Sabaa Tahirová: Dědic

Dědic je očekávaným návratem do světa autorčiny série Jiskra v popelu a také prvním dílem plánované dilogie.

 

Sirotek. Vyvrženec. Princ. A vrah, který srazí říši na kolena. 

 

Aíz vyrůstala v chudinské čtvrti a prožila si už spoustu utrpení. V kegarijských stokách se naučila, že spoléhat se může jen sama na sebe. A dávná tragédie v ní probudí touhu po pomstě. 

 

Sírša je stopařka, kterou její lid kdysi zavrhl. Teď cestuje po světě a živí se sledováním záletných manželů a podvodníků. Tentokrát má však pátrat po vrahovi dětí. 

 

Quil je korunním princem říše a synovcem uctívané císařovny Heleny. Po tetině abdikaci by měl nastoupit na trůn a ví lépe než kdokoli jiný, že moc je příliš vrtkavá. Říši však hrozí nebezpečí a Quil se musí rozhodnout, zda dokáže být dědicem, jakého jeho lid potřebuje. 

 

Všichni tři hrdinové se vydávají na cestu, jež je může stát život, a potýkají se během ní s mocí, zradou, láskou a ničivými následky nezřízené chamtivosti. 

 

 

 

Vydal: Host, 2025

Překlad: Anna Formánková

Obálka: Micaela Alcaino, Kristin Boyle

Vazba: vázaná

Počet stran: 504

Cena: 549 Kč

 

 

 

 

 

 

Aíz si přála, aby ke svým nepřátelům nechovala tak silnou nenávist, jelikož nad ní kvůli tomu měli moc. Ale byla dítětem stoky a v kegarijských stokách vyrůstaly otrlé, zahořklé bytosti připravené někoho pobodat, zradit anebo zmizet ve stínech – přišlo na to, co bylo v tu chvíli zapotřebí.

 

Ovšem čeho se ve stokách nedostávalo, bylo štěstí. To mohla komukoli přinést jenom božská bytost.

 

A tak se Aíz s blížícím se svítáním plížila pod dřevěnými trámy tiché klášterní chodby na kamenné nádvoří. Boty s tenkou podrážkou a otrhaná sukně ji sotva ochránily před mohutnou vrstvou sněhu, která přes noc napadla. I přesto se statečně brodila vpřed a křivila tvář vstříc kousavému větru, jenž se řítil dolů z vrcholků hor a pral se s ní o každý nádech. Možná že ji připraví taky o ten vztek. Zrovna dnes potřebovala čistou hlavu.

 

Protože dnes měla Aíz bet-Dafra spáchat svou první vraždu.

 

Sirotci z kláštera i duchovní, kteří se o ně starali, pořád ještě spali. Vyučování začínalo až po východu slunce. Kegar – přelidněné město se čtvrt milionem obyvatel – za klášterními zdmi byl docela tichý. Aíz šla sama, společnost jí dělal pouze hněv, který se v ní vzedmul při pohledu na zčernalé kusy dřeva na druhém konci nádvoří. Trosky bývalého křídla pro sirotky se nezměnily ani deset let poté, co celý trakt do základů vyhořel.

 

Ucítila tlak na hrudi. Slyšela výkřiky dětí, které tu zahynuly. Zabořila si nehty do stehna, do prohlubně na kůži pod záplatovanou sukní. Svoje jizvy povětšinou ignorovala, ale někdy pořád ještě pálily.

 

Ten tvůj vztek bude jednou tvoje smrt, to jí už před lety řekl Cero, její nejdávnější přítel. Viděl ji ztratit hlavu už tolikrát, že si ani nemohl myslet nic jiného. Musíš ho ovládnout. Získej, co potřebuješ. Na zbytek zapomeň.

 

Potřebovala se pomstít. Učinit spravedlnosti zadost. Potřebovala, aby její plán fungoval.

 

Aíz se zastavila před sochou uprostřed nádvoří: postava ženy v róbě se zvonovými rukávy, hledící k horám. Měla propadlé kamenné tváře, tenké rty a výrazné obočí, vlasy sčesané z vysokého čela. Její hlavu zdobila koruna s vytesaným planoucím půlsluncem. Aíz si ráda představovala, že socha má stejně hnědé vlasy a světlé oči jako ona sama.

 

Tato žena měla mnoho jmen. Nádoba našeho Pramene. První královna Příchodu. Ale tady v daferském slumu, kde tolik dětí osiřelo kvůli verbování do armády, nemocem a hladu, se jí říkalo Matka Div.

 

Štítek na podstavci byl ošlehaný větrem a samá rýha, ale Aíz se ta slova naučila už jako dítě: Požehnaná buď, Div, Spasitelko Kegaru, jež jsi zavedla náš lid do bezpečí těchto hor, poté co naši vlast za mořem zachvátila obrovská pohroma.

 

„Matko Div, vyslyš mě.“ Aíz zbožně sepjala ruce. „Nedovol, abych selhala, čekala jsem až příliš dlouho. Jestli mám skončit ve vězení nebo na mučidlech, tak ať. Jestli mám zemřít, bude to tvá vůle. Ale nejdřív musím uspět.“

 

Aíz věděla, že je trochu podivné žádat patronku světla a laskavosti o požehnání k vraždě. Ale Matka Div také milovala sirotky. Jistě by si přála, aby se ti, kteří zemřeli v plamenech, dočkali pomsty. Tím si Aíz byla jistá.

 

Na nebi nad ní proplulo Plavidlo, po nádvoří přeběhl jeho stín, jako by tudy proletěl obrovský pták, a poté zamířilo na sever. Tiral bet-Hiwa, urozený velitel vzdušných sil, posílá nad slumy letecké hlídky, aby připomněl Bahňákům, kteří tam žijí, že jsou neustále pod dohledem. A taky to byl jistý příslib, že když budou mít štěstí, budou se moct i oni přidat k těm nahoře. Aíz stroj dlouho pozorovala a pak nadskočila, protože za sebou uslyšela kroky.

 

Sněhem se brodila sestra Noa a táhla za sebou roztřepenou vlněnou suknici. „Světlo hor, maličká,“ pozdravila stařena Aíz.

 

„Nechť nás dovede na věčnost,“ odpověděla dívka.

 

Sestra Noa pozvedla hnědou vrásčitou ruku k čelu sochy Matky Div a potom Aíz uvázala kolem krku svoji šálu, aniž brala na vědomí dívčiny námitky.

 

„Ty budeš pracovat mezi Plavidly,“ pronesla Noa. „A já tu budu mezitím zahálet.“

 

„A taky pít čaj a jíst sušenky,“ pokračovala Aíz, přestože na obojí byl klášter příliš chudý. „A celý den sekýrovat sluhy.“

 

Noa se při těch lživých slovech usmála a v tmavých očích se jí ve světle blednoucích sněhových mraků zablýsklo. Jako duchovní v největším klášteře daferského slumu byla na nohou od rána do večera a sama nebyla ničím víc než služkou – dohlížela na výuku, zajišťovala chod všech kuchyní a hlídala, aby bylo postaráno o každého, kdo přišel do kláštera pro pomoc. A celou tu dobu se bez nejmenších pochybností třásla zimou.

 

Noa uhladila Aíz vlasy touž rukou, kterou jí uštědřila políček, když kradla dřištálky, a kterou ji objímala, zatímco dívka naříkala nad ztrátou matky. Už tehdy Aíz připadala stará. Teď byla zkroucená a vrásčitá jako trnová borovice.

 

Sestra se na Aíz zahleděla. „Něco tě trápí, moje milá? Pověz mi o svém snu.“

 

„Sním o jaře v Kegaru.“ Když Aíz uslyšela známou otázku, usmála se. „A o břiše plném rybího kari.“

 

„Nechť ti Matka Div ten sen splní,“ odpověděla sestra Noa. „Už vychází slunce, pospěš si na vzletovou plochu. Pokud se svezeš s Cerem, budeš tam včas a nevysloužíš si výprask od letmistrů.“

 

Noa kývla směrem ke klášterní bráně. Za ní v chladném vzduchu podupával kopyty kůň a vedle zvířete stejně netrpělivě kroužila mužská postava. Cero.

 

Klid, který do dívčina srdce vnesl dotyk Noiny ruky, v ten okamžik vyprchal a nahradila ho vzpomínka: noc před půlrokem, těsně předtím, než oznámili, kteří adepti se stanou piloty. Aíz byla s Cerem na ubikaci a společně vyčkávali, jestli je vyberou do elitní eskadry Plavidel. Aíz přecházela od lůžka k oknu a zase zpátky, nedokázala ani na okamžik posedět, dokud ji Cero nevzal za ruku. Ten dotyk přinesl jiskru, polibek, zmatení následované rozkoší, smíchem a nadějí.

 

A druhý den ráno se Cero stal pilotem a z Aíz nebylo nic.

 

„Nechápu, proč tady pořád ještě bydlí,“ prohlásila Aíz. „Zabírá postel jiným. Ujídá z našeho jídla. Mohl by žít s ostatními piloty.“

 

„Je tady v klášteře doma,“ opáčila sestra Noa. „Ty jsi jeho doma. Netrestej ho za to, že se z vůle Matky Div stal pilotem právě on. A teď si pospěš, moje milá.“

 

Aíz pečlivě omotala šálu kolem krátkých bílých kadeří sestry Noy. Potřebovala ji víc než ona. „Běžte se schovat do tepla, sestro. Ještě si na chvíli prohřejte kosti.“

 

Noa se odšourala pryč a Aíz si změřila Cera, jenž stále ještě čekal za klášterní branou. Zatím si jí nevšiml.

 

Otočila se a vyplížila se zadem.

 

*** 

 

Když Aíz dorazila na místo, vzletová plocha i všechny dráhy už se hemžily piloty, letmistry, mechaniky a navigátory. Otroci, kteří pracovali na letišti stejně jako Aíz, pobíhali v tom zmatku sem a tam a neurození Bahňáci jako ona tahali těžká vědra, tyče a ledem pokryté letecké kůže.

 

Na prostranství za vzletovou plochou, kde se stavěla Plavidla, bylo podobně rušno. Všude stála lešení a kolem se povalovala přadena motouzu, spousty rolí plátna a hromady sušeného rákosu. Vedle se tyčila Aerie a vrhala dlouhý modrý stín. Stejně jako mnoho ostatních kegarijských budov měla i tahle zkosenou střechu ze dřeva a kamene, jejíž tvar se podobal seříznutému hrotu ptačího brku. Uvnitř bydlely desítky pilotů a otroků.

 

„Bahňačko!“ Jeden z letmistrů popadl Aíz za loket a táhl ji ke stájím. Byl to Jestřáb, člověk urozeného původu, stejně jako většina velitelů v Aerii. „Vykydej všechna stání a pak se hlas v hangáru jedna. Asi tucet Plavidel potřebuje natřít proti vlhkosti.“

 

Aíz si povzdechla a popadla vidle. Práce ve stájích byla smrdutá, ale aspoň to byla dobře stavěná budova s kamennými zdmi, kde neprofukovalo a širokými vstupy bylo dobře vidět na vzletovou plochu.

 

Venku na přistávacích stanovištích čekaly desítky Plavidel na své piloty. Z místa, kde Aíz stála, vypadaly létací stroje jako spousty tyček a hromady plátna, které se třepotaly ve větru. Ale Aíz dobře věděla, jak to je doopravdy.

 

Každé kegarijské dítě bez ohledu na svůj původ prošlo ve čtrnácti letech zkouškou nadání pro vzduchovládnutí. Když se ukázalo, že Aíz má talent, letmistři ji posadili do Plavidla a vyslali do Aerie k výcviku.

 

Nikdy nezapomene, jak se cítila, když seděla v kokpitu jednomístného létacího stroje: chladná mísa Lohy – kovu, který se pod jejíma rukama proměnil v tekutinu, spojil se s ní a pak vystřelil ven a vyplnil dutou konstrukci Plavidla –, pohled na zahnutá trojúhelníková křídla, jež se zvedala jako letky pobřežního racka. Jak jí každé pohlazení větru zpěnilo krev – a pak se nevyhnutelně zřítila k zemi, jelikož nedovedla ovládnout svoji magii.

 

Snažila se ji ovládnout celé roky. Ale nepodařilo se jí to.

 

Teď Aíziny tváře žhnuly závistí, zatímco sledovala, jak se Plavidlo za Plavidlem probírá k životu, plátno se napíná a rákosový rám se plní obživlým kovem. Piloti vyrazí na sever, doplachtí přes hory a tam budou shazovat bomby na daleké cizí vesnice. Čekající kegarijská armáda pak ta místa vyplení, sebere jim úrodu a kořist potom dopraví domů. A tak Kegar přežije další rok.

 

Bylo to už dávno, co Aízin lid dokázal vypěstovat a sklidit dost jídla pro všechny. Posledních sto let se bez nájezdů neobešli, bez nich by nikdo nepřežil. A stejně důležití byli také piloti, kteří útoky vedli.

 

To znamenalo, že ať už se člověk narodil jako neurozený Bahňák, Vrabec ze střední vrstvy, anebo vznešený Jestřáb, stát se pilotem znamenalo mít zajištěné jídlo, příbytek, ošacení i výcvik. Znamenalo to mít život. Mít budoucnost.

 

Zacinkaly otěže, a když se Aíz prudce otočila, uviděla Cera, jak vede svou klisnu Tregan do stáje. Tmavé vlasy měl stažené do drdolu na temeni hlavy. Díky purpurovým čmouhám pod očima vypadaly jeho zelené duhovky úplně černé. Oblečený v modré kožené šupinové zbroji ztělesňoval krásu a vážnost dokonce i ve chvíli, kdy Aíz oplácel upřený pohled.

 

„Čekal jsem na tebe.“

 

Aíz pokrčila rameny a přehodila přes rameno obzvlášť velký kus pokálené slámy – taktak, že Cera netrefila. „To je tvůj problém.“

 

„Světlo hor, Aíz, ale je s tebou těžké pořízení.“ Cero většinou zůstával klidný jako okolní pohoří, ovšem tentokrát působil téměř otráveně.

 

„A ty jsi nevrlý.“ Pohlédla na něj koutkem oka. „Nechápu proč.“

 

„Jasně, protože jsem pilot.“ Cero odvedl Tregan do její kóje, a klisna se po něm ohnala. Aíz se ušklíbla. Tregan měla vždycky radši Aíz než Cera.

 

„Sice je o mě postaráno, ale musím se za to podřídit Trojvládí,“ pokračoval Cero. „A dát svůj život všanc zatracenému megalomanovi, který by neměl mít na povel ani smečku psů, natož celou armádu.“

 

„Sklapni už!“ Aíz se divoce rozhlížela kolem. Stáje byly prázdné, což ovšem neznamenalo, že je nikdo neslyší. Lord Tiral bet-Hiwa velel leteckým eskadrám. A byl také dědicem jednoho z triarchů, kteří vládli Kegaru. Jeho rodina měla špehy všude.

 

„Co udělá, když mě uslyší?“ opáčil Cero a opřel se o tlustou kamennou zeď stájí. „Hodí mě do Tohru? Eskadra zítra odlétá. Tiral potřebuje, abych shazoval bomby na nevinné vesničany, ne abych hnil ve vězení.“

 

Cerův hlas nezněl pyšně, ale zahořkle. Jeho schopnost vzduchovládnutí – schopnost ovládat tok vzdušných proudů, jak se mu zlíbí – byla ohromující. To proto ho vybrali, aby řídil Plavidlo.

 

Nečekal, že Aíz tu šanci nedostane. Jenže Cero dokázal vítr zkrotit, kdežto Aíz ho dovedla jenom rozzuřit. Zatímco Cero vynesl Plavidlo do povětří v dokonalé spirále, Aíz zvládla jeho plátěná křídla rozervat na cáry. Uměla odfouknout vůni a vyvolat jemný vánek, ale jakmile se pokusila o cokoli dalšího, vítr se jí vzepřel.

 

Nemá cenu plakat nad tím, co mohlo být. Aíz si našla jiný smysl života.

 

„Zaslouží si naši úctu.“ Dívka tu lživou větu doslova vyprskla. Tiral by si zasloužil jedině zapíchnout kudlu do krku – a přesně to měla Aíz v plánu udělat už za pár hodin. Jenže kdyby na to Cero přišel, pokusil by se ji zastavit. Varoval by ji, že je to příliš nebezpečné.

 

„Tiral je velitelem našich vzdušných sil.“ Aíz myslela na nůž, který měla schovaný v sukních, ostřený v temnotě zapomenutých tunelů pod klášterem. „Bez něj bychom všichni umřeli hlady.“

 

„Tomu na nás nezáleží.“ Cero se na Aíz upřeně zadíval a ona nedokázala uhnout pohledem. „Dávej si na něj pozor.“

 

Aíz se zarazila. Cero nikdy nemluvil do větru. Musel ji vidět, když se plížila do Tiralových komnat. Anebo když z nich odcházela. Vzpomněla si na to, co Tiral pronesl před několika měsíci, poté co mu dovolila si myslet, že ji svádí. Nechej si naše tajemství pro sebe, ty malá Bahňačko. Nechtěl bych, abys přišla k úhoně.

 

Cero se tvářil tak vážně, že Aíz napadlo, jestli mezi Tiralem a jejím přítelem něco není. Často neměla ani tušení, s kým se Cero zaplétá. Aférku se švadlenou dokázal utajit tak šikovně, že se o ní Aíz dozvěděla teprve ve chvíli, kdy se ta žena objevila v klášteře a dožadovala se, aby jí ho zavolali.

 

„Je mi jedno, s kým si co začínáš, Aíz.“ Cerův nezájem ji zabolel. „Ale nic si o Tiralovi nedomýšlej. Záleží mu jedině na sobě samém.“

 

Zatímco mluvil, otáčel na prstě prstenem. Aíz mívala stejný. Říkalo se mu aaž. Byl to jeden z mnoha Cerových výtvorů. Dovolí svým nositelům komunikovat mezi sebou bez jediného slova. Když se Cero stal pilotem, prsten mu vrátila.

 

„Už jsi skončil s kázáním?“ Z hlasu jí čišel chlad a dál kydala seno. „Mám práci.“

 

Cerův pohled pohasl a pilot odešel ze stájí. Aíz věděla, že mu ublížila, což ji zabolelo, ovšem zároveň cítila jisté uspokojení. Ale nemohla se Cerem víc zabývat, dnes měla čas jenom na jednoho muže.

 

To čekání ji mučilo. Kydala hnůj, natírala Plavidla proti vlhkosti, vyhýbala se pohlavkům od letmistrů a hodiny se nekonečně táhly. Potom však zrůžovělá sněhová oblaka doputovala na jih a kvílení větru se proměnilo v šepot. Padla noc. Aíz pomáhala rozsvěcet lampy na vzletové ploše, když vtom jeden z navigátorů zakřičel.

 

„Už přilétají!“

 

Ukázal na sněhem zavalené vrcholky hor, které obklopovaly hlavní město a tyčily se do výše jako pěsti ve vítězném gestu. Měsíc osvětloval přibližující se Plavidla a Aíz se zrychlil tep.

 

„Koukejte ty lampy okamžitě rozsvítit, vy zatracený krysy!“ zaburácel nejbližší letmistr a švihl bičem. Během okamžiku se na vzletovou plochu nahrnuli navigátoři a nad hlavami nesli modře žhnoucí louče.

 

Plavidla přistála s nacvičenou přesností. Všechna až na Plavidlo lorda Tirala, které bylo ze všech největší. Ne jednou, ale dokonce dvakrát se otočilo dokola a dohlíželo na eskadru. Přistálo teprve tehdy, až byly všechny ostatní stroje na zemi.

 

Aíz pobíhala mezi přistávacími stanovišti a sbírala od pilotů ochranné brýle, čapky a prázdné mísy od Lohy. Během toho neustále sledovala Tirala a snažila se vypozorovat sebemenší známku slabosti, třeba únavu anebo zranění. Cokoli, díky čemuž by do něj mohla snáz zapíchnout nůž.

 

Všimla si jenom jedné zvláštnosti, a tu už znala: Tiralova ruka zabloudila k tenké knížečce, kterou měl neustále zastrčenou za opaskem. Když si jí Aíz před několika měsíci všimla poprvé, myslela si, že je to Devět posvátných příběhů, podobenství, skrze něž Matka Div vedla svůj lid životem. A taky to mohl být deník nebo zápisník s nějakými záznamy. Ale nakonec došla k závěru, že je to nejspíš kniha dětských příběhů, která je jí úplně k ničemu, leda by ho s ní chtěla utlouct k smrti.

 

Jenže na to byla ta knížka bohužel moc malá.

 

Zatímco Tiral obcházel svoje Plavidlo a ukazoval letmistrům, jaké škody jeho stroj utrpěl, Aíz se plížila ve stínech, sžíraná nenávistí.

 

Nikdy nepochopila, proč Matka Div obdarovala Tirala nadáním pro vzduchovládnutí, ačkoli poplival všechno, co jejich spasitelka zastávala. I tenkrát, když nechal naverbovat rodiče dětí, ze kterých se pak stali sirotci, a pohrdavě se ušklíbal nad duchovními, již konali dobro ve jménu Matky Div.

 

Tiral vzhlédl, jako kdyby cítil Aízin hněv. Byl to dvacetiletý muž střední postavy se širokými rameny. Měl světlé vlasy a křivý nos, díky němuž nevypadal ošklivý, ale dodával jeho tváři na nezapomenutelnosti. Teď svůj ještěří pohled upřel na Aíz. Dívka musela vynaložit veškerou sílu, aby se dál tvářila klidně. Velitel letky jednou jedinkrát kývl hlavou.

 

Aíz věděla, co chce. A protentokrát mu s radostí vyhověla.

 

Vyrazila do Aerie kolem pecí, kde metalurgové slévali Lohu, kov, jenž se využíval v Plavidlech, a znechuceně krčila nos nad zápachem, který zaplavoval okolí. Šuškalo se, že jejich zásoby onoho drahocenného kovu – s nimiž po tisíc let pečlivě hospodařili – pomalu docházejí.

 

Bez Lohy nebudou Plavidla. Bez Plavidel nebudou mít jejich nájezdy cenu. A potom umřou hlady, od Jestřábů až po Bahňáky.

 

Aíz vešla do Aerie bočním vchodem a vyrazila k lázni. Za posledního půlroku se naučila pohybovat labyrintem chodem pro sloužící s lehkostí a naprostou jistotou. Cestou do Tiralovy komnaty potkala další, jako byla ona. Bahňáky s mrtvým pohledem oblečené do vyzývavých šatů, kteří dělali, co museli, pokud chtěli přežít. Všichni navzájem předstírali, že ty druhé nevidí.

 

Propletla se útrobami pevnosti k tajným dveřím, jež vedly do Tiralovy komnaty. Kamenné chodby byly prastaré. Aíz posunula jeden z kamenů ve zdi stranou a schovala za něj svůj nůž. Potom třikrát zaklepala na dveře.

 

Nechal ji čekat. To nebylo nic nového. Užíval si tu představu, jak se jeho služka v tajné chodbě třese zimou a neví, jestli ji její pán vpustí dovnitř, anebo ne. Aíz se hodně snažila, aby působila jako Bahňačka bezhlavě zamilovaná do svého pána. Když ji někdy schválně nechal stát za dveřmi, fňukala a skuhrala, aby ji pustil dál.

 

Svině. Myslel si, že má takovou moc. Ale dnes v noci zjistí, že to tak není.

 

Zanedlouho zaslechla šramot. Dveře se otevřely a chodbou se rozlilo tlumené modré světlo. Tiralova bledá pleť zářila, jako by byl napůl přízrakem.

 

„Aíz,“ zavrněl a vzal ji za loket.

 

„Můj pane,“ zašeptala. Řekni to. Ještě naposledy to zopakuj. „Děkuji, že jste mě pustil dál.“

 

„Jsem šlechetnost sama, Bahňačko.“

 

Lord Tiral ji vedl svým příbytkem, kde se na kožešinou potažených pohovkách povalovaly boty a čistá kožená zbroj. Postřehla svůj odraz v zrcadle – drobná dívka se světlou pokožkou, dlouhé tmavé vlasy jí spadaly až po bedra a modré duhovky jako by zářily. Postrčil ji na postel a Aíz zabořila hlavu do polštáře z husího peří, za který by bylo jídla na celý týden.

 

Aspoň mu to dlouho netrvalo. Jako mnoho ostatních Aíziných spolunocležníků, i on po aktu upadl do nerušeného spánku. Aíz ho sledovala a pohrdavě se zašklebila.

 

Pro jejich lid byl Tiral statečným velitelem eskadry. Ale pro Aíz byl vraždícím děckem, které se před mnoha lety vplížilo do kláštera uprostřed noci a podpálilo křídlo pro sirotky. Tiral tehdy stál a poslouchal nářek dětí, které byly požírány plameny, a to všechno jen proto, že z něj před otcem během oficiální návštěvy udělaly hlupáka.

 

Všichni duchovní, a mezi nimi i sestra Noa, předstoupili před triarchy a na kolenou prosili ty tři zvrácené zrůdy, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Dokonce i Dovan, nejvyšší kegarijská duchovní a představitelka těch mnoha klášterů, které se v jejich zemi nacházejí, vládce naléhavě žádala, aby zasáhli.

 

Kegarijské Trojvládí neudělalo nic. Po čase na mrtvé sirotky všichni zapomněli – dokonce i Cero, který té noci sám málem uhořel.

 

Ale Aíz nezapomněla.

 

Vstala z postele, natáhla si halenu i sukni a vyrazila do chodby pro nůž. Byla skoro na místě, když vtom se Tiral na lůžku zavrtěl. Aíz se vrhla k jeho pracovnímu stolu a předstírala, že ji zajímá, co na něm leží. Kdyby se vzbudil, přistihl by ji jen při tom, jak mu čmuchá ve věcech. Mezi mnoha svitky, brky a vojenskými příkazy zavadila pohledem o knížku. Právě o tu záhadnou knihu.

 

Přejela prsty po obálce. Kůže byla hladká, jako by patřila vodou zmáčenému mořskému tvorovi. Na obálce byl vyražený trojúhelník, který jí připomínal jejich hory porostlé hustými lesy. Aíz vstávaly vlasy v týle, ačkoli netušila proč. Pak knihu otevřela.

 

 

 

Pfft. Jenom příběh. Aíz knihu zase zavřela a chvíli poslouchala, zda Tiral pravidelně pochrupuje, a teprve pak otevřela dveře do tajné chodby a vytáhla svůj nůž ze skrýše.

 

Když se vrátila do postele, matrace se pod ní prohnula a Tiral něco zamumlal ze spaní.

 

Aíz pevně sevřela prsty kolem jílce nože. Získej, co potřebuješ. Na zbytek zapomeň. Čím rychleji, tím lépe. Přímo do krku. Cero ji kdysi naučil, kam člověka zasáhnout, pokud ho chce zabít. Nikdo nás nebude chránit věčně, říkal jí tenkrát. Ani duchovní ne.

 

„Ve jménu Matky Div,“ zašeptala, „vykonám svou pomstu.“

 

Aíz se vrhla nožem na spícího Tirala.

 

A pak úlekem zalapala po dechu, když jeho ruka vyrazila vzhůru a s neobyčejnou rychlostí jí sevřela zápěstí. Otevřel oči a usmál se.

 

„Ach, Aíz,“ vydechl Tiral. „Ty holka hloupá.“