S Beatou Fričovou, manažerkou Prague Fear House, o strachu, hororech a divadle

Pražský haunted house ve Vodičkově ulici už od roku 2017 provozuje netradiční bar ve stylových prostorách a nabízí hlavně adrenalinové prohlídky v pražském podzemí pod někdejším „Vodičkově řeznictvím“, které je opředené nejedním tajemstvím. Manažerka Beata Fričová a její Fear Team přináší návštěvníkům také tematická divadelní představení. O své netradiční práci si povídala s organizátorkou HorrorConu Kristinou Haidingerovou.

Vím, že je to už ohraná otázka, ale nelze se nezeptat: Kdy a jak se započal tvůj vztah s hororem?

Je to krásná otázka, já myslím, že láska k hororu a nějaká forma morbidity ve mně byla, co si pamatuju, od dětství. Bavily mě děsivé historky a záhady, které jsme mezi sebou sdílely jako děti. A samozřejmě už jako malá jsem potají sledovala horory pozdě v noci v televizi. Bála jsem se ale tak hezky:) Myslím, že fanouškem hororu se nestáváte, tím se rodíte. Je to prostě něco ve vás, co se sice bojí, ale má ten pocit vlastně rádo.

S jakým prvním nejděsivějším filmem, obrazem či románem ses setkala vůbec poprvé?

Pamatuju si, když mi kamarádky na školním výletě (bylo mi asi šest) v lese vyprávěly příběh o čarodějnici, která kradla děti a stavěla je čelem ke zdi v chatrči v lese, ve které bydlela – právě v podobném lese, v jakém jsme se zrovna procházely, když mi to vyprávěly… Samozřejmě jsem v té době nevěděla, že se jedná o příběh Záhady Blair Witch, který se poté stal mým oblíbeným hororem. Nejen kvůli té nostalgii, se kterou mám ten film spojený, ale především v tom vidím jistou genialitu z pohledu filmaře. Navíc zlo, které není vidět, je to nejděsivější, že. :)

Jak bys popsala své počátky v Prague Fear House?

Já mám štěstí, že v Prague Fear House pracuji od doby, kdy ještě haunted house nebyl ani plně postaven a provoz spuštěn, takže jsem byla u zrodu a od začátku. Což mi dalo spoustu cenných zkušeností, ať už v oblasti, jak se takový haunted house vede, jak se vše režíruje, a samozřejmě nesměl chybět úplný základ – jak se straší lidi. Bez toho, věřím, nemůžu být dobrý hororový režisér, bez osobních dlouholetých zkušeností a tisíců a tisíců odstrašených lidí.

Co je na vedení podniku tohoto typu nejskvělejší a co naopak nejnáročnější?

Skvělého je na tom opravdu spousta. Především pro mě jako člověka, co se věnuje psaní a režírovaní hororů. Je třeba být opravdu hodně kreativní, neustále vymýšlet nové způsoby, a vyloženě testovat, jaké typy a faktory strachu různým způsobem na lidi působí. Když strašíte lidi, musíte být tak trochu psycholog. Tato práce má několik segmentů, a to připravovaní prohlídek pro návštěvníky, kteří chtějí zažít horor na vlastní kůži, a pak samozřejmě hororové divadlo, které už má komplexní formu. A tady je té práce opravdu dost.

Nejlepší je na tom asi fakt, že si stále prohlubuji své znalosti, a i po té téměř dekádě mě ta práce velmi baví a naplňuje. Ale samozřejmě není to práce pro každého. Hlavně je třeba si uvědomit, že už samotné strašení lidí s sebou nese spoustu úskalí – od napadení příliš vyděšeného zákazníka přes občasné nevysvětlitelné jevy u nás dole v katakombách po samotný fakt, že člověk tráví dlouhé dny v temném sklepení. Práce je to náročná fyzicky i psychicky.

Netajíš se svou vášní k divadlu. Jakou nejpůsobivější inscenaci jsi dosud viděla?

Tak to bude velmi složité odpovědět. Mám divadlo moc ráda a moc ráda do něj chodím. Je to vždy jedinečný zážitek. Spíš než jedna konkrétní inscenace mě inspiruje divadlo obecně. Atmosféra je velmi organická, pro herce je to moc krásné. A věřím, že i pro diváka (zejména u nás), který lační po zážitku plném hrůz a chce být svědkem něčeho, z čeho tuhne krev v žilách.

Co je pro tebe důležité ve vlastní autorské divadelní tvorbě?

Za tuto otázku moc děkuji. Snažím se vždy vyprávět příběh, ke kterému mám samozřejmě vazbu, který mne doopravdy hluboce zasahuje. Jen tak tomu mohu plně porozumět. Soustředím se samozřejmě žánrově na horor, ale kolikrát jsou to spíše příběhy, které se nedají takto kategorizovat. Jde o psychologické drama nebo prostě příběh, který může napsat sám život, ale já se snažím zaměřit na ty nejsilnější emoce a aspekty. Ať už je to příběh o čemkoliv, stojím si za tím, že společným jmenovatelem a jakýmsi rukopisem je soustředění se na antagonistu, kterého můžeme spatřit v různém světle. S vývojem příběhu i postav je čím dál tím složitější rozeznat, kde je strana dobra a kde strana zla.

Spolupracovali jste s mnohými maskéry a dalšími tvůrci, jak taková spolupráce v rámci Prague Fear House probíhá?

Vždy je to dost individuální proces a já mám takové spolupráce moc ráda. Je to vždy velmi obohacující pro obě strany. Snažíme si buď pomoct jako umělec umělci, nebo se jedná o spolupráci na nějakém firemním projektu. Takových mám v plánu stále spousty a těším se na nové lidi a zkušenosti.

Máš nějaký strašidelný zážitek z reálného života?

Párkrát se mi něco přihodilo, kdy mi zůstal rozum stát. V takových chvílích se snad ani nejde bát. Jen zíráte a nevěříte vlastním očím. Samo sebou s tím má co do činění fakt, že pracuji v originálních pražských katakombách, které mají dlouholetou historii. Občas se tam stávají zvláštní věci. Třeba že napočítám dole na prohlídce více osob, než reálně je, nebo slyším zvuky, které nejsou normálně možné slyšet, až po takové – jak se tomu říká – glitche v matrixu. Jeden takový se mi před několika měsíci stal a dodnes mi to nikdo nedokáže vysvětlit. Ztratila jsem na vystoupení náušnici, vypadla mi z ucha a zakutálela se do míst, odkud jsme ji nemohli vytáhnout, tak jsme se na to s kolegy vykašlali a nechali to být. Nikdo ji od té doby nehledal a nenašel, o pár měsíců později se mi ona ztracená náušnička opět objevila doma vedle té druhé :) Není to úplně tak strašidelné, ale mě to fascinuje do teď.

Jaké filmy či seriály tě v současnosti nejvíce zaujaly?

Já se přiznám, že často utíkám v rámci žánru od filmu a seriálů spíš k hororovým videohrám. Mám je velmi ráda a nacházím v nich velký zdroj inspirace. Co se týče filmů, jen tak něco mě nevyděsí nebo spíš neosloví. Musím ovšem za poslední cca dva roky vypíchnout film Longlegs (Sekáč), líbila se mi myšlenka satanistů v tak neotřelé formě, v kombinaci s artově podanou formou příběhu a samozřejmě jedinečnou postavou samotného Longlegse (Nicolas Cage), který se svým vizuálem (Uncany Valley) krásně ztvárnil satanistického podivína.

A oblíbené knihy?

Knih čtu spousty, ale jaksi se mi nedaří mít nějaké oblíbené. Momentálně čtu třeba knihu zaznamenávající reálný život a osud Edwarda Theodora Geina – opět kvůli inspiraci pro divadelní show. A je to velmi zajímavé čtení.

Jaký máš dojem ze současné hororové scény?

Jelikož jsem vždy byla a budu fanouškem, tak samozřejmě jsem ráda, že horor je tak populární a má čím dál tím širší spektrum fanoušků. Ale samozřejmě s nástupem nových typů hororu a rychlejšího tempa jsme si možná lehce vycvičili diváky odolnější, jen tak něco je nevyděsí, i přestože nynější doba nabízí nepřeberné množství techniky jako CGI a podobně, které umí udělat opravdu neskutečné věci. Umím to samozřejmě ocenit, ale radši vidím opravdu povedené speciální efekty. Někdy mají starší díla své osobité kouzlo.

Co podle tebe na hororu diváky či čtenáře nejvíce láká a co je naopak odpuzuje?

To je složitá otázka, každý si v tom díle hledá to, co potřebuje. Samozřejmě ta hranice mezi tím, co je lákavé a co je odpuzující, je velmi tenká, ale dá se dobře pracovat na obojím. I s obojím – jsou i horory, které krásně snoubí gore a komedii. Každý má tu hranici jinde a na každého horor působí jinak. Obecně vzato si ale myslím, že lidé mají rádi horor, protože je to jakási bezpečná forma jak se přiblížit strachu, který některé z nás prostě baví prožívat. Můžeme ten pocit bezpečně zkoumat, a možná tak i lépe poznat sami sebe. U opačného případu bych tvrdila, že odpuzující je to pro lidi, kteří se prostě neradi bojí a nemají rádi morbidity či explicitní vizuál, jelikož vědí, že na to senzitivněji reagují. Samozřejmě i já jako milovník hororů mám své limity.

Myslíš, že se přístup široké veřejnosti k hororu mění, případně, že by se změnit dal?

Myslím, že se mění. Dnešní svět je jiný než třeba za dob pana Hitchcocka, to je samozřejmé. Dneska je těžší člověka vyděsit. Člověk uvykl spoustě vizuálů a může si denně vybrat z několika tisíc děl, na které se může dívat nebo je číst. Možnosti jsou obrovské, a to ani nepočítám již zmíněné CGI efekty a AI, které vše posunují na další level. Myslím, že dnes se na horory dívá více lidí a reagují na ně plytčeji. Možná se pletu, ale rozhodně se budu snažit děsit je dál a více. Je to třeba. :) Jen se musí horor přizpůsobit.

Co všechno aktuálně s Prague Fear House chystáš?

Momentálně dlouho plánovanou show v sobotu 25. 10. na HorrorConu. A ráda bych pokračovala v divadelních představeních a limitovaných prohlídkách v haunted house. Určitě plánuju i natočit některé z příběhů mnou napsaných a pokračovat v produkci a práci jako Art Director. Je toho dost a moc se na to těším. I na budoucí spolupráce se všemi umělci, kteří budou mít zájem.

Na co bys aktuálně nalákala přímo do Prague Fear House? Máš nějakou oblíbenou rekvizitu, místnost či prohlídku?

Úplně aktuálně mám v přípravě divadelní představení o Edu Geinovi. Trpělivě jsem čekala, než přijde vlna, kdy ho každý bude znát a bude fascinován jeho příběhem. Tak budu ráda, když bude show mít své diváky lačnící po tom, aby byly svědky jeho hrůz. Je se na co těšit. :)