Adrian Tchaikovsky: Bod nasycení

Nakladatelství Triton vydá Bod nasycení, sci-fi román Adriana Tchaikovského, autora sérií Architekti světů, Děti času a dalších románů.

ANOTACE:
Hydrometrický neobyvatelný region, neboli „Zóna“, je rostoucí pás deštného pralesa podél rovníku, kde žár a vlhkost znemožňují život teplokrevným živočichům. Nechráněný člověk v Zóně umírá během několika minut.

Před dvaceti lety přišla Jasmine Marksová do Zóny spolu se skupinou vědců vedenou doktorkou Elaine Fellovou, která měla za úkol studovat extrémní podnebí a posoudit, zda by se dalo využít v zemědělství. Výsledkem bylo pouze zjištění, že Zóna není místem pro lidi. Došlo k několika úmrtím a program byl zastaven.

Nyní Jasmine Marksovou posílají zpět. Ztroskotání letounu, záchranná výprava, závod s časem o záchranu přeživších. Ale jsou věci, o nichž Marksové její korporátní šéfové neřekli. Zóna i doktorka Fellová mají svá tajemství…

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, 5/2025
Překlad: Zdeněk Uherčík
Obálka: Renata Brtnická
Vazba: vázaná
Počet stran: 180
Cena: 349 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
1.
První záznam

Zeptali se mě, kdy jsem naposledy viděla doktorku Fellovou, a ta díra v paměti, do které jsem se propadla, byla neskutečná. Po takové době. Po dvaceti letech. Posunula jsem se přece dál. Měla jsem někam pokročit. Jenže jsem nepokročila.

Máte představu, jak se bude vyvíjet váš život. Dokončili jste postgraduál, jste v citlivém věku. A potom náhle zjistíte, že se váš život ubírá jiným směrem. Zkuste si to ale vtlouct do hlavy.

V hlavě jsem stále v džunglích Zóny. Dělám to, kvůli čemu jsem studovala. Nějaká moje část odtamtud nikdy neodešla. Dvacet let.

Chtěla jsem jim říct o posledním dni na tom místě, kdy došly peníze a oni všechno zarazili. Jak já a doktorka Fel­lová sedíme v posledním přetlakovém stanu a na prahu slyšitelnosti vnímáme vrčení evakuačního transportéru. Dívám se jí do očí. Cítím, že jsem spoluviník. Pak prostě odchází mezi stromy. Takhle si to s křišťálovou průzračností pamatuji i o dvacet let později. Zkrátka se otočila a odešla mezi stromy. Od té doby se mi o tom nesčetněkrát zdálo; moje mysl si je naprosto jistá, že se to stalo.

Jenže nic z toho jsem neřekla, protože vím, že takhle se to neodehrálo.

Přiletěla stejným konvertoplánem jako já. V Zóně prostě nemůžete jen tak odejít mezi stromy. Ty stromy vás zabijí. Zóna vás zabije. V mé vzpomínce na sobě nemá ochranný oblek. Vzpomínky jsou ošidné. Sny realitu přepíší, do snů pronikají vlastní představy. Kromě mezery ve svém souhrnu nemám téměř žádný důkaz o tom, že jsme tam vůbec byly.

Nikdy mě nepustila do hloubky. Nemyslím do hloubky Zóny, ale do toho, o co skutečně šlo. Můj výzkum byl jenom prkotina. Vyptávali se mě, co to bylo za Velký projekt, na němž doktorka Fellová trávila většinu času, ale nedokázala jsem jim odpovědět. „Zeptejte se jí,“ řekla jsem a oni se jen podívali jeden na druhého. „To bychom rádi,“ pravil Glasshower a doktorka Blakeová velice tiše dodala: „Myslíme, že se tam vrátila.“

Teď se tam vracím já.

***

Druhý záznam

Dělám v tom samozřejmě zmatek. Jestli to má být vůbec k něčemu, musím začít znovu. Zbytek vymažu. Nesourodé vzpomínky. Už nejsou k ničemu.

Jmenuji se Jasmine Marksová. Doktorka Jasmine Marksová. Jsem bioložka a mám smlouvu s firmou Zeisuritan. Nebo si myslím, že ji stále mám. Já…

… vlastně nevím, jaké mám ve skutečnosti postavení. Měla bych se na to podívat.

***

Třetí záznam

Teď čekám, až pro mě přijedou. Chci si vést deník jako dříve. Mé dosavadní výsledky za moc nestojí, ale stanovila jsem si pár záchytných bodů. Toho se budu držet. Za desítky let je to koneckonců poprvé, co něco stojí za zaznamenání a nejsou to jen statistické analýzy výnosů plodin.

Už několikrát jsem zkazila začátek. Později se k tomu vrátím a srovnám to. Prozatím si potřebuji všechno ujasnit dřív, než na něco důležitého zapomenu. Vracím se do Zóny.

Přišli za mnou, když jsem procházela údaje z pozemku číslo devět. Takhle Zeisuritan využívá mé vzdělání. Jsem jedna ze šestičlenného týmu s názvem Lepší rýže. Naše nejnovější odrůda si vede skutečně dobře. Odolává novým variantám rýžové plísně a je tolerantní k vysoké půdní salinitě. Žádný zázrak, ale lidi to nakrmí. Tři hlavní patentované odrůdy rýže pěstované v suchém prostředí zasytí zhruba čtyřicet procent světové populace. To je trh, na kterém bychom chtěli prorazit. A opravdu to vypadalo nadějně. Čekal nás bonus. Vzdala jsem se ho, abych mohla být tady, v hangáru s kovovou ozvěnou, kam mělo dorazit letadlo, které mě vezme na jih.

Doufám, že k tomu skutečně dojde. Jestli se ukáže, že to byl podfuk a oni mě zase vyloží doma s tím, že pak budu muset dohánět tři dny, potom…

Potom…

Stalo se to hned poté, co jsem šla na oběd, což znamená, že jsem odnesla tablet z ložnice/pracovny, uvařila si nudle a probrala svůj život… tím myslím všechny zprávy od své rodiny i to, co kdo potřebuje. Zbývalo mi třicet minut, než se budu muset znovu přihlásit, abych nadřízenému ukázala, že pracuji, a ty jsem vyplnila tím, že jsem se snažila jíst nudle a povídat si s tetou. Její část rodiny žije v korporátním městě Morrowzonu, vybudovaném kolem jednoho z velkých distribučních komplexů. Bratranec Bob­by tam má práci, ale zjevně tento týden nevykázal žádné hodiny, a tak nedostal zaplaceno. Mohla bych jim převést nějaké bony, aby si pak vyzvedli jídlo z firemního obchodu? Rozumějte, tohle nejsou peníze. Oni peníze mají. Teta Charla je na to velice pyšná. Mají celé kufry dolarů.

„Nerozumím tomu,“ pravila. Teta Charla patří k lidem, kteří jsou hrdí na to, že nevědí nic o změnách, jež ve světě nastaly za posledních třicet let. „Neberou bankovky. Neberou karty. Ukázala jsem jim zůstatek na účtu. Jsem v ­plusu.“

„Teti, nikomu výpisy neukazuj. Okradou tě,“ říkám jí a vím, že jí zase budu muset vysvětlovat celý Korporátní cenový systém a ona mě zase nebude poslouchat.

„Říkali, že je přídělový systém,“ praví, jako kdyby o něčem takovém nikdy předtím neslyšela. Tak jí říkám, že ano, je přídělový systém. Pamatuje si na zákon, který schválili hned po té obrovské bouři, na neúrody, jak šla ekonomika do háje a s ní i to ostatní? Tetička Charla tohle zjevně nevidí, jako kdyby nedošlo k protestům, střílení a k Národní gardě. Musíme tedy vyřešit, jak převést moje zeisuritanské poukazy do systému Morrowzonu, aby tetička Charla, můj marný bratranec Bobby a ostatní mohli prokázat, že jsou alespoň nepřímo dost cenní a mohou si koupit jídlo. Je zbytečné říkat, že jsme to nevyřešily, takže se tomu budu muset věnovat večer. Jenže už je večer a já se tím nezabývám. Zeptala jsem se Glasshowera, jestli by to mohli vyřešit jeho lidé. A najednou jsem člověk, který jen požádá a lidé odpovědí: „Ano.“

Tady ztrácím nit. Jsem nervózní. Omlouvám se.

Zprávy jsem ignorovala. Kanálem Zeisuritanu totiž chodí spousta zpráv, ale většinou je to balast. Interní balast administrátora a externí reklamy, které se záhadně dostanou přes všechny filtry. Prostě jsem hodinu seděla a dělala svoji práci, protože vám všechny tyhle nesmysly posílají a očekávají, že si je přečtete a odpovíte na ně, ale nevyhradí vám na to čas, takže se tím nakonec musíte prokousávat po pracovní době. Jenže tentokrát se v okně na mém tabletu objevila moje manažerka. Je to šok vidět lidskou tvář, narušuje to moje úhledná čísla, a navíc svítící modrá kontrolka prozrazuje, že kamera je také zapnutá. Rozpačitě se díváme na své nezakryté obličeje. Je to příšerně důvěrné a nečekané. „Jasmine,“ říká, „právě teď máte poradu, které byste se měla účastnit.“

A jako obvykle – pot, žaludek na vodě. Na něco jsem zapomněla? Něco jsem zvorala? Mám padáka? Z nečekané pracovní porady nemůže vzejít nic dobrého. Označená žádost ale vůbec nepochází ze Zeisuritanu. Je to žádost zvenčí, od strany jménem Glasshower.

Protestuji, ale sotva stačím říct tři slova, nařídí mi manažerka, abych to vzala. Hned. V pracovní době Zeisuri­tanu.

Není to sám Glasshower. V okně se objeví dokonale oblečený bezpohlavní tvor, bezpochyby současná špička korporátního stylu. Samá práce, žádné pohlaví, víme? Štěstí, že má roušku. V podstatě o ní mohu říct jenom to, že má hezké, nevýrazné oči. Provedeme základní identifikaci, aby se ujistila, že já jsem já, a potom k mé manažerce poznamená, že má určitě spoustu práce, a odpojí ji.

Nemám příležitost jakkoli si zkontrolovat její totožnost. Podle vlastních slov je Glasshowerovou osobní asistentkou. Nemám tušení, co je ten Glasshower zač. On ale zjevně ví, kdo jsem já. Chce se mnou mluvit o Zóně.

Už je to hodně dávno, co o ní chtěl někdo mluvit.

Říká, že Glasshower to se Zeisuritanem zařídil. Podrobně mě zpraví o tom, jak mému váženému zaměstnavateli vykompenzují můj drahocenný čas. Pár elektronických potřesení rukou a přikývnutí, a jsem dočasně přeložena. Jenom pohovor, bylo mi řečeno.

Ze skutečnosti, že právě teď čekám na letadlo, je vám jasné, že to nebyl pouhý pohovor. Jistě, jsem zvyklá na to, že lidé podceňují množství práce potřebné k vypracování toho nebo onoho projektu – řeknou hodina, pak je z toho den, znáte to –, ale tohle byla přímo spektakulární klamavá reklama.

„Samozřejmě,“ řekla jsem, protože co jiného jsem mohla říct? Aspoň mi to naruší monotónní denní rutinu, ne? Ale hned vzápětí mi systém dveřního kukátka hlásí, že někdo je za dveřmi. Za skutečnými dveřmi mého bytu. Dokonce i pošta a donáška se dostanou jenom na recepci budovy a je nepravděpodobné, že bych si měla co říct se sousedy, kteří všichni poctivě pracují z domova.

„Omluvte mě,“ říkám dokonalé tváři Glasshowerovy osobní asistentky. „Musím zavolat ochranku budovy. Někdo je u dveří.“ Z pomyšlení na vetřelce se potím. Tedy ještě víc než dosud.

„Já vím,“ opáčí okamžitě. „To jsem já.“

„Sakra!“ vyhrknu, ale ona sebou ani necukne, ani se nepousměje. Stojí v tom svém dokonalém kostýmku v záběru mé dveřní kamery, na pozadí chodby v barvě nezdravé zeleně, v mé budově.

„Mohla bych vás nechat, abyste se do kanceláře pana Glasshowera dopravila sama, ale bude jednodušší, když vás prostě odvezu na letiště.“

„Odvezete? Letiště?“ vychrlila jsem a pak jsem dodala ještě spoustu dalšího, ale nakonec se to smrsklo na: „Váš šéf mě chce vidět osobně? Zbláznil se?“ Ale to už odesílají všechny statistiky – filtrace vzduchu a dekontaminační certifikáty Glasshowerových kanceláří, potvrzení o bezinfekčnosti zaměstnanců. Čistý koridor vylučující kontakt s jakoukoli aktuální variantou nákazy. A Zeisuritan samozřejmě bude muset odeslat i moje statistiky. Mé svolení rozhodně nepotřebuje.

Nasadila jsem si roušku a otevřela dveře. Je tady, v životní velikosti, to znamená o něco menší než já, ale stále děsivá. Skutečná, živá lidská bytost, s níž jsem se nikdy předtím nesetkala, pronikla všemi bariérami, které by se měly nacházet mezi velikým vnějškem a mým bytem. Vidím ji v reálu. Je přímo tady.

Přeletí mě pohledem od hlavy k patě. „Asi byste se chtěla obléknout,“ nadhodí. Uvědomuji si, že mám jenom košili a sako a dole plandavé kraťasy, protože kamera mé manažerky do těch míst nevidí a klimatizace v budově nestojí za řeč.

O pět minut později jsem oblečená a v klimatizovaném voze proplouvám po poloprázdných silnicích k letišti. Je to poprvé za čtyři měsíce, co se s někým setkávám tváří v tvář nebo opouštím byt.

Během letu spím. Je to hodně zvláštní luxus. Spím ve firemním čase, za který jsem placená. Je to něco úplně jiného než mít neustále na paměti, že se musím kaž­dou minutu dotknout obrazovky, aby neříkali, že se flákám. Když se probudím, jsem v podstatě přenesena z letadla do dalšího vozu, z jednoho v nemocniční kvalitě klimatizovaného a filtrovaného prostoru do druhého, pouze s kratičkým okamžikem horka mezi nimi. Je to suché horko. Není to skutečné horko. To vím. Z vozu vystoupíme v chladné podzemní garáži, následuje výtah, potom kancelář. Média tato místa stále ukazují se skleněnými stěnami a skutečnými výhledy, ale v současnosti se korporátní peníze prohrabávají do hloubky – do podzemí nebo do středu budov, kde je možné dostatečně kontrolovat teplotu, světlo i vlhkost. Obracíme se k přírodě zády. Ale pokud je to skutečně tak, nejsem jim k ničemu. Jsem něco jako šaman. Spojnice s minulostí, se světem na druhé straně a s divočinou, všechno v jednom. Tři stejné věci.

O tomhle konkrétním odhalení se panu Glasshowerovi nezmíním. I když by se mu to možná líbilo. Je jiný, než jsem čekala.

Tedy, je to starší běloch, a to se čekat dalo. Krčí se na konci skleněného stolu, košili má rozepnutou, bez kravaty. Kolem očí a úst mu vidím spoustu vrásek. Nespouštím z něho pohled a nejdu k němu blíž než na druhý konec toho skleněného stolu. Rty mu zacukají, jako kdyby se pokoušel o úsměv.

„V autě vám zkontrolovali krev,“ upozorní mě. Je tomu tak. To drobné píchnutí jehlou v opěrce sedadla, jako v kaž­dém voze, který převáží víc cestujících. „A všichni v této budově prošli při příchodu kontrolou. Můžete si sundat roušku.“

Stále se objevují nové varianty. Nebo zbrusu nové nemoci. Roušku si nesundávám.

Pokrčí rameny. „Nechám to na vás.“ Je fascinující pozorovat něčí obličej. Vidět všechny ty pohybující se svaly na skutečném člověku, ne na herci – nebo většinou na A-replice nějakého herce. Jenže herci a jejich repliky jsou dotažení do dokonalosti – zatím se ještě nepředstavil, ale je to on –, tohle je muž, jehož životní zkušenosti jsou vepsány do vrásek kolem jeho úst. Všechny úsměvy, zamračení, bolest, vztek a uspokojení zapsané a přepisované, až je sám nečitelný. Lesknou se mu oči. Předpokládám, že nespal přinejmenším osmačtyřicet hodin. Doktorka Fellová vypadala stejně.

Doktorka Fellová, o které si máme promluvit.

„Aspoň si sedněte trochu blíž. Ať nemusím křičet.“

Stačilo, abyste se prostě objevil v okně na obrazovce mého tabletu a ušetřil mě toho trmácení, říkám si v duchu. Možná by to na mně bylo vidět, ale tohle je další výhoda roušky, ne? Toporně dojdu do poloviny stolu. To by mohlo stačit.

„Jsem Max,“ říká. „Maxwell Glasshower. Neosparan Threat Logistic.“ Zabzučení karty v mé kapse znamená, že se v ní právě objevily jeho údaje. Otvírám ústa, abych řekla: Doktorka Jasmine Marksová, Zeisuritan Verdant Metrics, ale pokývnutím mě zarazí. „Skutečnost, že jste tady, znamená, že vím, kdo jste.“ Dívá se mi do očí, aby poznal moji reakci. Okamžitě jsem měla na jazyku tisíce ostrých odpovědí na takové nenucené zastrašování. Ano, ano, a teď mi povíte jméno své matky za svobodna, co jsem měla k obědu a… Jenže on mohl. O Neosparanu jsem nikdy neslyšela – kdo to dneska dokáže všechno sledovat? – ale Threat Logistic zní hrozivě a já jenom doufám, že nejsem součástí oné hrozby.

Vzápětí vchází osobní asistentka – ani jsem si nevšimla, že odešla. Přivedla někoho nového – drobnou podsaditou ženu s rozcuchanými, hrubými černými vlasy. Má výrazné oční linky, a když si sundá roušku, vidím také silnou vrstvu make-upu. Naprostý suchar. Všechny vrásky kolem úst a očí jsou zakryté líčením, ale myslím si, že se od narození neusmála ani nezasmála, vážně.

„Doktorka Lis Blakeová, doktorka Jasmine Marksová,“ řekl Glasshower a neurčitě mávl rukou někam mezi nás. Osobní asistentka se opět vytratila. „Jasmine, Lis má v tomto projektu funkci technického poradce, vy jste zde jako expert.“

Asistentka se vrací s kávou. Buď je to skutečná káva z těch několika málo míst, kde ještě roste – v tom případě má hodnotu mých ročních prémií –, nebo je to opravdu kvalitní kafiště. Načasování vyšlo skvěle, protože kdyby byla o vteřinu rychlejší, byla bych to své vyprskla na dokonale vyleštěný skleněný stůl.

„Expert?“ opakuji.

Blakeová si mě změří, jako kdybych se změnila v mluvící rybu. „Byla jste v Zóně,“ řekne obviňujícím tónem.

Glasshower obrátí oči v sloup. „Prosím. Žádné ty blbiny Strugackých. Hygrometrický neobyvatelný region. Není třeba dělat v téhle záležitosti větší zmatek, než je nutné. Ale je to tak, doktorko Marksová. Byla jste v HNR.“

„Před dvaceti lety,“ připomínám. „Tehdy jsem byla postgraduální studentka.“

Zase ten jeho unavený úsměv. „A protože tam od té doby neprobíhal žádný oficiální výzkum, musíme vzít zavděk takovými experty, jaké dokážeme sehnat. Pracovala jste pod Elaine Fellovou. Nepovíte nám, jak to probíhalo?“

„Já… nemohu,“ namítnu a v kapse mi znovu zabzučí. Jsou to prohlášení o zproštění závazku mlčenlivosti od bývalého zaměstnavatele. Ten závazek platil posledních dvacet let.

Glasshower pokyne ke stolu a oba dva se usadí a poslouchají. To trvá dvě hodiny, během nichž se postupně objevují další šálky s kávou a ty prázdné zase mizí. V jednu chvíli si sundám masku, protože je mi jasné, že jsem se ocitla na místě, kde peníze nehrají roli a osobní asistentka bude mít ty nejlepší filtry a indikátory zárodků, takže mohu ve společnosti jiných dvou lidí skutečně sedět bez obav. I když obavy mám stále, protože zvyk je železná košile, risknu to. A ten drobný akt vzpoury – jako kdybych v nějakém seriálu o středoškolácích kouřila se dvěma bezva výrostky – dláždí cestu k tomu, co má následovat.

Poslouchají a já vím, že se všechno nahrává. A většina z toho, co říkám, je nepochybně v záznamech, do kterých se už určitě nabourali a znají jejich obsah. Když získali ta prohlášení, tak se rozhodně mohou dostat k oficiálním záznamům o práci doktorky Fellové. Jak k tomu, co jsem měla na starost já, tak k té části, o které bych neměla nic vědět. Ale možná právě to v záznamech není, a proto se mě na to vyptávali. Na moje zážitky, co jiného se dělo v mém okolí, kam se doktorka Fellová ztrácela, když jsem ji neměla v dohledu. Zadrhnu a odmlčím se, protože najednou mi to celé připadá jako vyšetřování a já sama se cítím jako korunní svědek.

„Už je to dávno,“ hlesnu.

„Stále jste k ní loajální,“ poznamená Glasshower zase s tím svým posmutnělým úsměvem. „Ujišťuji vás, že to svědčí o vašem vynikajícím charakteru.“

A já říkám, že by se měli zeptat jí. Myslím, že tohle jsem už říkala. Říkám to, a oni říkají, co říkají: Doktorka Fellová se navzdory všemu vrátila do Zóny.

„V tom případě je mrtvá,“ říkám a čekám, jestli se jim ve tváři objeví nesouhlasný výraz. Blakeová na mě jenom lhostejně zírá, jako kdyby před tímto okamžikem jméno Elaine Fellová v životě neslyšela. Glasshower pokrčí rameny. „Je to pěkná fuška, nemyslíte?“ poznamená. „Dozvědět se něco o HNR. A vůbec zjistit, co tam vlastně dělala. Ven se vás dostalo devatenáct. Jste jedna z mála, s nimiž se nám podařilo mluvit.“ V tu chvíli mám pocit, jako kdyby na mne sáhla smrt, a připadám si jako postava v laciném thrilleru, jejíž kolegové jsou systematicky umlčováni, aby nevyšlo najevo nějaké tajemství. Pak mi to dojde; všichni ostatní udělali závratnou kariéru, proto jsou velmi drazí, případně je jejich práce mnohem důležitější nebo tajná. Já mám talentu pomálu, proto jsem jediná, kterou je možné si najmout. Pro Zeisuritan rozhodně není problém nahradit mě, zatímco jsem v téhle luxusní kanceláři.

„Vycházela jste s doktorkou Fellovou?“ zeptá se Bla­keová.

„Ano, naprosto. Byla vedoucí výzkumu na všech projektech. Museli jste…“ Žvásty, žvásty.

„Skutečně jste s ní vycházela?“

Vybavuji si všechny ty hádky. Požadavky na údaje, které nikdy nevysvětlila, jednosměrný tok informací. Slyším se, jak říkám, že kdybych věděla, proč chce to nebo ono, mohla bych být užitečnější. Převálcovala mě s tím, že mám být jenom kolečkem v jejím neviditelném stroji. Všechny přiváděla k nepříčetnosti. Nikomu nevěřila. V jednu chvíli musela mít pod palcem každou drobnost, aby vzápětí nechala všechno na nás. To všechno jsem jim shrnula, jak nejlépe jsem dovedla. To ostatní snad vyčetli z mého tónu a občasných odmlk. Pokud jsem v životě potkala skutečného génia, pak to byla Elaine ­Fellová. Byla nesnesitelný génius. Génius, který nemá čas zbožňující studentce cokoli vysvětlovat. Rovnou jsem odmítla říct jim víc, než že rozhodně pracovala na něčem velkém, a ráda bych dodala, že to dělám z hluboké úcty k dlouholeté mentorce, ale ve skutečnosti je to všechno, co vím. Muselo to být něco velkého, projekt uvnitř Zóny, který běžel už dlouho předtím, než jsem se tam objevila jako zelenáč a erstvá absolventka, která byla nějakým řízením osudu zařazena do výzkumu na nejnebezpečnějším místě planety.

Ale vyprávím jim všechno, jak nejlépe umím, stylem vykulené studentky, což vypadá trochu přehnaně vzhledem k tomu, že je mi čtyřicet. Glasshower poposedává a přikyvuje, doktorka Blakeová občas zamrká. Ale nikdo z nás neřekne, co je zjevné, protože to nechceme přiznat do záznamu. Totiž to, že pokud se doktorka Fellová skutečně vrátila, pak ta Veliká věc, na které tam pracovala, je stále v pohybu. Nějak to pokračuje navzdory mrtvým i ukončenému financování. Tam v Zóně, kde vás to za­bije.

„Kdybyste měla přístup ke svým poznámkám a ostatním dokumentům z výzkumných projektů v HNR, jak rychle byste byla v obraze?“ zeptá se mě Blakeová.

„No, potřebovala bych čas na…“ začnu a ona ochotně napoví: „Během hodin?“ Ale to je v pořádku, protože jsem to nikdy nepustila z hlavy. A taky mám vlastní poznámky, podle podmínek smlouvy striktně zakázané, a ty jsem si nejednou procházela. Rodící se ekosystém Zóny, ne sotva přežívající, ale bující na troskách toho, co jsme s tím místem udělali.

Vyslovím nízké číslo. Nikdo ani nemrkne. Buď jsou zvyklí na lidi mnohem nadanější, než jsem já, nebo zkrátka vědí, že v mysli jsem ze Zóny nikdy neodešla.

„Napište seznam,“ říká Glasshower. „Věcí, které budete potřebovat na cestu. Zařídím, aby vám to někdo koupil.“

„Formality,“ odkašle si Blakeová.

„Ach ano.“ Opět zabzučení v kapse. Termíny a podmínky mého dočasného přeložení od Zeisuritanu do Neosparanu „po dobu trvání“. Vyšší denní plat v dolarech a cenových poukazech, než bych měla za týden. „Sakra,“ říkám. Není to nejprofesionálnější, i když jsem to musela čekat.

„Formality,“ hlesne opět Blakeová, tentokrát s mnohem méně výrazným odkašláním.

„No dobře.“ Glasshower mávne rukou. „To znamená, že jdete s námi, ano? Do HNR.“