Dědic pekla – hra s ohněm začíná

V nakladatelství Fragment vychází nová young adult fantasy Dědic pekla, první díl dilogie od Tiffany Wang.

 

Teia Carthanová už dávno odložila morální zásady – aby přežila, udělá téměř cokoli. Ustála smrt rodičů, hněv Rady i vražedné útoky nevlastního bratra Jury, budoucího krále Erisie, který ji kvůli vzácné schopnosti ovládat dva živly vidí jako hrozbu. 

Když se začnou objevovat známky povstání, Teia pochopí, že má šanci: infiltrovat rebely a vyměnit svůj život za ten jejich. Její pochyby ale sílí. Možná by Zlatý palác i monarchie vážně měly skončit v troskách. Je tu však alternativa… 

Co kdyby na trůn usedla ona?

 

 

Vydá: Fragment, 7/2025

Překlad: Jana Žlábková

Obálka: Dan Funderburgh, Charlotte Strick

Vazba: brožovaná

Počet stran: 360

Cena: 399 Kč

 

 

 

 

Teia kráčela dlážděnými ulicemi, s kapucí na hlavě zahalená do černého pláště vlajícího v podzimním chladu, a byla pevně rozhodnutá, že ten muž musí zemřít.

 

Jinak to prostě nešlo. Dvořané v paláci možná tvrdili, že vtrhla do tohoto světa se záští v srdci a s vraždou na rtech, ale byznys byl byznys. Teia nebyla obchodník z Finančního obvodu, který sedí v pozlacené kanceláři a počítá mince, pro své jednání však měla velmi pádný důvod. Nebyl tu prostor pro chyby, protože špinavá práce se odehrávala za zavřenými dveřmi.

 

V Pláních panoval ruch a shon. Železný obvod žil v tuto noční dobu naplno a turisté a místní se k sobě tiskli, zatímco krok za krokem směřovali k další destinaci. V husté mlze poblikával pruh světýlek nevěstinců, mnohem jasnějších než železné pouliční lampy svítící na protější straně sešlapané cesty. Z otevřených oken se ozývaly slastné zvuky a mísily se s hádkami zaznívajícími ze dveří hospod, ve kterých se opilci hašteřili s výčepními.

 

Enna čekala u baru kousek od ulice, která vedla k zchátralým budovám stojícím na Pohodových březích. Její tmavá pleť se leskla v záři lampy a na zádech se jí vlnily černé vlasy. Stála na špičkách a zkoumala list papíru připevněný na oprýskané zdi pivnice, ale když Teia přišla blíž, okamžitě se otočila.

 

„Zdravím, šéfko,“ řekla Enna. Rychle si stoupla tak, aby nebylo vidět na papír, a zeširoka se usmála. „Máme bezva počasí, viď?“

 

Teia si nepotrpěla na pozdravy, natož na řeči o počasí, a tak jen přikývla a ukázala přes Ennina ramena. „A tohle je co?“

 

„Tohle?“ Enna se rázně otočila. „Darnerova pivnice. Podvodně nízké ceny. Nejlepší pivovar v Bhanotu. Zrovna jsem vzpomínala, jak jsem tu jednou šlohla peněženky všem opilcům sedícím u baru…“

 

Teie došla trpělivost. „Enno,“ řekla ostře. „Ten plakát.“

 

Zlodějka sebou trhla. „Nó, to nechceš vidět…“

 

Copak někdy někoho taková výstraha odradila? Teia tam stála a ani se nepohnula, takže Enna nakonec ustoupila a zatvářila se uraženě. „Tak jo,“ zamumlala. „Ale nebude se ti to líbit.“

 

Teie stačil letmý pohled a musela přiznat, že měla pravdu. Papír byl od husté mlhy zvlhlý, inkoust rozmazaný, ale slova úplně nahoře byla jasně čitelná. A i kdyby nebyla, stejně je znala. Zapamatovala si je před třemi měsíci, kdy Jura poprvé pronesl projev na širokém balkonu Zlatého paláce. Její nevlastní bratr byl opojený vítězstvím, vyhříval se na slunci a v jeho zelených očích planulo ostré pomsty­chtivé světlo.

 

Já, Jura Carthan, s radostí oznamuji, že se Teia Carthanová zasnoubila s pánem Devonem Ralisem. Pro mě jako budoucího vládce Erisie je to skutečná pocta.

 

Kopie zásnubního oznámení samozřejmě nechal vyvěsit po celém Bhanotu. I tady, v samých hlubinách nejhoršího obvodu, si našel způsob, jak ji sužovat.

 

„No jo,“ řekla tiše Enna, když Teia roztrhla papír a rázně ho zmačkala. „A budeš mít alespoň krásné šaty?“

 

Teia její otázku ocenila opovržlivým pohledem a potom se obě vydaly pryč od světel nevěstinců a barů směrem k propadlým střechám oprýskaných budov, které tvořily periferii Pláně. Enna ukazovala cestu. Šla po udusané pěšině a její kroky téměř nebyly slyšet. Což byl jeden z mnoha důvodů, proč se tak rychle dostala ve Spolku zlodějů na samotný vrchol a získala takovou reputaci, že banky měnily každý měsíc zámky.

 

Zastavily se u budovy, která hrozila zhroucením. Ze železné konstrukce odpadly velké kusy kamene. Poblíž zápraží pokrytého mechem byly načmárané vybledlé obrázky, z nichž některé vznikly celkem nedávno. Vycházející slunce, znamení nové rebelské skupiny, jejíž vliv se šířil po celé zemi. Téměř deset let starý symbol moru, uprostřed dvakrát přeříznutý, pocházel pro změnu z doby, kdy Erisii válcoval Smrťákův polibek.

 

Teia se zadívala na svou společnici: „O co jde?“

 

Enna odvrátila pohled. Byla zlodějka a nevyhýbala se násilí, ale občas nastaly chvíle, kdy měkla. Tvářila se nejistě a váhavě přešlapovala z nohy na nohu. „Vážně to chceš udělat?“ zeptala se.

 

Teia odpověděla tím, že rozrazila dveře a nad dlaní jí zazářil plamen.

 

Budova byla uvnitř stejně zchátralá jako zvenčí. Ať už tu žil kdokoli, odešel ve spěchu, pak přišlo drancování a všechno cenné zmizelo. Na převrácených stolech a židlích s polámanými nohami byly poházené kusy bílé látky, které vrhaly na zeď děsivé obrazce vypadající jako příšery zvedající hlavu.

 

Teia přiměla plamen, aby se ještě víc rozhořel a žhavě sálal do prostoru. Vzduchem se šířilo ohnivé kolo plížící se k otlučenému stropu. A také k nerovné podlaze poseté čerstvě zašlapanými drobky. Packal, pomyslela si, když pomalu kráčela dál do nitra budovy.

 

Erickson Greer byl sice hlupák, ale mohl mít alespoň špetku rozumu. Teia ještě nepřešla druhý práh, když se na ni vrhl, překvapivě svižně na muže s postavou jako kmen stromu. Ve světle se zableskl nůž a nad ním modré oči podlité krví. Škrábl ji do ramene, ale včas se otočila a zabránila něčemu horšímu. Když po ní znovu skočil, vyslala do jeho paže spalující žár.

 

Rváč padl na zem a zaskučel bolestí. Teia odkopla nůž, sundala si kapuci a odhalila svou tvář.

 

Nikdy předtím se nesetkali, ale okamžitě ji poznal. „Princezno?“ Zalapal po dechu a jednou rukou si držel zraněnou paži.

 

Zadívala se na muže ležícího na zemi. Na zrádce, kterého zaměstnala prostřednictvím Enny, na rváče, do něhož vložila naději. „Pokusil ses mě podrazit, Greere. Copak ti Enna nedala jasné pokyny? Přepadneš ministra smluv a peněz. Řekneš mu, že má posunout podepsání mé svatební smlouvy. Pár dní ho budeš držet jako rukojmí, a jestli odmítne, uřízneš mu prst.“

 

Greer si s námahou klekl. „Prosím,“ zakňoural, ale Teia cítila, jak se jí v hrudi začíná vzdouvat zlost, a umlčela ho. Tři měsíce plánování, a nic. Tři měsíce trýznivých nocí, a když vsadila všechno, co měla, aby získala svobodu, skončilo to takhle.

 

„A co děláš místo toho?“ zašeptala. „Plížíš se mi za zády. Snažíš se dohodnout se s ministrem. Říkáš mu, že ho někdo sleduje. Nabízíš mu ochranu, aby sis nacpal kapsy.“

 

Na Greerově ostře řezaném obličeji se zračil strach. Teia věděla, co si myslí. Čarodějka. Jak jinak mohla zjistit, co se stalo? Dával dobrý pozor, aby mluvil s ministrem o samotě, a vždycky mu posílal zašifrované zprávy.

 

Jenže Teie se i přes Greerovo intrikaření podařilo odhalit v tajných chodbách Zlatého paláce jeho zradu za necelou hodinu. Chodby vedly za všemi místnostmi stavby včetně pracovny ministra smluv a peněz. Když se od sluhů dozvěděla, že ministr Lurel Abbott je nezvykle rozrušený, sledovala ho, jak sedí shrbený u stolu a v třesoucí se ruce drží dopis. Stačil jeden pohled na rukopis a došlo jí, že Greer je zrádce.

 

„Omlouvám se!“ žadonil rváč. „Kdybych věděl, že jste to vy…“

 

„Já nejsem soudce,“ řekla tiše. „Nemusíš prosit.“

 

Cítila, jak jím proudí voda a zaplavuje všechny tkáně a krev. Jedním pohybem ji vehnala do Greerovy hrudi. Rváč zaječel, chytil se za krk a Teia poslala vodu do jeho plic. Vytryskla mu z úst, vytékala z nosu a dusila ho.

 

„Prosím,“ zkusil to rváč ještě jednou. „Prosím, mám rodinu.“

 

Tohle by platilo na dívku, jíž kdysi bývala. Na někoho laskavějšího a shovívavějšího. Moc by se neměla zneužívat, Teio.

 

Ale to bylo před smrtí jejích rodičů. Před Jurovou prozatímní vládou. Před jeho projevem na sluncem zalitém balkonu, odkud se jeho hlas nesl nad mořem lidí.

 

„A kdo ji nemá?“ opáčila a sevřela ruku v pěst.

 

Okamžik smrti bývá vždycky poklidný. Zachrčení, zasípání. A přesto když shlížela na Greerovo tělo svíjející se na špinavé podlaze, necítila soucit. Myslel si, že je chytrý, a rozhodl se hazardovat. A tohle byla prostě cena za prohru.

 

„Jdi do některé pivnice,“ řekla Teia. Neslyšela Ennu přicházet, ale věděla, že zlodějka tam je a postává tiše u dveří. „Kup pár lahví, vyprázdni je a poházej po místnosti. Tady by ho neměl nikdo najít, ale kdyby sem náhodou někdo zabloudil, bude to vypadat, že se upil k smrti.“

 

„A co ty?“ zeptala se Enna. Její hlas zněl důrazně a jednoznačně tázavě. Kam půjdeš ty? Jak se cítíš?

 

Lituješ toho?

 

Teia si smetla prach z pláště. „Vrátím se do paláce,“ řekla stručně. „Abbott má ráno schůzku Rady. Potřebuju zjistit, jestli se zmíní o Greerovi.“

 

Enna překvapeně zamrkala. Abbott patřil do triumvirátu Erisie, ale Rada málokdy dovolila, aby se někdo zúčastnil jejího zasedání. „Oni tě pozvali?“

 

„Ne.“

 

„A přesto tam půjdeš?“

 

„Ano,“ prohlásila Teia, uhasila plamen a vyšla do noci.

 

Vzduch venku byl svěží a čistý a obloha byla posetá hvězdami. Po hřebenu hor se táhl pás prázdných morových domů v různých stadiích rozkladu. Rozbitá okna, dveře vysazené z pantů. Nebylo divu, že Greer se skrýval právě tady. Do této části Plání lehkovážně vkročili jen ti nejhorší zločinci, ale i je ovládla pověrčivost a strach z duchů.

 

Rváč neměl šanci někoho zavolat. Teia si to potvrdila, když mí­jela řadu budov bez obav, že by ji mohl někdo zahlédnout. Nebála se strašidelných příběhů. Ve skutečnosti litovala každého tvora, který za­útočil na její duši. Nedokázala si představit, co by si z ní mohl něco vzít, kromě několika mdle svítících jisker.