Thomas Olde Heuvelt: Orákulum

Nakladatelství Argo vydalo román Orákulum, nadpřirozený thriller, v němž přízrak minulosti věstí návrat starobylých sil, které navždy změní náš svět…

ANOTACE:
Dvě děti, Luca Wolf a Emma Reichová, spatří za mlhavého zimního rána plachetnici z 18. století. Nespatří ji však na moři, nýbrž na souši, na holém poli. Na zádi oné podivnosti se skví nápis Orákulum.

Emma podlehne zvědavosti, na loď vyleze a vklouzne do podpalubí. A nikdo už ji nikdy neuvidí. Luca tone v rozpacích; chce se za ní vydat, ale vyděsil ho výraz, který se Emmě v posledním okamžiku mihl ve tváři. Zanedlouho zmizí dalších jedenáct lidí.

Luca a jeho matka se ocitnou v rukách tajné vládní agentury, která má řadu otázek, žádné odpovědi a je odhodlaná odhalit tajemství lodi dřív, než se spustí mediální bouře. Tajemství je přinucen zkoumat i Robert Grim, specialista na okultní záležitosti se zvláštní minulostí a značnou averzí k autoritám. Zvolna začne vycházet na světlo, že s plachetnicí je spjatá minulost, která by měla zůstat spát…

 

O AUTOROVI:
Holandský spisovatel Thomas Olde Heuvelt se narodil 16. dubna 1983 v Nijmegenu. Doposud vydal pět románů a řadu povídek, které byly přeloženy do angličtiny, italštiny, francouzštiny, čínštiny či japonštiny. V roce 2015 získal za anglicky publikovanou povídku The Day the World Turned Upside Down cenu Hugo a ve Spojených státech se tak stalo vůbec poprvé, kdy jedno z neprestižnějších ocenění v rámci fantastického žánru získala překladová práce. Za česky vydanou povídku Tušoznalci z Dój Saket, přeloženou do angličtiny pod názvem The Ink Readers of Doi Saket, byl o rok dříve nominován na Huga i Světovou cenu fantasy. V roce 2016 se prosadil na americkém knižním trhu s hororovým románem HEX (2013), jenž byl pro překlad do angličtiny zčásti upraven.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, 9/2025
Překlad: Milan Žáček.
Obálka: Davy van der Elsken
Vazba: vázaná
Počet stran: 464
Cena: 688 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Tu loď v lánu tulipánů Luca Wolf a Emma Reichová uviděli kvůli mlze jako první. Kvůli mlze a také kvůli tomu, že do školy jeli na kole. Luca později přemýšlel, kolik řidičů muselo kolem projet v blažené nevědomosti, jak málo chybí, aby při ranní cestě do práce došli svého konce. „Prostě klikaři,“ pronesl později na jejich adresu při výslechu. V hlase mu zaznívala silná hořkost, protože ve svých třinácti a pod vlivem seriálů z Netflixu měl velkou slabost pro dramatičnost. Potom mu ale vyhrkly slzy a litoval, že takovou kliku neměli i oni sami.

Kdyby to bylo na Lucovi, toho dne by na kole ani nejeli. Když ráno, ještě celý rozespalý, vyhlédl z okna svého pokoje, venkovní svět byly jen siluety a náznaky siluet. Lampu na vzdáleném konci dvorku obestírala aureola husté mlhy a okapy a střešní tašky pokrývala jinovatka.

Rozvalil se na posteli, otevřel Snapchat, udělal si selfíčko, které odráželo jeho svrchovaný weltschmerz, a připsal: Nepojedem busem? A přidal emoji polibku.

Ty naděláš, odepsala Emma. Na selfíčku, co mu poslala na oplátku, už byla oblečená a připravená vyrazit; se zářivými zrzavými vlasy vypadala přímo úžasně. Mám hokejovej trénink, dodala, takže na kole jet musela. Revanšovala se dvěma růžovými srdíčky, ale Luca věděl, že jsou jen kamarádská.

Co naplat, podle skromného názoru Lucy Wolfa Emma Reichová vypadala úžasně vždycky. Znali se od školky, a i když ve třetí třídě spolu trošku (a ještě v takovém tom dětském stylu) něco měli, Luca byl už dávno vykázaný pouze do kamarádské zóny. Stejně nebyl jako přítel použitelný. Na nižší střední měly dívky oči výhradně pro kluky z vyšších ročníků. Byl to krutý úděl každého třináctiletého hocha, ale Luca ho přijímal… tedy až donedávna, kdy si uvědomil, že se mu Emma bezostyšně zabydlela v hlavě.

Dýchl na okno a nakreslil na ně srdíčka, která se vzápětí vypařila. I když u tebe nemám šanci, pomyslel si, aspoň mi dovol, abych tě miloval.

Ty naděláš, odpověděla by Emma zcela určitě.

Máma trvala na tom, aby si vzal péřovku a palčáky, ve kterých vypadal směšně – „úplně jako ten panáček z reklamy na Michelin,“ smála se –, ale jen co Luca skočil na svůj cannondale a vyrazil ulicí K Parku, byl rád, že si je vzal. Chlad ho štípal do tváří, takže mu okamžitě znecitlivěly. Byl sice typický nizozemský prosinec, jen pár stupňů pod nulou, ale podzim měli nezvykle mírný, a Luca se na změnu zatím neaklimatizoval. Utáhl si kapuci a začal ještě usilovněji šlapat, aby se přestal třást.

Takhle brzo ráno byla pořád tma a v mlze všechno vypadalo zvláštně. Stromy a zaparkovaná auta měly neidentifikovatelné tvary, které získávaly jasnější kontury až z těsné blízkosti, a nezřetelné pouliční lampy se mezi nimi vznášely jako přízraky. Luca si pomyslel, že všechno se z mlhy vyloupává až jaksi zlověstným způsobem.

Emma na něj čekala na náměstí před letní zmrzlinárnou na až příliš velkém kole značky Gazelle. Když ho uviděla, schovala telefon. „Čau, Luco!“

„Jako vážně, na ten hokej se vykašli. Každou chvíli umrznu.“

„Tak jedem, za chvíli se zahřeješ. Hezká bunda, mimochodem.“

„Ha-ha.“

„Ne, fakt.“

Luca viděl, že to myslí vážně. Z jejích velkých mandlových očí zářila pouze vlídnost a on hned ucítil, jak se červená. Emma sama ve svém dlouhém béžovém kabátě, vlněném šátku, kožených rukavicích a pletené čepici nevypadala směšně ani trochu. Kolo zdědila po starší sestře a jen doplňovalo to, jak působila: jako dospělá žena. Lucu zalily rozpaky, napřed kvůli jeho vlastní neušlechtilosti a pak i účinku, jaký na něj měla. V přítomnosti jejího vrozeného sebevědomí mu zkratoval mozek. Úplně pokaždé.

Jízda z Katwijku, kde bydleli, na školu Northgo v Noordwijku jim trvala třicet minut, a když bylo hezky, jezdili po hlavní třídě a pak napříč dunami. Dnes ráno se maják v mlze rýsoval jako duch a neviditelné, chladně přítomné moře působilo poněkud hrozivě, takže si instinktivně vybrali trasu vnitrozemím. Takhle měli projet centrem města, přes kanál a v závětří dun. Jakmile se u nich ocitli, Lucu zachvátilo povznesení, které by nedokázal vyjádřit slovy. Byli sami, ale v tom to tak úplně nebylo. Mlha je do tohoto studeného, šedobílého rána uzamkla i s netečným tichem rezervace. Její neviditelná hranice jim tlumila hlas a vytvářela jakousi důvěrnou izolaci, jako by spolu sdíleli kdovíjaké tajemství.

Probírali seriály, na které se právě dívají – u něj to byl Zaklínač, u ní Sexuální výchova, druhá série –, a oba se vzájemně pokoušeli přesvědčit, že jejich volba je lepší.

„Já nevím,“ řekla Emma, „ze Zaklínače jsem viděla jen začátek, ale –“

„Je to bomba. Třeba tvář toho megapavouka, ty jo!“

„Ale vždyť to nedává smysl. V tý bažině je naprostý ticho. Na břehu se prostě pase srnka. A pak najednou z vody vyskočí pavouk a Zaklínač se drží jeho nohy… uprostřed nějakýho šílenýho souboje? Tomuhle má někdo věřit?“

„Záleží na tom? Ta bitka byla hustá!“

„Jo, ale začátek byla prostě laciná lekačka. Já nevím. Napřed dočtu knížky a možná to pak ještě zkusím. Ale myslím, že líbit se mi to nebude.“

Luca, který knihy o Zaklínači nečetl ani náhodou a na seriál se díval hlavně kvůli nestvůrám (dobře, ještě kvůli ženám ve středověkých kostýmech), musel uznat, že na jejích námitkách něco je. Je povrchní proto, že si toho taky nevšiml? Ale zase kdyby se začal dívat na holčičí programy typu Sexuální výchova, byla by to úplně nepatřičná kompenzace (ačkoli ve skrytu duše musel uznat, že název u něj vzbudil zvědavost).

„No jo, no, já ale nevím,“ odpověděl, aniž hnul brvou. „Četl jsem knížky k Sexuální výchově, ale myslím, že jim chybí hloubka. Tomu nikdo neuvěří, chápeš?“

Emma vyprskla smíchy a pokusila se do něj drcnout. Luca vybral smyk a předjel ji (díky čemuž si taky mohl bez povšimnutí utřít nudli u nosu), ale v duchu jen zářil.

Za muzeem Space Expo mlha, pokrývající duny na levé straně, vytvářela dojem skryté pustiny, kde by mohl člověk bloudit i několik dní v kuse. Nebo věčně. Jeho máma tomuhle místu říkala Konec všech, což bylo jméno, které odjakživa rozněcovalo Lucovu představivost. V okolí byla spousta míst s podobně skvělými jmény – Hromová duna, Vrch sirén –, a i když byla zdejší rezervace relativně malá a protkaná stezkami, tahle jména dodávala dunám jakýsi mocný rozměr.

Nakonec od dun odbočili a dospěli k silnici ubíhající mezi tulipánovými lány do Noordwijku. Emma se začala bavit o úkolu z gramatiky a Luca polevil v pozornosti. Příkop nalevo od silnice pokrývala slabá vrstva ledu. Nad břehem nehnutě visela vysoká suchá tráva. Obvykle sem zdáli doléhalo hučení zemědělských strojů. Dnes ale nebylo slyšet vůbec nic. Ticho prohlubovalo pocit odloučení a žádný povznášející pocit už Luca nevnímal. Naopak mu na zádech naskočila husí kůže.

V mlze něco zahlédl.

„Ty jo,“ vydechl a zpomalil.

„Co je?“

Neodpověděl, jen se upřeně díval kamsi doleva. Emma sledovala směr jeho pohledu. Už se skoro rozbřesklo a mlha získala bledě šedý odstín břicha leklé ryby. A v tomhle neduživém světle se něco rýsovalo.

Něco tmavého.

A obrovského.