Victoria Aveline: Vybrat si Tea

Nakladatelství Laser vydalo román Vybrat si Tea, první díl romantické sci-fi série Klikeiňané od Victorie Aveline.

ANOTACE:
Být unesená mimozemšťany byl pro Jade teprve začátek jejích potíží. Její zachránci z rasy Klikeiňanů jsou sice ochotní poskytnout jí útočiště, ale musí jeden rok zůstat na jejich planetě a respektovat jejich zákony – včetně toho, že si vybere manžela.

Zjizvený žoldák Theo dává přednost osamělému životu a poté, co ho tolik let všechny ženy přehlížely, nevěří, že by o něj mohla stát tahle pozemšťanka obdařená svůdnými křivkami. Smysl mu dává jediné vysvětlení: musí být špionka, a Theo je odhodlaný použít jakékoli prostředky k tomu, aby ji usvědčil.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 7/2025
Překlad: Šárka Kadlecová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 312
Cena: 449 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

3

Pokud si Jade někdy říkala, jestli o něco nepřichází, když se nestala astronautkou, teď na to znala odpověď. Řítit se ve vejci vzduchoprázdnem byla hrůza. Strach v ní kupodivu vyvolával intenzivní klaustrofobii i agorafobii zároveň.

Její panika ještě zesílila, když se na dohled objevila obří planeta. V lodi mohla Jade dýchat a zdravý rozum jí říkal, že by ji přece nedrželi takhle dlouho naživu jen proto, aby ji vysadili na planetě, kde se dýchat nedá nebo kde je gravitace tak silná, že ji rozmáčkne na placku.

Znělo to logicky. Bohužel logika v tuhle chvíli nebyla u kormidla. Jak se planeta blížila, Jade dýchala čím dál rychleji, až začala hyperventilovat. Když kapsle prorazila atmosféru, zatmělo se jí před očima.

* * *

Cvrlikal hmyz a odněkud foukal studený vánek. Jade se roztřásla. Když se jí podařilo otevřít oči, zjistila, že je pořád v kapsli, ale poklop se otevřel.

Samým zděšením nasála prudce vzduch a pak ho držela v plicích. Vzápětí si vynadala. Nebuď pitomá, Jade. Kdybys nemohla dýchat, byla bys už mrtvá. Vydechla a vykoukla ven.

Byla na mýtině, kterou obklopoval kolem dokola hustý les. Panovala noc, ale Jadino okolí ozařoval svit měsíce. Když z kapsle vylezla, pochopila, proč svítí tak jasně. Ony jsou totiž dva.

Rozhlížela se po mýtině a žasla nad tím, jak se všechno zdá důvěrně známé a zároveň neskutečně cizí. Dva měsíce místo jednoho osvětlovaly svou září tmavou houšť stromů. Na první pohled se les zdál obyčejný. Kmeny vypadaly jako dřevo a stromy se tyčily do značné výšky, ale na tom by nebylo nic zvláštního. Jade však v životě neviděla takové listy. Byly velikánské a kruhové, jako obrovský leknín. Doširoka se rozvíraly a tvořily nepřirozeně hustou korunu, která nepropouštěla skoro žádné světlo.

Bzučel tu nějaký hmyz, ale znělo to jinak, než by mělo. Na všem tom cvrkání a štěbetání, které se na mýtině rozléhalo, bylo něco tak nezvyklého, že z toho Jade vstávaly vlasy hrůzou.

Aspoň je tady normální teplota. Vybavila si to příšerné vedro ve vesmírné lodi.

Obcházela kapsli kolem dokola a vrtěla nevěřícně hlavou, jak se snažila vyhodnotit svou situaci. Co teď? Je možné, že jsem ztroskotala? Odchýlila se z kurzu? Proč by mě Tvor 1 a Tvor 2 vysadili uprostřed lesa?

Po své pravici zaslechla slabé šustění a ztuhla. Sprej! Kam se poděl? Nedržela už ten váleček v ruce. Musela jsem ho upustit, když jsem omdlela.

Vlezla honem zpátky do kabiny a šmátrala po nádobce. Jak šustění sílilo, až v něm Jade rozeznala zvuk tichých kroků na měkké půdě, hledala ještě zběsileji.

Tady! Našla nádobku v poslední vteřině. Kroky už slyšela za sebou a v zádech cítila něčí přítomnost. Stříkla sprejem poslepu přes rameno a rozběhla se k lesu. Než dorazila k prvním stromům, uslyšela za sebou uspokojivé žuchnutí, jak něčí tělo dopadlo na zem.

S bušícím srdcem utíkala hustým lesem. Vládla v něm skoro úplná tma. Jade zakopávala o spadlé větve a nohy jí podklou­závaly na nějaké slizké hmotě, kterou nepoznávala, ale hnala se dál.

Instinkt jí říkal, že ať byl na té mýtině jakýkoli člověk či tvor, postaral se, aby přistála v noci a daleko od civilizace, a tudíž od jiných bytostí. Nevěděla, jaké s ní má úmysly, ale pochybovala, že jsou šlechetné.

Neměla tušení, jak dlouho běží, když si všimla, že stromy začínají řídnout. Vypětím ji pálily plíce a třásly se jí nohy, ale nutila se pokračovat v cestě. Stromy dál řídly, až zmizely úplně.

Jade se zastavila. V dálce vystupoval ve světle těch dvou měsíců obrys nějakého města. Nebyly v něm žádné mrakodrapy ani strohá, šedivá skladiště, jen poměrně vysoké, zašpičatělé věže, jaké by se docela dobře vyjímaly u středověkého hradu.

Po Jadině pravici se půda svažovala a přecházela v širokou louku. Vlevo byl strmý svah porostlý křovím a posetý balvany. Přes louku by se určitě přecházelo snadněji, jenže by se Jade neměla kam schovat, kdyby ji dohnal ten, kdo jí je v patách. Přelézání kopce sice potrvá déle, ale poskytne jí spoustu míst vhodných k úkrytu.

Navíc měla pocit, že se rovná louka bude zdát někomu, kdo ji nezná, jako pravděpodobnější volba, a kdyby ji ten rádoby únosce sledoval, usoudí, že šla přes ni. Rozhodla se pro obtížnější terén a začala šplhat tak, aby město neztratila z dohledu. Když bude pokračovat tímhle tempem, měla by v něm být za pár hodin.

Hleděla na městské panoráma a najednou se zarazila. Co když je to tam horší než tady? Může se ocitnout v noční můře.

Ale jedním si byla jistá. Stvoření, před kterým prchá, naplánovalo její únos. Počítalo s tím, že přistane uprostřed divočiny. Proč? Jade doufala, že proto, že únos je i u mimozemšťanů nezákonný.

Klesla na kolena a po tvářích se jí začaly řinout horké slzy. Mimozemšťanů, říkala si nešťastně. Její život se obrátil úplně vzhůru nohama.

Je na neznámé planetě. I když se jí podaří najít nějaké jiné bytosti, kde je psáno, že jim bude schopna vysvětlit, co se jí stalo? Je jen ubohá pozemšťanka, ze společenství, které ještě necestuje takhle daleko do vesmíru. Proč by jí měli věnovat nějakou pozornost?

Teď když byla sama, nechala na sebe události posledních týdnů dolehnout. Na Zemi vedla osamělý život. Neměla žádnou rodinu ani mnoho dobrých přátel a byla zvyklá uzavírat se do sebe.

Sklopila hlavu do dlaní a tiše plakala, snažila se nevydávat žádné zvuky. Nebudu nikomu chybět. Všimne si vůbec někdo, že mě unesli?

Ale jo, jejímu zaměstnavateli asi vadilo, že najednou přestala chodit do práce. Nejspíš se s ní pokoušeli spojit, když tehdy propásla schůzku s klientem. Jade doufala, že přinejmenším po týdnu, kdy se jim neozývala, zavolali na policii.

Na jejím domě musí být vidět, že se do něj někdo vloupal. Jade se přes slzy smutně zasmála. Touhle dobou je z ní s největší pravděpodobností pohřešovaná osoba.

Pak si uvědomila, že jediná fotka, kterou mají její kolegové k dispozici, je z její pracovní průkazky. Kupodivu ji představa, že bude na hlášení o jejím pohřešování figurovat takový žalostný snímek, rozbrečela víc než cokoli jiného. Jak se mohla před světem tak dokonale uzavřít?

Utřela si slzy. Čert to vem, její život nebyl dokonalý, ale byl její. Měla svůj dům a kariéru a přísahá, že pokud se někdy dostane zpátky na Zemi, bude se snažit pouštět si lidi víc k tělu.

Nějak těm mimozemšťanům vysvětlí, co se jí stalo, i kdyby při tom musela gestikulovat jak divá. Ať ji unesl kdokoli, nesmí mu to projít.

Vyrazila směrem k městu hnaná spravedlivým rozhořčením. Jestliže je to, čeho se její únosci dopustili, nelegální, však ona už najde někoho, kdo jí pomůže je dopadnout a potrestat.