S Jarmilou Kašparovou o Paláci šupinatých koček a o matkách a dcerách

S knihovnicí Jarmilou Kašparovou jsem si povídal o jejím nejnovějším románu Palác šupinatých koček, který nedávno vyšel v nakladatelství Host, a také o kočkách, queer postavách a vymýšlení jmen. Navázali jsme tak na dva roky starý rozhovor o její první knize Elektrickej strom.

Máš za sebou rockovou space operu Elektrickej strom, která byla nesmírně hravá a nápaditá. Palác šupinatých koček je také sci-fi, svou komplexností a mnohovrstevnatostí patří však do úplně jiné ligy. Povíš nám, o čem je?

Děkuju. Snažila jsem se okoukat nějaké psací triky od autorek, které jsou v úplně jiné lize, v naději se jim o krůček přiblížit – ale chvílemi se mi zdálo, že vyprávím ten samý příběh znovu, jen v jiných kulisách. S trůnem namísto pódia. Když mluvíš o mnohovrstevnatosti, já tam vlastně vidím vrstvy dvě, a ještě propojené. Je to příběh mladé ženy jménem Bekh, která se učí vyjít ze své ulity, aby se tak řeklo – a je to příběh obřího paláce a společnosti, která je v něm zavřená už tak dlouho, že zapomněla, co je venku. Takže celá ta civilizace potřebuje vyjít ze své ulity. To je všechno.

Román je promyšlený do nejmenších podrobností a určitě muselo dát práci něco takového napsat. Jak dlouho jsi na knize pracovala?

Začala jsem ji psát v květnu 2021 – mohla bych to dohledat úplně přesně; bylo to mezi lockdowny, chodilo se v rouškách, ale pravidla se zrovna trochu uvolnila a dalo se zajít do čajovny, kam mne tehdy vytáhla Dari. V té čajovně jsem si do sešitu načrtla první hrubou mapu paláce a napsala osnovu, a kupodivu jsem se jí držela, což není můj obvyklý modus operandi. První verzi jsem měla hotovou asi za rok. Další rok jsem rukopis upravovala a vylepšovala, rok nato mi jej cupovali betačtenáři a na jaře 2024 jsem jej poslala do Hostu. Potom teprve začala ta náročná část.

Náročnou částí myslíš redakci? Musela jsi hodně přepisovat?

Každé nakladatelství má zřejmě trochu jiný styl (soudě podle mých zkušeností přesně se dvěma…). Ve Strakách na vrbě jde redakce hodně do hloubky, pan redaktor mi vracel román k úpravám natřikrát; korektury už potom byly jen takové jemné dobrušování. Takže když mi z Hostu přišel opoznámkovaný román a těch poznámek bylo malinko, říkala jsem si, že to je podezřele snadné. A ono je to proto, že místo korektur mají něco, čemu říkají jazyková redakce, a to bylo teprve to pravé utrpení; množství poznámek mi zahltilo počítač tak, že jsem se bála, že už to nerozdýchá. Navíc jsme s jazykovou redaktorkou měly na spoustu věcí rozdílný názor. Myslím ale, že právě to knize hodně pomohlo – někde jsem se musela hodně zamýšlet nad významy slov a nad tím, proč jsem použila právě tohle. Obhájit si spoustu malých rozhodnutí. A jinde naopak uznat, že jsem se mýlila. To byla pochopitelně ta nejtěžší část.

Pro román sis vytvořila dost rozsáhlé názvosloví. Jak jsi dospěla k tomu, že se na rozdíl od jiných autorů nespokojíš s normálními jmény a názvy?

Na rozdíl od jiných autorů? Třeba Tolkiena? Pro mě je jazyk důležitou, ne-li tou úplně nejdůležitější částí fantastiky. Když vytvářím svět, kde je něco jinak (ať už je to SF, nebo F), zajímá mě, jak tu jinakost reflektuje jazyk. Tedy odráží. To je právě jedna z věcí, se kterou jsem si při psaní hrála: snažila jsem se vyhnout latinismům, anglicismům a vůbec slovům, která do češtiny odněkud přišla; přestože něco takového se nedá udělat úplně na sto procent. Vtipné je, že jsem po většinu doby nevěděla, proč to dělám. Až po dopsání mi došlo, že v tom byl úmysl: palác je jazykově homogenní, totiž jednodruhový; nemá kontakty s jinými civilizacemi, s jinými jazyky. No a potom tam jsou nějaká jména postav a místní názvy, ale zbytek jazyka k nim vymyšlený nemám. U těch mi šlo spíš o zvukomalbu.

Předpokládám správně, že jména lidských obyvatel paláce vycházejí z perštiny? A jak jsi vymýšlela jména služebných?

Základem je sumerština, ale ne tak, že bych vymýšlela jména, která něco znamenají ve staré sumerštině. Spíš se mi líbilo, jak ten jazyk zní – alespoň mým uším – trochu bizarně a vlastně komicky. Jména jako Lugalmur nebo Khukhursag nebo Šumzámed (to jsou všechno vedlejší postavy) mě baví; kdyby se mi tak někdo představil, asi bych musela přemáhat smích.

Většinou, když autor fantasy vymýšlí jazyk, výsledek zní trochu jako směs keltštiny, latiny a finštiny. Přitom existuje tolik dalších možností! A sumerština mě fascinuje už dlouho. Když jsem v Eposu o Gilgamešovi četla jméno Utanapištim, smála jsem se mu ještě týden. Přitom ani pořádně nevím proč.

Jména cupitů jsou zase jiná věc. Všichni nosí uniformy a pro velké lidi jsou zaměnitelní; velcí lidé je potřebují nějak oslovovat, ale pamatovat si jména sluhů je pod jejich úroveň. Takže jim začali říkat: „Ty s tou sponkou ve tvaru berušky, nalej mi čaj! Ty s tou záplatou na kapse, přilož do krbu!“ A vyvinula se z toho celá složitá kultura Jmen-předmětů, kterou jsem v knize jen naznačila. Stručně: každý cupit někdy během dospívání získá Jméno, předmět, který lze nosit viditelně na uniformě, často je to šperk. Je to trochu jako jmenovka. Cupiti jiná jména nemají. Chtěla jsem tím vyjádřit něco o jejich společnosti, postavení a identitě, abych nemusela do příběhu cpát celý filosofický traktát.

Struktura cupití společnosti mi připomíná služebnictvo v domech anglické aristokracie. Přitom je v některých ohledech hodně jiná a originální. Můžeš nám říct víc o cupitech, čamnatách a celém jejich světě?

Nějaká inspirace Downton Abbey tam určitě byla. Rozdíl je v tom, že ta společenská propast mezi pány a sluhy je nepřekročitelná. Cupiti jsou jiný národ: jsou o něco menší, bledí, světlovlasí a mají špičaté uši. Žijí v různých meziprostorech paláce, přístavcích, podkrovích a mezipatrech a všechno je tam v jejich velikosti. Ne že by se tam velký člověk nevešel, ale nebylo by mu to moc pohodlné. Spíš než služebnictvo cupiti trochu připomínají armádu; ne že by někdy bojovali, ale mají poměrně přísnou strukturu, která není založená na rodinách, ale na hajjantech. To jsou takové jednotky či pracovní skupiny a každá má něco jako hlavní štáb v čamnatě, kam se cupiti chodí najíst, odpočinout si, popovídat si a také nechat si přidělit úkoly. Zvládají uklízet a opečovávat celý ten obrovský palác a ještě se starat o pohodlí velkých lidí. A aby se z toho všeho nezbláznili, vytvořili si poměrně pracnou iluzi, že to oni vlastně paláci nenápadně vládnou. Může jim to tak připadat: velcí lidé si bez nich ani nezavážou tkaničky a někteří cupiti jsou mistry v nenápadné manipulaci, takže zatímco svým pánům připravují koupel nebo rozčesávají vlasy, jednou dobře mířenou poznámkou mohou ovlivňovat jejich názory, vztahy, politiku. Jenže to všechno činí bez nějaké vize, berou to jako hru.

Přerod ušlápnuté dívky v cinšáru, která se nebojí změnit zaběhnutý řád společnosti, je podaný hodně realisticky. Nakolik se na postavách Bekh a Ulity podepsal autorčin život a náhled na svět?

Za to „realisticky“ děkuji, mně to přišlo uspěchané. Nemyslím si, že by se podobný přerod mohl odehrát během několika měsíců, ale chtěla jsem čtenářům dát naději, že je možný – protože si velice dobře pamatuji doby, kdy mi něco takového připadalo fantastičtější než draci a mimozemšťani. Na postavě Bekh se hodně podepsal můj vztah s matkou. Ta její je horší, v zájmu dramatičnosti zápletky.

Na chvilku odbočím. V roce 2020, na začátku pandemie, během úplně prvního lockdownu, se mi dostala do rukou knížka The Goblin Emperor od Katherine Addison. Její hrdina je, podobně jako Bekh, nečekaným dědicem trůnu; také neměl úplně růžové dětství. Rozdíl je v tom, že jeho maminka je v tom nevinně – umřela, když byl malý. Pečuje o něj vzdálený bratranec. Tedy, pečuje. Je tam scéna, kde se hrdina, tou dobou už císař, konečně svěří svým přátelům, co mu bratránek prováděl. Dramaticky si vyhrne rukáv a ukáže jizvy.

Ta scéna je dojemná, ale potom, co jsem ji přečetla asi desetkrát, mi na ní začalo něco chybět. Třeba to, že v podobných příbězích je maminka vždycky ta hodná – a zpravidla mrtvá – a tím, kdo hrdinu trápí, je macecha, poručník, někdo příbuzný jen vzdáleně nebo vůbec. A potom jsem začala přemýšlet nad tím, že s fyzickým násilím je to snadné – zůstanou vám modřiny a jizvy jako důkaz. Ale co když máte jenom slova? A ta slova nejsou nic, co by obstálo u soudu, ani kdybyste si je nahráli; jsou to jedy, které ubližují kapku po kapce, když je slýcháte každý den.

Snažila jsem se doporučit tuhle knihu všem známým, ale ona není přeložená do češtiny. Potom jsem začala přemýšlet nad tím, jak si takový příběh přivlastnit, napsat Tu scénu, ale bez fyzických jizev. Zachovala jsem linku s nástupnictvím, ale jinak jsem od Addisonové neopisovala a pokusila jsem se udělat svůj příběh co nejjinačejší. Konec odbočky.

V naší společnosti se mateřství glorifikuje; jako kdyby se matky nikdy nemohly dopustit ničeho špatného. A samozřejmě těch, které se něčeho dopouštějí, je zanedbatelná menšina, alespoň doufám. Vím, že jsem si dlouho připadala jako jediná, kdo nemá hezký vztah s matkou, a nikdo mi nedal návod, jak z té situace ven, nebo alespoň fiktivní postavu, která by zažívala to samé. Musela jsem se spokojit s postavami hrdinů, kteří mají špatný vztah se svými otci; a ani Darth Vader, ani Denethor nemohli říct Lukovi nebo Faramirovi: „Já jsem tě rodil v bolestech a málem jsem přitom umřel, takže mi dlužíš svůj život a budeš dělat, co ti řeknu!“

(Abych byla fér, myslím, že ani moje matka to nikdy neřekla takhle naplno, jen naznačovala. A abych byla ještě víc fér, myslím, že opakuje věci, které sama slýchala. Vlastně jí nic nevyčítám, ale od doby, kdy jsem s ní přestala mluvit, je mi čím dál líp.)

Jinak si myslím, že ani Bekh, ani Ulita toho ze mě moc nemají; Bekh třeba nerada čte…

Přestože se Palác šupinatých koček nedá zařadit přímo do škatulky queer literatury, v některých směrech se jí přinejmenším dotýká. Můžeš nám o tom říct víc?

Můžu. Je to vlastně přímý důsledek toho, že první román Elektrickej strom mi vyšel ve Strakách na vrbě. A myslím si, že je to dobrý román, ale na příběh rockové kapely, kterou jsem psala poslouchajíc Queeny, je velice málo queer. Částečně to způsobila moje nejistota pouštět se do témat, o kterých mnoho nevím; částečně pocit, že pan redaktor tahle témata nevidí rád. A protože mám sklony dělat věci ze vzdoru, čím víc jsem měla pocit, že se mu to nelíbí, tím víc jsem se pokoušela poschovávat mezi řádky nějaké queer postavy. Nakonec si jich všiml a vedli jsme na to téma rozhovor, během nějž jsme dospěli k rozhodnutí, že další knihu spolu vydávat nebudeme. Ale nechci, aby to vyznělo nějak negativně – těch pár queer postav mi v knize zůstalo.

Nicméně u té druhé už jsem věděla, že se v tomto ohledu nemusím držet zpátky. Pro mě jsou queer postavy v knihách takový indikátor, že tahle fiktivní společnost je v pohodě. Když se v ní každý může prezentovat takovým rodem, jakým se cítí být, a může mít vztah s tím, kdo ho přitahuje, případně se nemusí prezentovat žádným rodem a být matoucně nebinární nebo může nemít milostné vztahy, protože je prostě mít nepotřebuje, a samozřejmě když se k sobě lidé chovají slušně bez ohledu na barvu kůže nebo jiné věci, se kterými se člověk narodí, a tudíž je nemůže nijak ovlivnit – nu, v takových světech si jako čtenářka připadám v bezpečí.

Palác šupinatých koček není úplně bezpečné místo k životu, ta společnost není utopická. Není tam nouze o spiknutí a zrady. Ale aspoň vám tam nikdo neutrhne hlavu za to, jaká používáte zájmena.

Myslel jsem si, že za tím bude hodně osobní příběh. Mimochodem to, co mají občas holky s matkami, mají kluci občas s otci. Rád bych se teď ještě krátce zastavil u třetí roviny tvé knihy. V anotaci se píše sci-fi román, tak jak to s těmi sci-fi prvky je?

Vím, ale napjatých vztahů otců a synů je literatura plná – viz výše zmíněný Darth Vader nebo Denethor. Komplikované matky jsou mnohem vzácnější.

Vlastně je trochu škoda, že to anotace prozrazuje (ale muselo to tak být, aby v knihovnách a knihkupectvích věděli, do jaké žánrové poličky knihu strčit). Kdyby totiž čtenář nevěděl, jakou knihu otevírá, mohl by si několik prvních kapitol myslet, že je to úplně jiný žánr. Máme tu veliký palác, v něm prastaré a mocné rody, šlechtice a sloužící – zkrátka klasické fantasy rekvizity. Načež do příběhu vpadne nová postava; asi jako když na večer s deskovkami přijde někdo, kdo věděl, že v plánu bylo hrát Mars: Terraformace, a teď nechápavě zírá na to, že si hráči sice rozložili hrací desku Marsu a odehráli pár kol, ale potom z nějakého důvodu vytáhli karty na Milostný dopis a hrají už asi tisící kolo Milostného dopisu a podařilo se jim úplně zapomenout na hrací desku Marsu, kterou přitom mají přímo před sebou.

Snad jsem touhle podivnou metaforou zodpověděla otázku, aniž bych prozradila příliš mnoho ze zápletky.

Palác je taky o čaji a kočkách. Na začátku rozhovoru jsi zmiňovala čajovnu. Předpokládám tedy, že čaj (stejně jako knihy) pro tebe není jen pouhou rekvizitou v příběhu. Ale jak jsou na tom kočky?

Čaj je součástí mého psacího rituálu. Takže pochopitelně prosakuje i do mých příběhů. A ano, jsem člověk kočičí, i když od přestěhování do Prahy jen teoreticky. Vím, že lidé chovají kočky i v mrňavých bytech, ale já jsem zvyklá, že kočka běhá po venku a hned několik sousedů ji nejspíš považuje za vlastní – tady si to nedokážu představit, nemám tu ani balkon. Kdybych si pořídila kočku, což bych samozřejmě chtěla, měla bych pocit, že ji vězním. On ten byteček, kde bydlím, je docela stísněný i pro mě.

Co bys popřála čtenářům, aby si z Paláce šupinatých koček odnesli?

Nejvíc by mě těšilo, kdyby si v paláci odpočinuli od skutečného světa, tak jako si já chodím do některých knížek odpočinout a načerpat sílu a naději. Pokud v něm najdou i nějakou tu náplast na neviditelná vnitřní zranění, tím lépe.

Chystáš pokračování Paláce šupinatých koček? Nebo považuješ tuhle kapitolu svého autorského života za uzavřenou? A co chystáš dál?

Ha. Čas na zábavnou historku o tom, že Palác šupinatých koček se vyvinul z poznámky pod čarou, která mi malinko přerostla přes hlavu. :D

To bylo tak. Zachtělo se mi napsat sci-fi román o prvním kontaktu. Lidstvo někdy v blízké budoucnosti vynalezne mezihvězdný pohon, vypraví loď a posádku, aby šla ten vesmír pořádně omrknout, loď narazí na obydlenou planetu – a na té planetě žijí lidé, kteří opustili Zemi před tisíci lety. V tom románu se hlavní hrdinka, lingvistka výpravy, toulá obřím palácem, který je v té době už spíše turistickou atrakcí, a říká si: Páni, tady ze všeho úplně dýchá historie, tady se asi děly ohromně zajímavé věci! Načež jsem do poznámky pod čarou hodila něco jako: Děly. Například před nějakými třemi tisíci lety… Nu a poznámka pod čarou byla najednou dlouhá. Pod čáru už se moc nevešla. Začínala vypadat spíš jako povídka. Načež jsem si tehdy v čajovně sepsala osnovu té, ehm, povídky, a najednou koukám, ono to má kapitoly, on to bude román…

Takže teď je v plánu návrat k románu, kterým to všechno začalo a který už je v hrubých obrysech dokončený. A jelikož se mi na planetě Aššna zalíbilo, mám nápady i na další příběhy, které by se na ní mohly odehrávat – na jiných světadílech, v různých historických dobách, a každý z nich by fungoval jako samostatný román, nebo třeba novela nebo povídka. Netuším, jestli se mi to povede všechno napsat. Taky se mi stranou od toho všeho líhne jeden fantasy svět. V tuto chvíli mám víc plánů než času na psaní.

Díky za tvůj čas, rozhovor a nevšední příběh, který stojí za to. Paláci šupinatých koček i tobě přeji hodně spokojených čtenářů.

Já děkuji za rozhovor!