Jay Kristoff: Říše prokletých

Temnota sílí! Nakladatelství CooBoo vydalo druhý díl krvavé fantasy trilogie Říše upíra.

 

Gabriel de León zachránil svatý grál před smrtí, ale šance skoncovat s nekonečnou nocí je ztracena. S pomocí tajemné upírky Liathe teď musí odvést grál za prastarými Esani a zjistit, jak jednou provždy zrušit dnesmrt.

Poslednímu stříbrosvatému však jde v patách nebezpečí: pronásledují ho netvoři z krve Vossů, válka mezi Dyvoky i soumračníci z mrazivé Vysočiny. Dožije se čím dál krvežíznivější Gabriel chvíle, kdy se grál dozví pravdu? A co když je skutečnost daleko horší, než si kdokoli dovede představit?

 

O AUTOROVI:
Jay Kristoff se narodil v Perthu v Austrálii. Jako dítě rád a často hrál deskové hry a vášnivě četl. Poté vystudoval uměleckou vysokou školu. Nejdříve pracoval v reklamě, ale později se plně ponořil do vlastní literární tvorby. Žije v Melbourne se svou manželkou a psem. Proslavil se především trilogií Nikdynoc a sérií Illuminae, kterou napsal společně s Amie Kaufmanovou, a ještě nedokončenou Říší upíra.

 

Vydalo: CooBoo, 8/2025

Původní název: Empire of the Damned

Překlad: Kateřina Hajžmanová a Adéla Michalíková

Obálka: Kerby Rosanes

Ilustrace: Bon Orthwick

Vazba: vázaná s přebalem

Počet stran: 792

Cena: 599 Kč

 

 

ZÁPAD SLUNCE

– I –

 

Mrtvý chlapec otevřel oči.

 

Všechno bylo nehybné a tiché a on také, vůbec ze všeho nejvíc. Byl jako socha a jediným jeho pohybem bylo rozšíření zornic, mírné pootevření bezkrevných rtů. Dech se mu nezrychlil, když se ho zmocnila bdělost, rytmus bubnů pod jeho porcelánovou kůží se neprohloubil. Ležel tam v temnotě jako anděl, zcela nahý, zíral do časem rozedraného sametového baldachýnu nad svou hlavou a přemýšlel, co ho probudilo.

 

Jistě ještě nepřišel soumrak. Denní hvězda ještě nelíbala obzor, temnota ještě tak úplně neklesla na kolena. Smrtelníci, kteří s ním sdíleli jeho obrovské lože se čtveřicí sloupků, leželi klidně jako mrtvoly – bez jediného pohybu, až na jako peříčko lehké posunutí krasavcovy paže po jeho břiše, hladký rytmus pannina dechu proti jeho hrudi. V tak obtěžkané posteli neexistoval hlad, mezi tak zralou krásou nebylo chladu. Tak co ho tedy vytrhlo z dřímoty?

 

Během dne nesnil – ti zrození z krve nikdy nesnili. Ale přesto si uvědomil, že mu spánek nepřinesl žádnou útěchu, křehké světlo dne žádný odpočinek – a když se teď plně vynořil z temnot spánku hlubokých jako smrt, najednou to všechno pochopil.

 

Jeana­-Françoise vzbudila bolest.

 

Vzpomněl si, rukou zatápal po vlastním krku, když se mu v hlavě roztančily obrazy jako mouchy. Prsty tvrdé jako železo, které se zabořily do popela jeho hrdla. Vínem poskvrněné špičáky obnažené v zavrčení. Bouřkově šedé oči přetékající nenávistí, když Jeana­-Françoise narazil na zeď, z kůže se mu valila vařící oblaka rudého kouře.

 

„Říkal jsem ti, že tě přiměju ječet, zkurvená pijavice.“

 

Do jeho skonu chybělo jen několik málo okamžiků, to věděl. Kdyby se do toho Meline nevložila se svou dýkou ze stříbroceli…

 

Představ si to.

 

Po všem, co jsi viděl a vykonal.

 

Představ si umírání přímo tam v té špinavé cele.

 

Jean­-François si teď v temnotě polaskal místo, kde ho Gabriel de León poranil. Vybavil si ty nemilosrdné šedé oči zastřené rudým kouřem a cítil, jak se mu sevřela čelist. Na okamžik – jen na jediný smrtelný nádech – prožíval markýz pocit, který se proměnil v prach už před desítkami let. Nebo si to aspoň myslel.

 

„Nikdo se víc nebojí smrti než věci, které žijí navěky!“

 

Jeho pohyb vyrušil dívku vedle něho, povzdychla si a pak se ponořila zpátky do spánku. Byla to pěkná květinka, Südhaemka s hebkými tmavými kudrnami a sytě olivovou pletí. Byla spíš hubená – ale to byly v posledních nocích vlastně všechny – a jen o pár let starší než Jean­-François, když obdržel Dar. Ale její kůže byla teplá a její dotyk ach­-tak­-důmyslný, a kdykoli se na něj podívala, její temně zelené oči se naplnily hladem, který obdivuhodně kontrastoval s tváří nevinné dívenky.

 

Sloužila v jeho stáji už skoro čtyři měsíce. Prostopášná a svolná. Na okamžik si přál vzpomenout na její jméno.

 

Očima zapátral po příslibu jejího obnaženého těla: šťavnatá linka tepny rozbíhající se po vnitřní straně stehna, delikátní kružba žil na zápěstích a výš a výš k ostré čepeli její čelisti. Díval se, jak pod ní jemně pulzuje její tep, hypnotický a zjemněný spánkem. Probudila se v něm žízeň – jeho nenáviděná milenka, milovaná nepřítelkyně – a Jean­-François si znovu vybavil Gabriela de Leóna, tvář stříbro­svatého se vznášela jen několik palců od něho.

 

Prsty se nořily hlouběji.

 

Rty tak blízko, že bylo možné je políbit.

 

„Zakřič pro mě, pijavice.“

 

Historik se opřel o loket, zlaté lokny se mu rozprostřely po tvářích. Mladý krasavec za ním něco odmítavě vzdychl, dlaní tázavě přejel po chladných peřinách. Tenhle byl zase ze severu, havraní vlasy a krémová pleť, Jean­-François předpokládal, že mu bude skoro dvacet let. Vikomtka Nicolette ho přivedla před několika týdny – byl to úplatek od jeho krevní neteře výměnou za laskavé slovíčko pronesené do císařovnina ucha. A ačkoli Nicolette nenáviděl jako jed, Jean­-François ho přijal. Krasavec byl štíhlý jako plnokrevník, tkáň na jeho zápěstích, hrdle a tříslech byla jemně označkována zuby ostrými jako jehly.

 

Jeho jméno rozhodně začíná na D…

 

Jean­-François přejel mramorovými konečky prstů po dívčině kůži, jemně jako první nádech jara. Fascinovaně přimhouřil čokoládové oči, když její tělo zareagovalo – všechno mu prozradily jemné chloupky, které se okamžitě vztyčily, když jí nehtem ostrým jako žiletka přejel po kousancích na hrdle. Nestvůra se naklonila, rychle zakmitala jazykem přes stále víc se napínající pahorek její bradavky a kolem něho a děvčeti se zrychlil dech, zachvělo se a plně se probudilo. Teplo krve, kterou vypil, než se všichni ponořili do spánku, vyhaslo – jeho rty musely být chladné jako tající led. A přesto zasténala, když se přisál víc a tvrdě ji kousnul – ale ne tak úplně dost tvrdě. Roztáhla nohy a odvážila se zabloudit jednou rukou do jeho zlatých vlasů.

 

„Pane…“ vydechla.

 

Teď už se probudil i krasavec vzrušený dívčinými steny. Rozesel po markýzových obnažených ramenou polibky a jeho ruka se pomalu jako tající vosk svíčky vydala na výpravu přes boky ledokrevného, přes bledé svaly jeho břicha a níž, směrem k jeho tříslům. Upír tomu seveřanovi dovolil, ať se ho dotýká, hladí ho, nutí jeho krev klesat na jih, slyšel, jak mladík zavrčel, když mu přímo v ruce ztěžkl a ztvrdl jako železo.

 

„Pane,“ zasténal.

 

Děvče teď upíra jemně líbalo na hrdle, čím dál tím blíž k ranám, které mu zůstaly po de Leónově útoku. Jean­-François sevřel v ­hrsti její kudrny a ona zalapala po dechu, když jí zaklonil hlavu. Srdce jí teď bušilo jako válečný buben a on ji tvrdě políbil, dovolil svým tesákům rozříznout jí ret a uronit na jejich tančící jazyky několik kapek rubínově planoucího ohně.

 

V tu chvíli se v něm žízeň plně vzedmula a na jediný okamžik nedokázal myslet na nic jiného. Ale markýz byl stvoření, které si lov užívalo stejně jako zabíjení samotné, a tak jejich krvavý polibek přerušil a navedl dívku k jako kámen tvrdému chlapci za sebou.

 

Okamžitě to pochopila, pootevřela rty, když si seveřan klekl a vyšel jí vstříc. Zavrčel, když ho vzala do úst, pod hladkou, teplou kůží teď tep duněl ještě rychleji. Markýz chvíli sledoval, jak se ti dva pohupují, hru stínů a světel na jejich tkáních. Pach visící ve vzduchu Jeanu­-Françoisovi prozradil, že je ta panenka vlhká a teplá jako letní deštík, a i ten nejjemnější dotek jeho prstů v jejím rozkroku ji rozechvěl až ke stočeným prstům na nohou. Vzepjala se k jeho ruce, prosebně, toužebně.

 

„Ještě ne, lásko,“ zašeptal a vyloudil z ní odmítavý sten. „Ještě ne.“

 

Jean­-François se rozmarně zvedl, poklekl na posteli za bezdechým mladíkem. Odhrnul dlouhé černé kadeře z jeho krku a ucítil, jak se smrtelník třese – cítil teď za zády predátora s ostrými drápy na své kůži. Markýzovy ruce se rozběhly po lahodných oblinách a údolích jeho svalů, až konečně obkroužily horko jeho tepajícího ptáka. ­Pohlédl dolů přes planinu zdvihajícího se břicha své kořisti až do očí dívky a zavrčel tichý a přísný povel.

 

„Udělej ho.“

 

Zasténala s očima upřenýma do těch jeho jako kněžka plně ztracená v modlitbě. Mladík se třásl a popadl dívku za vlasy, když mu tesáky nestvůry přejely po kůži. Jean­-François ještě pořád cítil prsty stříbro­svatého obtočené kolem svého hrdla.

 

„Zakřič pro mě,“ zašeptal.

 

A krasavec ho poslechl, s jednou rukou zapletenou v markýzových vlasech. Panenka si ho vrazila hluboko do hrdla, ještě hlouběji, a jakmile to Jean­-François pocítil – to pulzující uspěchané horko, které se vevalilo do chlapcových třísel a pak přímo do jejích čekajících úst –, skousl, překonal ten letmý, opojný odpor kůže a vypustil na světlo příval života plného rozkoše pod ní.

 

A pak nebylo nic. Žádné chvějící se tělo v jeho náruči. Žádný vášnivý výkřik rozléhající se mezi zdmi. Byla jen krev, hořící každou kapič­kou krasavcovy touhy, elixír života a chtíče propletených v jedno, ­který ho pozvedal výš a výš k bezbřehé obloze.

 

Naživu.

 

Jean­-François polykal stejně nenasytně jako dívka, chtěl víc a víc, jen tohle, jen všechno. Za nocí před tím, než denní hvězda pohasla, si bral právě to. Ale ovečky teď byly příliš vzácné, jejich životy příliš ­drahé, nebylo záhodno jimi plýtvat, a tak si ostrým nehtem rozřízl palec a přitiskl ho na chlapcovy rty. Smrtelník zalapal po dechu, přisál se, napájel se s jednou rukou stále vpletenou do dívčiných vlasů, zhluboka pil a přitom přirážel boky, dokonalé přijímání, pohlcující a pohlcený, celý svět kolem nich se koupal v…

 

„Pane?“

 

To volání přišlo od dveří ložnice a následovalo ho úderné zaklepání. Jean­-François poznal parfém skrytý pod nebeskou vůní krve.

 

„Meline,“ vzdychl a z úst mu odkapávala rudá. „Vstup.“

 

Dveře do jeho budoáru se otevřely a vpustily dovnitř ozvěny oceli a kamene, tlumený šepot sloužících ze síní ve vyšších patrech. Zámek se probouzel, ve vzduchu visely desítky jemných tónů vůně krve. Do místnosti vplula jeho majordomka.

 

Meline byla oděná v korzetu s velrybími kosticemi, oslnivé róbě z černého sametového damašku, které se čas dotkl jen velmi lehce. Kolem hrdla se jí obtáčel krajkový límeček, dlouhé rudé vlasy si spletla do drobných copánků, půl tuctu se jí umně stáčelo přes oči a připomínalo tak tenoučké řetízky. Vypadala na dámu něco přes třicet, ačkoli vpravdě se blížila padesátce. Neúprosný běh času byl zpomalen krví, kterou týden co týden získávala z jeho žil. Stála tam, orámovaná dveřmi, vysoká a majestátní, a na jeho napůl vychutnanou hostinu shlížela ledově chladným pohledem.

 

Mladík ležel na zádech, ze ztráty krve bledý, ale pořád tvrdý jako ocel. Při pohledu na Meline se dívka stáhla, přitiskla si k nahému tělu pokrývku a sklopila oči.

 

„Co se děje, Meline?“

 

Majordomka udělala hluboké pukrle. „Císařovna si vás přeje vidět, pane.“

 

Historik si přehodil přes ramena župan. Látka byla bledá a jemná, ale u lemů se začínala třepit – v zemi, kde nic nerostlo, nebylo ani nové hedvábí. Konečky prstů přejel po chymické kouli, která do palácové komnaty vrhala světlo. Stěny lemovaly dubové police přetékající příběhy, které ho tak fascinovaly. Jeho stůl byl plný poházených kousků uhlu, uměleckých studií zvěře, architektury, nahých těl. Jean­-François nasypal do skleněného terária několik drobků mletého bramborového chleba a usmál se, když se z malého dřevěného ­zámečku ­vynořila ­pětice černých myší. Jeho familiárové se vrhli na jídlo, Claudia vyjela po Davidovi, jako vždycky, a Marcel se pískotem snažil zajistit ­příměří.

 

Pohlédl na majordomku.

 

„Máme přece sezení naplánované na prièdi, nebo ne?“

 

„Mrzí mě to, pane, ale Její Milost si vaši přítomnost žádá hned teď.“

 

Historik zamrkal a zpozorněl. Meline byla pořád skloněná v pukrleti, dokonale nehybná, dokonale vycvičená. Ale zachytil v jejím tónu nesoulad i napětí v ramenou. Vykročil směrem k ní, hedvábí na jeho těle šeptalo, dotkl se její tváře.

 

„Mluv, hrdličko.“

 

„Dorazil posel od lady Kestrel, pane.“

 

„… Železná panna přijala pozvánku Její Milosti,“ uvědomil si markýz.

 

Meline přikývla. „Stejně tak lord Kariim, pane. Jeho vyslanec přijel dnes pozdě ráno a přinesl zprávy o tom, že se Pavouk chystá poctít císařovninu konvokaci svou přítomností.“

 

„Priorem krve Vossů a Ilonů?“ vydechl zmateně. „A míří sem?“

 

Jean­-François se obrátil k posteli a ocelovým hlasem vyštěkl.

 

„Ven.“

 

Dívka se rychle posadila, ztuhlá strachem. Natáhla si noční košili, popohnala krasavce a přehodila si jeho paži kolem ramen. Vyhnula se Melininu chladnému pohledu – tahle byla vždycky chytrá – a pomohla svému druhovi ke dveřím. Ale když ho míjeli, seveřan se zahleděl Jeanu­-Françoisovi do očí, pohled mu pořád žhnul šílenstvím Polibku.

 

„Miluji vás,“ zašeptal.

 

Jean­-François přitiskl jeden spár na jeho lepkavé rty a upřel ­ostrý pohled na děvče. Nepotřebovali žádné další varování a rychle zmizeli ze dveří.

 

Meline se naježeně dívala, jak odchází.

 

„Nezamlouvají se ti,“ zamumlal Jean­-François.

 

Žena sklopila oči. „Odpusťte, pane. Nejsou vás hodni.“

 

„Ach, zlatíčko.“ Jean­-François otrokyni polaskal tvář a zvedl jí bradu tak, aby se na něj znovu mohla podívat. „Má drahá Meline, závist ti nesluší. Jsou jen vínem před hostinou. Víš, že důvěřuji jen tobě? Že obdivuji jen tebe?“

 

Žena se odvážila položit dlaň na ruku svírající její líci a zasypala mu klouby polibky.

 

„Oui,“ zašeptala.

 

„Jsi krev v mých žilách, Meline. A pokud se něčeho bojím, hrdličko, můj miláčku, pak představy věčnosti bez tebe po svém boku. To přece víš, že ano?“

 

„Oui,“ vydechla, téměř zavzlykala.

 

Jean­-François se usmál a prsty jí přejel po tváři. Díval se, jak jí pulz zrychluje, jak se jí zdvihá hrudník, když jeho ruka zabloudila k jejímu límečku. Pak jí zahákl ostrý dráp pod bradu, téměř tak silně, že jí propíchl kůži.

 

„Teď mě obleč,“ přikázal jí.

 

Meline se zachvěla a zašeptala: „K vašim službám.“