Veronica Rothová: Spřízněni volbou

„Zachránili svět, ale kdo zachrání je?“
V nakladatelství CooBoo vyšel dystopický román Spřízněni volbou od Veroniky Rothové, autorky bestsellerové série Divergence.

ANOTACE:
Před deseti lety pět teenagerů poblíž Chicaga porazilo mocného nepřítele, který kolem sebe rozséval destrukci a smrt. Mladší generace jako by si na dny neustálého strachu nepamatovala. Ale Sloane, jedna z party oslavovaných hrdinů, nezapomněla. Na každém kroku ji pronásledují paparazzi a v trýznivých snech dávný nepřítel. Během oslav jeho porážky vyjde najevo mrazivá pravda – vláda temna nikdy neskončila. A noční můry se začnou měnit ve skutečnost.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, březen 2022
Překlad: Petr Eliáš
Vazba: vázaná
Počet stran: 424
Cena: 499 Kč

 

UKÁZKA:
Část první

ÚRYVEK
Standup představení komičky Jessicy Krysové
Továrna na smích, Chicago, 20. března 2011

Schválně se vás na něco zeptám: jak je do prdele možný, že mu říkáme Temný? Zjeví se tu zničehonic v oblaku kouře nebo co, doslova rve lidi na kusy – a navíc jenom silou mysli –, naverbuje armádu nohsledů, demoluje města a působí zkázu, jakou lidstvo ještě nevidělo… a my nepřijdeme na nic lepšího, než je Temný? To jsme ho rovnou mohli pojmenovat po tom zoufalci od vás ze vchodu, co na vás trochu moc dlouho zírá ve výtahu. Po takovým tom s vlhkýma, měkkýma rukama. Po Timovi. Tim se jmenuje.

Osobně bych volila spíš něco jako „Předzvěst záhuby v lidské podobě“ nebo „Kurva děsivej stroj na zabíjení“, ale mě se bohužel nikdo neptal.

*

ÚRYVEK
Temný a vznik moderní magie
prof. Stanley Wiśniewski

Zaznívají pochopitelně hlasy, že ta pramálo prozkoumaná síla, již neformálně nazýváme „magie“, na Zemi v nějaké formě existuje odjakživa. Legendy o nadpřirozených událostech se datují už k počátkům lidských dějin, od Hérodotova mágoi, jež vládlo větru, až po staroegyptského Džediho, který podle Západního papyru okázale stínal a zase oživoval ptáky, jako například husy či pelikány. Magie je součástí téměř všech hlavních náboženství, ať už mluvíme o Kristu proměňujícím vodu ve víno, o haitském voodoo nebo o zprávách o levitujících théravádských buddhistech v Dígha-nikáji – ačkoli je pozoruhodné, že ti, kdož tyto jevy provozují, je za magii nemají.

Podobné příběhy, větší či menší, najdeme ve všech kulturách a všech oblastech, a to od počátku věků. Dříve vědci tvrdili, že je přirozenou součástí lidské povahy vymýšlet si nápadité příběhy a s jejich pomocí vysvětlovat věci, jimž nerozumíme, případně zveličovat ty, u nichž máme za to, že nás převyšují či přesahují. Jenže pak přišel Temný a s ním Drény – ty nechvalně proslulé katastrofy, které se přes veškerou snahu vědců nedařilo vysvětlit. Možná na starých legendách není ani zrnko pravdy. Ale třeba náš svět odjakživa ovlivňuje nějaká vyšší síla, jen málo pochopená energie.

Ať už se přikloníme ke kterékoli teorii, jedno je jisté: žádná „magie“ nebyla nikdy tak prostá a mocná jako Drény, které Temný uvrhl na lidstvo. Cílem tohoto pojednání je ověřit různé hypotézy o důvodech této skutečnosti. Jinými slovy, proč teď? Jaké okolnosti vedly k jeho příchodu? Jaký cíl sledoval, než jeho snahu překazilo našich pět Vyvolených? Jak ovlivnil planetu po své smrti?

*

Sloane Andrewsová nemá zájem (vážně ne)
Rick Lane
Časopis Trilby, 24. ledna 2020

Nemám Sloane Andrewsovou rád. Ale spal bych s ní, to zas ano.

Sejdeme se v kavárně v její čtvrti. Tvrdí, že tam chodí často, ale barista v ní nepozná ani zákaznici, ani jednu z pětice teenagerů, kteří téměř před deseti lety zlikvidovali Temného. To mi po pravdě připadá pozoruhodné, protože kromě toho, že je její obličej slavný po celém světě, je taky nádherný a je to krása tak hřejivá a čistá, že byste ho nejraději hned ušpinili. Jestli je nalíčená, není to vidět, vnímám jen čistou pleť a velké modré oči, chodící a mluvící reklamu na kosmetiku. Když vejde dovnitř, na hlavě má čepici Chicago Cubs, z níž vzadu trčí ohon dlouhých hnědých vlasů. Na sobě má šedé triko přiléhavé na těch správných místech, roztrhané džíny, které zdůrazňují dlouhé, hezky tvarované nohy, a tenisky. Zkrátka outfit, který dává na srozuměnou, že je jí ukradené jak oblečení, tak dlouhé štíhlé tělo v něm.

A to je na Sloane to zvláštní: já jí to věřím. Věřím, že je jí všecko u prdele, a ze všeho nejvíc setkání se mnou. Do toho rozhovoru se jí vlastně vůbec nechtělo. Řekla mi, že souhlasila jen proto, že ji její partner Matthew Weekes, taktéž Vyvolený, poprosil, aby trochu podpořila jeho novou knihu Stále volíme (vychází 3. února).

Když jsme si rozhovor domlouvali, neměla příliš nápadů, kde bychom se mohli sejít. Celé Chicago sice už ví, kde Sloane bydlí – ve čtvrti North Side jen pár bloků od Lake Shore Drive –, ale přesto rezolutně odmítla, že bych měl přijít k ní domů a vidět její byt. Nikam nechodím, napsala mi. Jakmile vystrčím nos, lidi mě obtěžují. Takže jestli nechcete zkusit, jestli mi budete stačit v běhu, tak buď Java Jam, nebo nic.

Nevím, jestli bych si za běhu zvládl dělat poznámky, tak tedy Java Jam.

Když má před sebou kávu, sundá si kšiltovku a vlasy jí spadnou na ramena, jako by se převalovala na matraci. Ale cosi v její tváři – možná oči posazené příliš blízko u sebe nebo to, jak prudce nakloní hlavu, když se jí nelíbí něco, co jste řekli – jí dodává vzezření dravce. Stačí jediný její pohled, karta se obrátí a najednou musím být ve střehu já, ne ona. Lovím v hlavě první otázku a Sloane se na rozdíl od jiných lidí neusmívá, aby se mi zalíbila, a jen na mě hledí.

„Blíží se desáté výročí vašeho vítězství nad Temným,“ začnu. „Jaký je to pocit?“

„Jako že jsme přežili,“ odvětí. Hlas má tvrdý a ostrý. Přeběhne mi z něj mráz po zádech a nevím, jestli je to dobře, nebo ne.

„Nepřipadá vám to jako vítězství?“ zeptám se a ona obrátí oči v sloup.

„Další otázka,“ odpoví a poprvé usrkne kávy.

Vtom mi dojde, že se mi vůbec nezamlouvá. Tahle žena zachránila tisíce – co tisíce, miliony životů. Svým způsobem zachránila i ten můj. Ve třinácti letech ji proroctví spolu se čtyřmi dalšími označilo za člověka, který pomůže porazit všemocné ztělesnění čirého zla. Přežila několik bitev s Temným – a dokonce i jeden krátký únos, o němž se však nikdy podrobněji nezmínila – a vyšla z nich nezraněná a krásná, a navíc slavnější než kdo kdy před ní. A aby toho nebylo málo, žije se zázračným Matthewem Weekesem, Vyvoleným mezi Vyvolenými a dost možná nejlaskavějším člověkem na světě. Ale stejně ji nemám rád.

A jí je to úplně jedno.

Proto se s ní chci vyspat. Jako bych ji tím, že ji dostanu nahou do postele, mohl donutit k jakési vřelosti nebo vůbec jakémukoli projevu emocí. Dělá ze mě alfa samce, lovce, odhodlaného strhnout tu nejnepolapitelnější kořist na planetě a pověsit si její hlavu na zeď v obýváku jako trofej. Možná proto ji lidé tak obtěžují, když někam jde – ne proto, že ji milují, ale protože ji milovat chtějí, protože chtějí, aby toho byla hodná.

Když postaví hrnek na stůl, zahlédnu na hřbetu pravé ruky jizvu. Je široká přes celou ruku, zubatá a hrbolatá. Nikdy nikomu neřekla, kde k ní přišla, a mně to určitě taky neprozradí, ale zeptat se musím.

„Řízla jsem se o papír,“ odpoví.

Jsem si dost jistý, že to má být vtip, a tak se zasměju. Zeptám se jí, jestli se chystá na odhalení Monumentu desetiletí, umělecké instalace na místě porážky Temného, a ona mi řekne, že to má v popisu práce, jako by mluvila o práci sekretářky, a ne o svém osudu.

„Zní to, jako by vás to moc netěšilo,“ poznamenám.

„Jak jste to poznal?“ ušklíbne se.

Před rozhovorem jsem se několika přátel ptal, co si o ní myslí, abych měl představu, jak Sloane Andrewsovou vnímá obyčejný člověk. Jeden z nich podotkl, že ji vlastně nikdy neviděl se usmát, a jak tak sedím naproti ní, napadne mě, jestli se vůbec někdy usmívá. Řeknu to dokonce i nahlas – jsem zvědavý, co to s ní udělá.

Nic dobrého, jak se hned ukáže.

„Zeptal byste se mě na totéž,“ řekne, „kdybych byla chlap?“

Co nejrychleji měním téma. Spíš než rozhovor mi to připomíná Miny a já jsem s každým kliknutím napnutější, protože pravděpodobnost, že narazím na minu, se zvyšuje. Kliknu ještě jednou a zeptám se, jestli touhle dobou každý rok víc vzpomíná. „Snažím se na to nemyslet,“ řekne. „Kdybych o tom přemýšlela, můj život by byl jako adventní kalendář. Na každý den jeden Temný, jedna čokoládka, pokaždý jiná, ale vždycky hnusná.“ Kliknu znovu s otázkou, jestli opravdu nemá vůbec žádné dobré vzpomínky. „Všichni jsme byli kamarádi. Vždycky budeme. Když jsme spolu, je to jeden interní vtípek za druhým.“ Uf. Na zbylé čtyři Vyvolené, tedy na Esther Parkovou, Alberta Summerse, Ines Mejiaovou a pochopitelně na Matthewa Weekese, se jí asi ptát můžu.

Až teď nám to začíná trochu jít. Takzvaní Vyvolení se kdysi rychle sblížili a Matt se stal jejich přirozeným vůdcem. „Tak to prostě je,“ vykládá Sloane a skoro to zní, jako by ji to rozčilovalo. „Do všeho se hrne, za všechno přebírá odpovědnost. Připomíná nám, abychom mysleli na etiku. A tak.“ Překvapivě si našla cestu nejdřív k Albiemu. „Moc toho nenamluvil,“ řekne a je to kompliment. „Všichni naši bratři a otcové zemřeli – tak to stálo v proroctví –, ale zrovna mně zemřel bratr těsně předtím. Potřebovala jsem ticho. A navíc Středozápad a Alberta jsou si v lecčem podobný.“

Albert a Ines žijí spolu – ve vší počestnosti, Ines je totiž lesba – v Chicagu a Esther se loni vrátila domů do kalifornského Glendale, aby se starala o nemocnou maminku. Pro všechny je těžké fungovat takhle na dálku, tvrdí Sloane, ale naštěstí jsou s Esther v kontaktu přes její aktivní (a populární) Insta! stránku, kde zaznamenává podrobnosti ze svého života.

„Co si myslíte o hnutí Všech Vyvolených, které se objevilo před pár lety?“ zeptám se. Všichni Vyvolení jsou malá, ale velmi hlasitá skupina, která se snaží zdůrazňovat roli, kterou zbylí čtyři Vyvolení sehráli při porážce Temného, a připomínat, že vítězství nepatří jen Matthewu Weekesovi.

Sloane si nebere servítky. „Podle mě je rasistický.“

„Mimo jiné říkají, že vyvyšovat Matta nad vás čtyři je sexismus,“ podotknu.

„Sexismus je ignorovat, co říkám, a tvrdit, že nevím, co mluvím,“ odpoví. „Matt je podle mě skutečný Vyvolený. Už jsem to říkala mockrát. Netvařte se, jako byste mi dělal bůhvíjakou laskavost, když ho shazujete.“

Nato změním téma a přesunu se od Vyvolených k Temnému, čímž to definitivně pohnojím. Zeptám se Sloane, proč se Temný tak zajímal zrovna o ni. Dívá se mi do očí, dopije zbytek kávy, a když postaví hrnek na stůl, ruka se jí třese. Pak si nasadí kšiltovku na ty nádherné vlasy, co vypadají, jako by právě došukala, a řekne: „Skončili jsme.“

Když říká, že jsme skončili, tak jsme asi skončili, protože v tu ránu je pryč. Hodím na stůl desetidolarovku a vyběhnu za ní, nechci se tak snadno vzdát. Už jsem říkal, že Sloane Andrewsová ze mě dělá lovce?

„Vyhradila jsem si jedno téma, o kterým se nebudeme bavit,“ vyštěkne na mě. „Pamatujete si, který to bylo?“ Je rudá a zuří a strašně jí to sluší, je trochu jako domina a trochu jako prohnaná, uprskaná pouliční kočka. Proč jsem tak dlouho čekal, než ji naseru? Mohl jsem se na tohle dívat celou dobu.

Tím zapovězeným tématem bylo samozřejmě cokoli, co se týká jejího vztahu s Temným. Přece nemohla čekat, že to budu respektovat, odvětím. Je to na ní ta nejzajímavější věc.

Podívá se na mě jako na kus rozmáčeného papíru v louži, pošle mě do prdele a vběhne do silnice rovnou mezi auta, aby mi utekla. Tentokrát ji nechám jít.

*

1

Drén vypadal vždycky stejně, všichni s křikem utíkali před obrovským tmavým mrakem chaosu, ale nikdy přitom neběželi dost rychle. Sebralo je to, servalo jim to kůži z těla, zaživa, takže všechno cítili, a krev z nich stříkala jako z rozmáznutých komárů. Proboha svatého.

Sloane stála a oddechovala. Tiše, říkala si. Prsty na nohou měla zkroucené, podlaha tady v domě Temného byla studená a on jí sebral boty. Potřebovala najít něco těžkého nebo ostrého – v obojí pochopitelně doufat nemohla, takovou kliku nikdy neměla.

Spěšně otvírala zásuvky a nacházela lžíce, vidličky a špachtle. Hrstku gumiček. Svorky. Proč jí vzal boty? Proč se masový vrah bojí holčičích martensek?

Ahoj Sloane, zašeptal jí do ucha a jí se v hrdle zadrhl vzlyk. Prudce vytrhla další zásuvku a našla řádku rukojetí. Čepele nožů byly schované v plastovém pouzdře. Zrovna vytahovala dranžírák, když za sebou uslyšela zavrzání kroku na podlaze.

Sloane se obrátila, nohy trochu přilepené k linoleu, a máchla nožem.

„Do prdele!“ Matt ji chytil za zápěstí a chvíli na sebe jen hleděli přes ruce a přes nůž.

Konečně si uvědomila, co se děje, a zalapala po dechu. Nebyla v domě Temného kdysi dávno, ale v bytě, kde žila s Matthewem Weekesem.

„Kristepane.“ Sloane uvolnila sevření a nůž hlasitě dopadl na podlahu a několikrát jim poskočil mezi nohama. Matt ji vzal za ramena, ruce měl teplé.

„Jsi tam?“ řekl.

Už se jí takhle zeptal mockrát. Jejich trenér Bert jí říkal vlk samotář a jen málokdy ji nutil trénovat nebo plnit úkoly spolu s ostatními. Nech ji, ať si to dělá po svém, řekl Mattovi, jakmile bylo jasné, že je jejich vůdcem. Uvidíš, že to bude lepší. Matt dal na něj a kontroloval ji, jen když musel.

Jsi tam? Po telefonu, šeptem, uprostřed noci, ale i do očí, když byla mimo. Sloane ta otázka nejdřív rozčilovala. Samozřejmě že jsem, kde bych asi tak byla? Ale teď to znamenalo, že o ní ví něco, co ostatní nikdy nevzali na vědomí: ne vždycky může odpovědět, že ano.

„Jo,“ přitakala.

„Dobře. Počkej tu na mě, ano? Donesu ti léky.“

Sloane se opřela o mramorový pult. Nůž jí ležel u nohou, ale ona se ho neodvažovala znovu dotknout. Jen čekala, dýchala a zírala na šedivý vír, který jí připomínal profil starce.

Matt se vrátil s drobnou žlutou pilulkou v jedné ruce a sklenicí s vodou, co měla na nočním stolku, v druhé. Roztřesenýma rukama si od něj obojí vzala a dychtivě spolkla prášek. Ať se benzodiazepin činí a přinese ten kýžený klid. S Ines jednou v opilosti složily ódu na prášky, která velebila jejich krásné barvy a rychlé účinky a jedinečné věci, které dokážou.

Postavila sklenici a sesula se na podlahu. Skrz kalhoty od pyžama – ty s kočičkami, co mají laserové oči – cítila její chlad, ale tentokrát ji to uklidňovalo. Matt si v trenkách sedl u ledničky.

„Poslyš,“ začala.

„Nemusíš to říkat.“

„Jasně, skoro jsem tě bodla, ale omlouvat se nemusím.“

Jeho pohled byl mírný. Ustaraný. „Jen chci, abys byla v pořádku.“

Jak mu říkali v tom strašlivém článku? „Dost možná nejlaskavější člověk na světě?“ Ne že by s veleúchylem Rickem Lanem nesouhlasila, tedy aspoň v tomhle ohledu. Mattovo obočí se uprostřed tisklo k sobě, takže se neustále tvářil soucitně, a jeho srdce nikterak nezaostávalo.

Sáhl po noži ležícím na podlaze u jejího kotníku. Byl velký, dlouhý skoro jako jeho předloktí.

Pálily ji oči, a tak je zavřela. „Je mi to moc líto.“

„Já vím, že o tom se mnou nechceš mluvit,“ řekl Matt. „Ale co třeba s někým jiným?“

„S kým jako?“

„Možná s doktorkou Novakovou? Pracuje s veterány, mluvili jsme spolu v diagnosťáku.“

„Já nejsem vojačka,“ opáčila Sloane.

„To ne, ale ona ví o PTSD všecko.“

Oficiální diagnózu vlastně nikdy ani nepotřebovala – rozhodně to byla posttraumatická stresová porucha, PTSD. Ale bylo zvláštní slyšet Matta, jak o tom mluví takhle nenuceně, jako by to byla chřipka.

„No dobře.“ Pokrčila rameny. „Ráno jí zavolám.“

„Každý by potřeboval terapii, vždyť to víš,“ řekl. „Po všem, čím jsme si prošli. Ines na ni taky šla.“

„Šla a dodneška líčí v domě pasti, jako kdyby byla Kevin ze Sám doma,“ řekla Sloane.

„No dobře, Ines je špatný příklad.“ Okny sem pronikalo světlo ze zadních schodů a barvilo Mattovu tmavou kůži do žlutooranžova.

„Ty jsi terapii nikdy nepotřeboval,“ řekla Sloane.

Zdvihl obočí. „Kam si myslíš, že jsem mizel rok potom, co Temný padl?“

„Říkal jsi, že chodíš k doktorovi.“

„Co by to bylo za doktora, kdybych k němu musel několik měsíců chodit každý týden?“

„Já nevím! Myslela jsem, že máš něco s…“ Sloane si zamávala rukou u rozkroku. „Vždyť víš. S nádobíčkem nebo tak.“

„Počkej, to mě zajímá.“ Uculoval se. „Ty sis myslela, že mám nějaký ostudný problém, kvůli kterýmu musím půl roku chodit pravidelně k doktorovi… a nikdy ses mě na to nezeptala?“

Musela potlačit úsměv. „Skoro to zní, jako kdybych tě zklamala.“

„Ne, naopak, zapůsobilas.“

Bylo mu třináct a byl samá ruka samá noha, když ho potkala, a tělo měl zvláštně hranaté a člověk pořádně nepoznal, kde začíná a končí, ale ten úsměv, ten měl odjakživa.

Zamilovala se do něj pětkrát ještě předtím, než jí to samotné došlo – když řval rozkazy do ohlušujícího větru Drénu, aby všichni přežili, když s ní probděl dlouhé noci za volantem, i když všichni ostatní usnuli, nebo když zavolal babičce a hlas mu přitom zjihl. Nikdy se na nikoho nevykašlal.

Zkroutila prsty na nohou. „Já už na terapii byla,“ řekla. „Chodila jsem pár měsíců, když nám bylo šestnáct.“

„Vážně?“ Trochu se zamračil. „To jsi mi nikdy neřekla.“

Neřekla mu spoustu věcí, a koneckonců nikomu. „Nechtěla jsem nikomu přidělávat starosti,“ řekla. „A pořád nechci, takže… takže o tom prosím tě ostatním neříkej, ano? Nerada bych si to přečetla v Esquiru s titulkem ‚Rick Lane vám to říkal‘.“

„Samozřejmě.“ Matt ji vzal za ruku a propletl si s ní prsty. „Šel bych spát. Za čtyři hodiny vstáváme na to odhalení pomníku.“

Sloane přikývla, ale ještě chvíli seděli na podlaze v kuchyni, dokud jí nezabral prášek a ona se nepřestala třást. Potom Matt odložil nůž, pomohl jí vstát a oba si šli lehnout.

*

Přísně tajné
Agentura pro výzkuma vyšetřování supranormálních jevů

4. října 2019
Sloane Andrewsová

Ref. č.: H-20XX-74545

Vážená slečno Andrewsová,

dne 13. září 2019 obdržela kancelář koordinátorky pro informace a soukromí vaši žádost ze 12. září podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž požadujete data k projektu Ringer.

Mnoho vámi požadovaných údajů zůstává v režimu přísně tajné. Nicméně vzhledem k vaší dlouholeté službě vládě Spojených států vám udělujeme přístup ke všem informacím s výjimkou těch, které podléhají nejvyššímu utajení. Prohledali jsme databázi dříve zveřejněných údajů a našli přiložené dokumenty o celkovém rozsahu 120 stran. Domníváme se, že vašemu požadavku vyhovují. Dokumenty vám poskytujeme bezplatně.

Srdečně
Mara Sanchezová
Koordinátorka pro informace a soukromí