C. J. Tudor: Kolonie

 

Nakladatelství Kalibr vydalo román Kolonie, temnou upírskou detektivku od C. J. Tudor, autorky bestsellerů Kříďák, Upálené a Závěj.

 

Barbara Atkinsová přijíždí do zapadlého aljašského městečka Deadhart vyšetřit vraždu středoškoláka, která na první pohled vypadá jako jasný útok upírů. Ti žijí v nedaleké kolonii, a i když už nesají z lidí krev, s místními mají napjaté vztahy odedávna – před pětadvaceti lety se tu totiž stalo totéž.

Poté co městečko odřízne sněhová bouře, hrozí situace přerůst v hon na čarodějnice. Barbara vytvoří tým z několika málo těch, kteří chtějí skutečně najít pachatele. Je to ten z minulosti? Krvelačné monstrum? Nebo zvrácený psychopat? A co je nebezpečnější?

 

O AUTORCE:
C. J. TUDOR (1972) se narodila ve Salisbury, ale vyrůstala v Nottinghamu, kde žije s partnerem a dcerou. Píše napínavé příběhy s neopakovatelnou atmosférou, její debutový román Kříďák (2018) se stal celosvětovým bestsellerem vydaným ve více než čtyřiceti zemích a získal řadu ocenění, mimo jiné Barry Award za nejlepší prvotinu roku. Následovaly další originální a úspěšné thrillery Jáma (2019), Ti druzí (2020), Upálené (2021; v roce 2023 adaptován do podoby seriálu), Závěj (2023) a Kolonie (2024), v roce 2022 jí vyšel soubor hororově laděných povídek Škvíra.
C. J. Tudor bude v sobotu 1. 11.2025 hostem na veletrhu Kniha Brno.

 

Vydal: Kalibr, 10/2025

Překlad: Naďa Špetláková

Vazba: vázaná

Počet stran: 408

Cena: 459 Kč

 

 

Byla by chyba tvrdit, že si Beau Grainger málo užíval života. 

 

Beau Grainger jím plynule kráčel, bez vzrušení či dramatu (povětšinou), ale také bez hořkosti či zášti. Nikdy nebydlel jinde než v aljašském městečku, kde se narodil, a neviděl důvod se stěhovat. Po nějaké době člověk pozná většinu míst, i většinu lidí.

 

Miloval dvě ženy a jednu z nich si vzal. Společně vychovali tři potomky a sledovali, jak se jim ve světě daří. O čtvrtého přišli dřív, než se stačil poprvé nadechnout. Je zvláštní, že právě nad tímhle dítětem Beau dumal nejčastěji. Vždycky prahneme po tom, co nemůžeme mít. To už je lidská přirozenost. 

 

Manželku Patriciu začal Beau ztrácet před deseti lety vinou demence, mrtvá byla bezmála tři roky. V době její smrti už Beau oplakal ženu, kterou miloval; pohřbíval cizí osobu.

 

Nyní, v devětasedmdesáti letech, měl Beau hrstku dobrých přátel a jen mála věcí litoval. Což je to nejlepší, v co může člověk doufat, když se vydává na poslední životní etapu. Tedy kromě rychlé a bezbolestné smrti. Beau byl spokojený. Nebo aspoň spokojený v mezích reálných možností. Nicméně i on, který se sám sebou nijak zvlášť nezaobíral a nepodléhal sentimentu, míval dny, kdy až moc přemýšlel. 

 

Jako například dnes.

 

Bolely ho klouby, což za nepříznivého počasí nebylo zas tak výjimečné. Káva měla hořkou pachuť, a nezachránil to ani panák whisky. V televizi nebylo nic zajímavého, knihy na rozptýlení taky nepomohly. Beau se ne a ne zklidnit.

 

Šoural se po obýváku. Malém a útulném, s odřenými koženými křesly a velkým otevřeným krbem. Nad ním visely Beauovy trofeje. 

 

Beau byl lovec. Měl rád přírodu, ale zároveň ho těšilo, když mohl uštvat kořist. Dobrý lovec musí mít trpělivost. A té on měl požehnaně. Vydržel číhat a dovedl si počkat na správný okamžik, aby zaútočil. Skutečně poznat jinou šelmu znamená pohlédnout jí do očí, zatímco umírá.

 

Beau k hlavám přistoupil blíž. Byly tři, připevněné na poctivých dřevěných držácích, které mu vyrobil Cal Bagshaw (teď už skoro rok mrtvý, zabila ho rakovina hrtanu).

 

Beau se zadíval do skleněných očí, přejel prstem po bledé, vysušené kůži a obkroužil ostré bílé zuby. 

 

„Zkus si mě kousnout,“ zašeptal a uchechtl se. Za krkem ale pořád cítil náznak mrazení. 

 

Tak fajn, Beauíku. Ale nezapomeň, první zásek je nej­hlubší.

 

Beau ucouvl a sám sobě vynadal, že je bláznivý dědek. Obrátil se k oknu. Na obzoru se kupily černé mraky. Bílý sníh byl zvlněný jako širé zmrzlé moře. Blížila se bouřka, vzduch čpěl čímsi zkaženým. Beau ten zápach už zažil, i ten mrazivý chlad. 

 

Vrátili se. 

 

Brzy to začne nanovo.

 

 

 

Taxikář toho dost napovídal. 

 

Super.

 

Barbara si domyslela, že v tomhle ročním období asi nemá moc zakázek, a proto je celý natěšený na společnost. Bydlel sám. Zřejmě odjakživa. Jeho bujné vousy, košile se skvrnami od jídla a k tomu výrazný tělesný pach naznačovaly, že o sebe dlouhodobě nedbá. Ne že by měla pocit, že muž potřebuje ženu, aby se o něj postarala. To vážně ne. Každý ale potřebuje někoho, kvůli komu by se snažil. Jinak si na vlastní odér zvykne poměrně rychle. Sama si toho byla dobře vědoma. 

 

Podle koncese se řidič jmenoval Alan. „Pro vás Al,“ zazubil se. „Jako v té písničce; znáte ji?“

 

Barbara přikývla a usmála se. „Jojo.“

 

Tu písničku nesnášela. A nebyla zvlášť nadšená ani z růžence se stříbrným křížkem, který „pro vás Alovi“ visel ze zpětného zrcátka. Ale ať se každý zařídí, jak potřebuje. 

 

Několik dalších minut odrážela jeho nekonečné otázky: Jste tu prvně? Ano. Jako turistka? Ano. Což byla lež, nicméně ho to ponouklo k vyjmenovávání největších atrakcí v okolí, jejichž seznam byl dost krátký, ale i tak se tím Al zaměstnal na příštích zhruba pětačtyřicet kilometrů. 

 

Krajina se kolem míhala v úchvatné změti ledu a sněhu. Barbaře blesklo hlavou, že to tu podle všeho úchvatné je. Pokud si člověk potrpí na sníh, lesy, hory, ještě víc sněhu, další lesy a další hory. Pěkné. Rozhodně. Ale zkuste se tam ztratit a do pár minut z vás bude promrzlá mrtvola. To už tak pěkné není. 

 

Potlačila zívnutí. Měla za sebou brzký ranní let z New Yorku do Anchorage, nervy drásající cestu v aerotaxi do Talkeetny a teď absolvovala půl druhé hodiny dlouhou jízdu po silnici AK-3 do místa určení. Proboha, proč jen na tohle kývla? 

 

„Jste naše nejlepší forenzní vyšetřovatelka,“ objasnil jí Decker. 

 

„A co Edwards?“

 

„Ten má rodinné závazky, na rozdíl od vás.“

 

„Jasně, takže to odskáču já, protože jsem svobodná a bez­dětná.“

 

Decker se nahnul dopředu a opřel se o stůl masitýma rukama. Byl to nevysoký, podsaditý chlapík, v černých vlasech měl plešku jako mnich z Robina Hooda a jeho obličej vypadal, jako by u něj neustále probíhal slabší infarkt. Barbaře šéfoval přes deset let, a ona si dodnes nebyla jistá, jestli zná její křestní jméno. 

 

„O co vám jde, Atkinsová – chcete, abych vám polichotil? Vykládal vám, že jste lepší než Edwards? Náš největší expert v oboru?“

 

„To by bylo hezké, pane.“

 

Decker se na ni zlostně zahleděl. „Letenku máte koupenou. Nezapomeňte si česnek.“

 

Obrátil se zpátky k počítači, aby dal najevo, že rozhovor je u konce. 

 

Barbara se postavila. „Výborně, pane – ono se počítá s tím, že jim uvařím večeři?“

 

„Dobře, že víte, kde je vaše místo.“

 

Usmála se. „Pane, při vší úctě, někdy se chováte vážně jako kretén.“

 

Načež vyšla z kanceláře, ani se neohlédla.

 

Když o tom tak uvažovala, její vyslání na Aljašku možná nějak souviselo i s její nekonfliktní, milou náturou.

 

„No jo.“ Al se na ni zadíval do zpětného zrcátka. „Do Deadhartu zas tak moc turistů nejezdí. Teda občas sem dorazí taková ta gotická sorta; vždycky si chtějí vyfotit ceduli s názvem města, víte? Ale většinou se nezdrží dlouho. Spíš se vrátí zase do Talkeetny. Máte to taky v plánu?“

 

Takže mu připadá podezřelá, pomyslela si Barbara. Taxikáře není nikdy radno podceňovat, dokonce ani v tomhle zapadákově. Vozí na zadním sedadle nejrůznější lidi. A dokážou se v nich vyznat. 

 

„Možná,“ odpověděla. „Rozhodnu se podle situace.“

 

Al přikývl a odkašlal si. „Mě jenom napadlo… jestli tam náhodou nemíříte kvůli tomu klukovi.“ 

 

Barbara cítila, jak strnula. Místní policie dostala nařízení uchovat úmrtí osmačtyřicet hodin v tajnosti, dokud nepřijede ona a oběť si neprohlédne. Vyvolávat vášně hned zkraje se nehodilo. 

 

„Jakému klukovi?“ zeptala se opatrně.

 

Střetla se s Alovým pohledem v zrcátku. Stříbrný křížek se pokyvoval a poskakoval.

 

„Tomu, co ho zabili.“

 

Fajn. Takže už se to dostalo ven, a jestli si o tom Al povídá se zákazníky, jde o průsak zvíci povodně. Barbara teď potřebuje zjistit, jak moc se zpráva rozšířila. Mohla by dělat, že o ničem neví? Zvažovala to. Ale nejlepší bude jednat přímo. Nebo se tak aspoň tvářit.

 

„Máte pravdu.“ Povzdechla si. „Jsem tu kvůli tomu klukovi. Co jste o něm slyšel?“

 

Věnovala Alovi polovičatý úsměv. Byl mazaný. Převezl ji. A ona mu teď dá možnost ukázat, jak moc toho ještě ví.

 

„Koukněte.“ Trochu ztišil hlas, třebaže v taxíku byli jenom oni dva. „Vím, že nechcete, aby se o tom mluvilo. Já drby neroznáším, aby bylo jasno.“

 

„A já vám za to velice děkuju.“

 

„Nakousl jsem to, jenom protože moje sestra Carol bydlí v Deadhartu, víte.“

 

„Aha.“

 

„A ona mi o tom klukovi řekla – a taky že sem má dorazit zvláštní vyšetřovatel.“

 

„Aha.“

 

„Očividně nejste zdejší, já moc lidí do Deadhartu nevozím a neurazte se, ale vypadáte jako od policie nebo tak.“ 

 

Opravdu? Barbara věděla, že není žádná královna krásy. Malá, s válcovitým trupem, silnýma nohama a nosem, který uměl vyčuchat na padesát kroků kvalitní steak. Solidní. Tak ji lidé často charakterizovali. Stará dobrá solidní Barbara. A od doby, co oslavila padesátku, den ze dne solidnější. Věk s sebou sice možná přináší moudrost, ale taky špatné zažívání a kalhoty s pasem do gumy. 

 

„Hm, je to tak. Dobrý postřeh. Ale ocenila bych, kdybyste se o tom před nikým nezmiňoval.“

 

„Jojo, samozřejmě. Myslíte, že se tu zdržíte dlouho?“

 

Vůz ujížděl do kopce. Po pravé straně stoupala strmá úbočí ježatá tmavými smrky a holými vyzáblými břízami. Nalevo se krajina stále více svažovala. V dálce se mihl záblesk vody. Řeka Susitna. Barbara polkla. Neměla ráda výšky. Ani vodu.

 

„No to závisí na tom, co zjistím,“ odpověděla.

 

Zvedla oči a všimla si, že se Al mračí. „Bez urážky,“ řekl. „Ale co se stalo, je podle všeho docela jasné.“

 

„Vážně?“ Nedokázala se ubránit lehce kousavému tónu. 

 

„Ano, paní. Chápu, proč jste tady. Musíte si odškrtat všechny kolonky. Každopádně každý ve městě ví, že toho chlapce zabil někdo z Kolonie. Ne že by v tom nutně musel být zlý úmysl, oni si nemůžou pomoct, to ale na věci nic nemění. Umřel mladý člověk.“

 

Přinutila se k úsměvu. „Já si popravdě na odškrtávání kolonek moc nepotrpím, Ale. Chci jenom najít viníka.“

 

Pokračoval, jako by ji neslyšel. „Koukněte, já nejsem žádný xenofob nebo něco. Žiju a nechávám žít. Jenže je to zrovna jako u zvířat. Já mám naši fenku moc rád, ale kdyby pokousala dítě, bez milosti bych ji zastřelil. Jakmile ochutnají krev, chtějí ji pak znova. Je to totéž.“

 

„A zabil byste i její štěňata a všechny ostatní psy ze smečky?“ zeptala se Barbara.

 

„Kdybych nevěděl, který z těch psů to byl, tak ano.“

 

Křížek se pohupoval sem a tam. Mířili do čím dál větší výšky. Silnice byla stále ošidnější. Barbara si zničehonic palčivě uvědomovala zmrzlý sníh pod Alovým autem. Mělo bytelné zimní gumy a určitě i pohon na čtyři kola, ale stejně. Stačilo by malé uklouznutí a skutáleli by se do ledových říčních hlubin. Nechtěla Ala rozptylovat, a tak svůj nesouhlas spolkla a přikývla. „No jo, určitě máte pravdu. Každopádně tu mám zůstat týden, tak co navrhujete, abych podnikla, kdyby mi vyzbyla chvíle?“

 

Al se usmál a zase spustil. Barbara usoudila, že v roli průvodce se jí zamlouvá víc. Opřela se a sledovala, jak silnice zase klesá. Auto jelo po hlavním tahu, pak zabočilo na užší vedlejší silnici. Po obou stranách asfalt lemoval tmavý les. Nebe nad nimi začínalo mizet v temnotě. Barbara se podívala na hodinky. Ukazovaly teprve něco po čtvrt na čtyři. Touhle roční dobou byla na Aljašce spousta tmy. Ještě severněji zanedlouho začne polární noc; přes dva měsíce čtyřiadvacet hodin temnoty denně. Dokonce i v téhle oblasti bude vděčná za pět hodin denního světla. Proto se kolonie usadila zrovna tady. V létě povětšinou hibernovali. Sluneční svit pro ně nebyl smrtelný, ale ani příjemný. Střední část Aljašky přesto nabízela dostatek temnoty, ačkoli někteří členové kolonie se na léto přesouvali do oblastí, kde polární den netrval tak dlouho. 

 

Reflektory taxíku ozářily u silnice před nimi podomácku vyrobenou dřevěnou ceduli s nápisem Deadhart, 673 obyvatel. Před poslední slovo nějaký chytrák vepsal ŽIVÝCH. 

 

Haha. Až na to, že teď už je jich samozřejmě jenom 672, blesklo hlavou Barbaře. 

 

Auto projelo další širokou zákrutu, stromy prořídly a objevilo se město.

 

„Panejo –“

 

Třebaže byl teprve začátek listopadu, městečko zářilo jako vánoční čarokraj. Světla. Spousty světel. Každou stavbu na nedlouhé hlavní třídě zdobila kvanta mihotajících se řetězů. V oknech pableskovaly hvězdy a kříže. Stromy byly ověšené různobarevnými žárovkami. Někteří obyvatelé se nedrželi při zdi a pořídili si jiskřivé soby a blikající nápisy „Veselé Vánoce“. Ty se nepatřičně mísily s halloweenskými lucernami a tradičnějšími dekoracemi s parožím a zvířecími lebkami. Na střeše obchodu se smíšeným zbožím stál obří světelný Santa, který měl mávat rukou nahoru a dolů, jenže některé žárovky nefungovaly, takže to vypadalo, jako by jeho pravice kmitala jaksi blíž u plného pytle. 

 

Barbara zamžikala očima. „Koukám, že tady v Deadhartu berou lidi vánoční atmosféru dost vážně.“

 

„Připadají si pak víc v bezpečí,“ opáčil Al.

 

„Uvědomují si ale, že umělé světlo nikoho neodradí, ne?“

 

„Jasně, každopádně když se svítí, tak víte, kdo nebo co se blíží.“

 

„To asi ano.“

 

„Kde budete chtít vysadit?“ zeptal se řidič. „V hotelu, nebo na policejní stanici?“

 

„Nejspíš můžeme jet přímo na poli–“ 

 

Nedořekla. Al dupl na brzdu a Barbara se prudce zadrhla o bezpečnostní pás, přičemž se nepříjemně kousla do jazyka. 

 

„Do hajzlu!“ ulevil si Al.

 

Ozvala se rána. Barbara vzhlédla. Čelním sklem na ně zíral kluk s bledým obličejem, vytřeštěnýma očima a rukama opřenýma o kapotu. 

 

Potom se mladík stejně nenadále vymrštil, přešplhal přes střechu a seskočil z kufru. Al rázně otevřel dveře a zahulákal na něj: „Jestlis mi zničil auto, tak se těš, smrade!“ 

 

Jenže kluk už byl pryč, zbyla z něj jen šmouha mizející mezi domy.

 

Al zavrtěl hlavou. „Zatracený hajzlíci.“

 

Barbara vystoupila ze zadních dveří. „My jsme ho srazili?“

 

„Sama jste viděla, že přelezl celý auto. Myslíte, že by to zvládl, kdybych do něj najel?“

 

Barbara měla nicméně pocit, že náraz slyšela. Skrčila se. Očima zkoumala zemi. V rozměklém sněhu se zaleskla jasně červená. Krev. Natáhla ruku a prsty nahmatala něco ostrého. Nepravidelný skleněný střep. Opatrně ho zvedla a znovu si prohlédla auto. Nic na něm nebylo. Na zemi však zůstala krev a sklo. 

 

„Vážně jsme ho nesrazili, přísahám.“ Al vystoupil a zůstal stát u předních dveří. Vypadal nervózně.

 

Barbara se napřímila a luplo jí při tom v zádech. „Vy toho chlapce znáte?“

 

Zavrtěl hlavou. „Podívejte, zdejší mládež není špatná. Jen se občas nudí. A pak dělá blbosti. Bere drogy. Pije.“ Pokrčil rameny. „Děti jsou děti.“

 

Barbara se na něj smířlivě usmála. „No jo, všichni jsme bývali mladí.“

 

„Jojo.“ Napětí opadlo. Al se vrátil za volant.

 

Barbařin úsměv pohasl. Zamyšleně se zadívala za tím klukem. Děti jsou děti. Třeba má Al pravdu. Jenže ten hoch se nezdál opilý. Ani sjetý. 

 

Vypadal vyděšený k smrti.