Vladimír Šlechta: Exodus

V nakladatelství Brokilon vyšel sci-fi román Exodus, první díl série Detektiv z orbitálního města Vladimíra Šlechty, autora fantasy cyklu Krvavé pohraničí.

ANOTACE:
Píše se rok 2071. Kolem Země krouží desítky orbitálních měst, probíhá kolonizace Marsu. Otevírá se další startovací okno, k Marsu již brzy odletí šest kolonizačních lodí.

Mezi vystěhovalci, kteří čekají v orbitálním městě Codaε na nalodění, je i potomek českých emigrantů Niklas. Když je zavražděn jeho přítel, Niklas je okolnostmi donucen, aby pátral po vrahovi. Poznává orbitální město Codaε důvěrněji, než by si přál, a odkrývá tajemství, která měla zůstat pohřbena. Znovu a znovu si pokládá dvě jednoduché otázky. První je tato: odletím nakonec na Mars, nebo uváznu v orbitálním městě? A druhá: dokážu za těchto okolností vůbec přežít?

INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon, 11/2025
Obálka: Tomáš Flak
Vazba: brožovaná
Počet stran: 244
Cena: 298 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první
Inženýr Watson

01

Zíral na tělo ležící na gauči. Na první pohled se zdálo, že si Tomáš během dne zdříml, i když s otevřenýma očima. Tomu však odporoval hutný zápach, který ještě nestačila odsát klimatizace: krev, smrtelný pot, uvolněný obsah střev i močového měchýře. To všechno vytvořilo jedinečný pachový koktejl. Pach smrti.

Už jen z toho zápachu se Niklasovi ježily vlasy. Nikoliv obrazně, ale doslova. Byl si jistý, že nic podobného ještě nikdy nečichal, avšak směsici pachů měl uloženou ve své dědičné pamětí. Už v mozcích jeho dávných opičích předků, kdykoliv ucítili něco podobného, se rozběhl jednoduchý rozhodovací proces: uteč, nebo bojuj.

Vnímal, že Tomáš je kompletně oblečený. Měl na sobě vystěhovaleckou teplákovou soupravu skládající se z volných světlých kalhot a stejně světlé blůzy s tmavým lemováním rukávů a límce. Blůza už k ničemu nebude, protože krev, vytrysklá z oblasti srdce, na ní udělala tmavě rudou skvrnu. Překryla i název Westfalia na levé straně hrudi a ponechala z něj čitelné pouze koncové lia.

Pak si všiml, že Tomáš ve skutečnosti leží ve své vlastní krvi. Vyteklo jí tolik, že přetékala přes zdvižený okraj sedací části gauče, stékala po paměťovém pěnoplastiku a skapávala na koberec.

Už podle množství krve bylo jasné, že Tomáš je mrtvý. Niklas k němu stejně přistoupil, naklonil se, natáhl pravici a sevřel Tomášovo rameno. Zatřásl jím. Měl pocit, jako by třásl neživou figurínou. Jediným výsledkem bylo, že Tomášova čelist poklesla a odhalila vnitřek ústní dutiny.

V tu chvíli Niklase napadlo, že prostě odejde. Zavře za sebou dveře a bude dělat, že nic neviděl. Mrtvého Tomáše tady objeví Karl nebo Franz, až se jeden z nich vrátí. Okamžitě si uvědomil, že by si nepomohl. Všudypřítomné kamery zaznamenaly, jak vstoupil do domu a jak z něj zase vychází. Bezpečnostní služba – určitě tady nějakou mají – se naštve, že nález mrtvoly neohlásil.

Vycouval z pokoje. Přešel do kuchyně, vybavené telefonním aparátem s otáčecím číselníkem. Vzal do ruky sluchátko a pohledem zkontroloval cedulku, která visela na zdi. Byla na ní vypsána všehovšudy tři čísla:

Informace …………………… 1111

Hlášení havárií a poruch … 1112

První pomoc ………………… 1113

Vytočil tři jedničky a trojku. Na druhém konci to jenom cinklo, okamžitě to někdo zvedl.

„Záchranná služba orbitálního města Codaε. Jak vám můžeme pomoci?“ ozval se ženský hlas s účastí v hlase.

„V mém pokoji je mrtvý spolubydlící,“ řekl Niklas. „Tedy myslím, že je mrtvý. Všude je plno krve.“

„Vaše jméno, prosím?“ zeptal se ženský hlas.

„Niklas Kadlecek.“

„Voláte z apartmánu číslo B22 na Cassini-Place, je to tak?“

„Ano, je to tak.“

„Vyčkejte, prosím, příchodu našich zaměstnanců. Budou tam neprodleně.“

Cvak. Neznámá žena zavěsila. Pokud to ovšem nebyl automat. Ve sluchátku naskočil oznamovací tón.

Zavěsil sluchátko do vidlice, posadil se na kuchyňskou židli a díval se z okna. Bylo to jediné okno v celém apartmánu, zatímco ostatní pokoje vypadaly, jak říkal Tomáš, jako krabice od bot. Tomáš vymýšlel spoustu podobných přirovnání. Přímo sršel chytřejšími i hloupějšími vtípky. Spíš těmi hloupějšími. Byl to právě Tomáš, kdo se už od začátku stal duší jejich čtveřice. Nikdy nezapochyboval o tom, že na Marsu je čeká ohromující úspěch a závratná kariéra, zahrnující celé zástupy přítulných a ke všemu svolných děvčat. Ať to vypadalo jakkoliv, i když se komplikace vršily jedna na druhou, Tomáš nikdy neztratil svůj třeskutý optimismus.

A teď je mrtvý.

Jak to dál zvládneme bez Tomáše? Bez jeho neutuchající dobré nálady? napadlo Niklase.

Z okna měl dobrý výhled na kruhové náměstí nazvané Cassini-Place. Ze středového travnatého plácku vyrůstalo několik stromů, nebo to možná byl jediný strom s několika samostatnými kmeny. Tráva bující kolem stromu nezůstala uzavřená obrubníkem. Hvězdicovitě se rozlézala do náměstí a opanovala velké kusy pseudodláždění. Nejspíš ji postříkali urychlovačem růstu a přehnali to.

Náměstí obklopovaly úpravné třípodlažní domy s fasádami vyvedenými v pastelových barvách a s okny dělenými do menších obdélníkových ploch. Nejen náměstí Cassini-Place, ale i celá tato sekce nazvaná Villa byla nakašírovaná do stylu přímořského letoviska z padesátých let dvacátého století. Před stěny vystupovaly sloupky, balkonky, loubíčka i pruhované markýzy. Když se člověk venku na ulici zastavil a zaposlouchal, zazdálo se mu, že z dálky zaznívá slaboučký zvuk vln, dorážejících na mořské pobřeží. Vysoký strop evokoval pošmournou oblohu letního dne, která se už už začíná rozjasňovat.

Po pár minutách Niklas uviděl, jak se přes Cassini-Place blíží několik záchranářů v bílých kombinézách a s respirátory na obličejích. Doprovázela je dvojice bezpečáků v šedých uniformách přepásaných řemením, jaké v polovině minulého století nosili sovětští důstojníci. Odemkli si vlastní kartou a vešli. Záchranáři naložili Tomášovo tělo na nosítka a odnesli je. Bezpečáci požádali Niklase, aby je následoval. Nevzdoroval.

Neměl ponětí, kam ho vedou, každopádně ho dovedli na plácek před supermarketem Europa a někam ho odvezli výtahem.

V neosobní a stroze zařízené místnosti ho posadili na židli a nechali ho tam.

02

Rozhlédl se, kde to vlastně je. Nacházel se v podlouhlém kamrlíku, ve kterém nebylo nic než malý čtvercový stůl a dvě trubkové židle. Teprve se zpožděním ho napadlo, že je to výslechová místnost. Kamrlík byl prosklenou stěnou oddělený od větší cimry, která se podobala čekárně, každopádně tam bylo k vidění několik stolků a větší množství židlí. Na stěně visel nezbytný telefonní aparát červené barvy.

Niklase napadlo, že by si mohl zavolat, i když nevěděl komu. Pokud by však vytáčel čtyřmístné kombinace dostatečně dlouho, určitě by to někdo zvedl. Niklas by mu mohl říct… Co vlastně?

Stejně by to mohl zkusit.

Vstal ze židle a přešel k posuvným dveřím mezi kamrlíkem a čekárnou. Neměly kliku, a když Niklas položil ruku na hladké sklo a pokusil se je poodstrčit, ani se nehnuly. Zase se posadil. Bylo mu jasné, že je tady uvězněný.

Po pěti či deseti minutách se otevřely dveře do sousední čekárny. Prošel jimi jakýsi kluk, vypadal na třináct let a měl delší světlé vlasy. Oblékl si šedý svetřík do véčka s bílým tričkem vespod a o odstín tmavší kalhoty s nažehlenými puky. Už jeho puky byly podivné. Dole na Zemi zuřila tepláková móda, i tady v orbitálním městě chodila většina lidí v pomačkaných kombinézách či ve vystěhovaleckých teplákových soupravách. Pokud ne rovnou v pyžamech. Puky na klukových kalhotách vypadaly jako z jiných časů. I jeho přerostlé vlasy. Sem na Codu přilétaly nakrátko ostříhané i ženy, aby se vešly do váhového limitu a mohly si namísto vlasů vzít něco užitečnějšího.

Proč má tak dlouhé vlasy? pomyslel si Niklas. Sahaly mu až k ramenům.

Dlouhovlasý kluk se usadil ve vedlejší čekárně za jeden ze stolů a rozevřel notebook zářivě modré barvy, který si přinesl s sebou. Zadíval se do něj, avšak monitor otočil tak, aby na něj Niklas neviděl. Dalších pět nebo deset minut se díval do notebooku a něco vyťukával na klávesnici. Pak se do čekárny vhrnul velký nařvaný chlap v pomačkaných kalhotách od bezpečácké uniformy a ve světlé košili s vyhrnutými rukávy. Rychlými kroky pokračoval do výslechové místnosti. Dveře se před ním samy odsunuly, aniž se jich dotkl.

Napochodoval k Niklasovi. „Zůstaň sedět, málčik,“ řekl, protože Niklas se už už zvedal ze židle.

Takže Rusák, pomyslel si Niklas. Nepřekvapilo ho to. Orbitální město Codaε bylo společným projektem německého průmyslníka Tischlera a odnože ruského vesmírného programu zakamuflované jakousi ruskou rodinou. Věděli to všichni.

Dotyčný chlápek ostatně na Rusa vypadal. Měl nehezkou okrouhlou tvář a vlastně celá jeho hlava byla kulatá jako meloun. Tedy až na odstávající uši. Vlasy neurčité barvy si nechal ostříhat na šířku hřebenu, zato se už několik dní neholil, takže vypadal jako frontový voják z ruského válečného filmu.

„Tak povídej,“ vybídl Niklase.

Niklas se samozřejmě mohl zeptat, co má povídat. Vše však bylo jasné, proto raději spustil: „Vrátil jsem se do apartmánu a našel Tomáše Schwarze v kaluži krve. Okamžitě jsem to ohlásil. To je vše.“

„Proč ses vrátil?“

„Pro kreditní kartu.“

„Zapomněl sis ji tam?“

„Ne,“ pocukl Niklas rameny. „Nechal jsem ji tam schválně. Nechtěl jsem utrácet. Pak jsme se rozhodli, že si povyrazíme. To, co bychom tady utratili, budou na Marsu jen drobné.“

„Mluvíš v množném čísle, málčik,“ upozornil ho Rus. „S kým sis chtěl povyrazit?“

„S kamarády.“

„Jsi vystěhovalec, že? Tvoji tavárišči jsou také vystěhovalci?“ zeptal se Rus. Univerzálem mluvil dobře, avšak prokládal ho ruskými slovíčky. Možná by raději mluvil ležérně a nespisovně, avšak univerzál byl natolik novým jazykem, že se u něj dosud nevyvinuly hovorové varianty. Proto se alespoň uchyloval k mateřštině.

„Co je to za tavárišče?“ zeptal se. „Mají jména?“

„Karl Nowak a Franz Kosik. Máme se nalodit na Westfalii. Termín odletu ještě nebyl stanovený, ale do dvou týdnů už bychom měli být na cestě,“ vysvětlil Niklas pokojně. Rozhodl se, že se Rusem nenechá vyprovokovat.

„V apartmánu číslo B22 na Cassini-Place jste bydleli čtyři,“ řekl Rus, aby dal najevo, že si přece jen něco ověřil. „Tři jste si šli povyrazit. Tomáš Schwarz s vámi nešel?“

„Ne. Řekl, že má schůzku.“

„Schůzku s kým?“

„Podle toho, co naznačoval, se seznámil s nějakou ženou a pozval ji k nám do apartmánu. Požádal nás, abychom se nevraceli alespoň do desáté hodiny. Já jsem se vrátil před jedenáctou, to si můžete ověřit na kamerách. Na Cassini-Place určitě nějaké máte.“

„Vidím to takhle,“ řekl Rus. „Vrátil ses a našel svého tavárišče, jak se vám hrabe ve věcech a hledá vaše kreditní karty. To tě rozzuřilo. Což chápu. Čím jsi ho vlastně zabil? Pletacím drátem?“

„Přišel jsem do apartmánu a našel Tomáše mrtvého,“ zopakoval Niklas. Měl pocit, že se sám na sebe dívá shora.

Rus se široce usmál – a nebyl to pěkný úsměv. „Máš slabost pro štrikování, málčik? Lidé mají různé záliby. Už jsem viděl podivnější úchylky než pletení svetrů a ponožek.“

„Tomáš měl s někým schůzku,“ zopakoval Niklas trpělivě. „Je zřejmé, že ho zabil ten, se kterým se setkal. Návštěvník nejprve vešel do budovy, pak zase vyšel ven. Musíte ho mít na kamerovém záznamu. To zaprvé. Když určíte dobu smrti, zjistíte, že Tomáš byl mrtvý už nějakou chvíli, když jsem ho našel. Vyteklá krev se začínala srážet.“

Sám se divil, kde se v něm bere trpělivost, se kterou Rusovi vysvětluje očividná fakta. Pak to v něm zabublalo a dodal: „Máte na Cassini-Place nějaké kamery, nebo snad ne? Anebo zrovna nefungovaly?“

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zaburácel Rus. Napřáhl ruku, aby mu vlepil facku. Niklas se nadzdvihl na židli a vykryl úder předloktím levačky. Pravačka se mu automaticky sevřela v pěst a zaujala své obvyklé místo na spodním žebru.

Hlavou mu problesklo, že pokud se s Rusem popere, nijak si nepomůže. Jen si uškodí.

Jenže se to už dělo.

Než se nadál, Rusák ho srazil zpátky na židli. S takovými situacemi měl bohaté zkušenosti.

„Zůstaň sedět, málčik!“ štěkl.

Niklas si položil ruce sevřené v pěst do klína. V žilách mu koloval napěněný adrenalin a viděl rudě. Vší silou se snažil ovládnout.

„Tak se mi to líbí,“ pochválil ho Rus. „Mimochodem: dobrá reakce, málčik.“

„Bylo to opravdu nutné, strýčku?“ zeptal se někdo další.

Niklas vzhlédl. Ve dveřích mezi výslechovou místností a čekárnou, v tuto chvíli zasunutých do stěny, stál dlouhovlasý kluk v nažehlených kalhotách.

„Někdy je pořádná facka lepší než milion otázek,“ vysvětlil mu Rus.

„Ale ne v tomhle případě,“ řekl kluk.

„Stejně jsem to zkusil. Někde musíme začít, da? Haha,“ zasmál se Rus.

„Byl členem sportovního klubu Taekwondo Sportzentrum Essen,“ vysvětlil mu kluk.

„Jo?“ projevil zájem Rus. „Máš jeho složku?“

„Ano. Niklas Kadlecek, věk 26 let, výška sto pětasedmdesát, váha sedmdesát. Je to sice víc než optimum, ale pořád ještě v toleranci,“ odcitoval kluk zpaměti. „Plynně mluví třemi jazyky: německy, univerzálem a česky. Vzděláním je strojní inženýr, absolvent TU Dortmund University. Má dva roky praxe v našem komplexu v Essenu dole na Zemi.“

„Takže pracoval pro nás?“ zeptal se Rus. „Vyhodili ho?“

„Pořád je naším zaměstnancem. Zakládáme na Marsu filiálku,“ vysvětlil mu kluk. „Ty o tom nevíš, strýčku?“

„Chm,“ odfoukl si Rus a nijak to nekomentoval.

Kluk popošel dva kroky a zastavil se před Niklasem.

„Já jsem Marcel,“ představil se. „Tohle je strýček Boris.“

„Niklas…“ zachraptěl oslovený, i když to bylo celkem zbytečné. Věděli o něm první poslední.

„Ten mrtvý byl tvůj přítel?“ zeptal se kluk. Ve tváři mu seděl soustředěný výraz.

„Ano. Byl to můj přítel.“

„Také zaměstnanec Tischler-Abalkin Werke,“ konstatoval kluk.

„Ano,“ potvrdil Niklas.

„Takže vlastně náš člověk… Chtěl bys najít jeho vraha, Niklasi?“

Niklasovi bylo v danou chvíli jedno, kdo Tomáše zabil. A proč se tak stalo. Bylo mu však jasné, jakou chce kluk slyšet odpověď. Proto řekl: „To bych chtěl.“

„To s těmi kamerami bylo pohotové,“ pochválil ho kluk. „Měl jsi pravdu i s koagulací krve.“

„Nedělej z nás hlupáky, Marceli,“ zabručel Boris. „Tohle přece víme taky.“

„Ano, strýčku, víme to. Jenže ty jsi zkušený vyšetřovatel a on je amatér, navíc ve stresu. Má pohotové reakce. Myslí mu to.“

„Jiného by k osidlování Marsu ani nevybrali,“ pokrčil rameny Boris.

„Co bys udělal teď, Niklasi, kdybys vedl vyšetřování?“ zeptal se Marcel.

Niklas zhlédl spoustu detektivních filmů i seriálů. Dokonce přečetl i nějaké knížky. Tohle pro něj byla lehká otázka.

„To je přece jasné,“ vyhrkl. „Musí se udělat obhlídka na místě činu. Zajištění stop.“

„Stop?“ ujistil se kluk.

„Otisky prstů, vlasy, šmouhy, různé drobné smetí,“ vysvětlil mu Niklas. „Nedopalky od cigaret, obaly od žvýkaček… Nedopalky tam nejspíš nenajdete…“

„Postaral ses o to, strýčku?“ podíval se Marcel na Borise. Ten pokrčil rameny: „Tělo odtamtud odvezli okamžitě. Pak se tam nakýblovaly uklízečky. V tuhle chvíli už bude bé dvaadvacítka vyčištěná a vydezinfikovaná. S uklízečkami jsem poslal Gríšu, aby se tam porozhlédl a nafotil to. Třeba něco našel. Zeptám se.“

Prošel dveřmi do čekárny, vzal do ruky sluchátko červeného telefonu a na otáčivém číselníku vytočil čtyřmístnou kombinaci. Chvíli mluvil rychlou ruštinou. Pak houknul k otevřeným dveřím do výslechové místnosti: „Už to tam vygruntovali!“

„Našli vražednou zbraň?“ zeptal se Niklas. Marcel předal jeho dotaz dál.

„Nenašli nic,“ houkl Boris.

„Co bys udělal teď, Niklasi?“ zeptal se Marcel.

„I tak bych prohlédl místo činu.“

„Zajdeme tam,“ přikývl kluk. „Řekni jim, ať na nás počkají, strýčku,“ zavolal na Borise, který stál v čekárně s červeným sluchátkem v ruce.

„Snad ho nechceš vzít s sebou?“ křikl Boris v odpověď. Bradou ukázal na Niklase.

„Ano. Chci,“ přikývl Marcel. „Má nápady. Zná postupy. Je motivovaný. Chce najít vraha svého přítele.“

„Vlastně proč ne,“ pokrčil rameny Boris. „Zbavit se ho můžeme vždycky.“

Ještě chvíli mluvil do sluchátka rusky. Pak zavěsil. Vrátil se do výslechové místnosti a postavil se nad sedícího Niklase.

„Máš dvě možnosti, málčik. Buď budeš spolupracovat a všechno bude v pořádku. V ideálním případě nám pomůžeš najít vraha. Za dva nebo tři dny nastoupíš do planetoletu, za další týden odfrčíš na Mars. Nebo se začneš stavět na zadní. V takovém případě mě nasereš. Předpokládám, že máš standardní smlouvu. To bychom pak uplatnili doložku bé.“

„Budu spolupracovat,“ řekl Niklas, aniž si to rozmyslel. Teprve se zpožděním si uvědomil, že Boris zmínil proslulou doložku B, ve které smluvní strany vyjádřily souhlas s tím, že v případě úmrtí, ať přirozeného či nepřirozeného, bude tělo kolonisty recyklováno a použito ve prospěch společenství. Neboli, jak tomu říkal Tomáš, nasekáno nadrobno a přidáno do guláše.