si. „Jdu do toho. Kdy mě s tím týpkem seznámíš?“

„Klidně hned,“ típl Gambit doutník a vstal. „Čeká na tebe ve vedlejším salonku.“

Já se jen překvapeně zachmuřil a taky se zvedl.