A. B. Poranek: Kde ještě leží tma

V magickém lese se ukrývají temná tajemství…
Nakladatelství Yoli vydalo romantický fantasy román Kde ještě leží tma inspirovaný slovanským folklórem.

ANOTACE:
Liška byla vychována v malé vesnici nedaleko čarovného lesa. Proto ví, že magie je špatná a kdokoliv ji praktikuje, je zrůda. Jenže poté, co odhalí svoje vlastní nadpřirozené schopnosti, je jí nabídnuta dohoda – jeden rok ve službách lesního démona výměnou za splněné přání. To je nabídka, která se neodmítá.

Když však začne plnit svůj dluh, zjistí, že přežít celý rok nebude úplně snadný úkol. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa… a Liška je odhodlaná svůj strach překonat.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Yoli, 7/2025
Původní název: Where the Dark Stands Still
Překlad: Hana Vlčinská
Vazba: brožovaná
Počet stran: 384
Cena: 449

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Dívka, která vešla do lesa

Když Liška Radost nechává vesnici za sebou, právě začínají oslavy Kupadelné noci.

Naposledy se ohlédne přes rameno a v očích ji pálí slzy. Poryv větru jí škubne šátkem a hrozí, že zhltne plamen její lucerny. Tato noc, slunovrat, by měla patřit oslavám pod jasným letním měsícem. Je to noc, kdy neprovdané dívky pletou věnečky z lučního kvítí a pouštějí je po proudu řeky, aby je místní chlapci mohli vylovit, noc, kdy do burácení radostných ohňů zní lidové písně, noc, kdy se vesničané modlí k Bohu za plodnost polí a dobytka a manželek. Nejdůležitější ale je, že je to noc, kdy podle legendy rozkvétá květ kapradí.

A jestli jsou pověsti pravdivé, je to noc, kdy ho Liška najde. Vezme ho do dlaní a bude si něco přát a odčiní své hříchy.

Kráčí hlouběji do tmy, přes mnohá pšeničná pole, která se plazí podél vlnících se kopců a věnčí vesnici ze všech stran. V poledním slunci se stébla promění v upředené zlato, ale teď jen zlověstně šustí kolem Liščiny květované ­sukně a sklání se před ní jako zkroušení kajícníci. Dívka zvedne lucernu výš, ale její světlo není jasnější než praskající jiskra – jen výsměch kupadelným hranicím, které tančí v dálce a na plátno noci vykreslují doškové střechy Sto­doly.

Stodola. Domov. Domov, který už nespatří, pokud dnes v noci neuspěje. Ví, co se mezi vesničany šeptá. Že je čarodějnice, že je stejně zkažená jako temná magie sídlící v lese duchů. Skoro se nad tou ironií usměje: kapradí prý kvete právě na prokletém místě nazývaném Dryáda.

Je to její jediná šance na vykoupení.

Nad hlavou jí vychází měsíc, veliké stříbrné oko, široce otevřené a ostražité. Popohání Lišku vpřed, přikrmuje jí v hrudi plamen naléhavosti. Ve všech příbězích kapradí kvete jen do svítání – Liška nemůže ztratit ani vteřinu.

Cesta ji vede za statky, k nízkým kopcům posetým přízračně bílými břízami a divokou trávou, v níž bydlí cvrččí orchestr. Liška se pokouší dodat si odvahy a začne si broukat lidovou píseň o dívce, dvou nápadnících a jeřábu. Cvrčci udávají rytmus, vánek šeptá v souzvuku a ona pomalu přesvědčuje samu sebe, že se nebojí.

Dokud se na dohled neobjeví les duchů.

Liška už Dryádu viděla – jako všechny děti ze Stodoly, které sem přiváděla neposlušná zvědavost vlastní jen dítěti. Jak často na tomto místě stávala s Maryškou a jedna druhou vyzývala, ať se přikrade ještě kousek blíž k háji? Blíž a blíž a blíž, dokud uvnitř cosi nezavrčelo nebo nezapras­kalo – a pak se s křikem rozběhly a utíkaly celou cestu až domů. Děti dělají hloupé věci, než vyrostou natolik, aby pochopily, že jsou to věci hloupé – než je otec naučí tkát slaměné závěsy, které visí v každém domě ve Stodole, nebo než jim matka vysvětlí, proč jim svazuje vlasy červenou stuhou. To je na ochranu, řekne jemně, ale vážně, před duchy a démony a zlem lesa duchů.

Když Liška stojí tak blízko, musí připustit, že je les jaksi morbidně krásný: krásný jako květiny na hrobech nebo jes­třáb vrhající se střemhlav na kořist. Stromy jsou ohromné, silné jako věže, rozložité, s větvemi, které se zaplétají do husté mlhy jako prsty stařeny. Liška si uvědomí, že to místo páchne jako čerstvě vykopaný hrob – hlínou, hnilobou a mršinami kazícími každý nádech.

Někde tam kvete kapradí. Až Liška květ najde, musí si zvolit přání opatrně, protože jí splní jen jedno. V pověstech lidé často použijí špatná slova, a i když se jim pak podaří dostat mimo dosah zlých duchů háje, stejně to s nimi nakonec dopadne hrozně. Alespoň v tomto má Liška díky svému prokletí výhodu – vždycky dokázala duchy vycítit, slyšet, dokonce i vidět: šotka u kamen, stěžujícího si na špinavou podlahu, nebo kikimoru v sousedním domě, potěšeně výskající, že našla klubko vlny k zamotání. Ale to jsou laskaví domácí duchové, kteří tloustnou z obětin chleba a soli a jsou přátelští k lidem, již jim dávají přístřeší. Liška pochybuje, že démoni z Dryády budou stejně přívětiví.

Opravdu to udělá? Ještě není pozdě se vrátit.

Nepatří sem.

Vzpomínka: otec Pavel sedí v kuchyni stísněné chalupy její rodiny. Je to mladý kněz, rozedřenou sutanu má stejně řídkou jako vousy, a tváří se natolik vyděšeně, že to nelze pokládat za soucit. On a maminka jsou jediní lidé ve Stodole, kteří znají Liščino tajemství. Nebo spíš byli, do předvčerejšího večera.

„Lidé se začínají divit, Dobravo,“ říká Pavel. „Nemají důkazy, ale nikdo to neumí vysvětlit jinak. To nejlepší, co můžeš udělat, je poslat ji pryč, než znovu ztratí kontrolu, nebo než Pravotovi získají pro svou věc dost lidí.“

Liška by ho neměla slyšet, ale stejně naslouchá, dívá se dovnitř chalupy škvírou v okenicích. Zuby se kouše do rtu a na jazyku má kovovou pachuť. Den je vlhký, na modrém nebi plují oblaka a u nohou jí hrabe v hlíně kuře.

„Vím, otče, vím, ale kam by šla?“

Dobrava Radost – maminka – sedí naproti otci Pavlovi, otrhává lístky ze stonku máty a rozkládá je k sušení. Přís­ným výrazem a očima studenýma jako jinovatka Lišce vždycky připomínala Skleněnou horu z příběhů, horu, kterou nedokáže dobýt žádný rytíř. A stejně jako ta hora není maminka ani laskavá, ani krutá. Je prostě nezdolná, jak se ve Stodole od kořenářky žádá.

„Už je dost velká,“ odpovídá otec Pavel. „A dobře vychovaná, řádná dívka. Mohla bys ji provdat, dát do učení… nebo raději poslat do kláštera. Bůh nikoho neodmítá a jeho přítomnost ji ochrání před pokušením temných sil.“

Dobrava si povzdechne. „Už jsem nad tím vším uvažovala, otče, ale opravdu je dobrý nápad poslat ji pryč samotnou? Bojím se, čím by se bez vedení mohla stát.“ Hodí na zem otrhaný stonek máty. „Ach,

Bohdan by věděl, co s ní dělat. Byl jediný, kdo doopravdy věděl.“

„Děláš správnou věc,“ ujišťuje ji otec Pavel. „Není to odsouzení, jen obezřetnost. Pro její vlastní bezpečí a…“

A pro naše. Poslední slova nebyla vyslovena, ale Liška ví, co chtěl kněz říct: že je nebezpečná, že je zkažená magií jako ovocný sad snětí.

„Změním to,“ slibuje hvězdám nahoře. „Napravím to.“

Udělá cokoliv, aby dokázala, že není nebezpečná, že patří k vesnici a ke svým lidem. I když to znamená, že musí věřit pohádkám pro děti.

Kráčí vpřed, dál, blíž, dokud nevzhlíží k Dryádiným stromům. Děs jí sevře hrdlo, ale polknutím ho odežene.

„Bože, ochraňuj mě,“ zašeptá.

Cosi v háji jí odpoví výkřikem. Vítr? Ne… je to příliš kolísavé.

Vytí.

Nebo možná smích.

Liška Radost zvedne lucernu a hledí na pěšinu, kterou si vybrala – sotva víc než ušlapané křoví mezi šeptajícími kopřivami a hrozivými šípkovými keři rozevřenými jako čelisti. V mihotavém světle ohně to všechno vypadá jako přelud, vchod do paláce temnoty. Čekající. Pozorující.

Znovu se ozvou zvuky smíchu, a tentokrát se Liška přinutí oplatit úsměvem.

A pak vkročí mezi stromy.

V nočním lese není nic jisté.

V bezvětří a v temnotě uzavřené před světem není strom stromem, ale znetvořeným tělem s pokřivenými údy; kůra není kůrou, ale groteskním obličejem s popraskanou kůží; ostružiní není vůbec ostružiním, ale jsou to dravé pařáty, chňapající a trhající oblečení. Kopřivy Lišku pálí na holých kotnících, ale ta bolest není nic ve srovnání s mravenčením vzadu na krku. S naléhavým pocitem, že ji sledují.

Liška zjišťuje, že se bojí méně, než by měla. Snad proto, že je tento les, stejně jako ona, jaksi nepřirozený, jaksi jiný. I samotným vzhledem zapadá Liška víc sem, do zemitého háje, než kdy zapadla do vesnice – s vlasy v barvě čerstvě zorané půdy, s olivovou kůží a s pihami od slunce na tvářích. Na Kupadla si oblékla sváteční kroj: karmínovou sukni se světlým květinovým vzorem a vyšívaný živůtek přes krajkovou bílou halenku, divoké kadeře zkrotila do copů. Kolem krku má korálky červené jako jeřabiny. Jsou sváteční ozdobou i ochranou proti démonům. Když se náhrdelník zachytí o větev a s prasknutím se přetrhne, připadá jí to jako výsměch.

Nezastaví se, aby korále posbírala.

Les houstne. V dálce cosi svítí, na světlušky je to příliš velké. Houští vpravo od Lišky zašustí: přísahala by, že v mlze vidí číhat jakousi věc s nohama do oblouku, ale než na ni stačí dopadnout světlo lucerny, odplazí se z dohledu. Při dalším kroku dopředu Lišce něco zapraská pod nohama. Větev, říká si.

Přestože jí to připadalo spíš jako kost.

Jde dál. Toto je její jediná šance a zoufalství, které cítí, dalece převažuje nad strachem. V duchu už to vidí – jak se vrací domů k mamince a říká jí, že už si s ničím nemusí dělat starosti, že jim Liščina magie už nebude dělat potíže. Žádné další nádobí se bez doteku neroztříští, žádný oheň v její přítomnosti nezaplápolá, žádní ptáci se nebudou každé ráno shromažďovat u jejího okna, jako by jí chtěli prozradit tajemství, které nemůže pochopit.

Jaký bude život, až nebude muset držet hlavu sklopenou a předstírat, že pohromy, které se za ní táhnou, byly jenom náhody? Až nebude muset krotit každou emoci, aby neprobudila svou magii?

Myslela si, opravdu si předtím myslela, že už ji má konečně pod kontrolou.

Než došlo na Maryšku.

Ta vzpomínka ji drásá, ale Liška ji znovu zažene.

Dívej se za světlem, připomíná si. Pak neuvidíš stíny, které se tvoří za tebou.

Jenže v noci je v lese světla velmi málo.

Zanedlouho poté sejde z cesty. Jeden nesoustředěný krok, a když se rozhlédne, už nevidí ušlapanou stezku – jen stromy před sebou a stromy za sebou, tisknoucí se stále blíž, větve spletené do tísnivé klece. Do tváře Lišku šlehá listí, studené a mokré.

Tep jí hlasitě duní v uších. Stezky, jako byla ta, kterou právě ztratila, vyšlapaly kupecké karavany jdoucí z Orlice do blízké země Litvenů. Tihle kupci vstupují do Dryády připraveni – mají s sebou statné koně a pušky a meče, občas dokonce i najaté stráže. Týden před tím, než do lesa vejdou, nechávají v ústí stezky, kterou se rozhodli jít, desátek: maso, chléb nebo minci jako obětinu pro démona Lešiho.

Leši. Jméno, které zná každý vesničan ze Stodoly, je zapsané v paměti jako modlitba, ale vyslovované jako kletba. To on vládne Dryádě a drží duchy na uzdě, on chrání poutníky v lese a vesnice v okolí. To on nedovolí vstoupit na své panství nikomu, kdo nezaplatí desátek – a všichni vědí, že pokud Leši není s obětinou spokojen, tak se ti, kdo ho obdarovali, z Dryády už nevrátí.

Liška přinesla vlastní obětinu noc před Kupadly – v ústí pěšiny, kterou chtěla jít, zanechala bochník žitného chleba a sušenou klobásu. Teď, když z cesty sešla, ztratila naději, že ji Leši ochrání. Příběhy, které vyprávěly o tom, jak Leši poutníky opatruje, zároveň varovaly, že ti, kdo sejdou ze stezky, už nikdy nenajdou cestu zpět.

„To je jedno,“ sdělí Liška lesu nebo Bohu. Nebo jsou snad v tu chvíli jedno a totéž? „Nemyslím, že bys ukrýval květ někde, kde se dá snadno najít.“

A právě v tom okamžiku zakopne palcem u nohy o kořen. Nemotorně se zhroutí dopředu, přistane na kolena. Lucerna jí vyklouzne z prstů a sklo se s tlumeným zapras­káním roztříští.

Plamen zhasne.