Isaac Asimov: Nemesis

Nakladatelství Triton vydalo legendární Nemesis od Isaaca Asimova, a to v novém překladu od Terezy Schlöglové.

 

Ve 23. století opustili přelidněnou Zemi průkopníci a usadili se v soběstačných koloniích, roztroušených po Sluneční soustavě. Díky přelomovému objevu v pohonu vesmírných lodí se Rotor, jedna z kolonií, vydala k neznámé hvězdě Nemesis, aby tam vytvořila utopické společenství.

Zvláštními schopnostmi nadaná dívka Marlene, žijící na Rotoru, však zjistí, že Nemesis představuje smrtelnou hrozbu pro obyvatele Země. Když se pokusí varovat lidstvo, čelí odporu mocných, kteří chtějí pravdu utajit. Brzy pochopí, že v ohrožení není jen Země, ale i samotný Rotor. Osud obou světů pak leží v jejích rukou – a čas neúprosně běží.

 

 

Vydal: Triton, 10/2025

Překlad: Tereza Schlöglová

Obálka: Renata Brtnická

Vazba: vázaná

Počet stran: 472

Cena: 489 Kč (e-kniha za 299 Kč na Palmknihy.cz)

 

 

 

JEDNA / MARLENE

1.

 

Marlene viděla Sluneční soustavu naposledy, když jí bylo něco málo přes rok. Samozřejmě si na to nepamatovala.

 

Spoustu toho o ní přečetla, ale čtení jí nikdy nedodalo pocit, že by soustava kdy mohla být její součástí, ani ona součástí soustavy.

 

Celých patnáct let svého života neznala nic než Rotor. Vždycky ho vnímala jako velký svět. Koneckonců měřil na délku osm kilometrů. Jako desetiletá po něm začala jednou za čas – když se zadařilo, tak jednou měsíčně – chodit, aby měla nějaký pohyb, a občas zvolila cestu s nižší gravitací, aby se mohla trochu proskočit. To byla pokaždé zábava. Ať už šla, nebo poskakovala, Rotor pokračoval dál na své cestě a s ním i všechny jeho budovy, parky, farmy a především obyvatelé.

 

Procházka jí pokaždé zabrala celý den, ale její matce to nevadilo. Tvrdila, že na Rotoru je zcela bezpečno. „Ne jako na Zemi,“ dodala vždy, ale o tom, proč na Zemi není bezpečno, jí nepověděla nic. „To neřeš,“ říkala.

 

Lidi měla Marlene ráda ze všeho nejmíň. Podle posledního sčítání obyvatel jich na Rotoru prý bylo šedesát tisíc. Až moc. Až příliš moc. A každý z nich nastavoval falešnou tvář. Marlene pohled na ty falešné tváře, za nimiž se, jak věděla, skrývalo něco jiného, nenáviděla. Jenže mluvit o tom nemohla. Když byla mladší, občas se o to pokusila, nato se ale matka rozčílila a prohlásila, že takové věci Marlene říkat nesmí.

 

Jak rostla, dokázala faleš rozpoznat snáz, už jí však tolik nevadila. Naučila se přijmout, že tak se prostě věci mají, a trávit co nejvíc času o samotě jen se svými myšlenkami.

 

Poslední dobou se její myšlenky často stáčely k Erytru, planetě, kolem níž obíhali téměř po celý její život. Nevěděla, proč ji napadají, ale stejně v různých částech dne s lehkostí doskákala na pozorovací plošinu a hladově planetu pozorovala, přála si tam být – přála si být na Erytru.

 

Matka se jí netrpělivě ptala, proč by chtěla žít na prázdné, pusté planetě, na to však Marlene neměla odpověď. Sama nevěděla. „Prostě chci,“ zněla pokaždé její odpověď.

 

Pozorovala ji i teď z vyhlídkové plošiny, na níž kromě ní nikdo nebyl. Ostatní Rotořané sem chodívali málokdy. Asi už zažili všechno, hádala Marlene, a z nějakého důvodu nesdíleli její zájem o Erytro.

 

Támhle je. Zčásti na světle, zčásti ve tmě. Vybavovala si mlhavou vzpomínku na to, že ji někdo drží, aby viděla, jak planeta vplouvá do prostoru za okny. Vídala ji jednou za čas, pokaždé o něco větší, když se k ní Rotor před všemi těmi lety pomalu blížil.

 

Byla vzpomínka skutečná? Koneckonců jí tenkrát byly téměř čtyři, takže možná ano.

 

Teď však vzpomínku – ať už skutečnou, či ne – zastiňovaly jiné myšlenky, narůstající uvědomění, jak velká taková planeta do­opravdy je. Erytro mělo na šířku dvanáct tisíc kilometrů, ne osm. Takové rozměry jí nešly do hlavy. Na obrazovce nevypadalo tak velké a ona si nedokázala představit, že kdyby se na planetě ocitla, viděla by do dálky stovek – nebo dokonce tisíců – kilometrů. Ale věděla, že si to přeje. Hrozně moc.

 

Aurinela Erytro nezajímalo, což pro ni bylo velkým zklamáním. Říkal, že má hlavu plnou jiných věcí, třeba příprav na vysokou školu. Bylo mu sedmnáct a půl. Marlene teprve nedávno oslavila patnáctiny. Vzhledem k tomu, že dívky dospívají dřív, to není zas takový rozdíl, mínila vzdorovitě.

 

Nebo se to o nich alespoň říkalo. Marlene si prohlédla svoje tělo a s obvyklou dávkou zklamání a nespokojenosti si pomyslela, že stejně pořád vypadá jako děcko, malé a zavalité.

 

Znovu se zadívala na Erytro, veliké a nádherné a měkce ­červené na místech, kam dopadalo světlo. Bylo dost velké na ­planetu, ve skutečnosti, jak věděla, to však byl měsíc. Obíhal kolem ­Megasu a právě Megas (ještě mnohem větší) byl pla­netou, ačkoli tak všichni nazývali i Erytro. Dvojice Megas a ­Erytro, a s nimi taky Rotor, obíhala kolem hvězdy jménem Nemesis.

 

„Marlene!“

 

Marlene za sebou zaslechla hlas a věděla, že patří Aurinelovi. Poslední dobou ztrácela v jeho přítomnosti řeč a důvod toho, proč oněměla, ji přiváděl do rozpaků. Moc se jí líbilo, jak vyslovuje její jméno. Vyslovoval ho správně. Se třemi slabikami – Mar-lé-ne – a trochu hrčivým R. Polilo ji horko, jen co své jméno z jeho úst uslyšela.

 

Otočila se a zamumlala: „Ahoj, Aurineli,“ a snažila se moc nečervenat.

 

Zazubil se na ni. „Civíš na Erytro, že jo?“

 

Neodpověděla. Samozřejmě, co jiného by tady dělala. Každý věděl, jak to s Erytrem má. „Co tady děláš?“ (Pověz mi, že jsi mě hledal, pomyslela si.)

 

Aurinel řekl: „Poslala mě tvoje matka.“

 

(Tak nic.) „Proč?“

 

„Říkala, že máš blbou náladu a že pokaždé, když tě popadne lítostivá, odejdeš sem, a já tě mám přivést zpátky, protože když tady zůstaneš dlouho, budeš pak prý ještě mrzutější. Proč máš vlastně blbou náladu?“

 

„Nemám. A pokud jo, tak pro to mám svoje důvody.“

 

„Jaké důvody? No tak. Už nejsi malá holka. Musíš se umět vyjádřit.“

 

Marlene povytáhla obočí. „Umím se vyjadřovat dostatečně jasně, neboj. Moje důvody zní, že bych si přála cestovat.“

 

Aurinel se rozesmál. „Nacestovala ses až až, Marlene. Urazila jsi vzdálenost delší než dva světelné roky. Nikdo jiný z celé Sluneční soustavy nikdy neurazil ani zlomek světelného roku. Kromě nás. Takže nemáš právo si stěžovat. Jsi mezigalaktická cestovatelka Marlene Insignová Fisherová.“

 

Marlene potlačila zahihňání. Insignová bylo rodné příjmení její matky, a pokaždé když Aurinel pronesl všechna její tři jména, zasalutoval a nasadil pitvorný výraz, což už ale dlouho neudělal. Hádala, že je to nejspíš proto, že se čím dál tím víc blížil dospělosti a musel se cvičit v důstojném chování.

 

Opáčila: „Já si z cesty vůbec nic nepamatuju. To ty víš. A když si to nepamatuju, znamená to, že se to nepočítá. Jsme pořád jen tady, víc než dva světelné roky daleko od Sluneční soustavy, do které se nikdy nevrátíme.“

 

„Jak to víš?“

 

„Ale no tak, Aurineli. Slyšel jsi snad někdy, že by někdo mluvil o návratu?“

 

„No, i kdybychom se tam nevrátili, co na tom? Na planetě Zemi je plno a celá Sluneční soustava byla už tenkrát skoro přeplněná a zabraná. Tady se máme líp, jsme pány všeho, co vidíme.“

 

„Ne, nejsme. Erytro sice vidíme, ale nejsme na něm, abychom mohli být jeho pány.“

 

„Jasně, že jsme. Na Erytru máme skvěle fungující Dóm. Vždyť o něm víš.“

 

„Ten ale není pro nás. Jen pro hrstku vědců. Já mluvím o nás. Nás tam pustit nechtějí.“

 

„Jednou to povolí,“ prohodil Aurinel povzbudivě.

 

„Jasně, až budu stará. Nebo mrtvá.“

 

„Není zas tak zle. A vůbec, pojď, vylez odsud do světa a udělej matce radost. Nemůžu se tu zdržovat. Mám něco na práci. Dolorette…“

 

Marlene zabzučelo v uších, takže neslyšela, co dalšího Aurinel přesně řekl. Stačilo, že slyšela jméno Dolorette!

 

Marlene ji nenáviděla. Dolorette byla vysoká a… a duchaprázdná.

 

Jenže co na tom? Aurinel s ní poslední dobou trávil hodně času a Marlene stačilo, aby se na něj krátce podívala, a věděla, co přesně si o Dolorette myslí. A teď sem byl vyslán, aby ji našel, a ona akorát mrhá jeho časem. Poznala na něm, že to takhle vnímá, a poznala taky, že se nemůže dočkat, až se vrátí k té… k té Dolorette. (Jak to, že to na něm pokaždé poznala? Někdy se kvůli tomu cítila strašně.)

 

Zničehonic ji popadlo nutkání mu ublížit, najít slova, jež by mu způsobila bolest. Ale pravdivá slova. Nechtěla mu lhát. Řekla: „Do Sluneční soustavy se nikdy nevrátíme. Vím, proč ne.“

 

„Aha a proč teda?“ Když Marlene zaváhala a nic neodpověděla, dodal: „Z tajemných důvodů?“

 

Marlene nevěděla, kam dál. Neměla by to nikomu říkat. Zamumlala: „Nechci ti to říct. Sama to nemám vědět.“ Ale ve skutečnosti to říct chtěla. Chtěla, aby z toho měli špatný pocit všichni.

 

„Ale mně to povíš. Jsme přece kamarádi, ne?“

 

„Jo?“ zeptala se Marlene. Pak pokračovala: „Dobře, tobě to povím. Už nikdy se nevrátíme, protože Zemi čeká ničivá katastrofa.“

 

Aurinel zareagoval jinak, než očekávala. Hlasitě, skřehotavě se rozchechtal. Chvíli trvalo, než se znovu uklidnil, a ona ho rozhořčeně probodávala pohledem.

 

„Marlene,“ spustil, „kde ses tohle doslechla? Moc koukáš na thrillery.“

 

„To teda nekoukám!“

 

„Proč teda tvrdíš takové věci?“

 

„Protože to vím. Poznám to. Z toho, co lidi říkají a co naopak vynechávají, a z toho, co dělají, když nevědí, že to dělají. A taky podle toho, co mi prozradí počítač, když mu položím správné otázky.“

 

„Co ti třeba prozradil?“

 

„Tobě to rozhodně neřeknu.“

 

„A není náhodou alespoň trošičku možné,“ přidržel dva prsty velmi blízko u sebe, „že si to jenom namlouváš?“

 

„Ne, není. Země nebude zničená hned – možná až za tisíce let –, ale jednoho dne ano.“ Zasmušile pokývla hlavou, ve tváři vážný výraz. „A nic tomu nezabrání.“

 

Marlene se otočila a odkráčela pryč, naštvaná, že jí Aurinel nevěří. Ne, ne že by jí nevěřil. Ještě hůř. Myslel si, že přišla o rozum. A tak se to stalo. Řekla víc, než měla, a ničeho tím nedosáhla. Všechno bylo špatně.

 

Aurinel za ní hleděl. Z chlapecky pohledného obličeje mu vyprchal smích a kůže mezi obočím se mu stáhla ve výrazu lehkého znepokojení.