Vzepři se noci – I zničující plameny se mohou proměnit ve světlo naděje

Nakladatelství CooBoo vydalo první díl romantické fantasy série Vzepři se noci od americké spisovatelky Brigid Kemmerer, autorky Dopisů ztraceným a Temného a osamělého prokletí.

ANOTACE:
Království Kandala je na pokraji zhroucení. Ulicemi se šíří smrtící nemoc, jenže léčivý elixír z měsíčníku je vzácný a král Harristan s princem Corrickem vládnou železnou rukou.

Mladá lékárnická učednice Tessa se s přítelem Wesem v noci vydává krást rostlinu, z níž připravují elixír a tajně ho rozdávají chudým. Léku je stále nedostatek a lidé se začínají bouřit. Tessa se tak rozhodne jednat. Pronikne do paláce a to, co tam zjistí, ji navždy změní.

Lze vůbec Kandalu zachránit, aniž by nejdřív lehla popelem?

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, 2025
Překlad: Magdaléna Farnesi
Mapa: Virginia Allyn
Vazba: brožovaná
Počet stran: 488
Cena: 499 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola jedna
Tessa

Tím nejtěžším na téhle práci není něco ukrást, ale pak s tím utéct. Za nejpříznivějších okolností mi únik přes zeď Královského sektoru trvá dvě minuty, ale dnes je chladná noc a pomalu přestávám cítit prsty. Do svítání už zbývá pouhá hodina a po kamenné stěně klouže v nepravidelných intervalech kužel strážního světla. Pod paží svírám tátovu starou lékárničku, zatímco se držím ve stínech a čekám na vhodnou příležitost.

Některé ze sektorů mají ve svých bohatších částech zavedený elektrický proud – nebo jsem to aspoň zaslechla, každopádně místní reflektory jsou jasnější než jakákoli svíčka, a dokonce než hranice, na kterých ve vesnicích spalují své mrtvé. Když jsem je viděla poprvé, dlouho jsem na ta světla tupě zírala, než mi došlo, že věstí nebezpečí. Celé dny jsem si lámala hlavu nad tím, v jakém vzorci se strážní světla pohybují, než jsem se se svým problémem svěřila Westonovi. Ten si jen pobaveně odfrkl se slovy, že to žádnou pravidelnost nemá a znudění chlapi jen občas otočí světlem kolem tyče.

Poslední hodinu to ale dělají dost neúnavně.

Procvičím si prsty a v duchu si upravím svůj časový odhad na tři minuty. Potom se zamyšleně kousnu do rtu. Tuhle část stěny kužel světla ozařuje minimálně co dvě minuty.

Wes už na mě asi čeká v dílně. Ten se přes zeď dokáže dostat klidně za půl minuty. Díky jeho výšce mu stačí, když vyskočí, hákem zachytí věžičku a potom se zapře o stěnu, aby se hbitě jako kočka přešvihl přes její okraj. Skoro bych mu záviděla, kdyby se na to tak nádherně nedívalo.

Ne že bych mu to někdy řekla, protože by mi s tím už nikdy nedal pokoj.

Říkáš, že se na to nádherně kouká, Tesso? Ale vždyť je to jen zeď. Na tohle to nemá. Potom by vylezl na strom, udělal hvězdu ze střechy dílny nebo chodil po rukou.

A já bych ho pak musela praštit, protože to by rozhodně bylo lepší, než aby si všiml, jak se pod maskou červenám, protože ano, všechno tohle je stejně nádherné a fascinující.

Musím na Wese přestat myslet. A ten reflektor se musí přestat otáčet. Je čas jít za pacienty, jinak ztratíme celé dny léčení. A některým celé dny ani nezbývají. Pár jich má nanejvýš několik hodin.

Ze všeho nejdřív bych tedy odsud měla zmizet. Kdyby mě tu chytili s taškou plnou měsíčníkových květů, král Harristan a jeho bratr, princ Corrick, by mě nechali spoutanou v zahradách paláce a naservírovali tak moje orgány ptactvu.

Najednou se světlo zastaví až dole v rohu, kde zeď přechází do stinného svahu. Tudy se vždycky snaží utéct amatéři.

Nehodlám zahodit tak skvělou příležitost, a proto vystřelím ze skrýše jako vyplašený králík ze soutěsky a už točím hákem. Nedokážu ho odhodit až do věží jako Wes, ale stačí mi, že se zaklesne do podpěr někde uprostřed stěny. Hák zasviští vzduchem a já vyskočím ještě dřív, než se lano napne. Pod podrážkami mi skřípe kámen, jak šplhám nahoru, a malinko mi na žule podkluzují. Dostanu se až k podpěře, kolem níž se táhne uzounká římsa, která mi ale úplně stačí na krátké přidržení, než znovu uvolním hák a pošlu ho k okraji stěny. Jakmile cinkne o věžičky, vyrazím nahoru.

Světlo se opět pohne.

Zadržím dech a popoháním své nohy, aby mě nesly rychleji a výš. Balíček s měsíčníkem mi naráží do žeber, jak mi podrážky podkluzují a znovu se zachytávají na stěně. Ruce mám celé spálené od provazu. Světlo reflektoru se zhoupne blíž a najednou mě div neoslepí.

Pak už se ale přehoupnu přes zeď a napůl slaňuju a napůl padám jako pytel ovsa na lesní podloží. Když cuknu lanem, cinkne můj hák o štěrk u paty stěny. Na podomácky upředenou vlnu mé sukně se lepí hlína a smetí, ale já se ani neodvažuju pohnout, abych se trochu ometla. Cítím srdce až na jazyku, když tajím dech a čekám, až stráže začnou vyzvánět na poplach.

Jenže to se nestane. Ostré světlo jen přejede po horní části zdi a pokračuje dál.

Polknu, abych zahnala tepání v krku a smotám lano háku. Na obloze visí srpek měsíce, ale na horizontu už prosvítá tenounký fialový náznak začínajícího svítání – připomínka, že jsem příliš dlouho váhala a čas se krátí. S nacvičenou lehkostí proběhnu lesem, moje nohy bez jediného zvuku dopadají na jehličí. Teď už většinou cítím i vůni dýmu z kamen na dřevo, protože Wes se vracívá dřív než já. Máme svůj systém: on postaví vodu na elixír a rozemele okvětní lístky, které já pak navážím a rozdělím do vhodných dávek. Jakmile jsou lahvičky s léčivou tekutinou hotové, zabalím nám je do torby a společně pak vyrazíme za nemocnými.

Jenže dnes žádnou vůni dřeva necítím.

Vejdu do dílny, ale Weston nikde.

Hned si vzpomenu, jak se to světlo zastavilo na stěně, a znovu mám srdce až v krku.

Ale Wes přece není na hlavu padlý. Nezkoušel by se schovat do rohu. A stejně jsem neslyšela poplach.

Jenže tu není, a to jdu sama pozdě.

Zapálím tedy oheň a pokusím se vyhnat starosti z hlavy. V duchu slyším, jak mě jeho hlas uklidňuje. Jen kuráž, Tesso. To byla první slova, která mi řekl té noci, kdy mi zachránil život, a od té doby je ještě tucetkrát zopakoval.

Bude v pořádku. Musí. Někdy se tu ani nepotkáme. V takových případech jeden z nás počká ještě patnáct minut v dílně, než vyrazí na obchůzku sám. Občas mě u sebe zdrží paní Solomonová, zatímco pro ni vážím, odměřuju a vařím bylinkové recepty, o kterých mistrová svým zákazníkům tvrdí, že fungují, i když je to jen málokdy pravda. Někdy si zase Westona žádá jeho mistr v kovárně už brzy ráno, a to jen proto, že nějaký rozmazlený sportovec zatoužil po novém meči nebo koni upadla podkova. Tohle se už párkrát stalo.

Jenže Wes tu dnes v noci byl. A vždycky se vrací jako první.

Malá dílnička se rychle zahřeje. Proud sem nezavedli, a tak tu vládne příšeří, ale já příliš světla na práci stejně nepotřebuju. Zaměstnám ruce, abych si nemusela dělat starosti, a melu okvětní lístky měsíčníku na prášek, abych je potom s největší opatrností do posledního drobečku nasypala na váhu. I v suchém stavu moc hezky voní. Naše elita i za zlomek gramu platí neskutečné peníze a potom tím elixírem tak plýtvá, protože ho třikrát denně pijí i ti, kteří ani nemají příznaky. Král tomu říká preventivní opatření. A přitom úplně stačí dát si elixír jednou denně – moje zápisky to jasně potvrzují. Dokonce i Wes na začátku rozdával léku příliš, než jsem mu dokázala, že můžeme s menší dávkou pomoct daleko více lidem. Táta by tomu říkal plýtvání materiálem. Mrhání dobrým lékem, zatímco ti, kteří si ho nemůžou dovolit, umírají.

Jenže tátu popravili za velezradu a pašeráctví, takže já svému počínání už žádná jména nedávám, prostě jen dělám, co umím.

Vykouknu z okna. Fialová na horizontu začíná pomalu růžovět.

Potom stočím pohled ke dveřím, jako bych tím mohla Wese magicky přivolat.

Jenže nic. Konvice zapíská. Rozliju vodu do miniaturních, přesně odměřených hrníčků a do každého přidám patnáct gramů okvětních lístků společně se dvěma kapkami oleje z růžových semínek na kašel, které odměřím skoro stejně opatrně jako měsíčník samotný. Pokouším se nekrást to, co si můžu opatřit poctivou cestou, ale růžová semínka mě stojí skoro týdenní plat, a tak je nenechám dávkovat dokonce ani Wese.

Jakmile se olej i okvětní lístky rozpustí, nasypu do směsi trochu kurkumy, která sníží horečku natolik, aby lék lépe fungoval, ale také tam musím přidat snítku máty a špetku cukru. Dospělí se většinou nenechají k polknutí tinktury dlouho přemlouvat, ale děti by ji samotnou snadno vyplivly, což nemůžeme riskovat. Byla by to věčná škoda.

Z Královského sektoru se ozve kvílení sirén a křik. Nadskočím tak prudce, že převrhnu jeden z kalíšků. Někoho chytili.

Wese?

Měla bych se tam rozběhnout a podívat se. Ne. Spíš bych měla vzít nohy na ramena a někam se schovat.

Jenže moje svaly nechtějí provést ani jedno.

Jen kuráž, Tesso.

Musím si pospíšit a dokončit svoji práci. Když se měsíčník zkombinuje se zbylými ingrediencemi, elixír funguje lépe, ale zase účinkuje jen pár hodin po uvaření. Musím tedy obejít pacienty, i kdybych to měla udělat sama.

Sirény dál ječí. V dálce někdo huláká. Takhle vzbudí půlku sektoru. Můj dech se proměnil v tiché, hrdelní úpění. Představuju si, jak teď volají prince Corricka, aby se postaral o zrádce. Stráže nejsou zrovna mírní lidé. Z Westonova nenuceného úsměvu zbyde jen bolestná grimasa. Jeho křik se ponese až sem. Rozřežou ho na kusy těmi nejmenšími čepelemi. Nacpou mu do úst hořící uhlíky. Hodí ho zaživa královským lvům. Spálí ho končetinu po končetině, než Wes ztratí vědomí a…

„Bože, Tesso, vždyť ty už mě skoro ani nepotřebuješ.“

Vyjeknu a převrhnu další hrnek. Ve dveřích stojí Wes, pod maskou mu hrají modré oči a lehký, upřímný úsměv.

Když Weston zpozoruje tu spoušť, kterou jsem nadělala, jen protočí panenky. „Anebo možná potřebuješ.“ Rychle přiskočí a narovná převrácený kalíšek. „Už jsi do něho nasypala ten prášek?“

Ani nevím, jestli bych ho raději objala, nebo praštila. Možná obojí. „Jdeš pozdě. Slyšela jsem ty sirény, a tak jsem si myslela… Bála jsem se, že tě dostali.“

„Dneska ne.“ Vytáhne z tašky balíčky měsíčníku a hned po nich tři jablka, a dokonce uzel ze sladkého těsta ještě teplý z pece. „Na. Pekař zrovna vzadu káral svoji dceru, tak jsem ti štípl něco k snědku.“

Takže Wes se opozdil, protože mi přinesl snídani. A to ne jen tak ledajakou. Jídlo z Královského sektoru bylo to nejvybranější, jaké si člověk uměl představit, což znamenalo, že do jablíček někdo napíchal med a sladké pečivo bylo z opravdového másla a protkané šlehačkou a cukrem.

Otevřu pusu. Pak ji zase zavřu. Zamračím se a otočím se k Wesovi zády, protože mi teď hrdlo svírá úplně jiný cit. „To je od tebe moc laskavé, Westone.“

„To je od tebe moc laskavé?“ zopakuje posměšně. „No páni. Máme to dneska ale zdvořilou náladu.“

„Musím dodělat ty elixíry.“

„Udělám to. Jdi se najíst.“

„Za minutku.“

Na druhé straně hradby dál kvílí sirény, ale teď je dokážu ignorovat. Asi chytili jiného pašeráka, jehož kůže bude pravděpodobně zítra viset u bran, až s ním budou král a jeho bratr hotoví.

„Tak jo.“ Weston popadne jablko, zhoupne se na jediné židli a hodí si nohy na pracovní stůl. Nad škraboškou přes oči nosí ještě černý klobouk s širokou krempou, který si ale tady v dílně malinko nadzvedl. Vídám ho jen v záři plamenů, a tak jen stěží odhaduju, jakou barvu mají vlastně jeho vlasy. Většinou je takhle poránu zralý k oholení a strniště na jeho bradě se ve světle svíček rudě leskne, čímž dokonale ladí k jemnému poprašku pih kolem okraje masky. Kůži kolem očí si maže sazemi nebo popelem, díky čemuž mu duhovky září tou nejjasnější modří, kterou jsem kdy viděla. Moje vlastní oči mají zelenohnědý odstín a hnědé vlasy jsem si pevně svázala pod klobouk. Wes vždycky tvrdí, že v masce a černém plášti vypadám jako kočka. Jednou, když jsem měla drzou náladu, jsem nadhodila, že by mě měl jednou vidět bez škrabošky, aby věděl, jak vypadá pořádná holka, ale Wes hned zvážněl.

„Nikdy,“ zavrčel, „to by bylo příliš nebezpečné. Pokud budeme vědět, jak ten druhý vypadá, mohli by z nás tu informaci na mučidlech vytáhnout. A to ti neudělám,“ odmlčel se, „a ty bys to jistě nechtěla provést zase mně.“

To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že Weston Lark pravděpodobně není jeho pravé jméno. On si teď asi taky myslí, že já nejsem Tessa Cadeová, jenže to se plete. Když jsme se před dvěma lety potkali, zrovna mi před očima zabili rodiče a já jsem byla příliš otřesená, než abych si ještě něco vymýšlela.

„Dnes toho moc nenamluvíš,“ prohodí Wes, zatímco chroustá jablko tak hlasitě, že bych mu ho nejradši vyrazila z ruky. „Co se děje?“

„Ale nic.“ Přeliju už vyrobený elixír do lahviček – což normálně dělá on – a znovu rozliju teplou vodu do kalíšků, abych začala nanovo.

Slyším, jak se Wes za mnou zavrtí na židli a vstane. Přitočí se dost blízko na to, abych zachytila jeho vůni, kombinaci lesa a skořice z pekařství, ale také těžší podtón, který je jen a jen jeho. „Tesso.“

Šťouchnu ho loktem do břicha a spokojeně poslouchám, jak zachraptí.

„Za co?“ chce vědět.

„Že jsi mi přidělával starosti.“

„Ale taky jsem donesl snídani,“ ozve se za mnou jeho melodický, hluboký hlas.

Ignoruju ho.

Nakloní se tak blízko, až mě jeho dech polechtá na kousku holé kůže mezi vlasy a vysokým límcem pláště. Před očima mi zamává druhým jablíčkem, které svírá v dlouhých, štíhlých prstech. „Je to vážně dobrá snídaně,“ pokouší mě.

Nakonec si jablko vezmu. Slupku má posypanou cukrem, je na dotek teplé, a tak si říkám, zda bude podobně hřát i med v dužině.

Nemůžu si pomoct a zakousnu se do něho. Med ještě opravdu příjemně sálá. „Jak já tě nenávidím,“ zamumlám s plnou pusou.

„Tak je to asi nejlepší.“ Cvrnkne mi prsty do čepice a rošťácky se zakření. „A teď to honem spořádej,“ pobídne mě, „musíme k pacientům.“