Arkadij a Boris Strugačtí: Nezapomenutelné experimenty

Čím by byl žánr science fiction bez setkání s tajemným, nepoznaným, přesahujícím meze lidského chápání? Arkadij a Boris Strugačtí si toho byli velice dobře vědomi, a tak ve svých dílech často líčili interakci člověka s neznámými silami, jejichž jednání je zcela nepochopitelné a záměry nevysvětlitelné.

 

V povídce Zapomenutý experiment hrstka odvážlivců proniká na území nikoho, do divočiny plné záhadných jevů a prazvláštních tvorů. V novele Capart pozemská výprava na vzdálené planetě postupně odhaluje, že svět, kde během své mise přistála, není ani zdaleka tak prázdný, jak se zpočátku jevil. A konečně novela Miliardu let před koncem světa přesvědčivě ukazuje, že podivno nemusí číhat jen v pustinách či zapadlých koutech vesmíru…

 

Hlavními hrdiny všech tří děl přesto zůstávají především lidé v celé lidské rozmanitosti: Odvážní i zbabělí, rozhodní i váhaví, ti, kteří tváří v tvář neznámu raději ucouvnou, i ti, kteří v sobě naleznou vůli a odhodlání neuhnout z původního směru.

 

Vydá: Triton, 9/2025

Překlad: Konstantin Šindelář

Epilog: Vladimír Borisov

Obálka: Renata Brtnická
Vazba: vázaná

Počet stran: 424

Cena: 589 Kč

 

 

Tato „minisbírka“ Arkadije a Borise Strugackých, již druhá v pořadí (ta první vyšla začátkem roku 2024 pod názvem Útěky z pekla), si klade za cíl pokračovat v seznamování českých čtenářů s u nás méně známými díly spisovatelské dvojice. Stejně jako v předchozí knize i zde každé dílo doplňuje krátký doslov z pera Borise Strugackého, který líčí okolnosti jeho vzniku a zasazuje ho do celkového kontextu společné tvorby obou bratrů.

 

Povídka Zapomenutý experiment (Zabytyj experiment, v originále poprvé publikována v roce 1959) dosud česky vyšla pouze jednou, a to v překladu Jaroslava Piskáčka v časopise Sovětská literatura (číslo 8, ročník 1983).

 

Jen jednou byla (v překladu Libora Dvořáka) vydána také novela Capart (Malyš, 1971), tehdy v samostatném svazku pod názvem Špunt coby součást edice Knihy odvahy a dobrodružství (Albatros, Praha 1989).

 

A jediného českého vydání se dočkala i novela Miliardu let před koncem světa (Za miliard let do konca světa, 1976-77), která v překladu Libora Dvořáka vyšla jako součást stejnojmenného omnibusu (Svoboda, Praha 1985).

 

Na rozdíl od dosavadních vydání vycházejí texty děl v této knize z plně zrestaurovaných autorských verzí originálu, z nichž byly odstraněny veškeré cenzurní zásahy.

 

 

 

 

 

1

„Testudo“ zastavilo před závorou. Byla spuštěná a zvolna nad ní blikala rudá lampa. Kolem se na obě strany táhly děrované mříže kovového plotu a mizely ve tmě.

 

„Biologická stanice,“ řekl Orlov tlumeně. „Pojďme ven.“

 

Polesov vypnul motor. Když vylezli, lampa nad závorou zhasla a náhle se dutě rozburácela siréna. Ivan Ivanovič se nadechl z plných plic, protáhl si nohy a řekl:

 

„Za chvilku sem někdo přiběhne a začne nás přesvědčovat, ať zbytečně neriskujeme životy a zdraví. Proč jsme tady vůbec zastavovali?“

 

Asi třicet metrů napravo od silnice se v teplém šeru bělaly stěny starých chat. Vedla k nim úzká pěšinka, vinoucí se plevelem. Jedno z oken se rozsvítilo, s klapnutím se otevřelo a pak se kdosi chraplavým hlasem zeptal:

 

„Dovezls prokain?“ A potom hlas, aniž by čekal na odpověď, hašteřivě dodal: „Kolikrát ti mám povídat, ať parkuješ dál a nebudíš lidi?!“

 

Okno se znovu zabouchlo a zavládlo ticho.

 

„Hm…!“ zahučel Ivan Ivanovič. „Vezeš nějaký prokain, Orlove?“

 

Vedle chaty se objevila tmavá silueta a stále tentýž hlas zavolal: „Valentine!“

 

„Vypadá to, že si nás s někým plete,“ řekl Ivan Ivanovič. „Tak co teda, odpočineme si? A co radši přece jenom jet dál?“

 

„Ne,“ řekl Polesov.

 

„Ale proč ne?“

 

Na pěšince zašelestil plevel a mezi kmeny borovic se rozkomíhal plamínek cigarety, který opisoval složité křivky a trousil kolem sebe chvosty hasnoucích jisker.

 

„Nejprve průzkum,“ řekl Polesov.

 

Muž s cigaretou se konečně prodral plevelem a vyšel na silnici.

 

„Zatracené kopřivy!“ zahartusil. „Dovezls prokain, Valentine? A kdo je to s tebou?“

 

„No víte…,“ opáčil Ivan Ivanovič shovívavě.

 

„K čertu! To není Valentin?“ podivil se muž s cigaretou. „A kde je Valentin?“

 

„Nemám tušení,“ řekl Ivan Ivanovič. „Jsme z ÚNM.“

 

„Z… Aha,“ pronesl neznámý. „Moc mě těší. Odpusťte mi tohle moje,“ stydlivě si přitáhl k tělu župan, „negližé. Jsem vedoucí stanice Kruglis,“ představil se. „Myslel jsem, že to přijel Valentin. Takže vy jste tedy geologové?“

 

„Ne, nejsme geologové,“ opravil jej Orlov jemně. „Jsme z Ústavu neklasických mechanik. Jsme fyzikové.“

 

„Fyzikové?“ Biolog odhodil cigaretu. „Promiňte, ale… Takže fyzikové? Tak to potom asi máte namířeno do epicentra?“

 

Biolog se zadíval na obrovskou černou masu „testuda“ a pak obešel Orlova, přistoupil ke stroji a poplácal ho po pancíři.

 

„K čertu!“ řekl s obdivem a závistí v hlase. „Tank s nejvyšším stupněm zabezpečení, mám pravdu? U ďasa… Vy fyzikové máte ale kliku. Kdežto já se tady už druhý rok marně snažím získat povolení k hloubkovému průzkumu. A přitom bych ho potřeboval jako sůl, takový průzkum. Chtěl bych tam… Poslyšte, přátelé,“ pronesl sklíčeně. „Vezměte mě s sebou. Koneckonců, co by vám to udělalo?“

 

„Ne,“ odpověděl Polesov okamžitě.

 

„Na to nemáme právo,“ řekl Orlov jemně. „Je nám moc líto…“

 

„Rozumím,“ zabručel biolog a povzdechl si. „Ano, dostal jsem zprávu, že dorazíte. Jenom jsem vás nečekal tak brzy.“

 

„Až do Lanthanidu nás hodili letecky,“ vysvětlil Orlov.

 

Zavládlo hluboké ospalé ticho, v němž se noční tma zdála ještě černější. Potom se opodál ozvalo několikeré zahoukání, teskné a zvláštní. Kdesi v korunách stromů se utrhla těžká šiška, se zašramocením zavadila o husté větve a dunivě dopadla na zem.

 

„Výr,“ řekl biolog.

 

„Neznělo to jako výr,“ zapochyboval Polesov.

 

Biolog si odfrkl.

 

„Chlapče,“ řekl, „slyšel jste někdy houkat výra?“

 

„Nejednou.“

 

„A slyšel jste někdy houkat výra z druhé strany?“

 

„Jak to myslíte?“

 

„No, zpoza kordonu, zpoza závory… z druhé strany?“

 

„To… nevím,“ řekl Polesov nejistě.

 

„Chlapče,“ zopakoval biolog.

 

Všichni opět zmlkli a ze tmy dolehlo další zahoukání podivného výra.

 

„Proč tady pořád ještě stojíme?“ Biolog se plácl dlaní do čela. „Ráno je daleko. Pojďte, najdu vám místo k přespání.“

 

„Ale možná bychom přece jen…,“ začal Ivan Ivanovič.

 

„Ne, nejprve průzkum,“ přerušil ho Polesov. „Myslím, že tam vepředu musí být hodně špatná cesta…“

 

„Na druhé straně není vůbec žádná cesta,“ poznamenal biolog.

 

„… a nemáme tušení, co nás tam čeká,“ pokračoval Polesov. „Vypustím kyberzvědy na noční obhlídku. Shromáždí potřebná data a my pak ráno vyrazíme.“

 

„Správně,“ řekl biolog. „Tak tomu já říkám seriózní přístup.“

 

Polesov vlezl do tanku a zapnul reflektory. Okolní tma jejich oslnivým světlem zhoustla, ale o to jasněji zaplály bílé pruhy na žerdi závory a zajiskřilo kovové mřížoví plotu. Boční poklop tanku se nehlučně otevřel. Zazněl jemný klapot a do pruhu světla na silnici vyskočily legrační stříbřité postavičky na tenkých nožkách, připomínající obrovské kobylky. Několik vteřin stály nehybně a pak znenadání prudce vyrazily kupředu, podběhly závoru a zmizely ve vysoké trávě na její druhé straně.

 

„To byli kyberzvědové?“ zeptal se biolog s úctou v hlase.

 

„Úžasné stroje, není-liž pravda?“ řekl Orlov. „Petře Vladimiroviči!“ zavolal tlumeně. „My už půjdeme. Dožeňte nás.“

 

„Dobrá,“ ozval se z tanku Polesov.

 

V biologově chatě byly celkem tři pokoje. Biolog ze sebe shodil župan, natáhl si kalhoty a svetr a odebral se do kuchyně. Orlov a Ivan Ivanovič se uvelebili na pohovce. Ivan Ivanovič začal okamžitě klimbat.

 

„Takže vy tedy máte namířeno do epicentra…,“ řekl biolog z kuchyně. „No, není divu. V epicentru je k vidění ledasco. Obzvlášť teď. Mimochodem, máte aspoň nějakou představu, co se tam v epicentru vlastně děje?“

 

„Hodně neurčitou,“ přiznal Orlov. „Něco nám sice vykládali letci, ale žádný z nich se k těm místům doopravdy nepřiblížil…“

 

„Já to viděl na vlastní oči. Výrony… No dobrá, ty výrony vidělo dost lidí. Ale zato blesky, co vystřelují ze země k obloze, modrou mlhu… Slyšeli jste o modré mlze?“

 

„Slyšeli,“ řekl Orlov.

 

Ivan Ivanovič otevřel jedno oko.

 

„Já ji viděl dvakrát, z vrtulníku,“ prohlásil Kruglis. „Před měsícem, ještě před havárií Galatey. Ta mlha vzniká v epicentru nebo někde v oblasti epicentra, v podobě širokého prstence se pomalu rozlézá po okolí a mizí zhruba sto kilometrů od kordonu. Co to může být, páni fyzikové?“

 

„To nevím, pane Kruglisi.“

 

„V tom případě to tedy neví nikdo. A my biologové už vůbec ne. Jisté je jen to, že tady dochází k něčemu naprosto neobyčejnému. Osmačtyřicet roků po výbuchu! Úroveň radiace už desetinásobně klesla, dokonce i ta adheziva, kterými se tenkrát spoutal radioaktivní prach, se stačila dočista rozložit, a najednou bác ho! (Ivan Ivanovič otevřel druhé oko.) Začínají se objevovat jakési výrony, požáry, k čertu a u ďasa…“ Biolog se odmlčel a chvíli rachotil s nádobím; zároveň se ozvalo příjemné pískání konvice s vroucí vodou. „Pravda, k požárům už teď nedochází. Všechno, co mohlo shořet, nejspíš shořelo. Ale ty výrony… K tomu prvnímu došlo před čtyřmi měsíci, začátkem května. K druhému v červnu. A teď už se opakují pomalu týden co týden. Výrony, zjevně mimořádně mocné a doprovázené bílou a modrou září. Jen si to představte…“

 

Biolog stanul ve dveřích s tácem v rukou.

 

„Jen si to představte,“ zopakoval a přitom hbitě pokládal talíře a sklenice na stůl. „Od kordonu k epicentru je to dvě stě kilometrů, a stejně to vypadá, jako by plápolala půlka nebe… Dobrou chuť…! A hned po výronu se začíná šířit modrá mlha.“

 

„Ano, o tom jsme slyšeli,“ řekl Orlov.

 

Biolog znovu zamířil do kuchyně, ale ve dveřích se zastavil.

 

„Víte, že k poslednímu výronu došlo včera v noci?“ zeptal se.

 

„Ano, díky za upozornění,“ řekl Orlov.

 

„Někdo s tím přece začít musí…!“ zavrčel Ivan Ivanovič. „Poslyšte, a kde je vlastně Polesov?“

 

Biolog pokrčil rameny, zmizel v kuchyni a vrátil se s bublající konvicí.

 

„Pojďte si dát čaj,“ řekl. „Nastavte sklenice.“

 

Ivan Ivanovič už dopíjel druhou sklenici, když se dveře otevřely a do místnosti vstoupil Polesov. Byl hodně bledý a držel se za pravou tvář.

 

„Co je vám, Petře Vladimiroviči?“ zeptal se Orlov.

 

„Něco mě bodlo,“ řekl Polesov.

 

„Že by komár?“

 

„Nejspíš.“ Polesov zlostně vycenil zuby. „Až na to, že ten komár musel mít místo sosáku kulomet.“

 

„Tak to vám snadno vysvětlím,“ řekl biolog. „Byl to komár z druhé strany. Posaďte se a dejte si čaj.“

 

„A co to huláká ve škarpách? Myslel jsem, že se tam snad někdo topí.“

 

„Žáby,“ vysvětlil biolog. „Taky z druhé strany.“

 

Ivan Ivanovič s klapnutím postavil sklenici na podtácek, otřel si zrudlý obličej a zeptal se: „Mutace?“

 

„Mutace,“ potvrdil biolog. „Máme tu hotovou přírodní rezervaci všelijakých mutací. Výbuch i následné období se zvýšenou radiací se na živočiších v zóně podepsaly příšerným způsobem. Chápete? Ihned po výbuchu zónu oplotili, a tak se zvířata nestačila rozutéct. První generace už vymřela a všechny ostatní jsou znetvořené. Pozorujeme je už osmým rokem – občas je chytáme a občas líčíme fotopasti. Škoda jen, že máme zakázáno chodit na druhou stranu dál než pět kilometrů… Jeden kolega to přece jenom riskl. Přinesl fotografie a vzorky… a potom z toho malinko ochořel. Pěkně jsme to tenkrát slízli.“

 

Orlov si zapálil cigaretu.

 

„Však brzy sami uvidíte, co se tam děje. Zrodily se úplně nové formy života, podivné a pozoruhodné. Přece jen se nám tu povedlo nashromáždit celkem dost materiálů. Mnohé druhy jednoduše vymřely. Tak třeba z medvědů nezbyl ani jediný. Další druhy se přizpůsobují, i když nevím, zda je tady tento termín vůbec na místě. Přesnější by bylo říct, že mutují do podob uzpůsobených k přežití v podmínkách zvýšené radiace. Ale víte…“

 

„A jak reagují na to všechno?“ zeptal se Ivan Ivanovič. „Na ty výrony, no a tak dál?“

 

„Reagují mizerně,“ opáčil biolog chmurně. „Pěkně mizerně. Obávám se, že té naší rezervaci odzvonilo. Dřív se zvířata přibližovala k plotu jen vzácně a ta velká jsme skoro ani nevídali. Ovšem minulý měsíc si to stovky těch ďábelských zrůd za bílého dne zamířily rovnou proti naší závoře. Nic pro slabé povahy, to vám teda povím. Pár kusů jsme chytili a zbytek jsme zahnali raketami. Netuším, před čím se zvířata snažila prchnout – jestli před výrony, před modrou mlhou, nebo před něčím jiným… Podle mě před modrou mlhou. Myslím, že nakonec všechna vymřou. A komárů nám tady v posledních měsících pěkně přibylo. I ptáků. A žab. Tak třeba ten výr, co jste ho slyšeli…“ Rozmáčkl nedopalek v popelníku a nečekaně dodal: „Takže tam na sebe dávejte pozor.“

 

„To nic,“ řekl Polesov. „Koneckonců máme tank s nejvyšším stupněm zabezpečení.“

 

Biolog se pozorně zadíval na jeho opuchlou tvář a řekl:

 

„Víte co? Já vám radši píchnu jednu takovou malou injekci. Pro všechny případy…“

 

Polesov chvíli váhal, ale pak se podíval na Orlova a zvedl se.

 

„Tak dobrá,“ zamumlal.